Sirenia - Perils of the Deep Blue

Sirenia – Perils of the Deep Blue

Sirenia - Perils of the Deep Blue
Země: Norsko
Žánr: symphonic / gothic metal
Datum vydání: 28.6.2013
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Ducere me in lucem
02. Seven Widows Weep
03. My Destiny Coming to Pass
04. Ditt endelikt
05. Cold Caress
06. Darkling
07. Decadence
08. Stille kom døden
09. The Funeral March
10. Profound Scars
11. A Blizzard Is Storming

Hodnocení:
Ježura – 6/10
H. – 5/10

Průměrné hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Ježura):

Je tomu už dva a půl roku, co na Sicmaggot vyšla moje recenze alba “The Enigma of Life” od gothic metalového tělesa Sirenia, a někdo si možná vzpomene, že tohle album ode mě dostalo pěkně do kožichu. Aby taky ne, protože “The Enigma of Life” představovala (a pořád představuje) zhmotnění snad všeho, co je v současnosti na tomto druhu gothic metalu špatně. Ta deska je zkrátka tak moc špatná, že jsem s ní v podstatě pohřbil celou kapelu, protože tento počin jen završil strmý kvalitativní sestup, jaký Sirenia od vydání opravdu slušného debutu “At Sixes and Sevens” prodělala. Není tedy divu, že pokud jsem od letošní novinky “Perils of the Deep Blue” něco očekával, byl to jen další příval uchcaného a rádoby epického hudebního odpadu, jaký kdysi schopný skladatel Morten Veland v posledních letech produkoval ve větší než únosné míře. Jenže věřte nebo ne, “Perils of the Deep Blue” nakonec nedopadla zdaleka tak zle, jak se dalo čekat.

Jestli o posledních počinech kapely smýšlíte podobně jako moje maličkost a prohlášení, že novinka není zase takový odpad, vás překvapilo, věřte mi, že já byl (a vlastně pořád jsem) překvapený úplně stejně, protože od “Perils of the Deep Blue” jsem čekal vážně všechno, jen ne jakkoli solidní materiál. Jenže člověk míní, pámbu mění, a tak se zkrátka může stát, že i dvojice Morten VelandAilyn příjemně překvapí. Ale jestli si náhodou myslíte, že se stal až takový zázrak, že by Sirenia vydala opravdu dobré album, to zase prrr. Že “Perils of the Deep Blue” není vyloženě špatné album ještě neznamená, že je kdovíjak dobré. Bude tedy asi nejlepší, když se mu podíváme na zoubek trochu blíže, protože má dosavadní prohlášení toho o jeho podstatě moc nevypovídají.

Jedním z hlavní plusů celé desky je skutečnost, že pan kapelník asi konečně přišel na to, že nechutně přeslazené, vlezle líbivé a v neposlední řadě zoufale pitomé nápěvy, které táhly zejména předchozí počin na dno žumpy, asi opravdu dobrotu nedělají. Udělal tedy to nejlepší co mohl – zbavil se jich a na jejich místo dosadil melodie, co by se s trochou shovívavosti daly označit za takovou solidní žánrovou klasiku, jež neurazí a naopak v některých případech dovede příjemně potěšit. S nimi se vrátila sice trochu kýčovitá, ale bez větších problémů stravitelná temnota, která k takové muzice tak nějak patří, a najednou bum – rázem jsme někde jinde. Samotná obměna melodického výraziva by ale zdaleka nestačila a bohudík nezůstalo jen u ní.

