Slipknot - 5 The Gray Chapter

Slipknot – .5: The Gray Chapter

Slipknot - .5: The Gray Chapter
Země: USA
Žánr: alternative metal
Datum vydání: 17.10.2014
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. XIX
02. Sarcastrophe
03. AOV
04. The Devil in I
05. Killpop
06. Skeptic
07. Lech
08. Goodbye
09. Nomadic
10. The One That Kills the Least
11. Custer
12. Be Prepared for Hell
13. The Negative One
14. If Rain Is What You Want
15. Override [bonus]
16. The Burden [bonus]
17. Untitled [bonus]
18. Untitled [bonus]
19. Untitled [bonus]

Odkazy:
web / facebook / twitter

Z (relativně) novější sorty kapel – čímž mám na mysli ty skupiny, jež nezačínaly někdy v 80. letech nebo ještě dříve – patří Slipknot určitě k tomu největšímu a nejúspěšnějšímu, co se v oblasti metalu vyskytlo. Ať už však tuhle maskovanou smečky z Iowy máte rádi nebo ne, naprosto férově se jim musí nechat jedna věc, a sice že vedle dalších metalových a rockových kapel, které mají komerční potenciál na to, aby se jejich alba vyšplhala na vrcholky všech možných prodejních žebříčků, patří Slipknot k tomu tvrdšímu a méně podbízivému… stačí ostatně jejich tvorbu srovnat třeba s kolegy z Avenged Sevenfold nebo Linkin Park.

Ani komerční úspěšnost ani absence laciné podbízivosti (byť ta je jistě chvályhodná) však nejsou automaticky synonymy pro hudební kvalitu, byť zrovna ta je samozřejmě do jisté míry dána také subjektivním vnímáním. Já osobně jsem nikdy nebyl nějaký šílený fanboy Slipknot, pro něhož by ti muzikanti byli bozi, protože zas tak hluboce mě jejich hudba tedy neoslovuje, ale ani jsem nikdy nepatřil k jejich zarytým odpůrcům. Spíše jsem se na tvorbu Slipknot vždy díval trochu střízlivě a z tohoto (dovolím si tvrdit, že poměrně nezaujatého) pohledu mi přijde, že je na tom tahle zámořská devítka také lépe než třeba dvě výše zmiňované skupiny. Nějakou skutečně skvostnou a dokonalou nahrávku podle mě na kontě nemají, ale první dvě desky “Slipknot” a “Iowa” jsou i přes některé výhrady (v obou případech hlavně zbytečně natažená délka o pár slabších songů) dobrá alba.

“Vol. 3: (The Subliminal Verses)” sice znamenalo znatelný příklon k větší stravitelnosti (pardon, ono se tomu vlastně říká dospívání a hudební vývoj), ale i přesto si zde Slipknot dokázali udržet velmi dobrou laťku a neztratit svou tvář. To už se však nedá tvrdit o následujícím albu “All Hope Is Gone”, které mi s čestnou výjimkou v podobě titulní vypalovačky hodně nesedlo a po většinu času mě prachsprostě nudilo v čele s ultra-otravným singlem “Psychosocial”, v němž se Slipknot neštítili nasadit největší nešvar tehdejšího metalu – naprosto násilné roubování tvrďáckých slok s uhlazeným a čistě zpívaným refrénem. Jasně, já vím, že se v jejich tvorbě čistý zpěv objevoval i dříve, ale nikdy to nebylo tak generickým způsobem jako v případě “Psychosocial”.

Zde by nyní za normálních okolností měla přijít nějaká věta v tom smyslu, že letos Slipknot vydali svou pátou desku “.5: The Gray Chapter” a že se jí podíváme na zoubek, nicméně od vydání “All Hope Is Gone” se v táboře kapely stalo hned několik zásadních věcí, díky nimž je nutné už tak dlouhou úvodní omáčku ještě natáhnout, protože prostě zaznít musí. V krátkosti jde o to, že v mezičase Slipknot přišli o dva ze svých stěžejních členů – nejprve o baskytaristu Paula Graye, jenž zemřel v květnu 2010 na předávkování, a poté o bubeníka Joeyho Jordisona, který byl v prosinci 2013 za doposud ne úplně vyjasněných okolností vyhozen. Oba patřili k zakladatelům Slipknot a především k hlavním skladatelům… jistě, v současných rozhovorech zpěvák Corey Taylor hlásá, že o tom lidi vědí hovno a že vždycky skládala celá skupina, ale jestli mě paměť nešálí, dřív to žádné velké tajemství nebylo, kdo měl na svědomí většinu materiálu.

