Stratovarius - Nemesis

Stratovarius – Nemesis

Stratovarius - Nemesis
Země: Finsko
Žánr: melodic power metal
Datum vydání: 22.2.2013
Label: earMUSIC

Tracklist:
01. Abandon
02. Unbreakable
03. Stand My Ground
04. Halcyon Days
05. Fantasy
06. Out of the Fog
07. Castles in the Air
08. Dragons
09. One Must Fall
10. If the Story Is Over
11. Nemesis

Hodnocení:
Kaša – 6/10
H. – 6/10
Stick – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 6,2/10

Odkazy:
web / facebook

Třetí album finských Stratovarius po odchodu dlouholetého lídra Tima Tolkkiho se sice stále nese ve znamení power/speed metalu, jako tomu bylo daleko před odchodem zmíněného kytaristy, ale jako důkaz vývoje kapela do své tvorby zahrnuje prvky nové. Kytary jsou tvrdší a přibylo progresivních momentů při nutném zachování veškerých poznávacích znamení. Zatímco Tolkki se po svém odchodu snaží již po několikáté vzkřísit svou kariéru a vydělat nějaké ty chechtáky (aktuálně v připravované metalové opeře Avalon), čímž se začíná měnit v karikaturu sebe sama, tak jeho bývalí kumpáni nelení a pravidelně sázejí solidní desky, které se klasickým žánrovým albům stěží vyrovnají, ale pořád je to poslouchatelné cvičení na téma severské melodiky, jež má své stálé fanoušky.

Asi největším problém současné tvorby Stratovarius je pro mě až přílišná podobnost posledních tří alb. Je jedno, jestli si vezmete “Polaris”, “Elysium” či novinku, ale všechny jsou si podobné jako vejce vejci. Mohl bych vzít kteroukoli skladbu z těchto alb a proházet je mezi sebou bez jakéhokoli dopadu na jejich konečné vyznění. Kytarista Matias Kupiainen, který Tolkkiho nahradil, se brzy ukázal jako zdatný pokračovatel, a to jak na poli hráčském, kdy bych pořádně ani nepoznal, že k nějaké změně došlo, tak v oblasti skladatelské, kde už ta změna patrná je, protože Matias aktuálně v kapele obstarává většinu nového materiálu a vnáší svěží vítr tvorby finské stálice. Velkým překvapením byl pro fanoušky odchod dlouholetého bubeníka Jörga Michaela, který opustil řady kapely po vydání minulého alba a novinka je tak první šancí pro nováčka jménem Rolf Pilve, který je zdaným náhradníkem, protože do rozjetého vlaku naskočil tak hladce, jak jen to šlo, a jeho hra nikterak nevyčnívá ani se nesnaží o nic světoborného. Prostě pohání klávesami opředenou kytarovou lokomotivu, jak jen to jde.

Oproti ostatním členům mě poměrně překvapivě album od alba přestává bavit Timo Kotipelto, který technicky patří ke špičce ve svém žánru, ale to, že se jeho vokální linky opakují se stejnou pravidelností jako měsíční složenky, není nic, na co by se člověk před poslechem nové desky ve skutečnosti těšil. Těch pár opravdu zapamatovatelných momentů jako hitové refrény “Unbreakable”, “Halcyon Days” či vypjatější zpěv v temnější “Out of the Fog” mi zatím pořád umožňují se povznést nad některými vyloženě vycpávkovými elementy, které by si kapela takhle zkušená mohla odpustit, viz baladická nuda “One Must Fall”, ale nic netrvá věčně. Drtivá většina skladeb jede v typickém Strato rytmu, čímž rozuměj svižnější tempo, ze kterého se sleví jen výjimečně, a to buď při majestátněji vzhlížející pasáži plné sborů jako mezihra v “Stand My Ground”, nebo v případě pomalejších balad, kterých není moc, ale oproti výše zmíněné mě třeba “If the Story Is Over” docela bavila, protože je vystavěna kolem hezké melodie, která se mi zalíbila. Klasické vypalovačky nijak nevybočují z dosavadního standardu kapely, takže mluvit o nějakém překvapení je zbytečné a ze skladeb, které by se hodily do tohoto ranku, je nejlepší úvodní šlapavá “Abandon” a především ultrachytlavá “Halcyon Days” se zajímavou střední pasáží s neotřelým zvukem kláves. Na opačné straně se usadila nudná “One Must Fall”, která možná na první poslech překvapí středním tempem, který u Finů není tak obvyklý, ale chybí jí nějaký moment překvapení. “Nemesis” sice není nic, co by mělo způsobit revoluci, ale přehršel melodicky přívětivých momentů zbavil mou mysl občasného uvažování, jestli se tahle či tamta skladba podobá víc kouskům z “Visions” či “Infinite”, a to mi aktuálně ke spokojenosti stačí.

