Stoic Dissention - Autochthon

Stoic Dissention – Autochthon

Stoic Dissention - Autochthon
Země: USA
Žánr: doom / black metal
Datum vydání: 30.5.2014
Label: Rain Without End Records

Tracklist:
01. Wolcnum
02. Weathered Stones
03. A Fevered Grip
04. The Father of My Trials
05. This Feral Temple
06. The Eldritch and the Atavistic

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Naturmacht Productions / Rain Without End Records

Formace s lehce nezvyklým jménem Stoic Dissention pochází z Colorada ze Spojených států amerických a na scéně se nepohybuje nijak zvlášť dlouhou dobu – její vznik se datuje teprve do roku 2010. Přesto se nejedná o záležitost, při jejímž poslechu byste si pomysleli něco o nezkušenosti a podobně, v čemž do jisté míry určitě svou roli hraje i fakt, že přítomní muzikanti již nějaké zkušenosti z dřívějška mají (byť ani jeden z nich nehrál ve vyloženě známé kapele, tudíž se s tím nemá cenu zdržovat). Přesto jejich druhý dlouhohrající počin “Autochthon” není až tak silnou záležitostí, jak jsem čekal a doufal…

Ačkoliv s pilotním minialbem “Senium” z roku 2011 a o rok mladším regulérním debutem “Relinquished (A Crumbling Monument Witnessed by None)” jsem tu čest neměl, na poslech “Autochthon” jsem se vlastně dost těšil. Chcete znát důvod? Jakkoliv to někomu z vás možná bude připadat divné nebo vtipné, oním důvodem byly fotky kapely. Ty jsou totiž na poměry extrémního metalu dosti netradiční – kapela zahalená v černých kutnách a s anonymními maskami na obličejích se nachází na poli plném dlouhých zlatých klasů pod modrým letním nebem bez jediného mráčku. Nevím, prostě mi to přijde jako skvělý nápad a hodně se mi to líbí, není to klišé a působí to na mě dost zvláštně a netradičně – a především mě to hodně navnadilo na samotný poslech, protože když má někdo nápad a soudnost ve své prezentaci, je dost pravděpodobné, že ji bude mít i v samotné hudební tvorbě.

Ačkoliv se někde můžete dočíst o tom, že je to black metalová či dokonce death metalová (to mi vůbec hlava nebere, proč tohle někdo napsal) skupina, vůbec tomu nevěřte, protože Stoic Dissention produkují především doom metal. Jestli něco, tak místy vystrčí své růžky black metal, ale mnohdy je to spíš co do feelingu a nálady než opravdové hudební formy. Šest skladeb a bez několika málo vteřin rovná hodina hudby jasně značí, jaký přístup ke své muzice kapela má. Z tohoto i ze žánrového zařazení téměř přímo plyne, že zde budeme mít co dočinění s delšími kompozicemi, které rozhodně nepojedou v zaběhnutém schématu střídání slok a refrénů, ale budou se spíše snažit vybudovat nějakou atmosféru. A přesně tak to je – hned úvodní skladba “Wolcnum” lehce přesahuje čtvrt hodinu hrací doby a hned od jejího začátku začnou Stoic Dissention splétat své sítě. Až do tohoto bodu je vše v tom nejlepším možném pořádku…

Nicméně, jakkoliv je tohle přesně ta hudební forma, jaká mě oslovuje a jakou mám rád, a jakkoliv měli Stoic Dissention hodně dobrou výchozí pozici, nakonec jsem “Autochthon” nedokázal přijít na chuť tak moc, jak jsem doufal, že se stane. Nahrávce jsem věnoval obrovské množství času (možná dokonce i víc, než jsem měl) a úsilí, avšak přes veškeré předpoklady a neoddiskutovatelné kvality (které Stoic Dissention v žádném případě neupírám) mě to prostě nedokázalo oslovit nějak výrazněji. Samozřejmě netvrdím, že chyba nemůže být i na mé straně, ale myslím si, že jsem dost pozorný posluchač, tento styl mám rád a svou šanci “Autochthon” dostalo… co je tedy špatně?

