Sigh - Scenes from Hell

Sigh – Scenes from Hell

Sigh - Scenes from Hell
Země: Japonsko
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 19.1.2010
Label: The End Records

Tracklist:
01. Prelude to the Oracle
02. L’art de Mourir
03. The Soul Grave
04. The Red Funeral
05. The Summer Funeral
06. Musica in Tempora Belli
07. Vanitas
08. Scenes from Hell

Hodnocení: 8/10

Zbytek redakce hodnotí:
Seda – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Japonci Sigh jsou bezesporu jednou z nejkultovnějších smeček východní Asie. Že to nejsou žádná ořezávátka, dokazuje i fakt, že jejich talent svého času rozpoznal i samotný Euronymous (ano, přesně TEN Euronymous), který s nimi dokonce podepsal smlouvu pro svůj label Deathlike Silence Productions. Poté však Euronymous potkal jistého Varga Vikernese a všichni víme, jak to dopadlo; debut Sigh, „Scorn Defeat“, tedy vyšel až po Euronymousově smrti. Od té doby však Japonci urazili předlouhou cestu až k dnešní orchestrálně-avantgardní podobě black metalu.

Jestli se dá „Scenes from Hell“ charakterizovat jedním slovem, pak to bude stejně jako v případě minulého „Hangman’s Hymn – Musikalische Exequien“ slovo „šílené“. Alespoň z našeho evropského pohledu. Sigh totiž pocházejí z úplně druhého konce světa a je to na jejich hudbě znát. Věci, které by evropskou skupinu ani nenapadly, Sigh do posluchače sázejí s naprostou samozřejmostí a chladnou hlavou. První poslech je něco jako rána pěstí do držky – člověku se protočí panenky z toho, co to na něj ti Japonci vybalí za úchylárny. Pravda, pokud máte „Hangman’s Hymn – Musikalische Exequien“ naposlouchané skrz naskrz stejně jako já, tak pro vás novinka jistě nebude až zas takový šok jako první poslech „Hangman’s Hymn“. I tak se ale pořád jedná o řádnou dávku šíleností.

Když ale o hudbě Sigh mluvím jako o „šílené“, myslím to jako kompliment. Ono totiž „šílený“ svým způsobem znamená i „originální“, protože jakoukoliv hudebně srovnatelnou kapelu si prostě nevybavuji. A to se cení! Už od první vteřiny bude slupina atakovat vaše sluchové receptory svým inteligentním bordelem a vy prostě nemáte jinou šanci, než z toho být na větvi. „Scenes from Hell“ sice oproti svému předchůdci neobsahuje takové „hitovky“, na druhou stranu je však kvalitativně vyrovnanější. „Hagman’s Hymn“ podle mého názoru ztrácí ke konci trochu dech, novinka jede na plné koule až do poslední chvíle. Je to jako projížďka na horské dráze – žádná nuda, jen vám kolem hlavy místo větru sviští výplody orchestru z pekla a saxofonových magořin. Za tuto horskou dráhu by se nemusel stydět žádný výstavní chovanec nějakého ústavu (pozor, i tohle je myšleno jako kompliment) – je plná brutálních a ultra-rychlých sešupů až někam do podzemí. A když se objeví jedno dlouhé a trýznivě pomalé stoupání („The Summer Funeral“), je to takové zlo (opět kompliment!), až vám z toho prdnou oční bulvy!

Přestože však naše horská dráha stojí na pevných základech skvělých hudebních nápadů, ne všechno je na ní úplně dokonalé. Mírně nám totiž skřípe zvuk koleček vozíku – do popředí jsou vytaženy vokály (Mirai válí, blackmetalový vokál deluxe) a ony orchestrální blázniviny, což by zas nemusel být takový problém. Problémem jsou úplně zazděné kytary. Ty jsou společně s bicími trochu upozaděné oproti orchestracím (to ještě není ten největší problém), jenže dvoukopáková palba kytarovou hru úplně zabíjí! To je zřejmě jediná (a největší) výtka, kterou bych ke „Scenes from Hell“ měl. Hlasitost kytarových stop měla letět o dost nahoru.

Sigh

Ani tahle malá kaňka však není ničím, co by vás od poslechu „Scenes from Hell“ mělo odradit. Nějaké závěrečné hodnocení je podle mého mínění zbytečné, protože pokud jste při čtení předchozích odstavců alespoň trochu vnímali, tak jste si už o desce nějaký obrázek udělat museli. A pokud ne, tak nějaké další dva, tři řádky by na tom nic nezměnily.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.