Stratovarius poster 2013

Stratovarius, Amaranthe, Seven Kingdoms

Stratovarius, Amaranthe
Datum: 22.3.2013
Místo: Zlín, Masters of Rock Café
Účinkující: Stratovarius, Amaranthe, Seven Kingdoms

Akreditaci poskytl:
Pragokoncert

Navštívit akci, na které se objeví dvě kapely se zpěvačkou v čele, nepatří k mým úplně ideální představám metalového večera. Ne, že bych vyloženě odmítal ženy-zpěvačky v kapelách, většinou mi jsou tyhle soubory cizí především svým hudebním zaměřením. Zlatým hřebem měli být finští (a ten večer také jediní s mužským zpěvem) Stratovarius, kteří se po odchodu hlavního mozku Tima Tolkkiho nekompromisně snaží svůj hudební odkaz držet i nadále naživu. V případě aktuálního alba “Nemesis” si u mě pozici dost vylepšili, nicméně předchozí živá vystoupení mě nechávala spíše chladným. Byl jsem tedy zvědavý, jestli si u mě vylepší reputaci i koncertně. Druzí souputníci na turné s dvěma headlinery pojmenovaném Nordic Nexus of Nemesis Amaranthe mají také venku aktuální desku “The Nexus”. Třetím do party byli američtí Seven Kingdoms. Návštěvnost této akce byla (aspoň tedy ve Zlíně) skutečně vysoká. Což mělo jako vždy za následek těžkou nedýchatelnost a šílené vedro v sále.

Do klubu jsem dorazil v průběhu setu posledně jmenovaných Seven Kingdoms a nijak u vytržení jsem z jejich vystoupení nebyl. Vcelku energický standardní heavy metal, kterému vévodil ženský hlas. Je fakt, že melodické linky byly celkem chytlavé a i kytarové vyhrávky dokázaly docela pohladit, přesto mi vystoupení přišlo vcelku statické a hlas zpěvačky Sabriny Valentine takový nemastný, neslaný. Ale jinak se projevili sympaticky a ta kytarová práce opravdu dokázala upoutat. Snaživé heavy metalové těleso, které bude asi i nadále dělat desky a své fanoušky si najde, ale ti, co by hledali nějakou přidanou hodnotu, asi maximálně pokývají uznale hlavou a nadále na tvorbu Seven Kingdoms zapomenou.

Dánsko/švédští Amaranthe mají u mě těžkou nevýhodu. Jejich studiová tvorba je pro mě absolutně nezajímavá a těžce hraničící s kýčem. Navíc jich je jak psů, co se týče vokálního obsazení. Čisté vokály mají na starosti Jake E Berg a sličná zpěvačka Elize Ryd. Řev obstaral Henrik Englund ze Scarpoint. Nazvučit to tak, aby vyzněly tři vokály tak, jak mají, není asi žádná sranda. Občasné zvukové zakolísání se objevilo i tady. Jen Henrik se z problémů svým vokálem vyřval. No ale co hudebně? To bylo docela utrpení, já bohužel tuhle diskotéku nedokážu vystát. Rádoby tvrdé kytary a rychlé rytmy, podbarvované tuctovými (až tucavými) klávesami, které za chvíli zní jak dokola opakované motivy z kolotočů. V určitých chvílích dokážou být opravdu energičtí a řádně přitlačit na pilu, jenže jejich tvorba a skladby jsou dělané skoro podle jedné šablony, takže vydržet přes hodinu koncertu nebyla žádná sranda. Postupně se všechny skladby slévaly pro sebe a pod načančaným pozlátkem mi zůstala akorát šedivá nuda. Ne, ani Elize to nezachránila.

Doufal jsem, že si chuť napravím aspoň u Stratovarius. Těžko říct, koncert se mi celkem líbil, ale měl některé vážné nedostatky. Zaprvé přehulený zvuk, což působí kolikrát dost nepříjemně, ale to nebyl ten hlavní důvod. Tím byl zpěvák a dnes nejvýraznější tvář kapely, Timo Kotipelto. Nevím, jestli si stojím na uších, ale jeho výkon byl prostě největší slabinou koncertu. Stejně jako už několikrát předtím. Proto nějak nerozumím těm tvrzením, že zpíval nejlíp za posledních pár let, jelikož jsem jednoduše neměl dojem, že by se nějak silně zlepšil. Omlouval se sice, že jeho výkon je ovlivněný nachlazením, ale nezpíval nijak moc lépe nebo hůř než dřív. Jasně, nové skladby si už na desce nastavil níže než dřív, nicméně i tam ujížděl. Hitová “Halcyon Days” patří na desce k nejlepším skladbám, ale tady se objevovala i silná faleš. V případě starších skladeb to někdy ještě utáhl, někdy prostě usekl slabiky, aby nemusel dotahovat. Možná by nebylo na škodu si jednou k těm starším skladbám, kde jsou ty výšky až stratosférické, sednout a trochu je poupravit vzhledem k současným hlasivkovým možnostem.

Jinak ale výkon zbytku kapely potěšil. Je vidět, že jak baskytarista Lauri Porra a kytarista Matias Kupiainen, tak i nejčerstvější člen týmu, bubeník Rolf Pilve, plně zapadli do uvolněných míst a polili výkon živou vodou. Jörg Michael (stejně jako Tolkki) je jenom jeden, ale jeho náhrada za bicími Rolf (potažmo Matias u kytary) se držel statečně i přes občasné kiksy. Docela se mi líbil setlist, který byl plný novinkových skladeb, fungovaly naživo dost dobře. Vděčit za to můžou především tomu, že se jim podařilo je zbavit nudných pasážích a tlačit na pilu. Samozřejmě nemohly chybět klasiky “Black Diamond” či závěrečná “Hunting High and Low”. Mimo zmiňovanou “Halcyon Days” zazněly i “Abandon”, chytlavá “Unbreakable” nebo “Stand My Ground”. Příště by mohli osvěžit i nějaké pecky ze starších alb, kterým se moc nevěnujou. Vystoupení to vážně nebylo úplně špatné, jen bylo srážené ne úplně jistým výkonem Tima Kotipelta. Ale s tím jsem na ten koncert v podstatě šel.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.