Sonisphere 2010

Sonisphere 2010

Sonisphere 2010
Datum: 19.6.2010
Místo: Milovice, letiště
Účinkující (obsažení v reportu): Alice in Chains, Anthrax, Debustrol, DevilDriver, Megadeth, Metallica, Rise Against, Shogun Tokugawa, Slayer, Stone Sour, Volbeat

H.: O festivalu Sonisphere se toho už napovídalo tolik a na tolika místech, že další opakování všech známých faktů už by se rovnalo nošení dříví do lesa. Samozřejmě se hovořilo, že právě Sonisphere by měl být největší koncertní akcí roku v České republice minimálně v rámci metalové hudby, ne-li napříč všemi žánry. Hlavním lákadlem bylo jedno z prvních společných vystoupení (v tomto případě třetí v pořadí) Velké čtyřky thrash metalu doplněné o nejednu další zajímavou kapelu. Však jste o tom všem už jistě slyšeli, zvláště když většina z vás se stejně sama pohybovala v onom obrovském davu návštěvníků, kterých údajně bylo na 40 000, takže se vrhněme rovnou na samotný průběh akce.

H.: Festival zahajují na menším ze dvou hlavních pódií (Saturn Stage) domácí Shogun Tokugawa, jejichž koktejl moderních tvrdých žánrů mě osobně nechal zcela chladným. Pravda je taková, že obdobným stylům sice moc neholduji, ale můj názor to nemění, zvláště když nebyl ojedinělý. Pod pódiem totiž sice byla spousta lidí, ale většina z nich čekala na následující Debustrol (což dokazovala skandováním jména svých oblíbenců během setu Shogun Tokugawa). Ale bych zase někomu nekřivdil, přežít se to dalo, a to bez jakýchkoliv střevních potíží…

H.: Neznám vhodnější českou kapelu, která by si zasloužila vystoupit na koncertě Velké čtyřky, než je tuzemská thrashová jednička Debustrol. Kapela si svůj koncert na Sonisphere evidentně opravdu vychutnala, Kolins se na natřískanou plochu spokojeně zubil od ucha k uchu a se svojí partou nasázel do publika všechny zásadní kousky dlouhé historie Debustrol. Svou necelou čtyřicetiminutovku odpálili starými vály jako “Vyhlazení” nebo “Údolí Hádu”, aby se postupně dostali až do současnosti. A motorová pila? Ano, i na tu došlo. Sice jsem tuhle bandu viděl už asi tak tisíckrát, ale bavit mě budou asi pořád. A jen tak mimochodem, šlo o jeden z prvních koncertů s Herr Milerem opět v sestavě… jak se mlátí do škopků, vážně nezapomněl. Prostě super začátek dne.

H.: Já osobně se v této chvíli přesouvám k hlavnímu, mamutímu Apollo Stage na DevilDriver, program na Saturn Stage však pokračuje Volbeat, které viděl kolega Earthworm:

Earthworm: I přesto, že jsem toužil po druhém setkání s DevilDriver, rozhodl jsem se pro Volbeat, kteří mi poslední dobou hodně často drtili ušní bubínky. Poměrně originální banda, kterou mnozí přezdívají “elvis metal”, dokáže posluchače probrat a naládovat do něj spousty energie – a něco podobného jsem čekal i při vystoupení. A dostal jsem, co jsem chtěl. Dánští hoši podle mě předvedli nejenergičtější show festivalu. Thomas (kytara) byl zaručeně největší frajer a troufám si říct, že za tu hodinku hraní byl víc ve vzduchu než na nohou. Anders s baskytarou zase poletoval kolem a dělal na všechny v publiku ksichty a opičárny a frontmanovi Michaelovi stačilo jen hrát a občas vykouzlit úsměv sympaťáka, aby fanynky omdlévaly. Setlist byl sestaven z nějvětších hitů jako například “Sad Man’s Tongue”, “Guitar Gansters & Cadillac Blood”, “Radio Girl”, “Still Counting”, “The Garden’s Tale” nebo “Pool of Booze, Booze, Booza”. Jediné mínus byla pařba před pódiem a odezva fanoušků, která ze začátku kromě zpěvu s kapelou nebyla téměř žádná.

H.: Tak jste to slyšeli, Volbeat stáli za to, pro mě však byla o něco větším lákadlem Fafarova mordparta DevilDriver, která na pražícím slunku předvedla profesionální, s jistotou a nadhledem odvedené vystoupení, s nímž pár malých circle pitů sice vyvolala, ale asi nebyly tak velké, jak by DevilDriver sami chtěli. Každopádně, mě se líbili, i když s vědomím, že jsem čekal ještě o trochu víc.

