Země: Francie Žánr: black metal Datum vydání: 1.12.2014 Label: Avantgarde Music Tracklist: 01. Ni nom ni drapeau 02. Blâme 03. Gloire 04. L’innocence 05. La France a peur 06. Pauvre histoire 07. Violence Odkazy: facebook K recenzi poskytl: Against PR

Jméno hudební kapely je určitě důležitá věc a v ne úplně zanedbatelné míře ovlivňuje to, jak ji budou posluchači vnímat a jak k ní budou přistupovat. Pozoruji to sám na sobě, protože když mi na stole přistane deska od skupiny, z jejíhož názvu tečou hektolitry klišé a neoriginality, tak se do poslechu příliš neženu a nemám na něj chuť. Samozřejmě, ne vždy platí, že imbecilní název kapely automaticky znamená imbecilní muziku, a jistě každý z nás zná případy, kdy se i pod blbým jménem skrývá kvalitní hudba, a věřím tomu, že jsem se tímhle vnitřním odmítnutím mohl připravit i o záležitosti, jež by mě jinak tuze bavily. Přesto je asi lepší se nespoléhat na to, že posluchač si pustí vše, a namísto klišé jména si vybrat takové, jež nebije do očí svou provařeností a zároveň vaši hudební vizi dostatečně vystihuje. Vlastně nemusí jít ani o nic vyloženě složitého, klidně to může být jen jedno slovo, avšak hlavní je, aby to prostě takříkajíc „sedělo“. A když si to sedne natolik, že si posluchač tohle slovo přiřadí jenom a pouze k vaší muzice, přestože jinak může jít v nějakém jazyce o běžně používaný výraz, pak je to takřka ideální stav…

…kupříkladu „sordide“ znamená ve francouzštině „špinavý“…

Jste-li na tom podobně jako já a rádi vyhledáváte debutující black metalové smečky s po čertech silnou muzikou, pak věřte, že zrovna Sordide je další z jmen, na něž se vyplatí zaostřit svou pozornost. Jak se však ve vybrané společnosti (kterou posluchači zlo-black metalu rozhodně jsou – netvařte se, že ne!) sluší a patří, nejprve si tuto formaci letem světem představíme. Sestavu Sordide tvoří trio muzikantů, kteří si říkají Nemri, Nekurat a Nehluj. Že vám to nic neříká? Možná ne, ale některé z jejich dalších projektů by vám neznámé rozhodně být nemusely (a v některých případech snad ani neměly).

Pod jménem Nehluj se skrývá Julien Payan, jenž od loňského roku působí ve francouzské funeral doom metalové stálici Ataraxie a jeho další skupinou jsou Void Paradigm, u nichž jste možná letos zaznamenali vydání druhé (a jen tak mezi námi vysoce zajímavé) nahrávky „Earth’s Disease“. Neméně zajímavý je však i Nekurat, který má na kontě početnou řádku působišť, z nichž asi nejvýraznější (přinejmenším pro mě, protože jsem o nich slyšel) jsou Hyadningar, Caruos (obě již nefungující kapely) a v posledních letech především drone/ambientní humus Mhönos.

Jak vám asi již došlo, Sordide nehrají žádnou veselou muziku, nicméně se zase není čeho bát. Je sice jasné, že někdo, kdo sám sebe pojmenuje po špíně, asi nebude rozjuchaný jak Maxim Turbulenc, nicméně ten největší hnus, jaký kdy kdo slyšel, to také není (už třeba jen zmiňovaný projekt Mhönos je v tomto ohledu „horší“). Přesto byste od debutové desky „La France a peur“ určitě měli očekávat nepříliš „user-friendly“ vyznění a patřičně obskurní atmosféru, která dokáže člověka podmanit.

Ten hlavní důvod, proč „La France a peur“ věnovat svou pozornost, ovšem tkví v jednom nástroji. Jakkoliv jsou vokály patřičně jedovaté, bicí svou práci taktéž neflákají a jakkoliv linky kytary jsou rovněž velmi dobré, hlavní hvězdou nahrávky je naprosto jednoznačně lahůdková baskytara. Ta je vytažená hodně dopředu, tudíž je skvěle slyšitelná a může posluchače s přehledem drtit. Ve vyšších rychlostech dokáže zatopit a muziku v tom dobrém slova smyslu znepřehlednit, jindy si vás naopak svým skoro až psychedelickým mumláním obmotat kolem prstu, jako se tomu děje třeba ve třetí „Gloire“. Zcela upřímně říkám, že už dlouho si nevzpomínám na nahrávku, na níž by mě baskytara bavila takovýmhle způsobem, protože místy od ní vážně nelze odtrhnout uši.

Tři čtvrtě hodiny ve společnosti „La France a peur“ a Sordide servírují jednu výtečnou skladbu vedle druhé. Vyjma již jmenované „Gloire“ bych určitě zmínil rychlejší „L’innocence“, v níž (opětovně) baskytarové psí kusy povyšují na první pohled vcelku obyčejný black metalový song na úplně jinou úroveň. Určitě je však nutné vypíchnout i závěrečnou „Violence“, jež se svojí náladou povážlivě blíží šíleným mistrům z Peste noire. Nicméně i zbylé kusy rozhodně stojí za poslech, ať už je to třeba „Blâme“ se skvělými melodiemi a další porcí nepřekonatelné basy nebo titulní „La France a peur“, která zvládne vše od sypaček přes po bahnité doomové pasáže až po tiché temné momenty vzdáleně připomínající Mhönos.

Na každý pád, debut Sordide je dle mého skromného názoru určitě velice povedenou záležitostí, jež svou povahou i kvalitou naprosto dokonale zapadá na soupisku labelu jako Avantgarde Music, jehož jméno v kolonce vydavatele je prostě zárukou kvality. Jistě, album roku „La France a peur“ není, to si zase namlouvat nebudeme, přesto se jedná o výtečnou nahrávku, kterou k poslechu určitě nemám problém doporučit.