Slayer - Christ Illusion

Slayer – Christ Illusion

Slayer - Christ Illusion
Země: USA
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 8.8.2006
Label: American Recordings

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Doufám, že jste si všichni naladili chutě na kapelu, která zde byla nedávno prezentována v rubrice New Shit, protože každý nějak začínal a šanci se projevit by měli dostat všichni. Nicméně, dneska žádný nový experiment nebude, protože se společně podíváme na nejnovější desku hvězdy metalu, která na nás už přes 20 let působí svými tvrdými riffy, úžasnými thrash metalovými sóly, a to vše okořeněné pěkně ostrým hlasem, kterému není nic svaté, od politiků až po samotného Boha. Jak už titulek napovídá, jedná se o americkou smečku Slayer s jejím novým počinem “Christ Illusion”.

Slayer nikdy neměli nouze o fanoušky, a i když už 20 let hrají pořád “jen” to samé, zapálených thrash metalistů se vždycky našlo spousta. Je sice pravda, že pár ústřelů už měli, například jejich starší počin “South of Heaven” byl přijat velmi rozporuplně, ale nakonec i to jim fanoušci odpustili, a tak mohli Slayer vydávat další pěkně pekelná alba.

Jejich předchozí nahrávka “God Hates Us All” byla nominovaná na Grammy (konkrétně v kategorii “Best Live Performance”, píseň “Disciple”), což bylo jisté z velké části zásluhou geniálního bubeníka Davida Lombarda, který se do Slayer vrátil po desetileté přestávce. Fanoušci i kritici tuto desku přijali s nadšením, takže bylo jasné, že na novou desku budou kladeny velké naděje. S čistým štítem mohu říct, že Slayer rozhodně nikoho nezklamali. “Christ Illusion” je po všech stranách velmi vydařená deska. Není to přelomové album, ale pro fanouška jasná volba, pro neznalce velké doporučení. Lombardo předvádí opět úžasnou prácí na bicích, zpěvák Tom Araya vám svým naštvaným hlasem zase připomene, proč nenávidět Boha a celý svět, který se stejně jen topí v násilí, které je zde popisováno opravdu do podrobností, až někdy hraničí s krutostí black metalových veršů.

Zvuk kytar se zde ještě zlepšil, pokud to snad vůbec jde, a třeba taková skladba “Jihad” vám v podání Kinga a Hannemana (sólová a rytmická kytara) bude v uších znít ještě dlouho. Co vás ovšem trochu zamrzí je, že Slayer se opět nepokusili ani o jedinou změnu, všechno, co zde je, bylo už zahráno tolikrát předtím v bleděmodrém. Rovněž délka alba (deset skladeb) vám trochu zmrazí úsměv na tváři. Je sice pravda, že jednotlivé songy mají opravdu precizní zvuk, není možno si je nějak zaměnit či splést, ale někoho tahle forma “kvalita na úkor kvantity” bude mrzet.

Dlouho jsem přemýšlel o celkovém hodnocení, pravda, nic nového ani žádný úžasný zázrak to není, ale i tak je to opravdu svižně ubíhající album, které vás na konci vyplivne s pentagramem na čele, obráceným křížem v ruce a s pořádnou zlobou, ale zase pořádně šťastné za tuto hudební zkušenost. Co taky Slayer nemohu upřít je, že po celých 20 let pořád dokáží zaujmout a najít si své fanoušky, což se všem takovým “dinosaurům hudby” jen tak nepodaří. A pokud nevěříte mému úsudku, myslím, že fakt výhry Grammy za metalovou skladbu roku (konkrétně píseň “Eyes of the Insane”) mluví za vše.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.