Země: Island Žánr: viking / folk metal Datum vydání: 26.10.2012 Label: Napalm Records Tracklist: 01. Óðinn 02. Sleipnir 03. Gleipnir 04. Fenrisúlfur 05. Himinhrjóður 06. Miðgarðsormur 07. Narfi 08. Hel 09. Váli 10. Loki Hodnocení: Ellrohir – 8/10 H. – 5/10 Průměrné hodnocení: 6,5/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Země sopek, gejzírů a krásné, leč drsné přírody, země, kde se prý téměř nekrade, a země, kde má parlament tradici delší než tisíc let (i když omezenou v době panování norského krále). To všechno a mnohem víc je Island. Co se hudby týká, tak celosvětovou popularitu si vydobyla zpěvačka Björk, mezi metalovou komunitou budou k nejznámějším islandským zástupcům patřit expermientální rockeři Sigur Rós a progresivní post metaloví Sólstafir. O přízeň fanoušků však usilují i další jména, jako třeba právě relativně mladá šestičlenná formace Skálmöld, které se na zoubek podíváme dneska.

Hoši z Reykjavíku se dali dohromady v roce 2009 a o rok později vydali na lokálním trhu své první album. Díky spolupráci s Napalm Records se jejich povedené dílo následně rozšířilo za hranice a letos v říjnu nás oblažili druhou deskou v pořadí, která nese název “Börn Loka” neboli v překladu “Lokiho děti”. Jedenapadesát minut rozdělených do deseti skladeb nabízí dost a dost viking folk metalové zábavy.

Název kapely Skálmöld referuje třinácté století, kdy mezi sebou divoce válčily jednotlivé islandské rody, nicméně názvy jednotlivých skladeb alba bez výjimky odkazují na tradiční vikinskou mytologii. Většinou jde o jednotlivé bájné postavy a bytosti, jen “Glepinir” se jmenovaly okovy, kterými asgardští bohové spoutali obřího vlka Fenrise (dle názvosloví “Fenrisúlfur”). Přes rozdílnou transkripci v rozdílných jazycích a pramenech se mi snad podařilo identifikovat všechna jména, takže můžu říct, že výběr je zvolen tak, aby se všechny točily okolo osoby Lokiho a zejména jeho potomstva, jak udává název alba. Loki coby rodič se podle vikingů činil, přičemž například osminohý hřebec “Sleipnir” ho dokonce může nazývat svou matkou. O spletitých vztazích a příbězích severského bájesloví by se daly psát celé romány, takže raději už dost mytologie a vrhněme se na samotnou hudbu.

Skálmöld hrají folk metal ze staré školy, což u mě znamená, že sázejí hlavně na tradiční metalové nástroje, nikoliv na široký doprovodný ansámbl folkových instrumentů. Když je potřeba, vypomohou si klávesami a jako příslovečná výjimka potvrzující pravidlo je v nástrojovém portfoliu uveden hoboj. Prim ale většinu času hrají kytary, i když hned z intra “Óðinn” by to člověku možná nepřišlo – to jsem měl naopak pocit, že jsem si snad omylem pustil album Therion nebo tak něco. Intra jsou ale intra a po symfonické předehře už začíná nefalšovaný viking metalový počin, který už naruší snad jen instrumentální (či spíše atmosférický) předěl “Himinhrjóður”.