Problém první – ačkoliv je muzika Stoic Dissention co do formální stránky vlastně výborná, tak nějak se mi vlastně zdá nevýrazná a působí na mě strašně roztahaně. To má za následek jednu poměrně nepříjemnou záležitost – už jsem zmiňoval, že “Autochthon” trvá hodinu, jenže při poslechu mi to připadá spíš jako dvě, což je prostě špatně. V jistých momentech se mi některé pasáže zdají až příliš natahované, jako kdyby Stoic Dissention chtěli za každou cenu stvořit dlouhé písně, i když ten motiv (a že já proti repetitivnímu opakování jednoho motivu opravdu nic nemám, já mám monotónnost naopak rád) není natolik silný, aby dokázal utáhnout několik minut v kuse.

Ještě větší záhadou je pro mě ovšem to, že Stoic Dissention dokážou přijít i s téměř perfektními nápady, s nimiž mě zvládnou strhnout – jenže tyto se třeba vyskytují jen na velmi malé ploše oproti těm nevýrazným. Jako příklad uveďme opět “Wolcum” – prvních osm minut sice není úplně na jedno brdo a nějaký vývoj v nich je, přesto působí jednolitě a nejde o nic extra působivého. Pak ovšem přijde minutové zvolnění a na začátku desáté minuty Stoic Dissention vystřihnou naprosto fantastickou pasáž, která však bohužel trvá všehovšudy nějakých 40 vteřin. A to je oproti prvním osmi minutám “ničeho” obrovský nepoměr. A je to jen jeden příklad za všechny, takových “vtípků” tam je rozhodně víc.

V případě těch dlouhých skladeb se nemohu zbavit dojmu, že by jim prospělo, kdyby se Stoic Dissention drželi trochu víc na uzdě a ty nejzajímavější nápady a melodie (a že tam zajímavé motivy rozhodně jsou v každé písničce, to zase ne že ne) posbírali a nahustili do poloviční doby. Na druhou stranu, podobný pocit mám bohužel i v některých momentech nejkratší “The Feral Temple”, která má “jen” šest minut.

Oné přílišné jednotvárnosti a nevýraznosti podle mě značnou měrou napomáhá (tj. v celkovém ohledu škodí) i zvuk “Autochthon”. K tomu, co Stoic Dissention produkují, by se mi hodil spíš nějaký dynamičtější a především osobitější sound, ale deska zní vlastně poměrně standardně, svým způsobem i “hodně” a dynamiky příliš nepobrala, což je škoda, protože si myslím, že i samotné muzice by zlepšení v tomto technickém ohledu pomohlo.

Na druhou stranu, jak už jsem nejednou zmínil, jinak hudba Stoic Dissention rozhodně není marná nebo špatná. Už padlo, že Američané umí přijít i s vysloveně parádními momenty, na něž jsem se během poslechů vyloženě těšil. Vyjma zmiňované pasáže ve “Wolcnum” je to kupříkladu lehký ženský vokál v “This Feral Temple” nebo finále “The Eldritch and the Atavistic” se skvělou sólovou kytarou. Poslední jmenovaný song je pak společně ještě s “The Father of My Trials” obecně asi tím nejlepším, co “Autochthon” nabízí. Rozhodně ne nezajímavý je i zpěv, při němž jsem si nejednou vzpomněl na samotného maďarského démona extrémních vokálů – například v jednom momentě “Weathered Stones” jsem se vážně musel jít podívat, jestli náhodou Attila Csihar na “Autochthon” skutečně nehostuje.

Tak jako tak, z “Autochthon” mám bohužel poměrně rozporuplné pocity, byť se může jednat o problém jen na mém přijímači. Ačkoliv je mi počínání Stoic Dissention ve své podstatě sympatické, je v té hudbě velký potenciál a samotné jednotliviny jsou v některých případech vlastně výborné, stále na nahrávce vidím poměrně velké množství nedostatků a neduhů, které mi prostě a jednoduše zabraňují v tom, abych si poslech vyloženě užil. Čekal jsem uhrančivou atmosféru, jež mě pohltí, ale to se nakonec nestalo. Sice to teď může znít, že si budu trochu protiřečit, ale i přes tohle všechno se mi “Autochthon” svým způsobem stále líbí, a jak jsem již řekl, jsou mi Stoic Dissention vlastně sympatičtí. Snad i díky tomu nakonec přece jen vytáhnu nadprůměrnou známku – vím, že podle textu samotné recenze se vám tohle hodnocení může zdát příliš vysoké, ale nějak pocitově mi k tomu materiálu šestka sedí nejvíc… nicméně v žádném případě nepopírám, že je to hodně o fous a že asi trochu přivírám oči…


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.