Země: Velká Británie Žánr: progressive rock Datum vydání: 22.1.2016 Label: Kscope Tracklist: 01. My Book of Regrets 02. Year of the Plague 03. Happiness III 04. Sunday Rain Sets In 05. Vermillioncore 06. Don’t Hate Me Hrací doba: 37:07 Odkazy: web / facebook / twitter

O tom, že Steven Wilson má za sebou mimořádně úspěšný rok netřeba diskutovat. Vydal velmi dobře přijatou desku „Hand. Cannot. Erase.“, vyrazil na úspěšné turné a na přelomu loňského a letošního roku začal sbírat jedno ocenění za druhým v žebříčcích nejlepších alb sezóny, a to nejen v oblasti progresivního rocku. Od vydání posledního alba Porcupine Tree uběhlo koncem roku 2015 již dlouhých šest let a vzhledem k tomu, v jaké pozici se tento britský umělec aktuálně nachází, nelze očekávat, že by se na hybernujícím stavu, k němuž byla jeho kdysi domovská kapela uložena, mělo něco měnit.

Ostatně i on sám v jednom loňském rozhovoru uvedl, že ačkoli není motivován penězi a úspěchem jako takovým, tak jeho sólových desek se prodává víc než kteréhokoli jiného alba Porcupine Tree v minulosti. I když mu v tomhle věřím, tak už jen z komerčního hlediska by byl sám proti sobě, kdyby uložil skvěle rozjetou sólovou kariéru k ledu. A o tom uměleckém pak ani nemluvě. Jasně, mám rád Porcupine Tree a věřte, že jejich alba poslouchám velmi často, ale přesto se nemůžu zbavit dojmu, že to nejvyspělejší, co Steven Wilson prozatím vytvořil, je ukryto spíše na jeho vlastních plackách, než je tomu na deskách britské progrockové veličiny přelomu minulého a aktuálního tisíciletí.

O důvodech, které vedly k vydání aktuálního počinu „4 ½“ ani ne rok po vydání zmíněného „Hand. Cannot. Erase.“ by se daly vést diskuze. Jedni to chápou jako snahu prodloužit aktuálního bláznovství, které kolem Wilsonovy studiové tvorby panuje, jiní zase jako vyprázdnění šuplíků před nahráváním příští plnohodnotné desky. Ono totiž „4 ½“ není myšleno jako regulérní řadové album. Obsahuje kompozice, které tomuto Britovi zbyly z let minulých a které doplnil o novou verzi jedné starší písně ještě z dob Porcupine Tree. A přestože je to spíš takové delší EP, na němž se recyklovaly starší nápady, tak jsem se nebál toho, že by to byl vyložený výškrabek zbytků, které minule nebyly dost dobré a nad nimiž se Stevenu Wilsonovi zželelo, a rozhodl se je tak bez důvodu vydat.

Kdepak. Pokud vezmu jen skladby, které jsou představeny nově a kterých je na „4 ½“ celkem pět, tak se jedná spíše o kompozice, jež by se na minulá alba svou atmosférou příliš nehodily, a tím se taky dostávám k hlavnímu nedostatku „4 ½“. Jako celek tahle nahrávka totiž příliš nefunguje. Jednotlivě nemají ty písně žádnou závažnější chybu a třeba „My Book of Regrets“ je vynikající progrocková rozmáchlost, jimiž Wilson na posledních albech nešetří, ale budeme-li za „4 ½“ hledat nějakou vodící linku, která by posluchače provedla i takto nedlouhou hrací dobou, tak narazíme. Já vím, že to není album stvořené k jednomu určitému datu a vyjadřující tak aktuální náladu a rozpoložení hlavního skladatele, ale přesto je v tomto „4 ½“ lehkým zklamáním.

Úvodní „My Book of Regrets“ představuje bezesporu ten hlavní důvod, kvůli němuž se vyplatí „4 ½“ poslouchat. Tahle progrocková suita, která se natáhla až na dlouhých deset minut, mi evokuje náladu pozdějších alb Porcupine Tree a třeba kytarový motiv v polovině třetí minuty jako by vypadl na zem při skládání „Time Flies“ z „The Incident“. Přesto se nedá říct, že by se jednalo o samoúčelné vykrádání sebe samého. Až popově odlehčený refrén skladbu pročišťuje a díky častým změnám nálad není dlouhá hrací doba na obtíž. Neustále se v ní něco děje a mně se líbí předěl mezi první a druhou polovinou, která je oproti úvodu melancholičtější a minimalističtější. V prostřední pasáži se kytary lehce přiostří a opět evokují pozdní tvorbu Porcupine Tree.

Následuje akustická „Year of the Plague“, která vznikla ve stejném období jako album „The Raven That Refused to Sign (and Other Stories)“, tedy před nějakými čtyřmi lety. Tato velmi jednoduchá a atmosférická záležitost je postavena hlavně na čisté akustické kytaře a klávesových plochách stejně jako „Sunday Sets in Rain“. Ačkoli druhá v pořadí se na krátký moment utrhne z teskných kytarových z tónů ke kraťoučkému progmetalovému výletu, tak v obou případech se jedná o písně instrumentální a velmi poklidné. Svým způsobem dokážu pochopit, proč se spolu s „Vermillioncore“ na předešlá alba nevešly a skončily tak na „4 ½“. „Vermillioncore“ se vymyká už jen tím, že oproti zbylým songům je vedená velmi výraznou baskytarou. Tato skladba je jako odměna pro ty, jimž by „4 ½“ přišlo až moc načichlé pop-rockovými melodiemi, protože ve „Vermillioncore“ se výrazně přitvrdí.

„Happiness III“ je ve své podstatě obdobou „My Book of Regrets“, jen s tím rozdílem, že veškeré progrockové motivy byly zapomenuty někde v dáli a na plochu čtyř minut byly vměstnány jen pop-rockové prvky v čele s typicky zvonivou kytarou a s fantastickým refrénem. Ten je tak vtíravý, že hned po prvním poslechu této hitovky, která vznikla spolu s předchozím albem „Hand. Cannot. Erase.“, jsem věděl, že ji z hlavy jen tak nedostanu. Přestože je to píseň strukturou jednoduchá, tak i zde vynikne pestré nástrojové obsazení a vrstevnatost, s jakou Wilson svou muziku komponuje.

No, a jako poslední si na album našla cestu nová verze písničky „Don’t Hate Me“ z alba „Stupid Dream“, jež vyšlo pod hlavičkou Porcupine Tree v roce 1999. Verze z „4 ½“ byla nahrána na posledním turné a právě živé nahrávky posloužily jako základ pro následné studiové dodělávky. Nejedná se o úplně doslovnou reprodukci starší verze a je upravena současnému vyznění Stevenovy doprovodné kapely, což je svým způsobem dobře, protože i tahle nová podoba má svou výhodu. Zajímavostí je pak fakt, že vokálu se krom Stevena Wilson ujala hostující zpěvačka Ninet Tayeb, jež se představila už na loňské placce a jejíž podmanivý hlas si Wilson nevybral jen tak pro nic za nic.

Není pochyb o tom, že Steven Wilson je velký umělec, a abych pravdu řekl, tak „4 ¼“ tuto reputaci nijak neohrožuje, protože i přes dílčí výtky, které k albu jako takovému mám, jsou jednotlivé písně ukázkou jeho vysokého standardu. A tak je třeba k „4 ¼“ nutno přistupovat. Jako k dílu, které je slepencem rozličných skladeb a kterými Wilson ukracuje čekání na své páté sólové album. V tom případě funguje bez problému, ale v přímém srovnáním s regulérními studiovými alby přeci jen ztrácí.