Země: Švédsko Žánr: progressive rock Datum vydání: 3.11.2014 Label: Spinefarm Records Tracklist: 01. Komenco 02. Tabula Rasa 03. Kuraman 04. The Words 05. Pluton 06. Koniskas 07. Ennui 08. Void 09. The Other’s Fall Hodnocení: 8/10 Odkazy: facebook / twitter

Když švédská sebranka Soen před třemi lety vydávala svůj debut “Cognitive”, tak pro spoustu příznivců kytarové hudby (mou maličkost nevyjímaje) to byla jedna velká neznámá, na kterou se nahlíželo jako na partu, v níž se za bicí usadil Martin Lopez. Ano, správně. Přesně ten Martin Lopez, který léta jistil záda spoluhráčům v řadách slavných progresivců Opeth, s nimiž zažil jejich nejlepší léta. “Cognitive” bylo velkým překvapením a z toho důvodu je novinka “Tellurian” ve značně odlišné pozici a tak jsem k ní taky přistupoval. S očekáváními v podobě minimálně vyrovnání vysoké kvalitativní laťky, kterou pánové na debutu nastavili. Pojďme se tedy podívat, jak se druhé album Soen povedlo.

Oproti debutu je z novinky cítit lehký vývoj, který nelze jenom tak přejít. Součástí kapely již není Steve DiGiorgio, jehož basa tvrdila alternativně progresivní metal z dob debutu opravdu mocně. Náhradou se stal jistý Stefan Stenberg, jehož nástroj již není tak výrazný a snáze zapadá mezi ostatní. To v konečném důsledku jen umocňuje sehranost party a vyrovnanost “Tellurian”, protože ačkoli je hudba Soen (mimo jiné) o instrumentální zručnosti, tak kompozicím nechybí život a vlastní duše a jako celek je to placka mnohem hřejivější a skromnější.

S tím jde ruku v ruce i příklon k jednoduché písničkové struktuře, k němuž se Soen uvolili. Ne, že by “Cognitive” bylo oproti “Tellurian” progresivně nepřístupným monolitem (v jádru jsou si ty nahrávky dosti podobné), ale tam, kde debut pouze načrtával obrysy vlastního ksichtu kapely, tam je letošní zářez albem, u kterého si lze říct, že posloucháte Soen a ne kopii Tool/Opeth, jako tomu bylo minule. Jasně, ty vlivy tam jsou cítit pořád, ale Soen už nejsou tak rytmicky orientovaní ve stylu tvrdších Tool (těch Lopez/DiGiorgio výpadů přeci jen ubylo) a nepůsobí za každou cenu jako snaha zalíbit se fanouškům Tool. Kdybych to měl shrnout do jedné věty, tak “Tellurian” je albem, jež logickým způsobem ukazuje vlastní tvář kapely, je vyrovnanější a oproti tvrdšímu debutu uvolněnější.

Když bychom se dostali k nějakému bližšímu rozboru “Tellurian” na jednotlivé písně, případně jejich rozdělení na pomyslné vrcholy a dna, tak bych se nebál říct, že díky své obrovské semknutosti a magnetické náladě neobsahuje vyloženě vatovité písně a chvíle. Od úvodní klipovky “Tabula Rasa”, která díky tvrdším kytarám a výrazné rytmice v pomalejších pasážích asi nejvíce navazuje na debut, přes progrockově procítěnou “Pluton” s krásnými vokálními party Joela Ekelöfa, až po rozmáchlejší dvojici “Void” a “The Other’s Fall”, které přináší i špetku těch etnických bubínků, jejichž prostor byl tentokrát omezen, je “Tellurian” napěchováno silnými kompozicemi. Nedostatek tribal bubínků je mimochodem obrovská škoda, protože do podmanivé nálady, jíž Soen pod vedením éterického vokálu Joela rozehrávají, se hodí velmi dobře.

Přestože je z “Tellurian” patrné, že album nenahrávají žádní amatéři a instrumentální výkony jsou na úrovni světové extratřídy, tak se nebojte, že by se čtveřice nechala strhnout do vod bezhlavého předvádění. Všichni hrají ve prospěch všech a i díky tomu je třeba taková “Kuraman”, která se první dvě minuty opatrně odhodlává k instrumentálním metalovým orgiím s djentovým oparem, skladbou, o níž se nedá říct, že byla samoúčelně postavenou nudou jen tak na efekt. Totéž platí i o delších kouscích jako “Pluton” nebo už zmíněné závěrečné dvojici. Ačkoli všechny z těchto písní trvají něco kolem osmi minut, tak jsem s nimi neměl problém. “The Other’s Fall” je v závěru zachráněna častou změnou tempa a jak mi zpočátku přišla už tak nějak navíc, tak po několika posleších jsem si oblíbil i ji – až se dostala do pozice, že si závěr bez ní neumím představit.

Protože jsem se v průběhu celé recenze nemohl odtáhnout od srovnání s debutovým počinem “Cognitive”, tak i v závěrečné hodnocení můžu “Tellurian” s klidným srdcem postavit tváří v tvář svému předchůdci. O vývoji, který Soen od minula prodělali, už řeč byla, nicméně čistě kvalitativně jsou si alba velmi blízká. Pocitově je mi však blíže “Tellurian”. Možná díky větší vyrovnanosti, možná díky příklonu k atmosferičtěji vykresleným postupům, možná od obojího trochu. Každopádně můžu říct, že Soen mě nezklamali a nahráli album, jaké jsem od nich očekával – velmi kvalitní a zábavné, takže nemám důvod očekávat něco menšího i od jejich budoucího fungování. Rozhodně doporučuji!