Stream of Passion - A War of Our Own

Stream of Passion – A War of Our Own

Stream of Passion - A War of Our Own
Země: Nizozemsko
Žánr: symphonic / gothic metal
Datum vydání: 18.4.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Monster
02. A War of Our Own
03. The Curse
04. Autophobia
05. Burning Star
06. For You
07. Exile
08. Delirio
09. Earthquake
10. Secrets
11. Don’t Let Go
12. Out of the Darkness
13. The Distance Between Us

Hodnocení: 5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Stream of Passion jsou jednou rybou z toho symphonic metalového hejna, jež se neustále množí a rozrůstá. Kdybyste chtěli vylovit a poznat každou jednu rybu, beztak se vám to nikdy nepodaří a vzhledem k tomu, jak tenhle žánr přetéká originalitou, nejspíše by vás to brzo přestalo bavit. Pár jmen za zmínku určitě stojí, zejména nakoukneme-li do holandských rybníků, kde lze zakopnout hned o několik světových uskupení, nicméně kolem a kolem to žádná sláva není a prorazit v dnešní době na poli symphonic metalu je docela prekérka. A to i v případě, že už máte něco za sebou.

Stream of Passion jsou jedním z příkladů kapely, jejíž jméno není kdovíjak známé – a to i přesto, že má na kontě tři alba, fungují skoro deset let a za jejich založením stojí sám Arjen Anthony Lucassen, který se výrazně podílel na první desce. Vdechl svému novému dítěti život, výrazně se promítl do jeho prvotní tváře a posléze se vytratil, aby jej ponechal vlastnímu osudu. A na to, jak Stream of Passion dospívá na své čtvrté desce “A War of Our Own”, se dnes podíváme.

Album začíná na sympho metal poměrně zostra: žádné intro, žádné dlouhé předehry. To něco málo se vleze zhruba do minuty na začátku prvního songu. Pak už nastupují kytary a všechny další náležitosti, které k metalu patří. Ačkoliv spojovat “A War of Our Own” s výrazem metal občas vyžaduje alespoň trochu nadsázky. Pochopitelně, že metal to pořád je, ale když jsem album poslouchal, měl jsem kolikrát opravdu velké potíže poznat, že jsou v kapele dva kytaristé. Z většiny riffů mám pocit, že si je šmrdlá jedna kytara a osazenstvo té druhé si někde dává cigárko za rohem. Na to, že deska má bez pár vteřin rovnou hodinu hrací doby to není na první dojem příliš dobrá vizitka.

Samozřejmě, ostřejší fláky se najdou, ačkoliv slovo “ostřejší” má v případě Stream of Passion značně otupené hrany a vzhledem k předchozímu odstavci mám častěji dojem, že album ženou kupředu především bicí, symfonické party a zpěvačka Marcela Bovio, a to v nijak výrazném tempu. Skladby jsou psané tak, aby Marcela dobře vynikla a posluchač se mohl jejího hlasu nabažit, nicméné na to by bohatě stačilo nějakých čtyřicet minut. Nemám v zásadě nic proti tomu, že “A War of Our Own” má poměrně klidný průběh, nehýří zvraty, ani nijak nepřekvapí. Poslouchá se docela dobře, Marcelin hlas je opravdu velmi příjemný, ale stavit album především na její osobě, jak se očividně děje, není úplně šťastný nápad. Najdou se výjimk, jako třeba úvodní “Monster”, “Burning Star”, “Earthquake” z druhé poloviny nebo předposlední “Out of the Darkness”, nicméně při pohledu na tracklist si každý, kdo prošel základkou, snadno spočte, že čtyři ze třinácti songů se nerovná ani třetině alba.

Netvrdím, že tohle je nutně špatně, ostatně pořád je to jenom můj názor a někomu jinému se “A War of Our Own” může líbit, mě ale zkrátka polovina písní nudí a ta druhá není natolik výrazná, aby nudu dokázala přebít. Pokud bych měl vyzdvihnout písně nebo momenty, které mě nějakým způsobem zaujaly, byla by to výše zmíněná čtveřice plus krásně melodické “The Curse” a “Delirio”. Naopak mě zaráží, že se na desce nachází hned několik variací na téměř čistě klávesovou “For You”, a to i v delších verzích jako například “Secrets”. Zmínit bych měl ještě produkci, která by mohla být o chlup lepší. Prokreslenější zvuk by rozhodně neškodil a mohl by posunout album o úroveň výš, přinejmenším několik skladeb by mohlo příjemně prokouknout a namísto plochého nic by se mohlo posluchači dostat dynamičtějšího zážitku.

Fakt, že muzikanti jsou protřelí harcovníci a mají svůj nástroj v ruce, na věci příliš nemění. Koneckonců byla by ostuda, kdyby téměř deset let fungující kapela byla banda amatérů, takže to dává alespoň jistotu zručnosti a dobře odvedené práce. Nicméně co je tohle platné, když hudba samotná je nic moc. Spíš nic, než moc. Chápu, že po první desce, na které jsou opravdu velmi výrazné Lucassenovy vlivy, si chtějí vypracovávat vlastní ksicht, na svém zakladateli nezávislý. Jenže i když pominu, že ten vlastní ksicht není zdaleka tak vlastní, pořád trpí spoustou dětských neduhů a zrovna Lucassenovy silné melodie by téhle desce prospěly jak praseti drbání, jakkoliv je jeho rukopis stokrát provařený minimálně v jeho domovském Ayreonu. Jak jsem psal výše, “A War of Our Own” se určitě někomu líbit může, své fanoušky si určitě najde. U mě ale příliš nepochodilo.


Další názory:

“A War of Our Own” v základě samozřejmě není žádný vyslovený fail (to bych ostatně nehodil pěti body, které značí sice průměrnou, ale stále pohodovou a poslouchatelnou nahrávku), ale trpí několika neduhy… ačkoliv je pravda, že nejeden z nich sužuje žánr symphonic metalu obecně. Stream of Passion totiž produkují klasické klišé, které je až moc zaměnitelné a předvídatelné. Už hned podle prvního songu “Monster” přesně poznáte, jak to bude probíhat dál, protože přesně takhle vypadá typický song u většiny stylových kapel – na začátek jakoby ostrý riff, pak najednou zvolnění a nástup zpěvačky, vzletný refrén a pak zase ještě jednou. Přesně dle tohoto jednoduchého mustru se samozřejmě odehrává většina “A War of Our Own”… a těch pár písniček, o nichž to neplatí, zase staví na jiném provařeném receptu v podobě klavírní balady, na konci ideálně vygradované jedním kytarovým výjezdem. Ono je pravda, že i když hrajete takovéhle klišé, tak i s tím to stále může solidně fungovat, ale je nutné to dohnat opravdu dobrými melodiemi, nápady a sympatickým vyzněním, jako to nedávno na své novince přímo ukázkově předvedli třeba krajané z Delain (jejichž novinku jsem možná lehce podcenil, měl jsem tomu střelit aspoň o půl bodu víc). Co se ovšem “A War of Our Own” týká, opravdu mě co do nějaké melodie nebo čehokoliv jiného zaujaly vlastně jen dvě písničky, jmenovitě “Exile” a “Earthquake”, což je prostě málo… Ten zbytek bohužel splývá v průměru…
H.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.