Steven Wilson - The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)

Steven Wilson – The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)

Steven Wilson - The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)
Země: Velká Británie
Žánr: progressive rock
Datum vydání: 25.2.2013
Label: Kscope Music Records

Tracklist:
01. Luminol
02. Drive Home
03. The Holy Drinker
04. The Pin Drop
05. The Watchmaker
06. Tha Raven That Refused to Sing

Hodnocení:
Kaša – 9,5/10
Stick – 8,5/10
Zajus – 10/10

Průměrné hodnocení: 9,3/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Na prstech jedné ruky bych spočítal hudebníky, jejichž tvorbu považuji za geniální. Správně tušíte, že bych takhle nezačínal recenzi třetího sólového alba Stevena Wilsona, kdyby britský mág nebyl jedním z těch, kteří si mě podmanili a jejichž studiová tvorba je pro mne vždy událostí roku. “The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)” je třetím sólovým zářezem na jeho pažbě a po klasičtějším “Insurgentes”, o něco víc experimentálnějším “Grace for Drowning”, byla očekávání opravdu nemalá, protože v obou případech se jedná o skvělé desky, které na straně jedné citují klasické progrockové postupy a na straně druhé Wilson přidal něco ze své vlastní vize, která je stavěna na melancholických, náladotvorných rozmáchlých plochách, z nichž (zvláště pak při spojení s jeho charakteristickým zpěvem) můžete cítit atmosféru, kterou se snažil vyjádřit, jak vám takřka dýchá na krk.

Nepředpokládám, že všichni čtenáři našeho blogu jsou zarytí fanoušci progresivního rocku, takže si pojďme Stevena Wilsona trošku představit. Není pochyb o tom, že své jméno na scéně získal především díky Porcupine Tree, kteří jsou obecně považování za jednu z nejlepších progrockových kapel, která za uplynulých dvacet let na scéně vyvstala. Kromě jeho domovské bandy, s jejíž budoucností to vypadá všelijak jen ne dobře, se Wilson projevuje jako chronický workoholik, takže má svém kontě řadu alb pod hlavičkou ambientních Bass Communion, post-rockových No-Man, pop-rockových Blackfield a v neposlední řadě Storm Corrosion, což je výsledek spolupráce s dlouholetým přítelem Mikaelem ÅkerfeldtemOpeth, která pro mě po tolika letech velkých očekávání byla spíše zklamáním. Své nejlepší nápady si ale schovává pro svá sólová alba, protože ta s každým dalším nosičem rostou do stádia, jež se nebezpečně blíží dokonalosti.

V posledních letech se Steven pro potřeby své sólové tvorby obklopil muzikanty s jazzovými kořeny a konkrétně na “The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)” se tak podíleli, krom hlavního mozku, ještě kytarista Guthrie Govan, baskytarista Nick Beggs, klávesák Adam Holzman, flétnista a saxofonista Theo Travis, který s Wilsonem spolupracuje už léta, a konečně fantastický bubeník Marco Minnemann, jehož hra mě nadchla a byl jsem až překvapen, jak skvěle do aktuální skladatelské formy Wilsona zapadla. Vždy jsem si myslel, že lepšího parťáka než Gavina HarrisonaPorcupine Tree k sobě nemůže najít, ale zřejmě jsem se mýlil. Abych nezapomněl, v průběhu nahrávání se ve studiu potuloval Alan Parsons, který je jako studiový inženýr podepsán pod legendárním opusem Pink Floyd “The Dark Side of the Moon” a stejnou pozici zastal i na aktuálním Wilsonově albu. Očekával jsem, že vliv Pink Floyd touto nahrávkou prostoupí ve všech zákoutích, ale některá starší alba Porcupine Tree jsou britskou čtveřicí nasáklá mnohem víc, takže nic šokujícího. V souvislosti s novinkou mě napadaly spíše spojení s Genesis a King Crimson, přičemž vlivem druhými jmenovanými zas tak překvapen nejsem. Přeci jen, Wilson strávil dost času remixováním jejich starších alb, takže předpokládám, že se jich naposlouchal opravdu hodně a někde se to muselo projevit.

Steven Wilson měl vždycky rád experimentální hudbu a jeho četné projekty či kolaborace to dokazují, nicméně pokud se zaměříme na jeho hlavní kapelu Porcupine Tree, vždy se tak nějak držel v mantinelech, které si tato skupina za léta působení vybudovala. Přestože se na jednotlivých albech kapela po kompoziční stránce vyvíjela, hudebně nám pravidelně servírovala fantastické spojení progresivního rocku s ostřejšími kytarami a vokálními melodiemi. Nejsem si jistý, z jakého důvodu Wilson tuto kapelu uložil k ledu, nicméně sám za sebe si myslím, že mu začala být tak trochu těsná a prostě se chtěl hudebně posunout na mnohem širší plochy, což je mu nyní pod vlastním jménem umožněno a rozmanitost novinky (a vlastně i předešlých sólovek) to dokazuje. Popsat vše, co se na albu děje, je úkol nadlidský, proto berte následující řádky spíše jen jako pokus.

