Spectral Haze - IEV Transmutated Nebula Remains

Spectral Haze – I.E.V.: Transmutated Nebula Remains

Spectral Haze - I.E.V.: Transmutated Nebula Remains
Země: Norsko
Žánr: psychedelic doom / stoner metal
Datum vydání: 7.11.2014
Label: Soulseller Records

Tracklist:
01. I.E.V. I – Circumambulating Mount Meru
02. Mercurian Mantra
03. Black Gandharvas
04. I.E.V. II – Observing the Centre of Infinity
05. Descent Through the Intravoidal
06. Triads and Trishulas

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Nijak se netajím tím (a v redakci nejsem zdaleka sám), že mám v oblibě bordel, hluk, psychedelii, hudbu těžko stravitelnou a náročnou, která vám vezme dech z plic, usadí vás na prdel, v ideálním případě ve vás zanechá svůj otisk, nějakým způsobem se na vás podepíše a podpoří vaší diagnózu audiofilního magora. Nemusím snad podotýkat, že v tom lepším smyslu slova. Upřímně mám radost pokaždé, když nám do redakce dorazí promo, které od pohledu vypadá, že by mohlo nabídnout alespoň něco z výše vypsaného – a nemusím snad podotýkat, že vyklube-li se ze zaslané desky skutečně kvalitní materiál, křivka radosti stoupá exponenciálně vzhůru.

Přesně do téhle kategorie bych zařadil Spectral Haze z norského Osla, pohybující se někde mezi psychedelickým rockem, stonerem a doom metalem. Čtveřice hudebníků se dala dohromady před nějakými třemi lety a na kontě má zatím jen eponymní demáč, který si sice délkou nezadá s plnohodnotnou řadovkou, prvním regulérním zářezem na pažbě je ale až deska krkolomného názvu “I.E.V.: Transmutated Nebula Remains”. A zkraje přiznám, že Spectral Haze se s ní zařízli hluboko. Už na první poslech je jasné, že za touhle deskou nestojí banda cucáků – většina členů působí nebo působila v dalším kvantu kapel, přičemž kytarista Sönik Slöth (ano, takhle ujeté přezdívky mají všichni členové kapely) podle Metal-Archives údajně působil i v Mare. I profesionálně odvedený, parádní artwork přispívá dojmu, že tohle nebude jen tak ledajaká deska, a sic přebal ani složení kapely o kvalitě alba nemusí vypovídat zhola nic, člověk se při poslechu příliš nediví, proč mu Spectral Haze naservírovali to, co naservírovali. Totiž, poctivý psychedelický nářez.

Kapela přitom nepoužívá nic, co už dávno neobjevili jiní nebo co by ještě nebylo našim uším známo. Jen berou základní kameny žánrů, z nichž vycházejí, a umně je míchají dohromady takovým způsobem, že občas padá čelist k zemi. Že protiklady přitahují, se neříká nadarmo a tady to platí dvojnásob, protože vzdušný sedmdesátkový psychedelic rock reaguje se zemitým stoner/doomem na výbornou a výsledkem není nic jiného než enormní množství uvolněné energie. Hutná basa dává dobrý základ jak pomalým, zatěžkaným riffům, tak zdrogovanému rokenrolu vhodně podpořeným syntetizátory. Nad tím vším se vznáší Spacewülffův zastřený vokál, který jako by byl (a dost pravděpodobně i je) v naprosto jiné galaxii. Pomyslnou třešinkou na dortu je výborný zvuk dotvářející atmosféru alba. Dobře vyvážený, s mírně větším důrazem na baskytaru, která z pozadí vystupuje víc, než bývá zvykem. Zároveň z něj táhnou opiáty a garáž na sto honů, což zvuk činí stonerově zahuhlaným a příjemně oldschoolovým.

Ke skladbám přistupují Spectral Haze dvojím způsobem, přičemž v obou případech mají co nabídnout. Na jedné straně stojí monumentální opusy “Black Gandharvas” a “Triads and Trishulas”, vystavěné na dlouhých atmosférických pasážích, postupném nabalování motivů a střídání temp, přičemž oba kusy jsou ve frenetických závěrech perfektně vygradované. Je vidět, že dostatek prostoru dokážou perfektně využít a skladby nejsou nastavovanou kaší. Jsou zásaditější, na většině plochy pomalejší, mohutnější. Mnohem víc z nich je cítit vliv stoneru a doomu. Naproti tomu kratší, živelnější skladba “Descent Through the Intravoidal” je ztělesněnou esencí zdrogovaného rokenrolu a nezadržitelně se řítí vpřed. Svižný rytmus tu dělá své, stejně jako vypjatější zpěv. V půlce sice maličko zpomalí do šlapavé, rockové polohy, ale jen proto, aby se následně přehoupla do ještě rychlejšího a zběsilejšího závěru. “Mercurian Mantra” je pak trochu pomalejší a většinu času se nese v jednom tempu, na druhou stranu ale nabízí ucelenější strukturu, nejsilnější riffy na desce a opět výborný závěr. Intro a tříminutová mezihra jsou taky povedené a docela dobře zbylé skladby doplňují, ale v zásadě nejde o nic, bez čeho bych se neobešel.

V podstatě jsem nenašel nic, co bych mohl desce vyloženě vytknout. Sice by skladby mohly občas být ještě o něco intenzivnější a sem tam víc tlačit na pilu, nic to ale nemění na tom, že tahle deska se jen tak neomrzí. Spectral Haze na ní nacpaly opravdu úctyhodné množství výborných nápadů a postarali se o to, že těch 45 minut je prostě jízda téměř od začátku do konce a k tomu, aby mě doslova usadili na prdel, skutečně nechybí mnoho. A skoro bych dal ruku do ohně, že ve všech těch vyhrávkách, sólech a psychedelickém víření s odstupem času najdu něco, čeho jsem si dřív nepovšiml, a já zůstanu zírat do blba a slintat jak stižený mrtvicí, protože “I.E.V: Transmutated Nebula Remains” roste doslova s každým poslechem. Nezbývá než se modlit, ať se tahle banda ukáže i v našich končinách, protože tohle nevidět živě, to by byl hřích. Zatím tedy za “pouhých” sedm a půl.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.