H.: Na řadu pomalu přichází první kapela z očekávané Velké čtyřky – Anthrax, navíc opět s Joeym Belladonnou za mikrofonem. A jak hráli? Panečku, dobře jim to šlapalo, o dost lépe, než jsem sám čekal. Vsadili na energický a upřímný výkon a vyplatilo se. Z Joeyho přímo čišela radost z opětovného zpívání starých pecek jako “Only” nebo “Indians”, publikum neúnavně hecoval a zjevně si celou akci opravdu užíval. Po čertech dobrý set, který prostě nemohl nudit.

H.: Kolík thrashové štafety přebírají Megadeth. Musím se přiznat, že na téhle skupině mi vždycky vadila osobnost Mustaina, čímž hodlám naznačit, že jsem možná trochu zaujatý, ale i tak se mi právě Megadeth z celé Čtyřky líbili nejméně. Zvláště pak po živelných Anthrax to působilo lehce škrobeně a samotný Mustaine mi také nepřišel v nejlepší hlasové formě, ten tam byl jeho řezavý vokál známý z alb, například v takové “Head Crusher” z poslední desky byl ten rozdíl oproti studiové verzi dost markantní. Nějak moc to nezachránil ani navrátivší se původní baskytarista David Ellefson.

H.: Mezi Velkou čtyřku jsou “na odpočinek” vklíněni Alice in Chains a nutno dodat, že se díky tomu, přestože zahráli výborný set, nesetkali s nějakým vřelým přijetím. Větší část lidí před Apollo Stage už totiž čekala na následující dva chody. Na druhou stranu prohození hracího času se Slayer americkým grungerům jen pomohlo, protože v kombinaci s pomalu zapadajícím sluníčkem působila jejich muzika ještě lépe (a thrashové řezanici Slayer zase lépe slušela tma, takže oboustranně výhodná výměna). Kdyby si Alice in Chains nevyžrali ten thrashový nával pod pódiem, k dokonalosti by chybělo jen málo (jestli vůbec něco). Souběžně s Alice in Chains hrají na druhé Saturn Stage Stone Sour, které pak následovali Rise Against (ti program na Saturnu zavírali). Opět zde hlídkoval Earthworm:

Earthworm: Původně jsem setkání s touto kapelou neplánoval, ale kvůli dementní změně Alice in Chains a Slayer jsem musel učinit pár radikálních rozhodnutí, mezi které patřila i moje účast na vystoupení Stone Sour. Vůbec jsem je neznal, takže jsem nečekal nic, ale nakonec to bylo překvapení večera. Jelikož jsem je neznal, tak jsem skoro celou dobu jen stál s otevřenou pusou a dolní čelistí padlou až na zem. Mnohem víc si vystoupení určitě užil zpěvák Corey Taylor, který byl z českého (ano, i trochu německého, polského, finského a bůhvíjakého ještě) publika nadšen a vypadalo to, že ho koncert opravdu baví. Zhruba v polovině si sednul s kytarou a bez kapely zahrál určitě nejemotivnější song celého dne – “Bother”. Předtím jsem si sice pomlaskával nad kvalitou kapely, ale “Bother” mě absolutně dodělalo a od té chvíle jsem vysloveně žral všechno, co mi předhodili. Myslím, že Corey několikrát říkal, že sem ještě tento rok přijedou, takže jestli nekecal, určitě se zúčastním.

Earthworm: Po Stone Sour jsem učinil další radikální rozhodnutí – vynechám Slayer, nebudu se mačkat kilometr od stage a radši si užiju Rise Against v první řadě. Jejich show bych pravděpodobně neměl co vytknout, bohužel často pokulhával zvuk. Co pokulhával, byl pěkně na pytel. Rychle jsem se smířil s demencí zvukaře a společně s kapelou jsem vyřvával hity jako “Re-Education (Through Labor)”, “Savior”, “Give It All”, “Injection”, “Ready to Fall” nebo “Entertainment”. Další smůla je, že jsem se těšil na pořádnou pařbu, ale když jsem se rozhlédl kolem sebe, vypadalo to, že nás tam je pět a půl. Naštěstí se to po pár skladbách zlepšilo a už se dalo trochu pařit v kotli s většinou a pořádná atmosféra byla, až když přitáhla spousta lidí po skončení Slayer. Přímo do moshpitu nebo circle pitu, nebo co to tam bylo, jsem nakonec raději nevkročil, jelikož jsem viděl odcházet pár týpků s rozbitým nosem a nesprávným počtem zubů.

