Spiritual Beggars – Sunrise to Sundown

Spiritual Beggars – Sunrise to Sundown

Spiritual Beggars – Sunrise to Sundown

Země: Švédsko
Žánr: hard rock
Datum vydání: 8.3.2016
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Sunrise to Sundown
02. Diamond Under Pressure
03. What Doesn’t Kill You
04. Hard Road
05. Still Hunter
06. No Man’s Land
07. I Turn to Stone
08. Dark Light Child
09. Lonely Freedom
10. You’ve Been Fooled
11. Southern Star

Hrací doba: 46:52

Odkazy:
web / facebook / twitter

Ačkoli budou Spiritual Beggars nejspíš už navždy stát tak trochu ve stínu slavnějšího působiště jejich stěžejní opory Michaela Amotta, jímž jsou již léta melodicky deathmetaloví Arch Enemy, tak to neznamená, že by jeho bokovka produkovala hudbu méně kvalitní. Aniž bych chtěl tvorbu obou jeho skupin nějak srovnávat, protože už jen hudebním zaměřením to není tak úplně možné, tak jsem toho názoru, že to hodnotnější poslední roky vychází právě z alb hardrockových klasiků. Ti si v uplynulých dvou dekádách museli zvyknout na to, že hrají spíše druhé housle, ovšem o to působivěji jejich poslední desky znějí.

Spiritual Beggars se již od své prvotiny vezou na vlně hard rocku ze 70. let, a ačkoli v období svých prvních alb byli tlačení spíše do stonerrockové škatule, tak si vytvořili specifický zvuk, díky němuž je lze jednoduše rozpoznat. A nejinak je tomu na novince pětice, jejíž sestavu tvoří krom již zmíněného kytaristy Per Wiberg za klávesami, Ludwing Witt u bicích, Sharlee D’Angelo na base a zpěvák Apollo Papathanasio. Po poslechu „Sunrise to Sundown“ mám dokonce dojem, že Spiritual Beggars nezněli nikdy lépe a uvěřitelněji, než jak to předvádí na své deváté řadové desce. Důvodů to má několik, přičemž ten hlavní spatřuji v hlavní osobě kapely. Michaelova skladatelská lehkost a kytarová virtuozita s každým albem roste do takových výšin, že kdyby ten borec hrál v trochu jiné době, tak se o něm zcela jistě mluví jako o jednom z největších kytarových střelců minulého století.

Dalším důvodem, díky němuž Spiritual Beggars rostou album od alba, je příchod zpěváka Apolla, jenž se ke čtveřici připojil těsně před vydáním „Return to Zero“. Tímto krokem se skupině otevřely manévrovací prostory, a přestože je výsledek v jistém ohledu totožný s tím, co produkovali na svých prvních albech, tak ten silný nádech atmosférou Deep Purple vylézá s každým dalším počinem čím dál víc na povrch. Už jsem zaslechl názory, že poslední alba znějí skoro jako Deep Purple Revival s tím rozdílem, že chybí ty letité songy, jaké zná každý. Ale to by zase k Spiritual Beggars bylo trochu kruté. V jejich případě totiž nikdy nešlo o složité hudební struktury a objevování zákoutí, která před nimi nikdo neprobádal. A „Sunrise to Sundown“ je toho zářným důkazem. Hlavní je snaha vytvořit šlapavou kompozici, jež už v samém zárodku musí znít za každou cenu retro, ale jakoukoli umělou snahu tam já necítím, takže Michaelovi věřím, že tuhle hudbu sype z rukávu naprosto přirozeně.

Jakmile se totiž rozezní skvělý úvodní kytarový motiv titulního válu, tak se fanouškům starých vinylů musí rozzářit úsměv na rtech, protože tohle je retro jak bič. A nemyslím to nijak hanlivě. Michael Amott zas jednou dokazuje, že umí složit suverénní klubovou kytarovku pro staromilce a znít při tom velmi svěže. Právě „Sunrise to Sundown“ je ten typ písně, které mám na Spiritual Beggars nejradši. Takže v tomto ohledu je z mého pohledu první polovina nahrávky o něco málo lepší, protože obsahuje písně, jež mají silnější hitový potenciál. Já vím, že to automaticky neznamená vyšší kvalitativní standard, ale v případě obdobně laděné hudby jsou ty mocné refrény a vzletné melodie vyloženě žádoucí. Díky tomu tedy boduje hlavně úvod nahrávky, kdy na první vál navazuje „Diamond Under Pressure“ se skvělým klávesovým úvodem a rovněž rychlovka „What Doesn’t Kill You“. V druhé jmenované na nás Michael vytáhne trochu drsnější riff a klasické heavymetalové kytarové sólo, díky čemuž jsem po dlouhé době slyšel v hudbě Spiritual Beggars ducha Arch Enemy a nevědomky vytvořil z této vypalovačky nejsilnější píseň alba.

Minimálně do skončení „Still Hunter“ nemá album žádnou chybu a nechybí mu jak spád, tak koňská dávka energie. Při probírání druhé poloviny si ovšem nemůžu pomoct, ale jsou zde zastoupeny i písně, bez nichž bych si „Sunrise to Sundown“ dokázal úplně bez problému představit. Není jich sice tolik, ale jsou tam. Myslím tím hlavně jalovou „I Turn to Stone“, jež sice pěkně duní a výrazné bicí jsou předzvěstí toho, že se něco chystá, to „něco“ však bohužel stále nepřichází, takže touto písní si Spiritual Beggars odbývají první slabší chvilku. Tou druhou je „Lonely Freedom“, na níž jsou nejzajímavější kytarové efekty dodávající hypnotickému riffu až psychedelický nádech, ovšem jako celek je to kompozice lehce nezáživná. Opravdu jsem se bavil jen v její závěrečné třetině, kdy Michael odpálí skvělé kytarové sólo. Ani ve vypjaté rovině zpívající Apollo s touto písní nic neudělal. Jinak však drží Spiritual Beggars i v druhé polovině relativně vysoký standard, na nějž jsme všichni zvyklí (viz „You’ve Been Fooled“ či pomaleji vystavěná „No Man’s Land“).

Možná to bude znít jako nesmysl, ale na aktuální formě Spiritual Beggars se mi líbí, že se jim kromě sprostého kopírování starých osvědčených postupů daří znít v rámci svých omezených možností současně a svěže. Dokázal bych si totiž představit, že by se na zadní straně „Sunrise to Sundown“ nacházel jako datum vydání rok 1975, ale i přesto ty písně znějí současně. Pokud vezmu pouze alba, na nichž zpívá Apollo, tak nemá novinka konkurenci a nebýt lehce nevyvážené druhé poloviny, jež trošku sráží celkový dojem, tak bych řekl, že máme tu čest s nahrávkou, jež atakuje pozice, které již celá léta drží dvojice „Ad astra“ a „Demons“. A to je v podání kapely, která by si mohla dovolit točit alba jen z obyčejné setrvačnosti, mnohem víc, než jsem před vydáním čekal.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.