Steven Wilson - Hand Cannot Erase

Steven Wilson – Hand. Cannot. Erase.

Steven Wilson - Hand. Cannot. Erase.
Země: Velká Británie
Žánr: progressive rock
Datum vydání: 27.2.2015
Label: Kscope

Tracklist:
01. First Regret
02. 3 Years Older
03. Hand Cannot Erase
04. Perfect Life
05. Routine
06. Home Invasion
07. Regret #9
08. Transience
09. Ancestral
10. Happy Returns
11. Ascendant Here On…

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Kaša):

Myslím si, že Steven Wilson je díky své pracovitosti a výsledkům již taková osobnost, že nemusím nijak představovat, jakými cestami se jeho kroky ubíraly až k jeho současné pozici, kdy je kolem něj budována (a troufám si říct, že právem) silná aura nositele odkazu progresivního rocku a umělce, který je schopen tento hudební styl v širší rovině předvést masám, aniž by z toho činil záležitost jen pro hrstku oddaných posluchačů, kteří si rádi pustí staré desky Camel či Genesis. Právě taková totiž je jeho čtvrtá sólová deska s podivným názvem “Hand. Cannot. Erase.”, jež navazuje na dva roky starého předchůdce. Širšímu publiku otevřená, přesto zakořeněná v jádru progresivního rocku, jak jej tento britský sympaťák na svých vlastních albech představuje.

Vždy, když v posledních letech poslouchám nový sólový počin Stevena Wilsona, tak mám pocit, jako bych poslouchal další hřebíček do rakve jeho někdejšího působiště Porcupine Tree. Tato kapela, jíž Steven věnoval více než 20 let svého času, je v současné době ve stádiu dlouhodobé hibernace a nevypadá to, že by tomu mělo být v dohledné době jinak vzhledem ke komerčnímu úspěchu a hudební radosti, která je z jeho alb cítit. Steven Wilson totiž na ploše svých čtyř sólových alb, která za posledních šest let vyšla, vyrostl v opravdu velkého umělce, který je, zdá se, nesvázán nějakými pevně stanovenými hranicemi, takže zatímco minulé “The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)” bylo jakousi poctou klasickému progresivním rocku 70. let, tak “Hand. Cannot. Erase.” je z tohoto pohledu volnomyšlenkářské a prezentuje tak hned několik tváří Stevena Wilsona, aniž by z výsledku byla citelná rozháranost a nefunkčnost.

Wilson na koncepčně laděném počinu místy opouští progrockové vody a navštívil modernější sféry, které mají silný popový nádech. Není to něco vyloženě nového, přeci jen, když si vzpomenu na alba Porcupine Tree z přelomu tisíciletí, tak zas takový rozdíl oproti současnosti tam nebyl a právě proto mi novinka zní místy jako album Porcupine Tree. Ne v celé délce, ovšem výrazové prostředky nejsou zas tak odlišné a právě tady vidím asi největší zklamání, které s “Hand. Cannot. Erase.” vyvstalo. Steven Wilson je hudebník, který se neustále vyvíjel, a přestože jeho alba zastávala určitou společnou vodící linii, tak minimálně v sólové dráze byly dosavadní počiny odlišné a jedinečné. “Hand. Cannot. Erase.” spojuje několik osvědčených přístupů z minulosti a může tak vyznívat jako sázka na jistotu.

Mimochodem, když už jsem nakousl onen koncept, tak je vhodné věnovat pár řádek i jemu. “Hand. Cannot. Erase.” je psáno z ženské perspektivy a volně popisuje (no, spíše se inspiruje) skutečný příběh ženy, která zemřela ve svém bytě, aniž by si toho někdo po tři roky všiml nebo ji vůbec někdo postrádal. Onen koncept není hudebně příliš uchopitelný (textově tam samozřejmě je a popisuje životní události ženy, která oproti předloze neumírá), čemuž brání třeba jen přílišná odlišnost několika poloh, jež deskou provázejí, protože onen skok od progrockových not ke kontrastním popovým náladám a zase zpět k art rocku je natolik proměnlivý, že ačkoli se na první pocit tváří jako album křehčí, intimnější a prostší na košaté aranže, tak se toho ně něm děje dost. Možná až příliš.

Vcelku obyčejné úvodní intro “First Regret” předchozí slova sice nepotvrzuje, protože je spíše ambientní a nicneříkající, ovšem s příchodem desetiminutové “3 Years Older” je tady tentýž Steven Wilson, který nás před dvěma lety opustil. Krásná zvonivá kytara na úvod, na níž se postupně nabalují ostatní nástroje, z nichž zejména rytmická sekce ve složení Nick Beggs a Marco Minnemann odvádí fantastickou práci. Jen škoda, že od minula se zúžil prostor pro Thea Travise a jeho saxofon, který jsem zaregistroval jen v jedné skladbě. Netrvá to dlouho a tato košatá kompozice se zklidní a s piánem v zádech přichází krásná svěží pasáž uprostřed hrací doby. “Hand. Cannot. Erase.” je klasicky ošetřeno luxusní zvukem, a i když nejsem žádný audiofil s prvotřídní aparaturou, tak mám prostě rád, když album dobře zní, což pro novinku platí do poslední noty. Souhra té spousty nástrojů je vyvážená, vše je krásně čitelné, dynamické a bez (dnes bohužel docela běžné) plochosti odpovídající hrudníku dvanáctileté holky.