H.: Ti zmeškaní Stone Sour mě celkem mrzí, sice je z CDčka moc nemusím, ale na koncertě jsem je omrknout chtěl. Co se dá dělat, snad někdy příště, teď pojďme rychle zpátky na hlavní stage, kde se v čase Rise Against nechystá na scénu nikdo jiný než samotní Slayer, na jejichž show jsem se opravdu těšil (heh, kdo by se taky netěšil na Slayer, co?). Každopádně, takhle si já představuji bezchybný thrashový nářez! Žádné otázky, žádné sraní, jen absolutně nekompromisní kulervoucí hoblovačka. Kytarové duo HannemanKing si jen těžko hledá konkurenci, Tom Araya stále zpívá výborně (byť vynechávání slov pro zpěv fandů v největší kultovce “Angel of Death” mě vážně sralo) a každé brknutí do struny si vyloženě vychutnával. A Lombardo? Lombardo je bůh! Ten tam všechny ostatní bubeníky pěkně vyškolil, dlouho jsem si na koncertě nevychutnal tak brutální kopáky. V setu se samozřejmě hojně vyskytovali pecky z poslední desky “World Painted Blood”, která se mě osobně s odstupem času líbí mnohem víc než v době vydání, a naživo mají ty songy ještě větší tah na bránu, což dokázal hned titulní otvírák. Zkrátka však nepřišly ani léty prověřené pecky. Jen blázen by si mohl myslet, že by Slayer nezahráli legendární hymny jako “South of Heaven”, “Raining Blood” nebo “Angel of Death”. Celkové hodnocení? Jednoznačně králové celého Sonisphere!

H.: Pokud nepočítáme po-programové řadění DJs, čekala v této době na návštěvníky už jen jedna jediná kapela – headlinující Metallica. Jak to jen nějak objektivně zhodnotit… byla to velká show – obrovské plátno za kapelou, pyro jízda spojená s ohňostrojem před začátkem “One” a v neposlední řadě samozřejmě i samotná Metallica a její hudba. Setlist překvapující nebyl, hrálo se jenom z “Death Magnetic” a od “Black Album” dozadu, ale podmínka přítomnosti většiny zásadních věcí splněna byla, byť absence takových “Fight Fire with Fire” či “Hit the Lights” jistě nemrzela jen mě, ale nejde holt zahrát všechno. Celkově se jednalo o koncert hodný jména Metallica, ale abych jim jen nemazal med kolem huby, sám za sebe mohu říct, že bych klidně uvítal set o takové dvě, tři skladby kratší (vyhodil bych ty songy z poslední alba, to se mi nelíbí, hehe) a taky mě moc neuchvátily ty hvězdné manýry typu “začneme hrát o 20 minut později, i když už máme dávno nazvučeno”. To jsou však jen hnidopišské výtky, z celkové hlediska se mi to líbilo opravdu moc a stejně jako všichni okolo jsem si veškeré staré hitovky od úvodní “Creeping Death” až po závěrečnou “Seek & Destroy” náležitě vychutnal.

H.: Co všechno tedy Sonisphere nabídl? Obrovská akce, výborné kapely, ale organizace když ne pokulhávající, tak přinejmenším rozhodně ne bezchybná. Nejprve musím zmínit ceny jídla a hlavně pitiva, nějaké to nadnesení se u takového festivalu čekat dalo a pořadatele zrovna z tohoto vinit nelze, ale i tak jsem dlouho neviděl tak nechutně přepálené cifry. Co však bylo horší, byl podle mě nedostatečně velký areál na takové davy (nemám na mysli plochu před pódii, ale zbytek areálu, kde se lidé mačkali jak sardinky a v noci se tam doslova nedalo hnout. Hlavně že se to letiště táhlo tisíc kilometrů a nic tam nebylo. Ještě víc mi vadila nepřítomnost jakékoliv užitkové vody, takže o nějakém opláchnutí rukou si člověk mohl nechat tak akorát zdát. Na druhou stranu mě však příjemně překvapily žádné reklamy a promítání klipů na obrazovkách během zvučení (když si vzpomenu například na tu mozek vymývající reklamní smyčku každým rokem na Masters of Rock, tak to byla fakt úleva). Kladné pocity ze Sonisphere díky skvělým kapelám jednoznačně převažují, ale organizačně je určitě do příštího ročníku co zlepšit.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.