Období smutku a ubrečených tiskovek po smrti Graye, drama, jestli se vůbec bude pokračovat, i tyjátr s novými členy (jejichž identita vlastně doposud oficiální odhalena nebyla) přeskočíme rovnou k informaci, že nováčky v kapele se (s 99% pravděpodobností) stali jistí Alessandro VenturellaKrokodil, o němž do té doby slyšel asi málokdo, a Jay Weinberg známý především jako ex-bubeník Against Me!, obecně však také bez nějaké vyvrtané velké díry do světa hudebního průmyslu. S nimi na palubě pak Slipknot natočili své páté album “.5: The Gray Chapter”, na němž hlavní skladatelské otěže převzal kytarista Jim Root a které ihned po svém vydání slaví (stejně jako jeho předchůdce “All Hope Is Gone”) obrovské prodejní úspěchy. A nyní si po zdlouhavém úvodu konečně můžeme povědět, jak počin dopadl.

Ačkoliv mě hordy nekritických fans za tohle prohlášení budou nejspíš nenávidět, album dle mého skromného názoru dopadlo poměrně rozporuplně – i když zase tak špatné, jak tvrdí stejně fanatičtí odpůrci Slipknot (dneska by se vlastně mělo moderně říkat “hejtrs”), to také není. Osobně jsem k “.5: The Gray Chapter” nepřistupoval s nějakým obrovským očekáváním, desku roku jsem fakt nečekal a zcela nepřekvapivě jsem ji ani nedostal. Na druhou stranu však musím zcela férově říct, že je novinka lepší než nezáživné “All Hope Is Gone”, což je něco, v co jsem při své vrozené skeptičnosti ani moc nedoufal. O desce, jež by vám skutečně urvala hlavu i koule (u dam samozřejmě jen hlavu), se tu však nebavíme ani náhodou.

Asi největším neduhem “.5: The Gray Chapter” je to, že těch opravdu výrazných skladeb tu zas tak moc není. Jakkoliv je to vysoce paradoxní, největší vrchol přijde hned v jeho úvodu… a ne, nemyslím tím regulérní otvírák “Sarcastrophe”, ale vážně mluvím o intru “XIX”. To je to totiž beze srandy skvělé a na rozdíl od většiny následujících a vcelku bezduchých fofrovaček člověka opravdu dokáže oslovit. V podobném duchu “intermezzovém” duchu se dále nesou ještě kusy “Be Prepared for Hell” a “If Rain Is What You Want”, přičemž i v těchto případech se jedná o vcelku zajímavé počiny, především u první zmiňované písně, která se nese ve skoro až dark ambientním duchu. Právě v těchto skladbách jsou Slipknot na své novince asi nejzábavnější, jenže situace, kdy intro alba o třídu přebíjí jeho skutečnou náplň je… poněkud nešťastná.

Aby těch paradoxů nebylo málo, regulérnímu obsahu “.5: The Gray Chapter” dávají docela solidně do držky i dva bonusové songy z deluxe edice. Písničkám “Override” a “The Burden” se totiž se vcelku slušnou lehkostí povedlo to, co například ve skladbách “Sarcastrophe” nebo “Skeptic” prostě nefunguje. Především “Override” je setsakra povedená a třeba pasáž, kde se zpívá “Everybody get on the ground”, je skvělá. Upřímně nechápu, proč takovýhle kus skončí mezi bonusy na limitce a na základním albu se nachází hned několik takřka neviditelných věcí.

Budeme-li se bavit skutečně o vlastním albu, pak v jeho rámci suverénně vede pátá “Killpop”, která se rozjíždí hodně zajímavým začátkem a dále boduje třeba dobrým zpívaným refrénem. Dále v hlavě zůstane i singl “The Devil in I”, který se mi sice zpočátku ne úplně pozdával, když jej Slipknot za doprovodu videoklipu vypustili v předstihu, ale v rámci “.5: The Gray Chapter” jako celku je to jedna z mála písní, o nichž se dá říct, že skutečně fungují. Tím ovšem výčet toho, co je opravdu pozornostihodné, pomalu končí…

Většinu “.5: The Gray Chapter” totiž tvoří písničky, které bychom mohli bez újmy na korektnosti zařadit do šuplíčku “typická Slipknotovka”. Jenže zatímco na “Slipknot” nebo “Iowa” (a koneckonců i “Vol. 3: (The Subliminal Verses)”) to byly právě tyhle rychlé věci, co táhly desky kupředu, na novince je tomu přesně obráceně, a jakmile Slipknot dupnou na plyn, dostavují se pocity nezáživnosti. Hned “Sarcastrophe” je na tom docela bledě, a když skončí její minutové intro, rozjede se vcelku nezáživná hoblovačka. Úplně stejně (nudně) na tom je i třeba “Skeptic”, “Lech” nebo “Nomadic”. Oproti tomu “AOV” zpočátku působí, že by mohla zvednout náladu, avšak jen do doby, než začne Corey Taylor zpívat čistě… tedy, netvrdím, že neumí zpívat, ale ten zlom je tam naroubovaný tak násilně, že to celý song posílá do kopru. “The One That Kills the Least” se zase snaží uhodit na melodičtější notu od začátku, ale ani přístupný a zpěvný refrén ji nedokáže vytáhnout z nudy.

