Datum: 31.10.2014 Místo: Praha, MeetFactory Účinkující: Gaping Chasm, Painbastard, Suicide Commando

Suicide Commando je pro mě taková ta skupina, o níž by šlo tvrdit, že to byla láska na první pohled (poslech). Netvrdím, že bych snad tuhle belgickou mlátičku sledoval od jejích úplných začátků, protože to by s ohledem na můj věk bylo i technicky nemožné, ale jakmile jsem poprvé slyšel brutální hitovku “Die Motherfucker Die” (jasně, fakt si pamatuju, že to byl přesně tenhle song), tak jsem hned věděl, že tohle je přesně ta skupina, jakou jsem hledal, a od té doby se Suicide Commando v mém osobním žebříčku vypracovali někam na pozice, kde už by nebylo od věci mluvit i o srdcové záležitosti. V takové konstelaci je pak docela jasné, že když tihle belgičtí řezníci pod vedením Johana Van Roye vůbec poprvé od svého založení přijedou na koncert do České republiky, je to z mého pohledu povinnost a zároveň pro mě nejspíš ta nejočekávanější akce roku… a když něco takového říkám v roce, kdy jsem konečně poprvé viděl třeba Swans, Nifelheim nebo Oranssi Pazuzu, tak je jasné, že to už musí být sakra něco…

Večer otevřel česko-slovenský projekt s názvem Gaping Chasm, za nímž údajně nestojí žádní cucáci a který začal vystupovat živě po hodně letech. Říkám údajně, protože až doposud jsem o nich neslyšel, což samozřejmě neznačí vůbec nic, protože ještě několik let zpátky jsem si zabedněně myslel, že je industriální muzika sračka, a i když jsem od té doby naštěstí změnil názor a spoustu věcí dohnal, moje znalosti téhle scény jsou stále poměrně omezené. Nicméně to sem teď nepatří, takže hurá na vystoupení, které ve mně zanechalo trochu rozporuplné pocity. Gaping Chasm vystoupili ve třech, přičemž výkon bubeníka byl super, i když hrál na elektronické bicí ve velikosti asi tak pro trpaslíky. Oproti tomu kolega zpěvák… netvrdím, že to flákal, to ne, ale na mikrofonu měl tak brutální efekt, až mi to prostě přišlo moc a zněl trochu jako robot. Zkreslení bylo tak velké, že mu pomalu ani mezi písničkami nebylo rozumět, ačkoliv mluvil normálně. Nic proti efektům, ale takhle z hlavy si nevzpomínám, že bych někdy zažil koncert, kde to bylo až takhle přehnané, a to už jsem nějakých pár stovek kapel živě viděl.

No, a třetí do party byl kytarista, u něhož jsem během celého setu pořádně nedokázal postřehnout, co vlastně hraje nebo nehraje. Jasně, možná jsem jen stál na blbém místě a třeba jeho nástroj do reproduktoru, před nímž jsem byl, vůbec nešel, ale když něco zahrál, prostě jsem si nějakého rozdílu ve zvuku nevšimnul, ačkoliv jsem se o to snažil, snad jen s výjimkou jednoho nebo dvou momentů, kde jsem to ale také spíš jen tušil. Na druhou stranu, co se týče samotné hudební stránky, ta se mi upřímně líbila a bavila mě – a to i přesto, že byli Gaping Chasm ten večer suverénně nejklidnější a nejpřemýšlivější a já na akci dorazil (vzhledem k hlavnímu chodu zcela záměrně a myslím, že i zcela pochopitelně) s náladou na poslech trochu divočejších záležitostí.

Jako druzí nastoupili Němci Painbastard a i z jejich výstupu jsem si odnesl relativně kladné, ale trochu rozporuplné pocity. Předně jsem málem prsknul smíchem hned v momentě, kdy se na pódium dostavil zpěvák Alexander Pitzinger v outfitu, jaký by si na sebe mohl hrdě navléknout i takový Dani Filth. Ale dobře, nejspíš to je jen můj problém, protože mně podobné věci vážně přijdou spíš k smíchu, někomu jinému třeba pilky na ramenou a chrániče na in-line po celém těle přijdou cool.

Hudebně to bylo dobré, Painbastard mají docela temný sound, který navíc není moc daleko ani od samotných Suicide Commando, takže se jako jejich předkapela hodili výtečně. V setlistu nechybělo pár dost slušných šlupek jako “When the Rats Desert the Sinking Ship” nebo “Poison for Your Soul”, takže v tomhle ohledu určitě také přinejmenším v pohodě. Akorát… když prostě Painbastard v samotné muzice valili solidní agresi, Pitzinger se u toho tvářil, jako kdyby vám chtěl sežrat babičku (sice to říkám jako vtip, ale nemyslím to zle, k takové hudbě to jednoduše sedí), a z huby plival zlo, tak mi prostě přijde trochu mimo mísu, když mezi písničkami nasadí civilní vystupování a samý vtípek… nevím, od někoho, kdo na ramenou nosí kotoučové pilky, aby vypadal drsně, mi žoviální povídání mezi skladbami přijde lehce mimo, zvlášť když někdy kecal opravdové klenoty, jako že třeba další track “is much bum bum”.