Následující titulka “Hand Cannot Erase” spolu s “Perfect Life” a (skoro)závěrečnou “Happy Returns” reflektuje onen příklon k popovým postupům. “Hand Cannot Erase” je velmi písničková a přehledné střídání slok a vlezlého refrénu Wilsonovi stále sluší, ačkoli se mi rychle oposlouchala. To lepší přichází až s blackfieldovsky odlehčenou “Happy Returns” a zejména “Perfect Life”, jež zní, jako kdyby právě vypadla z “Insurgentes”. Začíná vlastně od nuly a první polovina je veskrze minimalistická, ovšem postupně se přidává vokál s ostatními nástroji doprovodné kapely a na konci tak z ní máme plnohodnotnou popovou baladu s lehce elektronickým podkladem.

Tak nějak podobně na mě promlouvá i následující “Routine”, avšak v trochu jiném rozměru a hlavně na mnohem větší ploše. Zastavila se na devíti minutách hrací doby a skvěle se v ní uvedla hostující Ninet Tayeb, jež podtrhuje onen ženský element, který se Wilson snažil na “Hand. Cannot. Erase.” vměstnat. Dokázal bych si však představit, že její vklad bude mnohem větší, když disponuje velmi zajímavým hlasem, ale na zbytku alba se mihne už jen v rozmáchlé “Ancestral”.

Dvojice experimentálnějších kusů v podobě “Home Invasion” a “Regret #9” patří k tomu nejlepšímu, co lze na desce najít. Prvně jmenovaná zaujme hodně výraznou rytmikou a metalovými kytarami v úvodu, čímž evokuje v první polovině tvorbu pozdních Porcupine Tree, zatímco druhá půle už je nesvázaná a s nádechem 70. let připravuje půdu pro instrumentální psychedelii “Regret #9”. Ta si v první části vystačí takřka výhradně s rytmikou a syntezátorovým sólem, jež v druhé půli vystřídá kytara. “Transience” je pouze krátký akustický předěl a křehká Wilsonova záležitost, která ve společnosti asi nejvýraznější skladby, “Ancestral”, zapadá. Bouře jménem “Ancestral” je představitelem klasické Wilsonovy architektury delších písní, nic však není navíc a předčasným vrcholem je krásné kytarové sólo v první polovině, po němž přichází mellotronové zklidnění před závěrečnou kytarovou bouří. Škoda, že totéž nemůžu říct o “Routine”, která je při své délce trošku ubíjející a postrádá nějaký zvrat.

Z předchozích řádků je snad jasné, že tak omráčený jako minule nejsem. Jestli “The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)” bylo Wilsonovou mistrovskou práce, jíž složil pomyslný doktorát, tak “Hand. Cannot. Erase.” je v několika ohledech album, jež bych označil jako sázku na jistotu. Neříkám, že to je absolutně špatně, protože vyložená stagnace se zde nekoná, ovšem v kontrastu k předchozímu majstrštyku jsem čekal víc, než jsem nakonec od Wilsonovy čtvrté sólovky dostal. Album roku z toho nebude, nicméně i tak je “Hand. Cannot. Erase.” důkazem mistrovy vysoké kvalitativní laťky, pod kterou se ještě nedostal a špatné album zatím nestvořil. To, že to není taková pecka jako minule, už je něco jiného.


Druhý pohled (Zajus):

Pokud jde o Wilsona, asi nikdy nedovedu být nestranný. Wilson je pro mě spíše náboženská postava než reálný hudebník z masa a kostí. Je můj Ježíš, etalon dokonalosti. O to těžší to s jeho novinkou mám.

“Hand. Cannot. Erase.” mi pomohlo pochopit přinejmenším jednu věc, a totiž, že “The Raven That Refused To Sing (and Other Stories)”, Wilsonovo minulé album, bylo i v jeho diskografii plné skvělých alb výjimečným klenotem. V době jeho vydání jsem o něm prohlásil: “Až čas ukáže, zda je ‘Raven’ věčný, či zda jeho účinek zeslábne…” a po dvou letech se začínám opravdu klonit k oné věčnosti. S Wilsonovou novinkou je tomu však jinak, což v žádném případě neznamená, že jde o špatné album.

Před vydáním Wilson mluvil o potřebě posunout se dál, zbavit se progrockového zvuku a osvojit si nový, moderní. Ne snad, že by s “Hand. Cannot. Erase.” stál jeho autor na místě, na to je moc zkušený a nápaditý skladatel, doufal jsem ale možná o krok o trošku větší. Možná je to i úvodem, kdy album otevře (pominu-li obstojné, ale nijak úchvatné intro “First Regret”) skladba “3 Years Older”, která jako by až na několik dílků pocházela právě ze zmíněného “Ravena”. Přitom právě ve “3 Years Older” je množství úchvatných momentů a při bližším poslechu i nových prvků, z nichž nejzajímavější je jižanský nádech projevující se v prostřední třetině skladby.

