Země: USA Žánr: thrash metal Datum vydání: 11.9.2015 Label: Nuclear Blast Records Tracklist: 01. Delusions of Saviour 02. Repentless 03. Take Control 04. Vices 05. Cast the First Stone 06. When the Stillness Comes 07. Chasing Death 08. Implode 09. Piano Wire 10. Atrocity Vendor 11. You Against You 12. Pride in Prejudice Odkazy: web / facebook / twitter

První pohled (Kaša):

Legenda. Kult. Slayer. Tři slova, která má i navzdory nepříliš přesvědčivým 90. letům a rozporuplně přijaté dvojici posledních studiových alb velká řada fanoušků spjata neodmyslitelně k sobě. I z tohoto důvodu si dovolím odpálit recenzi novinky „Repentless“ tvrzením, že jedenácté studiové album thrash metalových velikánů Slayer se ihned po svém ohlášení zařadilo mezi nejočekávanější počiny letošního roku na metalové scéně. Důvodů k tomu má „Repentless“ samozřejmě více než jen fakt, že se jedná o první album po šestileté studiové přestávce, k níž měla tahle legenda své důvody, ale k tomu se dostanu ještě před samotným rozborem nové placky prostřednictvím následujících řádků.

„Repentless“ je pro Slayer v několika ohledech změnou. Samozřejmě, že tou nejzásadnější je absence kytaristy Jeffa Hannemana, jenž v roce 2013 zemřel na selhání jater v důsledku pokročilého stádia cirhózy. Slayer tak přišli nejen o zakládajícího člena a skvělého kytaristu, ale zejména o vynikajícího skladatele, který v minulosti sypal z rukávu jeden legendární riff za druhým a při vyřknutí názvů skladeb jako „Angel of Death“, „War Ensemble“, nebo „South of Heaven“ všichni víte, o čem mluvím.

Jeffova zdravotní situace nebyla v pořádku delší dobu, takže již několik let za něj zaskakoval Gary Holt z thrashové brusky Exodus, avšak přeci jen je koncertní záskok něco jiného než plnohodnotná náhrada při skládání a nahrávání nového alba. K tomu ještě Holt nebyl bezvýhradně připuštěn, a nahrál tak pouze část sólový partů jakožto protiklad ke Kerrymu Kingovi, protože souboje kytarových sól bývaly ozdobou starších alb Slayer a jedním z poznávacích znamení kapely a jejich absenci by fanoušci jen tak nepřekousli. Jen škoda, že Holt nedostal více prostoru, protože kytarista je to znamenitý.

Když už jsem načal aktuální sestavu, která se na „Repentless“ podílela, tak je nutné říct, že se jedná o placku, jež znamená návrat Paula Bostapha zpět do skupiny na úkor odejitého Davea Lombarda, nad jehož odchodem a důvodech k němu směřujících nemám dodnes jasno. Paul je samozřejmě bijec světové třídy, o tom žádná, „God Hates us All“ je skvělou ukázkou jeho práce, nicméně i tak preferuji živelnější hru Davea Lombarda, jehož je opravdu škoda, protože ten jeho cit a drive nelze nahradit jen tak lusknutím prstu. Nemluvě o chemii, která mezi čtveřicí panovala. Paul se nakonec ukázal jako nejlogičtější a nejsprávnější volba pro záskok, protože svou agresivní hrou stvrzuje kvality „Repentless“ velmi sebejistě. Dvojice Kerry King a Tom Araya zůstává samozřejmě beze změny, a i když se noří pochybnosti nad tím, jestli jsou to ještě Slayer, tak se borci rozhodli pokračovat v načaté cestě.

Proti tomu v zásadě nic nenamítám, ale vzhledem k absenci Jeffových kompozičních příspěvků jsem byl zvědavý, jak letošní zářez dopadne. Hanneman na posledních albech přispíval v menší míře než Kerry King, nicméně když už se tak stalo, byl z toho často o jeden z majstrštyků dané desky („God Send Death“ z „God Hates Us All“, „Jihad“ a bonusová „Final Six“ z „Christ Illusion“, případně titulní skladba z „World Painted Blood“).

