Suicidal Tendencies - 13

Suicidal Tendencies – 13

Suicidal Tendencies - 13
Země: USA
Žánr: crossover thrash metal
Datum vydání: 26.3.2013
Label: Suicidal Records

Tracklist:
01. Shake It Out
02. Smash It!
03. This Ain’t a Celebration
04. God Only Know Who I Am
05. Make Your Stand
06. Who’s Afraid?
07. Show Some Love… Tear It Down
08. Cyco Style
09. Slam City
10. Till My Last Breath
11. Living the Fight
12. Life… (Can’t Live with It, Can’t Live Without It)
13. This World

Hodnocení: 4/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Přestože o sobě nemůžu tvrdit, že bych byl kdovíjaký znalec veškeré tvorby funk metalových Suicidal Tendencies, jejich klasické počiny z první poloviny devadesátých let znám jako své boty, a protože jsem této kapele dlouhá léta nic neslyšel, byl jsem celkem překvapený z ohlášení nového alba, které se pyšní jednoduchým titulem “13”. I když by se to přímo nabízelo, nejedná se o třináctou desku, nýbrž o devátou, která ale vychází po dlouhých třinácti letech od posledního řadového alba “Free Your Soul and Save My Mind”, jež považuji za vůbec nejslabší v historii kapely, protože všechno, co do té doby s neuvěřitelnou lehkostí a uvěřitelností fungovalo, se najednou ukázalo jako nemastné a neslané.

“13” tak před sebou mělo dost těžkou pozici, protože očekávání po takové době jsou vždy veliká a naplnit je není vůbec jednoduché, zvláště u kapely, jejíž klasická alba můžeme s jistotou označit za stylotvorná. Nemá smysl z toho dělat nějaké drama, takže vyzradím pointu, že Mike Muir a jeho kolegové jsou po tak dlouhé tvůrčí pauze pěkně z formy. Uznávám, že to není tak špatné jako zmíněný předchůdce, ale “13” si bohužel se svou kvalitou nemůže troufnout ani na takový průměr jako “Freedumb” z devětadevadesátého, a to už je na pováženou, protože se jedná o album, které je na jeden zátah poslouchatelné jen opravdu těžce. A totéž lze říct i o novince. Důvody, proč to ani tentokrát nevyšlo na jedničku, jsou poměrně tradiční a za aktuálním neúspěchem lze hledat zcela určitě přestřelenou stopáž, která při současné skladatelské formě na celou hodinu prostě nezabaví. Tím druhým a hlavním důvodem je nevyrovnanost, takže zatímco vedle sebe stojí šťavnaté funk metalové pecky s HC vlivy, jsou na albu hojně obsaženy taky nezáživné kousky, kterým chybí drive a které tak vlastně jen zpomalují tu trošku skutečně energických skladeb. Možná by se o nich dalo říct, že se jedná o snahu experimentovat a posunout výraz kapely trošku dál, ale bohužel se to nevyvedlo tak, jak bych si sám představoval.

Přitom se začíná docela nadějně, protože úvodní chytlavá rádiovka “Shake It Out”, na které se jako na jedné z mála ještě podílel bývalý kytaristy Mike Clark, jenž loni kapelu po dlouhých letech opustil, je velice chytlavá a šlapavá vypalovačka, která nakopne. “Smash It!” jsou pro mě typičtí Suicidal Tendencies, které jsem si kdysi oblíbil. Výrazná basa, thrashová kytara a sborové vokály, které kryjí záda ne vždy úplně jistému Muirovi, o němž ještě bude řeč. Hodně mě potěšila ještě čvrtá “God Only Knows Who I Am” s příjemným refrénem a melodickým hudebním doprovodem, který sice nikam nespěchá, ale rozhodně se nedá říct, že by byl utahaný. Tím pro mě ale na delší dobu opravdu silné písně skončily a musel jsem tak čekat až na oldschoolovou “Cyco Style”, která svou přímočarostí dává vzpomenout na klasický počin “The Art of Rebellion”. Právě u “Cyco Style” jsem si všiml, že je ošetřena jiným zvukem než zbytek desky a nejsem si tak jistý, zda deska vznikala na jeden zátah, nebo byly použity nahrávky z posledních třinácti let, k čemuž bych se přiklonil, protože takových zvukových odchylek jsem napočítal víc a ještě víc narušují strukturu už tak nejednotného alba. Další slušnou skladbou je “Living the Fight”, ve které si kytarista Dean Pleasants slušně zasóluje, a šlapavá rytmika jí sluší. Bohužel je těch několik slibných a vlastně i povedených písní negováno kravinami typu “Make Your Stand”, “Who’s Afraid?” nebo “Till My Last Breath”. Nedokážu si představit, že by jakákoli z těchto písní vynikla jako bonus na singlu, natož ji zařadit na řadovou desku, kde vyloženě překáží.

Zvláštní kategorií je samotný Mike Muir, jehož vokál sedne ne úplně každému. Navíc, zase se mi zdá, že je v některých momentech mimo a nedělá mu problém zabrousit do falešných poloh, jenže tohle k němu tak nějak patří a na “13” se nedá říct, že by se oproti minulosti nějak změnil, prostě je to on se všemi svými klady i zápory, které mi ale na každém dalším počinu lezou čím dál víc na nervy.

Shrnutí, že mě Suicidal Tendencies nedokázali zaujmout a jejich novou desku považuji za jednu z nejslabších v diskografii, asi překvapí jen málokoho. Ačkoli je jejich návrat příjemným překvapením, se kterým jsem už ani nepočítal, tak si myslím, že měl být pečetěn povedenějším albem, než je “13”. Zaregistroval jsem značně protichůdné názory, kde si někdo album cení jako nejlepší počin od “The Art of Rebellion”, někdo na něj zase kydá hnůj, kudy chodí. Já bych viděl pravdu někde uprostřed s přikloněním se k té druhé skupině, takže lepší čtyřka možná není nic, co by si kapela dala na nástěnku, ale v současné podobě to na víc není.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.