To poslední, co pak agresivní muziku nabouralo ještě víc, byl moment, kdy si Alexander Pitzinger na pódium vytáhnul svojí přítelkyni (což se mu povedlo až na druhý pokus, jelikož na první výzvu se nedostavila… asi byla na záchodě nebo něco :)) a požádal ji o ruku. Jako ne, že bych jim to nepřál, ale prostě mi přijde trochu paradoxní ve skladbách předvádět nasraná pekla a mezi nimi vyznávat lásku. Ale nevadí, alespoň, že mu s tou nabídkou souhlasila…

Tak jako tak, poté už konečně přišla řada na belgické aggrotechové krále, kteří svůj set rozjeli v duchu předposlední fošny “Implements of Hell”. Jakmile se ozval sampl “He killed her with a hammer in her sleep, Cut off her head and hands”, bylo okamžitě jasné, že otvírákem bude “Severed Head”, kterou jsem osobně moc nečekal, ale to rozhodně nebyla stížnost, protože je to opravdu mocný vál. Johan Van Roy si v něm každopádně moc neužil, pouze na příslušných místech vyřvával “severed head” a jinak spíš pochodoval po pódiu, hned v následujícím nášlehu “Hate Me” si to však vynahradil. Suicide Commando vsadili hlavně na agresivnější pecky (což nebylo překvapení, když takových je v jejich tvorbě většina) a z těch pocitově ne-tak-vražedných věcí zazněla jen “Monster” z poslední desky a “Time” jakožto jediný reprezentant opravdu staré tvorby. Jinak však Van Roy se svými kumpány pálili jen ostrými.

Zvuk byl úplně v pohodě, snad jenom bicí mi přišly o trochu víc vytažené nad elektroniku, ale nebylo to nic, co by se nedalo přežít nebo co by nějak kazilo dojem z koncertu. A určitě lepší takhle, než aby to jen pouštěli ze samplu (jak kolegové z Painbastard), protože pak by to nebyl moc živý koncert, na to bych si mohl doma pustit cédéčko, že jo. Nicméně i když živá sestava v podobě Mario Vaerewijcka a Torbena Schmidta šlapala výborně, oba muzikanti jen dělali trochu křoví, protože v hlavní roli byl samozřejmě Johan Van Roy. Ten byl sice trochu omezen kvůli nedávné operaci kolene, za což se během koncertu i omluvil, že kvůli tomu nemůže z pódia mezi lidi, ale jinak mi nepřišlo, že by to snad bylo nějak fatální nebo to koncert zničilo… jasně, viděl jsem Suicide Commando poprvé, tak nemám srovnání, třeba tam normálně poskakuje víc, ale takhle mi nijak nepřišlo, že by to kvůli zranění nějak flákal. Naopak si show viditelně užíval, skvěle pracoval a komunikoval s publikem a rozhodně dokázal lidi trochu vyhecovat.

Na úplném začátku koncertu mi odezva nepřišla nějak extrémně bouřlivá, ale jak postupně minuty přibývaly, decibely přibývaly i z prostoru pod pódiem. Hlavně v samotném závěru základního setu v podobě dvou absolutních tutovek “Die Motherfucker Die” a “Bind, Torture, Kill” už kotel jel na plné obrátky a minimálně “Bind, torture and kill” řvali snad všichni. Poté se Suicide Commando stáhli do zákulisí, aby mohla nastoupit klasická hra na přídavek, takže po pár minutách bylo belgické trio zpátky a “nastavení” odpálilo pomalejším kusem “Monster”. Po něm však nastoupily další dvě šlehy “See You in Hell” a “Hellraiser”, které znamenaly už definitivní konec.

Setlist byl rozhodně v pohodě a opravdu mi vyhovovalo, že se hrálo spíš z novější tvorby (novější myšleno tak po roce 2000), protože tu mám o něco radši. Maximálně bych si osobně odpustil jen “Time” a “Monster”, jež sice rozhodně nejsou špatné, ale dokázal bych si na jejich místě představit ještě lepší pecky jako třeba “The Perils of Indifference”, “Godsend” nebo “Come Down with Me”, ale tak je to prostě vždycky, protože kdyby měli zahrát všechno dobré, museli by hrát mnohonásobně déle než 90 minut, takže si vesměs není na co stěžovat. Každopádně, z mojí strany to byla rozhodně setsakra velká spokojenost, a i když jsem měl očekávání hodně vysoko, ani omylem jsem nebyl zklamaný, protože Suicide Commando do toho řezali skutečně zodpovědně a vážně jsem si ten koncert užil.