Nechci tím narážet na to, že Kerry King skládá samé sračky, to ne, jen je proslulý spíše přímočařejšími a agresivnějšími vály, které Jeffovy kusy skvěle prokládaly, a díky tomu jsem se obával přílišné jednotvárnosti „Repentless“, což nyní můžu vzít zpět. Kerry King si vybral lepší chvilku, a přestože se albu nevyhnulo nějaké to škobrtnutí, tak se jako celek kompozičně nijak výrazně neliší od posledních dvou záseků a přináší ve své podstatě překvapivě svěží, ač lehce rutinní porci thrash metalu s cejchem Slayer na čele a moderní produkcí v zádech. Oproti „World Painted Blood“, jehož zvuk byl sračka jak bič, totiž novinka láme kosti a po technické stránce je radost ji poslouchat. V tomto ohledu velký palec nahoru.

„Repentless“ začíná velmi opatrně dvouminutovým intrem „Delusions of Saviour“, které má zvuk klasických slayerovských postupů. Je sice zbytečně nataženo na dvojnásobnou hrací dobu, než by si zasloužilo, a nechápu jeho fyzické odstřihnutí od následující titulní skladby, již přirozeně a nenásilně uvádí, ale budiž. Titulka „Repentless“ prezentuje nepřekvapivou formu rychlejších skladby s chytlavým riffem, jež Slayer prostě a jednoduše umí. Nechybí samozřejmě kytarová sóla, rychle odříkávající Araya, jenž má vyřídilku jako málokdo, a přímočarý Bostaph. Ingredience, jimiž přetékají takřka všechny písně kapely a fanoušci na tento koktejl stále slyší.

Vůbec prvními zveřejněnými skladbami z desky byly „Atrocity Vendor“, jež se objevila již na limitované edici předchozí placky, a „Implode“, kterou Slayer vypustili již loni jako návnadu toho, že i bez Hannemana v sestavě jedou dál. Ačkoli se mi v době vydání ani jedna příliš nepozdávala, tak uznávám, že nyní je řadím k tomu lepšímu, co se pod pokličkou „Repentless“ skrývá. Zejména „Implode“ má v sobě typický slayerovský rukopis a po pomalejším úvodu se ukázkově rozjede parádním riffem. Nejsem sice bezmezným fanouškem recyklace starších nápadů, ale oba kousky byly znovu nahrány, minimálně u „Atrocity Vendor“ jsem zaregistroval i lehce upravený text, takže alespoň tímto se to Slayer snaží vyžehlit.

Po skončení titulky následuje silná dvojice dalších „nepřekvapivých“ válů v podobě „Take Control“ a „Vices“. Zatímco první útočí svou rychlostí, tak „Vices“ je hutnější a nikam nespěchá, díky čemuž vyznívá i s ohledem na chytlavý zasekávaný kytarový motiv hitověji než agresivní výplachy typu „Take Control“ a „Atrocity Vendor“. Zhruba v polovině alba přichází první slabší moment v podobě „Cast the First Stone“. Což o to, svou postupně gradující stavbou a poklidnému intru je to píseň, která je schopná se odlišit, ale já si v celé její čtyřminutové hrací době nedokázal najít nic, co by mě k ní mělo přitahovat opakovaně. Totéž jsem si po prvním poslechu říkal i o prvním singlu, jímž se stala „When the Stillness Comes“, která se tak nějak podivně nudně táhla jako sopel a bez jediného momentu oživení sázela jen na pomalejší strukturu a atmosféru. V kontextu celé desky jsem z výsledku rozčarovaný o dost méně, protože jako oživení a chvilka odpočinku v polovině stopáže „Repentless“ tahle položka funguje nakonec velmi dobře.