Od posledně se tak výrazně sympatičtější podoby dočkala i instrumentální stránka věci a proti vyložené kompoziční impotenci “The Enigma of Life” je najednou i na tomto poli co poslouchat. Týká se to zejména kytar, protože ačkoli by to bez bicích a basy nešlo, tyhle nástroje zde nic strhujícího nepředvádějí a akorát tam tak nějak jsou. Na svém místě pochopitelně zůstaly i klávesy a sbory, které jsou dnes už tak nějak poznávacím znakem všeho, na co Morten Veland sáhne, a nevím, jestli je to jen moje domněnka nebo fakt, ale tentokrát snad ani nepůsobí tak děsně kýčovitě jako dříve. Jako ano, kýč to pořád je a ne zrovna malý, ale tentokrát mi to připadá ještě celkem v normě… Řeč ale byla především o kytarách, takže s nimi se to má následovně: kytarové party sice nelámou rekordy v nápaditosti riffů a sólíček, ale když jim člověk věnuje dostatek pozornosti, zjistí, že se místy vyloupnou docela příjemné nápady nebo rovnou celé pasáže, jež celku dost zásadně pomáhají, a to je proti “The Enigma of Life” posun o pěkných pár koňských délek.

Díky těmto dvěma zásadním změnám proti poslední tvorbě kapely (tedy melodiím a kytarám) vznikla deska, která je bez problémů poslouchatelná, a i když v širším kontextu nejde o jakkoli zvlášť hodnotné dílo, některé její fragmenty a dokonce i některé celé skladby dovedou posluchači přichystat nejednu příjemnou chvíli. Když bych měl jmenovat, vyberu asi norsky zpívanou “Ditt endelikt”, která je sama o sobě velmi sympatická a navíc v ní exceluje hostující zpěvák Joakim Næss, jehož bych si v sestavě Sirenia klidně dovedl představit natrvalo. Krom toho je tu několik dalších kusů, jež nejsou k zahození, ale které to jsou, to už si asi musí rozhodnout každý sám.

Bohužel jsou tu ale i faktory, které slibně založenou desku potápí. Tím rozhodně nejvýraznějším je bezesporu délka alba. Upřímně nechápu, co se panu Velandovi honilo hlavou, když si usmyslel, že je dobrý nápad vydávat desku dlouhou 67 minut. To je stopáž, již mají problém utáhnout i kapely, které produkují o světelné roky silnější hudbu, než jaká vzniká pod hlavičkou Sirenia, takže je dost nasnadě, že v kombinaci s přes všechny klady nikterak zázračným materiálem, jaký se na “Perils of the Deep Blue” urodil, to nemůže dopadnout dobře. A taky ne. Naprosto úmorná délka totiž album v jeho celkové podobě dost úspěšně dusí a místo aby se člověk radoval z celkem přívětivé muziky, skončí lehce za půlkou naprosto otrávený.

A přitom by stačilo docela málo. Vyházet pár zbytečných skladeb a možná trochu zahustit dobré nápady, rázem bychom tu měli album, které by se nemuselo kdovíjak stydět ani před dodnes solidními prvními počiny kapely. Jenže bohužel je zřejmé, že megalomanie mistra Velanda asi jen tak neopustí. Jak jinak si vysvětlit, že se po hlavě pouští nejen do víc jak hodinu dlouhých alb, ale také skoro čtvrthodinových rádoby opusů. Skladba “Stille kom døden”, které se to týká, sice obsahuje jakous takous atmosféru a dokonce i nějaký ten nápad, ale na utažení třinácti minut to prostě nestačí ani náhodou. A tenhle zamýšlený vrchol alba si vybírá ještě jednoho černého Petra. Jak už název napovídá, celá skladba je nazpívaná v norštině a já užití rodných jazyků v muzice určitě schvaluji, jenže mi přijde jako pěkná zhovadilost nechat zpívat norsky Španělku, která se svým přízvukem zápasí i v anglických textech. Dotyčná Ailyn, o které je řeč, jinak zpívá pěkně a tentokrát využívá spíše klasičtějších poloh, což jen přispívá ke staromilštějí nátuře alba. Stejně se ale nemůžu zbavit dojmu, že se ten její tenký a sladký hlásek k téhle hudbě úplně nehodí a rozhodně by se našly zpěvačky, jimž by to na jejím místě asi slušelo více. To však nejde dávat Ailyn za vinu, takže zůstanu u toho, že v rámci svých možností předvádí dobrý výkon.