Na úvod snad nemohl být vybrán ambicióznější kousek. “Luminol” sice není skladba nová, protože byla zařazena na setlistu posledního turné a oficiálního vydání se dočkala rovněž na živém počinu “Get All You Deserve”, ale i po mnoha, mnoha posleších v živé a nyní studiové verzi mě nepřestává překvapovat a hlavně bavit. Pokud pominu akustickou střední pasáž a několik dalších krátkých vokálních momentů, tak se jedná o téměř instrumentální kompozici se stopáží přesahující dvanáct minut. Téměř celá se točí kolem geniální baskytary, která skladbu tlačí neúnavně dopředu, a skvělé bicí vůbec nezaostávají. Souhru těchto dvou nástrojů mi v některých momentech hlava nebere. Když se k tomu přidá můj oblíbený melotron a saxofon, máme co dočinění s progrockem na pomezí s jazz-fusion. V této písni Wilson stvrzuje má předešlá slova o žánrové neuchopitelnosti, protože v “Luminol” lze najít takřka všechno, na co doposud potřeboval hned několik kapel. Melancholická pasáž, která dělí “Luminol” na dvě poloviny už je klasickou ukázkou jeho klidnější tvorby s novinkou v podobě flétny ve stylu Jethro Tull. Nemyslel bych si, že taková píseň by mohla fungovat jako albový otvírák, ale uznávám, že je to jeden z nejsilnějších momentů celé desky.

“You need to clear away, all the jetsam in your brain, and face the truth”
(Drive Home)

“Drive Home” je naprostým opakem předchozí instrumentálně vypiplané “Luminol”. Je založena na tklivé melodii a přístupnější podobě, díky které jsem si ji okamžitě zařadil vedle “Postcard” z minulé desky či “Lazarus”“Deadwing” domovské kapely. Zasmutněný text podtrhuje melancholickou atmosféru. Je pravda, že při prvním poslechu jsem se zhruba v půlce skladby začal obávat osmiminutové stopáže, protože na úvod se nám dvakrát protočí klasické schéma sloka-refrén, který je sice fantastický, ale podobná stavba písně funguje spíš u kratších věcí. Naštěstí se v druhé polovině změní kolej na dráhu floydovské hrátky s kytarovými plochami. Akustické vybrnkávání a klávesový opar se vypaří pod nádherným táhlým sólem, u něhož mě napadlo jediné jméno – David Gilmour, a z “Drive Home” se nakonec stala má nejoblíbenější skladba celé desky. “The Holy Drinker” je dalším příkladem skladatelské zručnosti. Začíná zlehka atmosféricky jako většina věcí z minulého alba “Grace for Drowning” a především díky klávesám Adama Holzmana a vynikajícího sóla na flétnu za doprovodu výrazné basy získává expresivní jazzovou atmosféru. Riffy, u kterých se tentokrát hráblo trošku víc do strun, staví tuto kompozici do pozice zřejmě nejtvrdší z celé novinky, ale pořád je stylově ukotvená ve Wilsonově vlastní vizi progresivní hudby. Vůbec bych se nedivil, kdyby se komplexní “The Holy Drinker” rozrostla na nějakých dvacet minut, protože nápadů má na to skutečně dost.

Dynamická “The Pin Drop” klame tělem. Protože je nejkratší písní, tak by se dalo očekávat, že to bude přístupná, jednoduchá skladba na odpočinek, ale kdepak. Asi nejvíc ze všech skladeb mi připomíná momenty pozdějších Porcupine Tree. Moc prostoru se v ní sice nenachází, ale přesto si pánové Travis a Govan našli svou chvilku a přispěli troškou zručnosti prostřednictvím neukázněných sól do mlýna, a možná i díky těmto momentům mi chvilku trvalo, než jsem se do ní dostal. Nevím, jestli to je tím, že působí ze všech skladeb relativně nejklasičtěji, ale z celého alba mi k srdci přirostla tak nějak nejméně, je to skvělá skladba, to ano, ale favority jsem si tentokrát našel jinde. Třeba hned následující “The Watchmaker”, jež na první poslech zaujme propracovanou gradací. Zpočátku působí velice akusticky a minimalisticky, až se postupně začínají nabalovat další vrstvy a nástroje doprovodné kapely. Někdy v půlce se skladba kytarovým sólem přerodí a prim začne hrát spíš klavír než akustická kytara. Do této chvíle v sobě píseň nese hodně z odkazu sedmdesátých let. Avšak konec je dost agresivní, kytarový moment z konce deváté minuty jako by se do jazzové mezihry zatoulal z úplně jiné desky a končí se v hard rockovém stylu s dynamickou rytmikou. Marco Minnemann odvádí po celou dobu fantastickou práci a jen na základě tohoto alba bych se nebál ho přirovnat k novodobému Neilu PeartoviRush (samozřejmě stylem hry, ne co do zásadnosti pro vývoj hry na bicí, potažmo celou scénu). Titulní “The Raven That Refused to Sing” je klasická Wilsonovka, zasněná a melodická. Klidně by se hodila na některé z alb Blackfield. Vokální linku, odzpívající krásný text, doprovází zpočátku pouze klavír, jehož melodie mi utkvěla v hlavě na dlouhou dobu a postupně se opět graduje až do orchestrálních aranží a velkolepého závěru. K této skladbě vznikl zajímavý animovaný videoklip pod taktovkou dvojice režisérů ve složení Jess Cope a Simon Cartwright. Klip je vytvořen na základě nádherného přebalu, který si vzal na starosti Hajo Mueller a nahradil tak Stevenova nenahraditelného dlouholetého parťáka Lasse Hoilea.

