Země: Rumunsko Žánr: black metal Datum vydání: 23.10.2015 Label: Sun & Moon Records Původní vydání: červenec 2006, Hét vezér haragja / Native Pride Productions Tracklist: 01. Az erdõ szelleme 02. Lelkem némasága 03. Ösvények, csillagok 04. A nap és a hold 05. A Blackened Desire 06. Eastern Smell of Death 07. Gravesong 08. A magyarok nyilaitól ments meg uram minket [Angel Reaper cover] 09. Öld meg Isten szolgáját [Fantom cover] Hrací doba: 42:21 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Sun & Moon Records

Siculicidium je parádní kapela – vážně. Soudě tedy na základě toho, co jsem doposud měl tu čest slyšet, což jsou obě dvě řadová alba, která tito Rumuni doposud mají na kontě. První deska „Utolsó vágta az univerzumban“ vyšla začátkem roku 2009 a nabídla výtečný syrový black metal s hodně dobrou atmosférou. Ačkoliv by tu nahrávku jistě mnozí laikové na poli černého kovu odsoudili jako další obyčejné blackmetalové bzučení, ve skutečnosti se jedná o skvělou záležitost, která mě baví i po letech (a to není kec – v souvislosti s touto recenzí jsem si „Utolsó vágta az univerzumban“ s radostí připomenul a pořád je to super).

Vzpomínám si ovšem, že druhé dlouhohrající album „Hosszú út az örökkévalóságba“, jež vyšlo na podzim roku 2013, svého času mnohé příznivce debutu poněkud zklamalo, protože Siculicidium představilo v mírně odlišném světle. Můj případ to ale nebyl. Rumuni se zde rozhodně nezbavili syrovosti, ale zapustili do ní několik málo experimentálních doteků, výsledkem čehož byla další vysoce zajímavá deska, přičemž i v tomto případě mohu s klidem říct, že rovněž „Hosszú út az örökkévalóságba“ na mě funguje i s odstupem let.

Jenže vedle těchto dvou řadových nahrávek mají Siculicidium na svém kontě také několik dalších kratších počinů.  Těm jsem ovšem svou pozornost doposud nevěnoval. Přece jenom – dlouhohrající desky jsou pro mě mezi hudebními formáty to samé, jako byli pro Třetí říši árijci mezi rasami, prostě takový übermensch… ehm, tedy überformát. Tím pádem se primárně věnuji právě řadovkám, což je ostatně také ten důvod, proč jsem až na jednu výjimku doposud žádné EP Siculicidium neslyšel. Nicméně, i mezi těmi „untermensch“ nahrávkami se sem tam najde zajímavá věc. Když se tedy vyskytl impuls v podobě reedice prvního minialba kapely, tak jsem se vzhledem k dřívější pozitivní zkušenosti s tvorbou Siculicidium moc neošíval a šel do toho.

Abychom všem formalitám učinili zadost, dodejme ještě, že původní edice „Lélekösvény“ vyšla v létě 2006 a že aktuálně vydaný digipak není první reedicí počinu. EP totiž postupně vyšlo i na audiokazetě a vinylu (o ten se postaral stejný label jako o novou CD verzi), které již následuje náš inkriminovaný digipak. Podobně jako u LP verze, i tato reedici má oproti originálnímu vydání odlišný přebal a přihazuje navrch dva covery, jimiž Siculicidium svého času přispěli na tributní kompilaci maďarským kapelám Angel Reaper a Fantom.

Každopádně, hudebně jsem, vzhledem k výše popisovaným letopočtům vydání, od „Lélekösvény“ čekal spíše něco na styl „Utolsó vágta az univerzumban“, což je vlastně splněno. Siculicidium i na svém prvním EP (jemuž v diskografii kapely předchází jen jeden demosnímek a splitko) znějí syrově, ale ne o moc víc v porovnání s pozdějšími deskami. Z toho lze soudit, že nejpozději už tady, v roce 2006, si Siculicidium našli sound, v němž se cítí pohodlně, a od té doby jej vlastně jen pilují (viz jmenované lehce experimentálnější vlivy na „Hosszú út az örökkévalóságba“).

Z tohoto úhlu pohledu jsem tedy dostal, co jsem očekával. Co se ovšem vlastní skladatelských kvalit týče, tady musím konstatovat, že i navzdory tomu, že své kvality „Lélekösvény“ bezesporu má, mi pozdější tvorba připadá silnější. A to se týká nejen „Utolsó vágta az univerzumban“ a „Hosszú út az örökkévalóságba“, ale i třeba dalšího ípka „Keringők (Valses)“, které Siculicidium vydali v roce 2012.

Tohle si dovolím tvrdit především z toho důvodu, že mě zpočátku „Lélekösvény“ takřka vůbec nebavilo. U všech ostatních počinů Siculicidium jsem se bavil od prvního poslechu a k jejich postupnému vyčerpání nedošlo. U „Lélekösvény“ jsem se ovšem až na pár momentů z nějakého důvodu zpočátku nudil a chvíli mi trvalo, než jsem se do toho zažral. Nicméně, například melodičtější pasáže „Lelkem némasága“ mě dostaly hned na začátku, protože už je v nich cítit nesporný talent kapely a předzvěst následujících výtečných desek. Hodně mě potěšila i přítomnost akustické „táborákové“ mezihry „A nap és a hold“, jež i přes svou odlehčenou náladu mezi tou vší syrovostí nepůsobí jako pěst na oko a díky skvělé atmosféře má na nahrávce rozhodně právoplatné místo.

Docenění zbytku už mi chvíli trvalo – možná i proto, že jsem měl zpočátku nastavená přespříliš vysoká očekávání – ale po důkladnějším náslechu mohu s klidným srdcem prohlásit, že nakonec „to“ tam rozhodně je. „Az erdõ szelleme“ i „A Blackened Desire“ v sobě mají nejeden skvělý nápad a tvorba atmosféry jim problém nedělá. „Ösvények, csillagok“ zase zaujme docela chytlavými riffy, osmiminutová „Eastern Smell of Death“ nabídne skoro až majestátní riffy ve středním tempu a melodičtější finále v podání „Gravesong“ se zase vydá k lehce epičtější náladě. Pro pořádek se sluší zmínit, že tři kusy s anglickými názvy se svého času, ještě před původním vydáním „Lélekösvény“, objevily na již zmiňovaném splitku, které Siculicidium vydali s nepříliš známou maďarskou smečkou Funebre.

Jako zbytečnost mi však stále připadají oba bonusové covery „A magyarok nyilaitól ments meg uram minket“ od Angel Reaper a „Öld meg Isten szolgáját“ od Fantom, protože je na nich silně cítit, že nepocházejí od Siculicidium, takže ke zbylému materiálu náladově příliš nepasují. A zbytečnost je to pro mě tím spíš, že nemám žádný vztah ani k samotným originálům, protože původní interprety vůbec neznám. Co já vím, možná jsou ty dvě skupiny v Maďarsku podobné kulty, jako je v České republice třeba pravěká kapela 666 se svým ultra-legendárním demáčem „Nekrofilie“, ale nejsem z Maďarska, tudíž to nedokážu posoudit.

Každopádně, vcelku brzy jsem „Lélekösvény“ začal vypínat po dohrání „Gravesong“, protože ty finální covery mě vážně neoslovily. Nicméně to předtím je povedené a líbí se mi to, byť to tentokrát nebylo na první poslech a novější věci mi pořád připadají o něco silnější. Což ale nic nemění na tom, že „Lélekösvény“ nakonec bezezbytku potvrdilo to, co jsem prohlásil již v první větě recenze – Siculicidium je parádní kapela.