Země: Nizozemsko Žánr: black metal Datum vydání: 31.10.2016 Label: Black Lion Productions Tracklist: 01. Bellum omnium contra omnes 02. March Against the Storm 03. Luciferian Blood Orders 04. Seas of Emptiness 05. Where Fallen Angels Dare 06. Endless Grief 07. Perished Entity 08. Glorification of Elimination Hrací doba: 42:28 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Qabar PR

Hádám, že lze říct, že jednou z tužeb hudebního fanouška je vedle požitkářského vychutnávání již známých formací také vyhledávání nových jmen, která by byla hodna zařazení k oné již známé množině, k níž stojí za to se vracet. Snad právě z tohoto důvodu posloucháme ty neustále vznikající neznámé skupiny a doufáme, že se při tom strefíme do něčeho, co se nám strefí do vkusu. Jenže takových případů je bohužel minimum a nenaráží se na ně na každém rohu. Naopak, taková objevitelská činnost s sebou nutně přináší i mnohá šlápnutí do hovna, když člověk něco vyzkouší, aby následně odcházel neuspokojen či dokonce zhnusen a s pocitem ztráty času.

Některé perly, k nimž se mi podařilo se v loňském roce dopracovat, jsem tu již představil. Dnes na to ovšem půjdeme z druhé strany a představíme si něco, co za představení nestojí – jedno z těch šlápnutí do hovna.

V sestavě Soulemission nejvíce zaujme vokalista Michel Stigter, protože to není nikdo jiný než Nimroth, jenž dlouhé roky vřískal v řadách Cirith Gorgor. To možná není superhvězdná kapela, ale rozhodně jde o zaběhlou formaci, která má svojí fanouškovskou základu. I ostatní dva kořeni v sestavě Soulemission kdesi hráli, ale zde už jde o jména, o nichž jsem doposud neslyšel, takže se tím nebudeme zdržovat. Tak jak tak, ani zkušenosti nizozemské trojici nijak nepomohly. Debutové album „Tales of Inevitable Death“ je totiž k uzoufání nudné.

„Tales of Inevitable Death“ vlastně ztělesňuje vše, co si představíte pod pojmem průměrný black metal. Nenechte se zmást vcelku dobrým přebalem (ačkoliv logo na styl noname deathovek by už leckoho mohlo trknout) ani skutečností, že jako host se na nahrávce představuje borec formátu Niklase Kvarfortha (objevuje ve čtvrté skladbě „Seas of Emptiness“) nebo že bicí jako sezónní člen nahrál portugalský řezník Menthor (Nightbringer, Lvcifyre, Enthroned). Když si totiž „Tales of Inevitable Death“ pustíte, asi vás napadne, jak je možné, že se k hostování na tomhle albu propůjčili takoví kanóni.

Asi by bylo záhodno se konečně dostat k vlastní náplni „Tales of Inevitable Death“, ale nějak nevím, co bych o tom měl psát. Kde nic není, tam ani čert nebere. Tady se prostě hraje čistokrevný průměr postrádající jakékoliv poutavější nápady. Kytary nepředvedou jediný solidní riff, který by člověku mohl uvíznout v paměti, snad jedině sem tam nějaké sólo se vcelku dá, ale ani zdaleka ta nejsou natolik dobrá, aby šlo o nějaké terno. Michelův vokál mě spíš rozčiluje a na téhle desce mi připadá strašně afektovaný. Vlastně ani ty bicí nejsou nijak kulervoucí, jako kdyby si to Menthor prostě nějak natřískal, aby se neřeklo, a šel zas do prdele. S jeho bestiálním výkon například na „Sun Eater“ od Lvcifyre se to nedává srovnávat ani vzdáleně. Není tu jediný song, k němuž bych mohl říct něco výrazně kladného, žádný moment, kde by mě to skutečně a upřímně bavilo. Jen šeď, nuda a pocit marněného času, jejž šlo využít na poslech mnohem hodnotnějších záležitostí.

Jak vidno, k „Tales of Inevitable Death“ nemám příliš pozitivních slov. Ale není se čemu divit. Album mě nebavilo už na první poslech, nebavilo mě ani za pár dalších poslechů, naopak mě čím dál tím víc sralo a hodně rychle jsem se začal těšit, až ho spláchnu do hajzlu a budu se moct jít věnovat něčemu užitečnějšímu. Třeba vrtat si propiskou v zadku nebo tak něco.