Země: USA Žánr: death metal Datum vydání: 21.5.2012 Label: Metal Blade Records Tracklist: 01. Frozen at the Moment of Death 02. Formaldehyde 03. 18 Days 04. Molest Dead 05. Blood on My Hands 06. Missing Victims 07. Reckless 08. Near Death Experience 09. The Scar 10. Delayed Combustion Device 11. Vampire Apocalypse 12. The Depths of Depravity Hodnocení: Kaša – 6,5/10 H. – 6/10 Průměrné hodnocení: 6,25/10 Odkazy: facebook / twitter

Death metalová stálice Six Feet Under utvořená kolem zpěváka Chrise Barnese nám servíruje již devátý chod své chorobné večeře. A bohužel musím konstatovat, že už jsem těch jeho výtvorů lehce přejedený. Ne snad proto, že by se jednalo o devátou porci stejného jídla, to by mi nevadilo, ale spíš proto, že se Chris se svou kapelou posunul zase o něco blíže ke klasičtějšímu pojetí amerického death metalu, ale o tom až později. Na začátek si odbudeme takové ty nezbytné informace z nedávné historie, které je zapotřebí zmínit.

Takže, od poslední studiovky (nepočítáme-li třetí díl alba předělávek “Graveyard Classics”) uplynuly čtyři dlouhé roky a za tu dobu se toho v řadách této legendy událo na personálních postech až až. Po téměř 18 letech opustila Six Feet Under rytmická sekce ve složení Terry Butler a Greg Gall. Oba s kapelou zažili to nejlepší (nejúspěšnější) období, takže ano, budou mi chybět. Na jejich místo naklusali celkem nečekaně odpadlík z Chimairy a bubeník Dååth – Matt DeVries a Kevin Talley. Jako pomyslná třešnička na dortu se připojil Rob Arnold taktéž z Chimairy, který se chopil druhé kytary. DeVries a Arnold to před vydáním “Undead” zase pěkně rychle zabalili (Arnold však prý nadále zustává členem týmu Six Feet Under, takže čert aby se v tom vyznal), aby se na jejich místa dostali neznámí Jeff Hughell a Ola Englund. Že budou mít tyto čachry na podobu novinkové kolekce nějaký vliv, bylo jasné i tomu poslednímu v řadě, nově zúčastnění totiž nejsou žádné ořezávátka a je jasné, že co do hudebních výkonů je na tom “Undead” přímo skvěle.

Teď se pomalu přesunu k tomu hlavnímu mínusu “Undead”, i když tenhle trend je patrný na deskách Six Feet Under už někdy od dob “13” z roku 2005, a sice že novinka je zase o něco víc klasický death metal než death’n’roll, se kterým si mě kdysi tahle parta okamžitě získala, základ je sice pořád stejný, ale opět ubylo rockové dynamiky. Na posledních albech se tak ze Six Feet Under stala v mých očích kapela, která už nemá čím překvapit a jejíž alba působí čím dál víc nezáživně a průměrně. “Undead” není výjimka a avizované znovuzrození (a další reklamní žvásty, které vydání alba předcházely) se samozřejmě nekoná a “Nemrtvý” je tak bohužel dalším z řady. Není to žádný vyložený průser, nebo že by se to nedalo poslouchat, to zase ne, ale všeho se člověk časem přejí. Chris Barnes má v hrdle pořád tu samou bestii jako kdysi, ale může chroptit, seč mu síly stačí, stejně mu to v případě nezáživného hudebního materiálu nebude nic platné. “Undead” tak na patře zanechá spíše dojem dobře odvedené rutiny, než aby něčím skutečně zaujal. Pokud Barnes v souvislosti s novinkou udělal nějaké dobré rozhodnutí, tak se konečně vybodl na produkci a pozval si někoho, kdo dokázal vnést čerstvý a svěží vítr. Poslední tři alba jsou na tom zvukově slušně, ale dle mého názoru tam chyběl nějaký ten nadhled a nezávislý pohled třetí strany, který by pomohl oddělit hrách od popela (viz “Commandment” z roku 2007, které působí spíš jak sbírka B-stran singlů a nedodělků z minula). “Undead” naproti tomu působí přece jen o něco kompaktnějším a vyrovnanějším dojmem.

Kdybych měl na novince (kromě technického provedení a instrumentálních výkonů) hledat nějaká další pozitiva, tak bych nakonec přece jen pár skladeb vybral, i když po prvním poslechu jsem měl jiný názor. Třeba hned úvodní “Frozen at the Moment of Death” ukazuje naplno kvality nových členů, především pak bubeníka Kevina Talleyho. Sice se jedná o klasická death metalovou sypačku, ale musím uznat, že je dost chytlavá a návyková. Místy v ní slyším stopy Chimairy, což je pochopitelné. “Blood on My Hands” je další povedenou peckou. Ta stojí na nebezpěčně chytlavém riffu a povedeném refrénu s atmosférickou pasáží někde v druhé půlce písně (škoda toho konce – nesnáším tyhle ukončení skladeb jakoby do ztracena). Ale tahle pecka by taky šla. Škoda jen, že mezi zmíněnými skladbami se nachází trojice slabších kousků, kterých Six Feet Under na posledních čtyřech albech nahráli dost.

Jedním z nejlepších momentů z “Undead” je pro mě sedmička “Reckless” s rockovou rytmikou a úderným frázováním. Přesně tohle jsou pro mě ti Six Feet Under, které jsem si kdysi zamiloval a které bych rád poslouchal i na novince. Jsou prostě kapely, u nichž člověk žádný vývoj nepotřebuje a chce si poněkolikáté poslechnout osvědčené postupy. O závěr se postará poněkud temnější a nápaditou kytarovou linkou ozvláštněná “The Depths of Depravity”. Tahle skladba mě dokázala na chvíli vyvézt z omylu, protože lepší píseň jsem od Six Feet Under už dobrých šest, sedm let neslyšel, doslova mě dostala, jenže pár dobrých songů celé album neutáhne, bohužel.

Byl jsem z “Undead” poměrně dlouho v rozpacích, po prvním poslechu ve mně zavládlo silné zklamání a upřímně jsem litoval, že jsem si novinku na recenzi vůbec vybral, nakonec se to po pár posleších o dost zlepšilo, i když to pořád není to pravé ořechové. Přestože se na desce několik výtečných momentů přece jen nachází, tak ty slabší převládají a celkově na mě působí “Undead” jako průměrná, ničím nevyčnívající řadovka, ke které asi nebudu mít v budoucnu potřebu se vracet.

Další názory:

Six Feet Under to prostě mají těžké. Dokud drhli beze změny ten svůj kulervoucí death’n’roll, s nímž začali už v 90. letech a díky němuž se jim přezdívalo AC/DC death metalu, postupem času si všichni pomalu začínali stěžovat, že je to pořád to samé a že už to začíná být příliš na jedno brdo. Což byla jistě pravda. Když se ale Six Feet Under pokusí malinko změnit, zase se ozývají hlasy, že už to není ono a že ta dřívější podoba byla lepší. Jenže – i tohle je pravda. Nejspíš na to bude mít vliv i výrazná proměna sestavy, ale novinka “Undead” už opravdu není takovým tím rockovým death metalem, který jsme měli od Six Feet Under rádi, ale spíše klasickým (a nutno říct, že ničím zvlášť výrazným) death metalem, díky čemuž ovšem kapela – nemůžu si pomoct – ztratila to své kouzlo a stala se z ní de facto úplně obyčejná normální deathovka, kterých jsou stovky. Ten death’n’roll byl opravdu lepší, i když to bylo furt to samé dokola…
H.