Sídhe Fest 5 poster

Sídhe Fest Vol. 5

Sídhe Fest 5
Datum: 25.10.2015
Místo: Brno, RC Brooklyn
Účinkující: Inferno, Murder, The Stone, Torc

Jak to tak chodí, nejlepší plány jsou ty, které nemáte v kalendáři zaškrtané na půl roku dopředu, nýbrž ty, pro něž se rozhodnete takřka na poslední chvíli. Když o tom tak přemítám, většina mých návštěv Brna za poslední dva roky nabývá zhruba tenhle charakter a nejinak tomu bylo i tentokrát, kdy jsem se během neděle a pondělí rozhodl navštívit dvě akce, které bych se jejich charakterem zpětně nebál přirovnat k ohni a vodě. Obě intenzivní, zničující a destruktivní, avšak každá docela jiným způsobem. Teď je nejvyšší čas se podívat na tu první, pátou inkarnaci Sídhe festu, při níž Brooklyn bezmála lehnul popelem.

O existenci této pravidelné akci si držím povědomí od loňského roku, kdy se na její soupisce zjevily Morbivodovy projekty Trollech a War for War. Co vám budu povídat, samotná akce, jakkoliv pravidelná, ve mně většinou zájem většinou nevyvolá, a obvykle mě osloví až konkrétním line-upem, což se třetímu Sídhe festu povedlo, nicméně ideální konstelace hvězd (rozuměj nejen výborné kapely, ale i peníze, čas a chuť) nastala až nyní. Tentokrát mě nalákala především přítomnost karvinských okultistů Inferno a srbských The Stone, které na miniturné po Česku a Slovensku doprovázelo srbsko-české komando Murder (personálně spřízněné právě s The Stone). Line-up pak završili brněnští Torc, kteří zároveň hudební klub Brooklyn rozezněli jako první.

Pětice muzikantů v čele s Chuckym (aka Misty FrostemOgmias či Sezarbil) si to našlápla slušně, byť svou nasranou směsicí black metalu a metalcoru ze židlí moc lidí nezvedla. I přesto Torc odehráli svých 30, 35 minut s maximálním nasazením, což mě potěšilo stejně jako solidní zvuk, který byl toho večera asi nejlepší. Obě kytary byly krásně čitelné, což bylo v řadě rytmických změn a těžko předvídatelných riffů stěžejní. Poměr primordiální agrese a technických fines byl dobře vyvážen, skladby nepostrádaly náboj ani nápad a rozhodně mě zaujaly, takže až debutová deska „Tóny Annwnu“ spatří světlo světa, budu se jí muset podívat na chrup. A když při závěrečné skladbě došlo díky pagan metalovém nádechu ústřední melodie i na trochu melancholie, skoro jako bych cítil závan Adultery. Skvělé vystoupení a za mě velký palec hore.

„To je vražda, napsala.“ Totiž, úderka Murder spíš hrála, než psala, ale vraždila taky. Black / trashová mlátička samotného Kozeljnika svůj nekompromisní náklep občas řízla poctivým rock’n’rollem a výsledkem byla poměrně skočná, fortelně zahraná muzika, ovšem místy možná víc repetetivní, než by se mi líbilo. Nasazení a energii ale vystoupení upřít rozhodně nemůžu, a když nic jiného, Murder prezentovaní ponejvíce maskovaným pošukem Gladem mě donutili alespoň se zvednout ze židle, když ne rovnou pročísnout vzduch vlasy. To další Kozeljnikův projekt (to mi řekněte, v kolika dalších kapelách tenhle hyperaktivní magor ještě figuruje?) The Stone u mě zabodoval podstatně více a jejich chorobná blacková řež mě upřímně bavila od začátku do konce. Nefas za mikrofonem se vyzdobil ukázkovou oprátkou — možná škoda, že se mu houpala jen kolem pasu a nikoliv kolem krku, i tak to ale bylo velmi efektní a nejen díky sebedestruktivním proprietám The Stone nepostrádali chorobnou atmosféru. Srbské zlo má zkrátka něco do sebe a specifický odér rozbombardovaného Balkánu dokázali přenést i na stísněné pódium Brooklynu.

Ne nadarmo se říká, že to nejlepší přichází nakonec. Černé mše Inferna jsem byl svědkem již loni v pražském Exit-Usu, kde předvedli suverénně nejlepší vystoupení večera a v rámci pátého Sídhe Festu tomu nebylo jinak. Z velké části i díky Adramelechovi, který plival jedovaté sliny všude kol sebe, v přívalech hněvivých textů dštil do publika síru a před jeho bestiální vizáží okultního psychopata nezbývalo než uznale smeknout. Skutečně, málokterý black metalový frontman si drží takovou auru hnusu a arogance, a to i mezi zahraničními spolky. Veleknězi se značným nasazením sekundoval zbytek kapely, zároveň mu ale nechával dostatek prostoru pro jeho emotivní kázání, které podtrhovala vražedná gestikulace a hecování publika. To vše ve spojení s hudbou vytvářelo esenci čirého zla, jež se nezadržitelně valilo z nízkého podia.

Nutno podotknout, že strany publika to taky bylo docela peklo a hrozilo se notně. Jen bych se naprosto v klidu obešel bez těch pár ultras, kteří podle všeho přišli z vítězného utkání Zbrojovky už notně posílení alkoholem. Nechci tu řešit jakoukoliv politiku, ostatně kvůli tomu na koncerty nechodím, ale lidi, kteří na akce chodí s tendencemi co nejvíc pomlátit svoje okolí, prostě nemusím, ať jsou politicky natočeni jakýmkoliv směrem. Stejně tak mě trochu zamrzel zvuk, který bicí (především) Inferna přeměnil v kvalitní masokombinát na ušní bubínky, díky čemuž se obě kytary topily kdesi v pozadí. Ve starším materiálu jsem se proto trochu ztrácel a u skladeb z poslední řadovky „Omniabsence Filled by His Greatness“ jsem si naopak musel domýšlet party, které prostě nebyly slyšet. Naštěstí to ale pětice pekelníků vynahrazovala právě příkladným běsněním, které nechalo v klidu jen málokoho.

Nicméně navzdory pár nedostatkům jsem se bavil a akci vyloženě chyběla snad jen silnější návštěvnost. Nemám ponětí, jestli to bylo hlavně nedělí, nebo nějakým jiným faktorem (sám se většinou řídím tím, že kdo chce, dojde, i kdyby mu mělo nebe spadnout na hlavu), ale ať už tak nebo onak, všechny zúčastněné kapely by zasloužily rozhodně větší podporu – tím spíš, že vlezné bylo vyloženě lidové. Zároveň oceňuji solidní organizaci — časový rozpis sice místy mírně kolísal, nicméně se skutečně dodržel konec před prvním rozjezdem. Stejně tak kvituji nekuřáckou povahu koncertu, kdy jsem cigarety zaznamenal až během setu Inferna, což se vzhledem k okolnostem dalo ohlídat jen těžko. Za mě tedy spokojenost, byť nevím, jestli se na další Sídhe Fest podívám vzhledem k tomu, že pořadatel již ohlásil přesun šesté akce tohoto jména do Olomouce. Buď jak buď, bylo to fajn a především pořádně UG, což je hlavní.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.