Stigmhate - Zodacare Od Zodameranu

Stigmhate – Zodacare Od Zodameranu

Stigmhate - Zodacare Od Zodameranu
Země: Itálie
Žánr: black metal
Datum vydání: 22.6.2014
Label: Bakerteam Records

Tracklist:
01. Aetherion
02. The Third Obsidian
03. Ave averno in genesi nema
04. Mistress of Bone’s Mounds
05. Pleroma apocrifa mistica
06. Adamas ater
07. The Templethoth
08. Radiant Darkness
09. May the Cursing Be
10. Feralis exercitus
11. XV
12. Abraxas [bonus]

Hodnocení: 4,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / youtube

K recenzi poskytl:
Scarlet Records / Bakerteam Records

Italská sebranka Stigmhate a její nejnovější deska s prapodivným názvem “Zodacare Od Zodameranu” (vypadá to jako nějaká splácanina písmen, ale s největší pravděpodobností si Italové vypůjčovali z prvního enochiánského klíče) může na první pohled zdálky vypadat i zajímavě. Bohužel ale opravdu jen na ten první a zdálky… Sice by se mělo hodnotit až v závěru recenze, ale jestli chcete, abych vám ušetřil čas, tak to řeknu rovnou – od Stigmhate se dočkáte jen průměrné black metalové hoblovačky.

Pokud máte radši delší verzi, žádný problém, začněme nejprve obligátní lehkou historickou omáčkou. Kořeny Stigmhate sahají do roku 1998, první placka s názvem “Satisfied by Cruelty” se objevila v roce 2003. Kapela má pak ještě na kontě další tři fošny – “Human Incapacity” (2006), “The Sun Collapse” (2012) a nakonec právě letošní “Zodacare Od Zodameranu”, která je tedy čtvrtým řadovým počinem. Podíváme-li se do sestavy Stigmhate, nenajdeme zde žádná známá jména ani borce, kteří by za sebou měli působení v nějakých proslulejších kapelách. Budu-li brát to, o čem jsme tu někdy na Sicmaggot psali, tak pouze bubeník Ahrjin se na chvíli mihnul u kolegů Ars Macabra, jejichž loňské album “III” bylo pěkně nezáživným průměrem. A ono se to vlastně i hodí zmínit, jelikož Stigmhate a “Zodacare Od Zodameranu” jsou na tom hudebně i kvalitou vlastně úplně stejně…

Takovou stěžejní hláškou promo kampaně k “Zodacare Od Zodameranu” je: “Ruthless and savage black metal the way it is supposed to be.” Pro neangličtináře volně přeloženo: “Nelítostný a divoký black metal tak, jak by měl znít.” Nevím jak vám, ale mně to tedy zní poměrně troufale, a když se někdo snaží prezentovat takovýmhle prohlášením, měl by mít za zády opravdu zničující materiál… jenže ve světle samotného poslechu “Zodacare Od Zodameranu” je to ještě troufalejší. Nemůžu si pomoct, možná jsem trochu staromódní nebo snad příliš náročný, ale podle mě by black metal vážně neměl znít jako průměr bez vlastního ksichtu a s brutálním loudness war…

Na rovinu říkám, že “Zodacare Od Zodameranu” není žádná sračka, dá se to poslouchat v klidu, když si to pustíte k nějaké práci, nijak vás to nebude obtěžovat nebo něco takového… jenže na druhou stranu, tohle je všechno, co od toho alba dostanete… poslech vás nebude obtěžovat. Na otázku, jestli je to dostatečný důvod k tomu, abyste se po muzice Stigmhate měli shánět, si již jistě zvládnete odpovědět sami.

Jednoduše řečeno Stigmhate produkují normální black metalovou hoblovačku, které nechybí rychlé tempo, sem tam melodie a navrch samozřejmě nějaký ten satan, zlo, peklo a podobné laskominy. Úplně marné to zase není a musí se uznat, že některé momenty se na “Zodacare Od Zodameranu” poměrně povedly, jmenovitě třeba závěr šesté “Adamas ater”. Trochu nápadněji působí třeba i osmá “Radiant Darkness” s kytarovými melodiemi, díky nimž jsem si vzpomněl na Noctem ze Španělska (což ale není moc velká pochvala, protože i Noctem hoblují těžký průměr). Jenže ve finále ani těch několik málo slušnějších momentů nedokáže jakkoliv změnit pocit, že veškeré to snažení Stigmhate je jednoduše přespříliš standardní.

“Zodacare Od Zodameranu” nepomáhá ani nijak zvlášť dobrý sound… jasně, řeknete, že tohle je v současné době standard a že přesně takhle se ta alba zvučí, což máte samozřejmě pravdu, ale to, že se to tak dělá, ještě neznamená, že je to správně, když má zvuk minimální dynamiku, je ubíjející a obyčejný, což obzvláště v kombinaci s tím, že Stigmhate sami o sobě hoblují až na pár krátkých výjimek dle jednoho mustru, působí dost nudně. Nádherným příkladem budiž hned první regulérní song “The Third Obsidian”Stigmhate nejdříve začnou sypat, po minutě a pár vteřinách přijde zvolnění a utišení a na chvilinku nastoupí lehké vybrnkávání… jenže když samotná písnička hudebně viditelně zvolní, tento klidný kousek má naprosto nepochopitelně pořád naprosto stejnou hlasitost, jako když do toho kapela tříská na plné koule. A přesně tomuhle se, vážení, říká loudness war… A obzvláště v black metalu mě něco takového ukrutně sere…

Když jsem si na internetu pročítal recenze na “Zodacare Od Zodameranu”, tak nejnižší známka, na kterou jsem narazil, byla 7/10, většinou se však hodnocení pohybovalo okolo osmičky… tak si říkám, že někde tu je prostě něco špatně. Buď všichni okolo strašně nadhodnocují (sorry, ale jestli si Stigmhate zaslouží 8/10, kolik bych pak musel dát například novým Mayhem? 15/10?), nebo jsem ignorant, který nedokázal pochopit to hluboké umělecké sdělení téhle italské smečky, nebo prostě poslouchám úplně jinou desku. Upřímně to ale spíš bude ta první možnost…


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.