Země: Norsko Žánr: symphonic / gothic metal Datum vydání: 21.1.2011 Label: Nuclear Blast Records Tracklist: 01. The End of It All 02. Fallen Angel 03. All My Dreams 04. This Darkness 05. The Twilight in Your Eyes 06. Winter Land 07. A Seaside Serenade 08. Darkened Days to Come 09. Coming Down 10. This Lonely Lake 11. Fading Star 12. The Enigma of Life Hodnocení: Ježura – 4,5/10 H. – 5/10 Průměrné hodnocení: 4,75/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Morten Veland, odpadlík ikonické Tristanie a neúnavný tvůrce, postavil do pomyslného gothic metalového ringu novinku, která se honosí logem Sirenia a nese jméno “The Enigma of Life”. Na album se tak zákonitě upírají zraky těch, kteří pořád doufají, že se dočkají reanimace ducha prvních dvou alb, ale netrpěliví jsou i fanoušci až popového stylu, k jakému se kapela uchýlila v posledních letech. Jak to dopadlo, jsme se mohli poprvé přesvědčit už 21. ledna a po důsledném a svědomitém poslechu to vypadá následovně…

Jen co posluchač vloží CD do přehrávače a zmáčkne PLAY, jeho uši zbystří při prvních tónech singlovky “The End of It All”. Počáteční melodie napovídá, že se Veland rozhodl trochu ustoupit od typických a poslední dobou už trochu repetitivních teskných kompozic ve prospěch těch nápaditějších, ale chyba lávky. I přesto, že se pozitivně znějící linka táhne celou skladbou (respektive celým albem, ale o tom později), jde o zcela klasický počin ve stylu “The Path to Decay” z předchozího alba. Ani dál se však nedá očekávat žádné posvícení. První skutečně obstojnou skladbou je tak až v pořadí čtvrtá “This Darkness”. Po zkresleném intru totiž převezmou otěže docela našláplé kytary, které něčím evokují dokonce vzpomínané debutové album “At Sixes and Sevens”. Kdyby tak byl zbytek alba na stejné úrovni, tleskám, jenže on není. Hned vzápětí totiž utluče dobrý dojem z “This Darkness” úmorná pouť po ještě stravitelné “The Twilight in Your Eyes”, naprosto přeslazené, tuctové a (i když to slovo nemám rád) komerční “Winter Land” a mdlé “A Seaside Serenade”. Ještě že po téhle útrpné triádě následuje druhý vrchol alba – v pořadí osmá “Darkened Days to Come”, ve které se sloky překvapivě zhostil sám pan kapelník a svým charismatickým čistým vokálem dodává skladbě nezanedbatelné plusové body. Osmičce nedělá ostudu ani následující slušná “Coming Down”, jenže tím to končí. Celou mizérii až symbolicky uzavírá titulní pokus o komorní baladu, ale absence výrazu a jakási hluchost skladbu utápí do hlubin nezapamatovatelného průměru…

Když už se kritizuje obecně, bylo by dobré poukázat na nějaké konkrétní problémy. Ty vidím v případě “The Enigma of Life” dva. Prvním a nejzásadnějším je fakt, že až na světlé výjimky album zcela postrádá originální nápady, na kterých by šlo vystavět kompaktní a svébytnou skladbu. Člověk má tak dojem, že poslouchá tu samou píseň v několika variacích, k čemuž hodně napomáhá naprosto předvídatelná rytmizace kytar. Druhý problém je značně subjektivní a na samotnou kvalitu hudby nemá zas tak velký vliv, nicméně v mých očích je jím samotná zpěvačka. Nebohá Ailyn sice od posledního alba po hlasové stránce slyšitelně vyspěla a dokonce se naučila anglicky, jenže na barvu jejího hlasu to nemělo (a ani mít nemohlo) sebemenší vliv. Skutečně nechápu, co se Velandovi honilo hlavou, když v Sirenii angažoval majitelku hlasu tak medového, že dovede i dobré skladby strhnout k výrazu, který je všechno, jen ne nadpozemský, majestátní, tajemný, whatever… To samozřejmě není chyba Ailyn a na její obranu musím říct, že v rámci hranic svého hlasového fondu dělá, jak nejlépe umí, což se jí daří obzvlášť ve středních polohách. Nic to však nemění na tom, že bych na jejím místě radši viděl někoho úplně jiného.

Jak jsem již zmiňoval výše, na albu je znát snaha použít veselejší melodické motivy, než tomu bylo na předchozích počinech. Když se k nim ale připojí Aylinin vokál, najednou zjistíte, že posloucháte cukrkandlový gothic pop rock, který je na hony vzdálený původnímu stylovému pohrobkovi Velandovy Tristanie. Podle všeho to ale vypadá, že přesně tohle je Velandův záměr, a když k tomu přihlédnete, všechno do sebe nějak zvráceně zapadá. Aylin je ostatně první zpěvačkou Sirenie, která v kapele nazpívala více než jedno album. Náhoda? Sotva.

Je mi líto, ale tři (se zavřenýma očima čtyři) více či méně obstojné songy nemůžou zachránit hodnocení jinak zcela plytkého alba. Nezbývá tak zatlačit nostalgickou slzu po dobách, kdy Morten Veland skládal skutečně kvalitní a originální hudbu, která utvářela podobu celého stylu a doufat, že se k němu ona múza vrátí. A teď mě omluvte, jdu si pustit “At Sixes and Sevens”…

Další názory:

Morten Veland už je dávno profesionál, rutinér, takže vyložené špatné songy od něj nedostanete, což ale nic nemění na faktu, že ne vždy vyplodí výborné věci. A zrovna “The Enigma od Life” se mu moc nepovedla. Když jsem slyšel (viděl) klip “The End of It All”, říkal jsem si, že je to v pohodě, ale přece jenom hitová singlovka, tudíž zbytek by mě mohl bavit o něco více, čili že bylo zaděláno na slušné album… s takovým očekáváním jsem přistupoval k poslechu. Jenže problém je, že “The End of It All” je nakonec jeden z nejlepších kousků “The Enigma of Life”. Světlejšími momenty jsou ještě “All My Dreams” a “A Seaside Serenade”, zbylé písničky jsou však na můj vkus moc suché – ne vyloženě špatné, jen prostě nevýrazné. Jak to jen říct… je tam prostě moc vaty a omáčky. Být přestřelená délka (55 minut bez bonusů) tak o třetinu chudší, také by to možná vypadalo jinak, ale takhle mě to nudí. Minulé “The 13th Floor” bylo o dost lepší… popravdě řečeno, všechna předchozí alba Sirenie byla lepší…
H.