Jdeme dál k „Chasing Death”, což je taková typická slayerovská vypalovačka, která nemá potenciál, aby dokázala zaujmout. Chybí jí atmosféra pomalejších kusů i chytlavost rychlejší „Implode“, takže neurazí, ale ani nenadchne. Co se naopak velmi povedlo, je „Piano Wire“, která skáče od pomalejších pasáží k rychlejším výpadům, než si otěže vezme do svých potetovaných pracek Kerry King s dlouhou sólovou pasáží v druhé polovině. „You Against You“ mi ze všech v předstihu uvolněných písní přišla nejslabší, nicméně „Cast the First Stone“ a „Chasing Death“ strká hravě do kapsy. Pokud pominu zbytečně přibrzděnou první minutu, jež jako by připravovala půdu pro nářezový zbytek, tak je to povedený nářez hrubšího zrna, který pohání kupředu neuvěřitelný Bostaph. No, a závěrečná „Pride in Prejudice“ je z mého pohledu jednou z nejslabších písní alba. Neříkám, že nemám rád pomalejší písně z dílny Slayer, protože zatím chválím spíše ty rychlejší vály, ale „Pride in Prejudice“ prostě a jednoduše nebaví. Nemá čím. Vokální melodie Toma Arayi je taková nijaká, kytarový riff nevyniká nad rámec běžné pomalejší písně a nebýt ataku v poslední minutě, tak mi nemá co nabídnout.

I přes nějaké ty dílčí výtky není „Repentless“ vůbec tak špatným albem, jak jsem si před prvním poslechem myslel, že bude. Kerry King uchopil spolu s Tomem Arayou spadlou pochodeň a po prvním kroku se nebojím toho, že by neměli být schopni ji na svých bedrech unést. Ačkoli už takové to magické kouzlo původní sestavy nikdy na posluchače nedýchne, tak jen díky tomu nelze novinku spláchnout do záchodu jako neposlouchatelný balast. Na poměry žánrové konkurence jsou na tom Slayer stále dost dobře, a když si postavím „Repentless“ do řady k předchozí dvojici počinů, není na tom nejhůře, protože „World Painted Blood“ nechává za sebou, ačkoli na „Christ Illusion“ to nestačí. Škoda té menší nevyrovnanosti, díky níž jedenáctá placka žánrové veličiny trochu strádá na kreditu, ale jinak velmi solidní standard, který mě mile překvapil. Řeknu to asi takhle… Chtěl jsem Slayer a dostal jsem Slayer.

---

Druhý pohled (nK_!):

Půlka Slayer vydala novou dlouhohrající desku. Záměrně píši půlka, protože z klasické sestavy skupiny, jak je jistě všem metalově dotčeným duším známo, zbyl pouze frontman Tom Araya a démonický kytarista Kerry King. Jak „Repentless“ dopadlo bez dvorního skladatele kapely Jeffa Hannemana a jednoho z nejlepších bubeníků světa Davea Lombarda?

Téměř třičtvrtěhodinová deska rozhodně nepatří mezi to nejlepší, co kdy Slayer natočili, ale zároveň nejde ani o nějaký extrémní propadák, jak se hodně fanoušků obávalo. Jeff a Dave jsou pryč, s tím je potřeba se smířit. Kerry stále jede svoje krkolomná sóla a Tom už možná nezpívá tak nasraně jako kdysi, ale pořád má jeho vokál šťávu. Nový bubeník Paul Bostaph hráčských kvalit Lombarda nedosahuje, ale vlastně to ani nevadí. Bicí jsou v jeho podání slušně smrtící.

Zvuk „Repentless“ je na dobré úrovni, deska zní moderně a zároveň si s sebou nese nezaměnitelný feeling starších nahrávek. Co je tady ale špatně? Zásadní problém vidím v jisté repetitivnosti nového materiálu, kdy se některé songy zkrátka pod vší tou neustávající palbou slévají dohromady. Naopak kousky jako naštvaná „Repentless“ (schválně mrkněte na klip, solidní řezničina posouvající prostředí „St. Anger“ ještě o level výše), atmosférická „Piano Wire“ a „Atrocity Vendor“ s vynikajícím ústředním riffem patří určitě mezi to lepší, co kdy Slayer složili.

Obecně jsem spokojen. „Repentless“ dokáže po jistou dobu slušně zabavit a v zásadě nenudí. Nejde také o nic objevného, ale myslím si, že Slayer si ostudu neudělali. Pokud se smíříte s faktem, že starší tvorba zůstává stále nepřekonaná, budete vesměs spokojeni.

---