Teprve dvojice “Hand Cannot Erase” a “Perfect Life” mi přijde pro Wilsona neobvyklá. Jejich atmosféra tkví v melancholii, jenže s takovým tím pozitivním nádechem a ve výsledku se tak obě skladby hodně příjemně poslouchají. Jenže u “Routine” jsem rozpolcený. Technicky jde o nesmírně zajímavou a chytrou skladbu s množstvím skvělých momentů. Pocitově mě ale míjí a dokážu si ji užít jedině, když se soustředím na do puntíku propracovanou souhru jednotlivých nástrojů. Její text navíc, jako jeden z mála na albu, prostě vůbec nezapadá do příběhu.

Na koncepční album mi přijde “Hand. Cannot. Erase.” příliš roztříštěné a nikde to není znát tak jako mezi jemným závěrem “Routine” a ostrým nástupem “Home Invasion.” Nejde ani tak o tvrdost samotnou, ale o úplně jiné naladění, kdy po tiché melancholii přichází energická instrumentální pasáž. “Home Invasion” samotná je ale hodně zajímavá, byť jednodušší skladba s ohromně silnou rytmickou základnou. “Regret #9” by mohla klidně být mojí oblíbenkyní, neboť její dvě půle rozdělené do dvou skvělých sól skvěle navazují na “pohodovou” “Home Invasion”. Nejsilnější na “Hand. Cannot. Erase.” je však až jeho závěr.

“Transience” je sama o sobě neúplná. I přes svou krásu a křehkost je stále jen předehrou k monumentální “Ancestral”. “Ancestral” v každém případě představuje to nejlepší užití smyčců, jaké dosud Wilson předvedl. Tichý, jakoby podezřívavý úvod je jen zástěrkou, stejně jako stále hlasitější smyčce, protože první vyvrcholení přijde s hlasitým výbuchem v podání sboru, Wilsonovým řevem a Guthrieho tklivým sólem, emoce se z “Ancestral” valí po vlnách, další vždy větší než ta předchozí. Jenže než se stihnete začít bát o vlastní život, Wilson vytáhne špunt, oceán vypustí a vlny utlumí. Prostřední sekce skladby prostě ztratí náboj a je jedno, že je instrumentálně stejně zajímavá jako všechny ostatní skladby na albu. Naštěstí závěr iniciovaný hrubými údery basy vše napraví. Tvrdé riffování přemostěné krátkou mezihrou připomene výbornou “Somewhere But Not Here” (od jejíhož vzniku už nás dělí neskutečných deset let!) a k dokonalosti už tak chybí snad výrazný Theo Travis, který do už tak komplexního materiálu mohl vnést další špetku saxofonového chaosu.

Jestliže jsem si stěžoval, že přechod mezi “Routine” a “Home Invasion” není dostatečně citlivý, podobný přechod v opačném směru funguje mezi “Ancestral” a “Happy Returns” na jedničku. “Happy Returns” je vůbec úchvatná závěrečná skladba alba, dojemná a přitom silná, s výborným textem s nápaditým posledním veršem, který uzavírá jak fiktivní dopis, tak celé album.

Pokud bych měl vypíchnout tři pozitiva alba, zmíním rozhodně jeho úchvatný, čistý a dynamický zvuk, jeho instrumentální doladěnost, v níž výsledná melodie vzniká z tisíců menších dílků, které lze jeden po druhém donekonečna studovat, a vokální pestrost – na albu se vystřídají čtyři zpěváci a sbor.

Jenže je tu jedno velké negativum. “Hand. Cannot. Erase.” je příliš roztříštěné, nepůsobí “koncepčním” dojmem a v tomto ohledu spadá hluboko pod Wilsonův standard. Když připočtu několik slabších momentů, jen těžko můžu mluvit o perfektním zážitku, jako tomu bylo minule, jakkoli se mu některé momenty blíží.

Moje skepse možná vychází i ze samotného konceptu alba, který mě o své síle bohužel nepřesvědčil. Wilsonovo megalomanské pojetí zachycující všechny možné detaily je obdivuhodné, ostatně ke kterému albu existuje i obsáhlý blog plný zápisků hlavní postavy příběhu, které album dostanete v limitované edici i s deníčkem plným fotek a výstřižků? Jenže příběh samotný mi jednoduše nepřijde dostatečně dobrý pro takový formát, jen minulé album nabídlo lepších příběhů hned několik (text “The Watchmaker” mě dojme i po dvou letech.)

A možná proto jsem trochu zklamaný. Marně jsem čekal na zmrtvýchvstání Ježíše, jenže Ježíš nikdy neumřel. Radost, že je stále s námi, mi hatí jen fakt, že jsem nebyl svědkem zázraku. Jenže proč čekat na jeden velký zázrak, když nám Ježíš servíruje malé zázraky každé dva nebo tři roky?


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


Hradby Samoty VII.