Sonata Arctica - Pariah's Child

Sonata Arctica – Pariah’s Child

Sonata Arctica - Pariah's Child
Země: Finsko
Žánr: power metal
Datum vydání: 26.3.2014
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. The Wolves Die Young
02. Running Lights
03. Take One Breath
04. Cloud Factory
05. Blood
06. What Did You Do in the War, Dad?
07. Half a Marathon Man
08. X Marks the Spot
09. Love
10. Larger Than Life

Hodnocení:
Ježura – 4/10
H. – 2/10
Kaša – 2/10
Skvrn – 2/10

Průměrné hodnocení: 2,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Sonata Arctica patří (nebo aspoň patřili) mezi největší esa finského melodického metalu se vším, co s tím souvisí. Předloňská deska “Stones Grow Her Name” však nechala mnohé z dosavadních příznivců stát s nevěřícným výrazem na tváři, protože z dřívější naléhavosti nezbylo skoro nic a tah na bránu vystřídala retardovaná sluníčkovost, tedy celkem spolehlivý zabiják kvalitní muziky. Stručně řečeno to album nebylo dobré a léta mu na kvalitách nikterak nepřidala. Do té doby suverénní postavení kapely tedy začalo vykazovat povážlivé trhliny a na letošní novinku “Pariah’s Child” se zákonitě upíraly nejedny oči, v nichž se zračila jasná otázka – dodají Sonata Arctica po přešlapu jménem “Stones Grow Her Name” opět kvalitní desku, nebo jen urychlí svůj pohyb po šikmé ploše?

Protože jste se stejně nejdřív koukli na hodnocení, nemá smysl si tu hrát na nějaké napínání a můžu bez dalších okolků prohlásit, že bohužel došlo na tu horší variantu. A ono se to tak trochu dalo čekat, protože celá deska začala smrdět v okamžiku, kdy začala kapela žvanit o tom návratu k power metalovým kořenům a starému logu. Pochopitelně se nestal zázrak a “Pariah’s Child” není ani náznakem druhá “Reckoning Night”, jenže navzdory všem prohlášením to není ani tak power metal jako spíš taková bezzubá směska všech možných poloh, jakými si kapela za patnáct let své existence prošla plus něco, co je nové jen kvůli tomu, že to ještě nevyšlo s nálepkou Sonata Arctica.

Nadával jsem na to u minulé desky a nadávat na to budu i tentokrát – současná tvář kapely se dá celkem výstižně popsat nelichotivým pojmem happy metal. Sice v podání made by Sonata Arctica je to pořád o něco menší kentus než blitky z dílny německých Freedom Call, ale i tak je to docela síla. To je samé ťuťu ňuňu, dětičky, obláčky, hry na piráty a podobné píčoviny a člověk se nestačí divit, kde ty loňské sněhy jsou. Je to naivní jak stehno, a i když má u nějakého takového výtvoru náhodou něco do sebe text, muzika to překlopí do nechutného kýče. Nevím, kde se to podělalo. Zvonivé klávesy k Sonatě patří odjakživa, ale jak je vidět na dřívějších počinech, jde to přece udělat i tak, aby z toho člověku nehrozila cukrovka.

Hlavní náplň třiapadesátiminutového alba tvoří takové mdlé a bezzubé cosi, na čem je sice znát rukopis a melodické výrazivo kapely a co z čistě objektivního pohledu určitý smysl dává, ale obstojné nápady bych spočítal na prstech jedné ruky a zbytek je vážně brutální vata a nebo rovnou hrůza, ze které vstávají chlupy úplně všude. Pro fanouška, jímž jsem kdysi býval, je tedy docela utrpení sledovat, jak se napříč albem vynoří několik nestydím se říct dobrých momentů, jež odkazují na slavnější období v historii kapely, jen proto, aby do jednoho vyzněly naprázdno a zanikly v záplavě okolního průměru až podprůměru – v lepším případě.

A buďme taky jednou konkrétní… Těmi obstojnými momenty mám na mysli něco málo v “Take One Breath”, úvod “Blood”, který jako by se chtěl rozjet v něco rozmáchlého (ale nerozjede se), sloku “X Marks the Spot” (jíž zabíjí refrén a zejména nehorázně dementní kecy okolo) nebo začátek/konec “Larger Than Life”, o níž platí to samé, co o “Blood”. Na opačné straně kvalitativního spektra rozhodně stojí ultra špatné duo “Running Lights” a “Love” plus řada dalších nedobrých pasáží a někde mezi tím je ono mdlé bezzubé cosi, o kterém se nedá říct, že by to byla vyloženě sračka, ale také v tom není absolutně nic hodného pozornosti. Říkáte si, že jsou Sonata Arctica už dost zkušení na to, aby nenahráli vyložený odpad? To je ten čistě objektivní úhel pohledu, o němž jsem se zmínil výše, ale co je platné, že muzikanti umějí hrát, když nejsou schopni dát dohromady větší než stopové množství nápadů, a co je platné, že Tony zpívá pořád dobře a dokonce si střihne jednu novou polohu, když je to celé tak… meh.