“Perils of the Deep Blue” je pro mě příjemným překvapením. Po nejméně dvou totálních zhovadilostech v řadě je to první album Sirenia, které nejen že nepůsobí krvácení z uší, ale má dokonce něco do sebe. Je ovšem třeba mít na paměti dvě věci. Předně jde o to, že i když jsou všechny v recenzi zmíněné klady reálné a chvályhodné, pořád nejde o kdovíjak silný materiál a moje pozitivní smýšlení o něm pramení především z toho, že proti takřka neposlouchatelnému průseru, jakým je “The Enigma of Life”, jde minimálně o třídu lepší věc. No a pak je tu ta nešťastná délka, která albu opravdu nesmírně škodí. Kdyby bylo “Perils of the Deep Blue” kratší o všechnu zbytečnou vatu a vměstnala by se do pětačtyřiceti minut, rozhodně bych hodnotil výš, protože když se dá dohromady všechno dobré, co deska nabízí, se zavřenýma očima a při dobrém rozmaru by to možná vystačilo i na sedmičku. Takhle bohužel musím zůstat o celý bod níž, a to jsem to oko ještě trochu přimhouřil. Na druhou stranu potom, co dvojice VelandAilyn plodila v ne až tak vzdálené minulosti, jde pořád o značnou pochvalu…


Druhý pohled (H.):

Morten Veland je hudebník, jenž už dávno upadl do hlubokého tvůrčího stereotypu, z něhož se již – zdá se – snad nikdy nevyhrabe. Nemůžu si pomoct, ale když už dlouho dopředu před vydáním víte, jak to album bude znít, a ono tak opravdu zní a navíc se opět nejedná o nějaký zázrak, tak je to prostě špatně. Ne vždy tomu tak ale bylo, po svém odchodu z Tristanie Veland v rámci Sirenia páchal poměrně slušnou muziku. Přestože to ani tehdy nebyl žádný extrémní zázrak, minimálně první dvě alba “At Sixes and Sevens” a “An Elixir for Existence” jsou dodnes docela příjemná a čas od času si je pustím. V současné době už je ovšem Sirenia jen pseudo-bombastický, vyleštěný a přeprodukovaný kýč, který mě absolutně nudí.

Musím uznat, “Perils of the Deep Blue” je přece o něco poslouchatelnější, než bylo předcházející, úplně sračkové “The Enigma of Life”, což byl prostě totální ústřel po všech směrech, ale i přesto o novince platí vše výše řečené. Ono se to dá poslouchat, to zase ne, že ne – ostatně jak už jsem řekl, oproti “The Enigma of Life” je to krok nahoru, ale to prostě nestačí, protože i tak “Perils of the Deep Blue” není ničím jiným než naprosto neškodným čajíčkem, v němž žádný větší smysl nevidím. Za světlé body bych označil především “Cold Caress” s docela pěkným refrénem a také “Ditt endelikt”, jež díky hostujícímu čistému mužskému vokálu působí oproti zbytku docela osvěžujícím dojmem. Na druhé straně však stojí také zvěrstvo jako téměř třináctiminutová (!!!) uchcanost “Stille kom døden”… tady se Sirenia s prominutím posrali v kině, protože ta délka je absolutní vražda, zvlášť s tím, co se v té písničce děje.

Sirenia

Dalším problémem je klasicky přestřelená délka… téměř 70 minut je prostě mimo mísu, takovou délku utáhne málokterá skupina, přesto všichni pořád budou točit takhle neopodstatněně dlouhé věci. Delší se vážně nerovná lepší a mnohem radši si dám našlapanou půl hodinku než hodinové album, u něhož se ke konci nudou rýpu v nose. To samozřejmě není jen případ Sirenia, dělá to dnes spousta skupin, ale “Perils of the Deep Blue” je jeden z mnoha exemplárních příkladů. Kdyby se hodnotil vzhled zpěvačky, dám 10/10, ale hudebně je to sotva průměr. Slaboučká pětka. Ale vzhledem k tomu, že očekávání byla pod bodem mrazu a tipoval jsem to někde okolo 3/10, tak je to vlastně svým zvráceným způsobem ještě úspěch.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.