“Just because I’m weak, you can steal my dreams, you can reach inside my head”
(The Raven That Refused to Sing)

Když už jsem tak nekriticky vyzdvihl snad každý tón desky, tak se zaslouží přejít i k nějakému tomu nedostatku. Chybí ještě jedna skladba, protože 54 minut je mi málo. Po desítkách, opravdu desítkách poslechů jsem nenašel jediný moment, který by do zbytku tohoto díla nezapadal, byl navíc, nebo který by mi poslech narušoval. Oproti minulejšku fungují všechny skladby i jednotlivě, ale přesto jsou všechny slité dohromady v jeden funkční celek. “The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)” je dosavadním vrcholem Stevena Wilsona. Dlouho jsem za nejlepší album, které napsal (a teď je fuk, jestli v rámci Porcupine Tree, či svých sólových výletů) považoval “Fear of a Blank Planet”. Třetí sólové album jde ve všech ohledech ještě dál. Přestože je ve své podstatě křehké a líbivá melodie mu není cizí, není úplně jednoduché se dostat do všech jeho zákoutí a nálad, které se musejí časem vstřebat, ale stojí to za to.

P. S. Půl bodíku si nechám ještě jako rezervu, protože věřím, že Steven Wilson má pořád na víc a pokud má budoucnost progresivní rocku tvář, tak vypadá přesně jako tento britský génius.


Další názory:

Mám sice rád tvorbu pana Wilsona, nicméně musím zas přiznat, že jsem nepropadl totálnímu kultu masturbace nad čímkoliv, co tento tvořivý člověk vypustí do světa. Přitom většinu jeho desek s Porcupine Tree považuju za velice kvalitní díla, stejně tak i další jeho projekty. Jediné, co mě prozatím míjelo, byla jeho sólová tvorba. Album “The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)” je pro mě tedy s vyloženě sólovým Wilsonem premiéra. A opět je to rozhodně kvalita, u které ale opět nepropadám totální euforii. Pořád ale sakra nechápu, co mi na tom nesedí. Dochází tady totiž k umnému skloubení britského pojetí moderního progresivního rocku v kombinaci s vlivy sedmdesátkového progu a jazzu. Tu se otře o Jethro Tull (především díky užití flétny), tu se mihnou Yes nebo King Crimson. Rozhodně je radost poslouchat i instrumentální stránku alba, muzikanti, kteří desku nahráli, patří ke špičce svého oboru. Deska je to barvitá, nabízející komplexní skladby různých nálad a forem, které ale přitom nesou jasný skladatelský rukopis Stevena Wilsona. Jsou prostě postupy, které si s jinými nemůžete splést. Rozhodně kvalitní dílo.
Stick

Steven Wilson

Od Stevena Wilsona jsem si zvykl očekávat velké věci, a on má očekávání takřka pokaždé vyplní. Ohledně novinky jsem však byl poněkud skeptický – nenaruší změna zaběhnutého způsobu psaní i nahrávání hudby dlouhou řadu kvalitních alb? Odpověď je vcelku přímá a jednoduchá. Je to totiž přesně naopak. Zatímco Wilsonova sólová tvorba byla vždy skvělá, nikdy jsem se nezbavil dojmu, že svou nejlepší práci odvedl v Porcupine Tree. Jejich “Fear of a Blank Planet” je pro mě etalonem, se kterým musím poměřit každé album, kterému chci udělit nejvyšší hodnocení, tedy desítku. A Wilsonovo třetí sólové album (či spíše třetí album vydané pod vlastním jménem) tento etalon snad i převyšuje. “The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)” shrnuje, jak bych si představoval dokonalou hudbu. Od prvního úderů do bicích na začátku “Luminol” po překrásnou doznívající melodii na konci titulní skladby nenalézám byť jen jediný moment či aspekt, který bych albu vytkl. “Raven” je album temné, emotivní, nesmírně dojemné a křehce jemné. Zároveň však je i hravé a energické a po technické stránce až neuvěřitelně dokonalé. Upřímně si nepamatuji, kdy naposledy jsem byl z nějakého alba takto nadšený. Až čas ukáže, zda je “Raven” věčný, či zda jeho účinek zeslábne, ovšem pro mě již nyní sedí vedle klasických alb progresivního rocku ze 70. let.
Zajus


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.