Nejlépe ze všech těch “nářezových” kusů tím pádem vyznívá “Custer” a “The Negative One”, avšak třeba ani druhá jmenovaná z obecného hlediska není nějakou opravdovou peckou a samotní Slipknot na svých minulých nahrávkách nabídli mnohem lepší podobně laděné záležitosti. Aby byl výčet úplně kompletní, zbývá nám ještě “Goodbye”, které jsem se před poslechem bál jako čert kříže, protože jsem očekával uslzenou baladu, jež bude vzpomínkou na zemřelého kamaráda, naštěstí se tak ale nestalo – a to Slipknot naprosto vážně šlechtí, že nic takového na “.5: The Gray Chapter” nedali. Začátek tak sice zní, ale v polovině se “Goodbye” zlomí do dalšího normálního songu, který sice také není ani zdaleka tím nejlepším, co jste letos slyšeli, ale nevadí, protože všechno lepší než ubrečená balada.

Přemírou poměrně nezáživných tracků však neduhy “.5: The Gray Chapter” bohužel nekončí, protože tu jsou ještě další dvě záležitosti, u nichž považuji za nutné je zmínit. Tou první je něco, s čím se nahrávky Slipknot potýkaly vždy – přílišná délka. To je něco, co trochu brzdilo už desky jako “Slipknot” nebo “Iowa”, tedy alba, v jejichž rámci se kapela předvedla v mnohem lepší skladatelské formě, takže v případě “.5: The Gray Chapter” s množstvím nevýrazných kusů je to ještě markantnější, když stopáž čítá 64 minut v základní verzi a ve verzi limitované dokonce dost nad 80 minut. To je prostě moc a výsledek díky tomu působí ještě o něco víc rozmělněně.

Poslední neduh “.5: The Gray Chapter” bych pak viděl ve zvuku. Zaprvé je krutě nedynamický, což už je dnes bohužel standard a trpí tím více jako 90 % všech alb, která v současnosti vycházejí (a to se ještě s těmi 90 % držím dost při zemi), ale to pořád není omluva pro průměrný dynamický rozsah prasáckých 5 dB. Zadruhé se mi pak zdá… no, spíš to řeknu jinak. V mixu je nade všechno vytažený zpěv a hned za ním bicí. Což o to, zrovna rytmika byla na Slipknot vždy jedna z nejzábavnějších věcí a kombo bicí + dvoje perkuse dělá svoje i na deskách, navíc Joey Jordison ty škopky drtit vážně uměl a ani jeho nástupce není žádné dřevo, jenže díky tomuhle vytažení teď působí kytary trochu neškodně. Něco jako baskytara pak skoro neexistuje, a kdo ji na “.5: The Gray Chapter” alespoň jednou zaslechne, ten si může (bez nadsázky) gratulovat.

“.5: The Gray Chapter” je nahrávka, která není špatná, naopak má rozhodně na to, aby byla v rámci metalového mainstreamu jednookým králem mezi slepými. Dělat z ní něco vyloženě výjimečného by však bylo z obecného hlediska velice pošetilé, protože výjimečná rozhodně není. Ani není nějak extrémně dechberoucí (ostatně už sami Slipknot v minulosti dokázali nahrát lepší), ale poslouchat se zcela jistě dá a posluchače neurazí. Nicméně to, aby z jejich muziky mohly být zástupy fanatických a nesoudných fandů stále na větvi, si Slipknot na své novince pohlídali s přehledem.