Stratovarius natočili své klasické, v pořadí již čtrnácté studiové album, což je konstatování, které by mělo všem zainteresovaným napovědět, o co jde a v jakém duchu se to ponese. Není to vyloženě můj šálek kávy, protože tuhle hudbu už poslouchám jen sporadicky a spíš z nostalgie, ale když se na desku podívám co nejobjektivněji, tak se dá bez větších problémů opakovaně pozřít, aniž bych trpěl návaly nevolnosti. A já jsem si své favority našel celkem s přehledem, takže ostatní by neměli být žádné problémy. Dobře odvedená práce jako “Nemesis” fanoušky rozhodně neurazí a těm novým by přímočarost a chytlavost neměla být taky na obtíž. Nabízí se přímé srovnání mezi Stratovarius a novinkou “Straight Out of Hell” ne úplně cizích Helloween a musím přiznat, že mě o něco víc baví finská parta, která už sice taky vaří z vody, ale ještě nevystřílela všechny ostré náboje.


Další názory:

Ale tak není to úplně zlé, vlastně je to docela v pohodě, a když to hraje, vůbec nijak mi to nevadí, akorát “Nemesis” nenabízí nic, co by mě nutilo si to pustit znovu, což je v dnešní době, kdy se na člověka valí nové a nové nahrávky den co den, poněkud výrazný handicap. Ano, některé momenty jsou docela příjemné a povedené, jmenovitě třeba začátek “Fantasy” (hlavně klávesy), některé pasáže “Out of the Fog” nebo velmi dobrý refrén “Castles in the Air” (dle mého asi největší vrchol “Nemesis”), přesto si ovšem nemyslím, že bych měl někdy potřebu to slyšet znovu. Když někdy dostanu chuť na Stratovarius, což se sem tam opravdu stane, tak si jednoduše vystačím se starými deskami, které jsem poslouchal před 13-15 lety, kdy jsem podobné žánry ještě takříkajíc žral (ale to není případ jen Stratovarius), což možná není úplně fér, protože “Nemesis” v jádru marné album není, ale nemůžu si pomoct, tak to jednoduše je…
H.

Musím se přiznat, že poslední dvě desky Stratovarius jsem vždy stěží doposlouchal. Kdybych je měl zpětně hodnotit, tak víc než čtyři body ode mě nečekejte. Tak nějak jsem na nich postrádal všechno, co jsem na kapele kdysi měl fakt rád. Především se někam ztratily silné melodické nápady. Když jsem si pouštěl novou desku, čekal jsem, že to dopadne stejně. Ale přece jen mě dovedli Stratovarius mile překvapit. “Nemesis” se jim totiž povedlo napěchovat silnými melodickými refrény a hudebními nápady a hlavně, složili poslouchatelné normální metalové skladby! Přestože se neubrání občasné stupiditě, dovedou své nápady kočírovat tak, jak bych to od zkušených borců očekával. Deska klopýtá jen těsně před koncem v podobě vyloženě stupidní “Dragons” a těžce nevýrazné “One Must Fall” (i když i tu “If the Story Is Over” s trapnými flétničkami bych si odpustil), jinak pádí jako dobře namazaný stroj. Těžko jinak nějakou skladbu vyzdvihovat nad ostatní, příjemný poslech lze očekávat od všech z nich (pokud pominu ty, které jsem zmínil). Co ale nechápu, je použití některých klávesových rejstříků, ty, které jsou použity například v jinak brilantní “Halcyon Days”, tu skladbu neskutečně przní, a není to jediný případ na desce, to u mě dost sráží hodnocení. Nicméně tohle album je pro Stratovarius konečně krok kupředu a uvidíme, jak se to vyvine na další desce.
Stick


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.