Země: USA Žánr: thriller Vydavatel: Odeon Rok vydání: 1996 Překlad: Jiří Janda Počet stran: 256 Jazyk: česky Originální název: Dolores Claiborne Původní vydání: 1993, Viking Press

Stephen King bezesporu patří k nejúspěšnějším žijícím spisovatelům. Jenže zatímco třeba v hudbě ve mně až na výjimky vzbuzuje velký komerční úspěch jakési automatické podezření z podbízivosti (zkušenost mě holt vycvičila), v literatuře to tak necítím… tedy, do jisté míry, protože boom nudných fantasy-pohádkových sérií v poslední cca desetiletce ve mně něco takového vzbuzuje, ale to je trochu jiný příběh. Tak či onak, zrovna Stephena Kinga se tohle netýká, vlastně spíše naopak, jelikož zrovna jeho jsem měl vždycky hodně rád… tedy, abychom si rozuměli, samozřejmě ne přímo jeho, ale jeho tvorbu, o jejíž jedné malé části si nyní trochu popovídáme.

Ačkoliv King proslul především jako autor hororů a temných thrillerů, musí se mu nechat, že během své kariéry dokázal nejednou vykročit ze svého rutinního (bez pejorativního zabarvení) stylu, ať už šlo třeba o známější kusy typu „Vykoupení z věznice Shawshank“ a „Zelená míle“ nebo o méně nápadné záležitosti jako třeba fantasy „Dračí oči“. Podobně je na tom i román s názvem „Dolores Claibornová“ (v originále „Dolores Claiborne“), jenž poprvé vyšel v roce 1992. To, čím se tato kniha od běžné Kingovy tvorby odlišuje, ale v tomto případě tkví především v její formě.

Svou atmosférou ani žánrově se „Dolores Claibornová“ od dalších Kingových děl zas tak nevzdaluje (byť se ani zdaleka nejedná o tak temnou věc jako třeba „Řbitov zviřátek“ nebo „To“), atypický je však způsob, jímž je kniha vyprávěna. Od začátku do konce se totiž jedná o jeden souvislý tok textu bez jakéhokoliv členění na kapitoly a navíc se vlastně po celou dobu jedná o monolog jedné jediné osoby, jež na policejní stanici vykládá svůj životní příběh. Technicky vzato se celá kniha odehrává v jedné místnosti během jednoho odpoledne a veškerý její obsah je vlastně vyprávěná minulost.

Samozřejmě není těžké odhadnout, že onou osobou, která vše vypráví, je ta, jejíž jméno je zároveň titulem knihy. Ta se na policejní stanici dostaví kvůli podivné smrti staré Very Donovanové, u níž Dolores Claibornová pracovala jako služebná, a aby policii přesvědčila, že ji nezabila, začne vyprávět svůj dlouhý životní příběh, který se celý odehrává na ostrově Little Tall u pobřeží státu Maine. Na knize je však zajímavé to, že se nejedná o nějakou životní horskou jízdu plnou dobrodružství, naopak jde vlastně o obyčejného člověka, jehož spíš situace a okolnosti donutily k zoufalým činům jako vražda vlastního manžela.

Samozřejmě se v průběhu objeví hned několik klíčových zvratů (kupříkladu důvody oné vraždy), které sice čtenář dokáže odhadnout několik stran předtím, než k nim dojde (až na výjimky – jedno ze závěrečných odhalení jsem tedy nečekal, byť to bylo z hlediska příběhu relativně vedlejší), ale King je natolik dobrý autor, že to knize na poutavosti nijak neubírá. Spíš jako by vyprávění vždy záměrně směřovalo k tomu, co čtenář tuší, dokud se tak skutečně nestane. Další podrobnosti z příběhu si však dovolím vypustit, protože vyzradit, o čem to je a co se tam stane, je to nejhorší, co člověk může u knihy udělat (prozrazení oné vraždy jsem si však dovolit mohl, neboť to se čtenář dozví hned na třetí straně).

I přes atypickou formu je ovšem „Dolores Claibornová“ naprostou typickou „kingovinou“ v jiné věci – stejně jako ostatní Kingova díla (přinejmenším se to tedy týká těch, která jsem četl – jeho bibliografie je přece jen natolik rozsáhlá, že jsem ji zatím vážně nepokořil celou) dokáže čtenáře zaujmout a posléze doslova vtáhnout a nepustit, dokud nedočte poslední stranu. Prvních pár stran je sice kniha díky stylu vyprávění mírně zmatená, než se člověk trochu rozkouká, ale netrvalo to dlouho, než jsem se do toho takříkajíc zažral, a jak už to tak bývá, druhá polovina se přečte pomalu na jeden zátah.

Je pravda, že „Dolores Claibornová“ určitě není vrcholem Kingovy tvorby… rozhodně to není fenomenální hororový epos jako „To“, ani to není takové maso jako „Prokletí Salemu“, „Řbitov zviřátek“ nebo povídkový nářez „Noční směna“, ani není nevyzpytatelná jako „Misery“. Přesto se jí nedá upřít velká zajímavost i nejeden podnět k zamyšlení a jako taková za přečtení stojí. Asi to není kousek, po němž by měli sáhnout čtenáři, kteří jsou v Kingově světě začátečníky, k tomu jsou přece jen asi vhodnější ty slavnější věci, ale kdo je má už za sebou, ten „Dolores Claibornovou“ jistě s chutí zhltne.