Co se hudby týče, tak na poměry panující v dnešním viking metalu je značně melodická a jemná, žádné disharmonie pocházející z black metalových vod. Naopak v některých chvílích bych se skoro vsadil, že poslouchám nějaký heavy či power metal, a to zejména v sólových pasážích. Asi nejlepším dokladem mého tvrzení jsou sóla přítomná ve čtvrté, šesté a osmé skladbě. Ve zpěvu převládá growl, ovšem čistě zpívaných pasáží je docela dost, nebo rozhodně tolik, aby mě zaujaly i při nepříliš pozorném poslechu. Ukázkou budiž třeba začátek “Miðgarðsormur”. Navíc zpěvákův běžný hrdelní hlas nepatří podle mého k těm vyloženě hrubým a drsným a jen zcela výjimečně – jako třeba v songu “Fenrisúlfur” či “Váli” – se objevují nějaké vyloženě agresivní “skřeky”. Veškeré texty jsou pak záležitost islandštiny, takže s porozuměním jsem nepřekvapivě na štíru, ale primární je dojem, navíc v případě velkého zájmu existuje translátor…

Dá se říct, že mi Skálmöld trochu připomněli styl, v jakém hrají Týr, i když ti pokud vím zpívají snad výhradně čistě, do čehož mají tito Islanďané dost daleko. Popravdě jsem radši. Sice skuteční bardi starých vikingů drnkali na harfu a zpívali pravděpodobně též čistě (žádného jsem sice neslyšel, ale divil bych se, kdyby to tak nebylo), ale já si dnes užívám spíš ty části alba, kde se ke slovu dostává growling. Jsou ale naopak místa, kam se krásně hodí čistý zpěv. Každý si asi musí najít to svoje. Rozhodně díky variabilitě nehrozí stereotyp, posluchač nemá moc čas se nudit, a to je rozhodně plus.

Z individuálního pohledu na jednotlivé skladby je rozhodně nejlepším a nejzajímavějším počinem závěrečný takřka desetiminutový opus “Loki”. První polovina songu je vcelku standardním pokračováním dříve slyšeného, následuje ale výrazný předěl, pomalá melancholičtější pasáž a skladba i celé album nakonec končí v podstatě přesně tak, jak začínalo v intru – akorát místo “Óðinn” se v refrénu zpívá “Loki”.

Co říct závěrem? Snad jen to, že se mi konečně zase dostalo do rukou album s vikinskou tématikou, o kterém nemám pocit, že se snaží urazit mou inteligenci a vytáhnout ze mě prachy skrze jméno interpreta a ne díky obsahové kvalitě. Slyšel jsem sice i názor, že “Börn Loka” je neinspirativní a nudné, ovšem pokud je toto nuda, tak to už pak nevím, co jsou ta veledíla, která nám dříve naservírovali Ensiferum a Wintersun (abyste neřekli, že nejsem konkrétní). Proto album hodnotím osmičkou, když jsem původně lavíroval mezi touto a o bod nižší hranicí. Z mého pohledu se jedná o velmi solidní album s vikinskou tématikou, které můžu vřele doporučit k poslechu.

Další názory:

Nemám sebemenší tušení, jak si kolega nade mnou představuje folk metal ze staré školy, ale Skálmöld jej tedy určitě nehrají. Už nechutně kýčovité intro “Óðinn” smrdí na sto honů, takže mne vlastně ani moc nepřekvapilo, když jsem v následujících téměř 50 minutách dostal ve většině případů nepříliš dobré, povětšinou však doslova otravné halekačky. Ačkoliv Island díky své izolovanosti bývá mnohdy synonymem pro netradiční muziku s vpravdě neopakovatelnou atmosférou (kolegou zmiňovaní Sólstafir nebo Sigur Rós patří mezi nejlépe viditelné příklady), ne vždy to platí, čehož jsou Skálmöld důkazem. Jediný opravdu světlý bod “Börn Loka” vidím v písni “Miðgarðsormur”, ale jinak se zbytek desky pohybuje od naprostých debilit jako “Gleipnir” k průměru a zase zpátky. Souhlasím s tím, že v některých momentech jsou opravdu znatelné závany heavy metalu, ale ani v tomhle já osobně nevidím pozitivum, jelikož je to většinou provedeno dosti násilným způsobem, který mě osobně tahá za uši. Sorry, ale za jeden solidní song prostě nemohu jít nad průměrných 5 bodů…
H.