Další názory:

Když Slipknot po šesti letech, které uplynuly od vydání poslední placky, vypustili ven novou skladbu, “The Devil in I”, byl jsem zklamaný. Nemělo to ten správný šmrnc a pomalu jsem se začal smiřovat s dalším slabým albem, jakým bylo “All Hope Is Gone” a teskně vzpomínal na časy “Iowa” a “Vol. 3: (The Subliminal Verses)”, které mám dodnes hodně rád. Novinka je na tom možná o trochu lépe než minule, ale i tentokrát je výsledek daleko za hranicemi možností maskované party. Písně jsou skvělou ukázkou profesionálně odvedené práce, ovšem na “.5: The Gray Chapter” mi schází takový ten hnací motor, který by mě držel v pozoru po celou hodinku. Ačkoli jsem zmíněnou “The Devil in I” zprvu nemusel, tak s přihlédnutím ke kvalitě zbytku alba se z ní nakonec vyklubal jeden z nejsilnějších článků. Z těch zbylých můžu namátkou zmínit ještě “AOV”, “Lech” či “The Negative One”, ačkoli ta poslední zní jako prostá recyklace starších nápadů. Až moc skladeb mi zní uměle, řekl bych až nuceně, a neodsýpá tak, jak bych čekal. Nejslabší položky jsou asi “Sarcastrophe”, “Killpop” a “The One That Kills the Least”, které jsou v celé své délce o ničem. Věřím, že fanoušci budou chrochtat blahem, ale nenechme se zmást takovou tou původní nadšeností způsobenou dlouhou pauzou, protože v jádru je “.5: The Gray Chapter” pouze průměrným počinem Slipknot.
Kaša

Ani po téměř deseti posleších si zatím nejsem zcela jist, zda sáhodlouhé čekání na novou desku Slipknot stálo za to. Muzikantsky je vše zcela v pořádku a na nejvyšší možné úrovni. V některých písních je cítit onen obligátní “návrat ke kořenům” v podobě většího důrazu na tvrdší pasáže, samply a práce DJ. Přesně tohle se mi líbí, protože mi to na posledních dvou deskách ve větším množství chybělo. Několik songů je opravdu kulervoucích a daly by se srovnat i s těmi nejlepšími výtvory na předchozích albech. Na druhou stranu je “.5: The Gray Chapter” možná až zbytečně moc dlouhé a neodsýpá tak, jak by mělo. I po těch několika posleších si nejsem schopen zapamatovat, o čem některé písničky jsou. Pár z nich by zasloužilo označení “typická Slipknotí věc”, což, přiznejme si, dneska už nikomu úplně trenky nezacáká. Žádná z písní mi však nepřijde úplně vycpávková, což oceňuji, ale mnohem více by se mi líbilo, kdyby se kapele podařilo výslednou nahrávku scucnout tak na 40minutovou stopáž – to bych byl nejspokojenější a nevznikaly by místy nudné a prázdné proluky. Celkově takový lehký nadprůměr, Slipknot ale mají na mnohem více. Tak zase za šest let. Stojí za povšimnutí: “The Devil in I”, “Custer” nebo “The Negative One”.
nK_!

Nebudu lhát, žeru Slipknot tu jejich hru už od smrti Paula Graye. Všechno to vylejvání srdíček v rozhovorech, nejdřív, že vůbec netuší, co s kapelou bude, potom koncerty, nová hudba a nakonec masivní kampaň k vydání nové desky. Ne, že bych Slipknot chtěl obviňovat z nějaké neupřímnosti či dokonce hyenismu, ale je fakt, že neustálé vytrvalé omílání, jak bez Paula nejsou nic a kapela pravděpodobně skončí, jim neskutečně zahrálo do karet, protože už v okamžiku oznámení nového alba se z toho stala událost svojí důležitostí se skoro rovnající druhému příchodu Spasitele. Když k tomu člověk připočte i masivní mediální kampaň, vychází z rovnice bezmála deska roku a podle toho vypadají i prodeje. Ale jaká je deska doopravdy? Možná bude dost výmluvné, když řeknu, že i po asi patnáctém poslechu si pořád nepamatuji názvy songů, protože mě prostě nijak víc nezaujaly. Intro a “Sarcastrophe” je slibný začátek, u refrénu “AOV” sebou člověk trochu škubne, ale řekne si, že “Dead Memories” nakonec vlastně taky vstřebal. “The Devil in I” je mrda, pánové dobře vědí, proč ji vybrali jako klip… no, a dál už to taková hitparáda není, album osciluje někde mezi nudnější částí “All Hope Is Gone” a “Come What(ever) May” od Stone Sour. Pak už jediná věc, která mě trochu zaujala, je “Custer”, která mi náladou trochu připomíná první dvě desky. To, že je mi produkce desky moc nesedí, může být tím, že většinu volného času trávím mixováním kytar a bicích a už to prostě neslyším, anebo se Slipknot s těma bicíma jednoduše posrali. S každou další Slipknot deskou se do mojí výběrové složky v mp3ce přesouvá míň a míň písniček, tak uvidíme, jestli to příště bude aspoň jedna.
Thy Mirra


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.