O mnohých metalových deskách se říká, že jsou tak neškodné, že by mohly hrát na Evropě 2 a nikomu by to nepřišlo divné. Sonata Arctica to bohužel dotáhli do fáze, kdy by jejich muzika mohla hrát dětem ve školce – tak strašně hodné a nezajímavé to je. Když se dívám na dvojky, které si “Pariah’s Child” odnáší od kolegů, chápu důvody, jež je vedly k takovému ortelu, protože pro řadu lidí je takováhle muzika opravdu neposlouchatelná navzdory tomu, že v tom jistá řemeslná zručnost a profesionalita je. Stejně tak pochopím, když se někdo bude ohánět sedmičkou, protože pokud jsem desku při vypnutém mozku zvládl bez větších problémů poslechnout možná desetkrát, člověk, jenž nemá moc naposloucháno, s tím tuplem nebude mít problém. Jenže sedmičku si to nezaslouží ani omylem a dvojka mi zase přijde jako známka pro někoho, kdo sotva ví, jak se drží kytara, takže to nakonec píchnu někam mezi. A horší to není jen proto, že ve mně asi ještě přežívají zbytky slabosti, kterou jsem pro Sonatu Arcticu kdysi míval. Škoda, bývali chlapci skutečně dobří…


Další názory:

Venku už začíná být docela hezky a tepleji, takže si člověk s radostí otevře v pokoji okno, aby potěšil kolemjdoucí na ulici trochou toho black metalu… když jsem ovšem poslouchal novinku Sonata Arctica, tak jsem okno vždycky musel zavřít, protože “Pariah’s Child” je taková ukrutná sračka, že bych se fakt styděl, kdyby někdo slyšel, že to mám puštěné. Klidně se přiznám, že Sonatu Arcticu a její úspěch jsem nikdy dost dobře nepochopil, protože jak její power metalová alba, tak i to rádoby progresivní obdoby mi vždycky přišlo jako prachsprostá kravina, ale “Pariah’s Child” je ještě mnohonásobně horší a dno nastavené předchozím blábolem “Stones Grow Her Name” posouvá ještě níže. Jakmile se poprvé rozezněly sluníčkové klávesy v úvodní “The Wolves Die Young”, tak mi bylo jasné, že tohle bude peklo, a opravdu jsem se nemýlil, protože i ve zbytku albu se najdou fakt krutě špatné věci jako “Running Lights”, “Cloud Factory”, “X Marks the Spot”, afektovaná “Half a Marathon Man”, ultrapatetické hovno “Love” nebo… no, vlastně v podstatě celé album. Sorry, ale tohle je pro mě vážně úplně neposlouchatelná záležitost a absolutní hnus…
H.

Původně jsem neměl v plánu “Pariah’s Child” vůbec poslouchat, protože “Stones Grow Her Name” bylo v téměř celé své hrací době jeden velký klystýr, ale nakonec mi to nedalo a z mé vlastní zvědavosti jsem se k poslechu novinky přeci jen odhodlal. Bohužel jsem se pouze utvrdil v tom, že Sonata Arctica už je umělecky dávno mrtvá a nemá v zásobě nic, čím by dokázala překvapit. Což o to, překvapení bych vlastně ani nečekal, ale sakra, ať ten jejich happy power metal aspoň baví. “Pariah’s Child” je pro mne nové hudební dno této party, protože ať se snažím jak jen to jde, tak na tomto albu vidím snad jen jedinou skladbu, jež by stála vyloženě za řeč, a mám tím na mysli rockovou “Half a Marathon Man”, kde se kapela zdánlivě odvrátila od své klasické pózy, která dosahuje vrcholu nechutnosti v “Blood” a “X Marks the Spot”. Poprvé jsem měl dokonce dojem, že “Half a Marathon Man” se mi do přehrávače zatoulala jen tak omylem. Nic omračujícího to sice není, ale proč ne. Ten zbytek už pak nestojí ani za starou bačkoru, takže nemá smysl házet špínu na něco, co mi vyloženě leze na nervy. Jen z úcty k jménu a dřívější práci v podobě “Reckoning Night” se zdráhám jít bodově ještě níž, ale jednoduše řečeno je “Pariah’s Child” neposlouchatelný hnůj.
Kaša

Upřímně, dlouho jsem neslyšel album, které by bylo tak hloupoučké. Promiňte, musel jsem tak začít, protože to, co přináší Sonata Arctica na nové desce, je pro mě prostě odporné. Sladké, neškodné, ale hlavně prázdné a bez nápadu, vlastně ani to ne. Slova, která se mi při poslechu “Pariah’s Child” honí v hlavě, jsou za hranicí slušnosti a publikovatelnosti. Zatímco při úvodních “The Wolves Die Young” a “Running Lights” s šíleně přeslazenými klávesami jsem se ještě jen chytal za hlavu, postupem v tracklistu to bylo ještě horší. Třeba “Cloud Factory” je fakt totální humus, naprosto patetická píseň, spojující sonátovský zvuk, koledu, vytleskávačku a já nevím co ještě. Další skladby už jen kombinují výše jmenované ingredience. Jestli to bylo dlouho pořád tak na tři z desíti, po písni “Love”, ultranezajímavé, srdceryvné baladě, jsou tři body přespříliš. A aby oko nezůstalo suché, Sonata Arctica si pro nás připravila i neméně srdceryvný videoklip (viz zde – pozor, životu nebezpečné). S tímhle mám už hodně velký problém… I když power metal nemusím, starší počiny Sonata Arctica bez problémů vyposlechnu a i minulé “Stones Grow Her Name” mi nepřišlo tak hloupé jako letošní novinka. “Pariah’s Child” je prostě odpad a nic na tom nezmění ani ten pejsek na obalu.
Skvrn


1 komentář u „Sonata Arctica – Pariah’s Child“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.