Suicide Silence – No Time to Bleed

Suicide Silence – No Time to Bleed

Suicide Silence – No Time to Bleed
Země: USA
Žánr: deathcore
Datum vydání: 30.6.2009
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Wake Up
02. Lifted
03. Smoke
04. Something Invisible
05. No Time to Bleed
06. Suffer
07. …and Then She Bled
08. Wasted
09. Your Creations
10. Genocide
11. Disengage

Hodnocení: 8/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 7/10
Speedy – 8/10

Průměrné hodnocení: 7,7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

V dnešní době se nevyplatí zastavovat. Pokud jen trošku zaváháte, budete nemilosrdně smeteni vlnou pokroku, kterou si prošel i celý hudební průmysl za posledních několik let. Suicide Silence tvrdí to samé: „Není čas krvácet!“ Zástupci moderní vlny deathcoru se vyšvihli z ničeho a vypracovali se na samotný vrchol potravního řetězce z prachu, špíny a hniloby. První deska „The Cleansing“ byla a v podstatě stále je precizně nahraná, její následovník, čerstvě narozené album „No Time to Bleed“, se vrací spolu s celou kapelou daleko silnější, nacpaný steroidy, ovšem stejně tak daleko smyslnější. Při poslechu si uvědomíte, kdo je tu vlastně král deathcoru. Pokud se vám tedy líbila předchozí deska, nebudete na tom jinak ani s „No Time to Bleed“.

V dnešní době je velice obtížné nahrát takový počin, který se bude líbit všem. Jen málo kapelám se podaří vyvážit čistou údernost a alespoň trošku rozumný podtext, který z nahrávky vyzařuje. Ačkoli se to nepovedlo ani SSNTTB (ještě než mne začnete kamenovat, SSSuicide Silence; NTTB„No Time to Bleed“), jsou na dobré cestě, aby se tak stalo. Album není ani zdaleka tak jednotvárné jako „The Cleansing“.

Že to hoši s nahrávkou myslí vážně, vyplývá už jen z toho faktu, že vydání alba předcházela masivní reklamní kampaň. Letáky, billboardy, promo akce, hádanky, nebo například uměle vytvořená hra (viz jedna z předchozích novinek), ve které se chopíte role vyšetřovatele a hledáte příčiny úmrtí několika mladých lidí. Nejenže vás podobná snaha vetřít se lidem do mozku extrémně nabudí, ale zároveň si říkáte: „Kurva to bude nářez!“ Ačkoli se nám tato vlna reklamy takřka vyhnula, v zahraničí nebyl ušetřen nikdo! Kdo neutekl, byl nemilosrdně přejet. Kapela začala hrát songy z alba i během některých vystoupení, aniž by byla deska venku, což také pomohlo k určité publicitě.

Nahrávání probíhalo vcelku poklidně. O to lépe, neboť se ke klukům připojil známý producent s přezdívkou Machine (nechtějte po mně výčet jím produkovaných desek, jejich vyjmenování má účinky jako kop s otočkou Chucka Norrise). Právě on se postaral o celkový feeling desky, který vás obejme a nepustí jako svěrací kazajka. On sám si práci se Suicide Silence velice pochvaloval.

Teď už ale dost PR keců a pojďme se podívat na samotné dílo. „No Time to Bleed“ je čirý masakr, doprovázený jakýmsi vyprávěním. Nebo lépe, „No Time to Bleed“ je příběh vyprávěný písněmi! Pokud jste se zaposlouchali do posledního alba kapely Oceano, určitě mi dáte za pravdu, že podoba mezi Suicide Silence a Oceano je až nezměrně veliká. „No Time to Bleed“ je nesmírně atmosférická deska, plná zvratů, překvapení a přeludů. Při jejím poslechu byste si totiž měli vybavit jakýsi příběh – násilný příběh člověka, který je psychicky zdrcen a sražen až na samotné dno společnosti, což ho donutí k vyjádření se pomocí vražd. Celá deska mapuje jeho vzestup, pád a činy, kterými se provinil, ale zároveň obhájil. Dodávám, že nic takového nebylo nikde řečeno, ale pokud se do desky zaposloucháte, je to v ní slyšet! Jen málo kousků na vás zapůsobí stejně jako dávka drog. Stejně tak tam ale můžete slyšet a vidět růžové poníky pasoucí se na přebarvené louce plné psychotropních květin a motýlů.

Tím chci narazit na to, že pokud se pokusíte o pouhopouhé poslouchání rytmů desky, pravděpodobně přijdete o polovinu zážitku. „No Time to Bleed“ totiž není deska na jeden večer. A možná ani na dva. Je prostě cílená na vaší mysl, ačkoli se Mitch Lucker (vokály) vyjádřil v tom smyslu, že texty obsahují spíše dávku osobních problémů, na rozdíl od první desky, která se vyžívala v kritizování politiky a náboženství. Což je ostatně v dnešní době téměř povinnost. Kdo si alespoň jednou nešťouchne do politiky USA, nemá téměř šanci uspět. Nedoufejte ovšem v to, že ačkoli je deska příběhově naladěna, že přijdete o brutalitu, sílu a nárazovost jednotlivých písní. Už úvodní píseň 2Wake Up“ jde přímo na věc a řve do světa, že Suicide Silence jsou zpět a silnější než kdy předtím. Krom velice hlasitých bicích, znějících ještě kovověji než kdy předtím, si nelze nevšimnout parádně podladěných kytar, které dodávají písni patřičnou šťávu. Právě v tomto ohledu si jdou Oceano a noví Suicide Silence po krku.

Několik minut na to začíná další zabíjačka v podobě „Lifted“. Startuje nenápadně, zní lehce jako psycho-thriller, který se pomalu rozhoupává a snaží se diváka dovést k šílenství napínavými scénami. Bum! Tupa tupa ratata! A jede se nanovo. Nízko položené vokály bez upozornění skáčou do výšky oblak. Nezaměnitelný growling Mitche je opravdu výborný. Zdá se, že na sobě od „The Cleansing“ opravdu zapracoval, neboť zní plněji a daleko sytěji než u předchozí desky. Odpočinkové sekundy střídají kulometné momenty s bicími a perfektně znějící basou. Navzdory tomu, že Mitchův hlásek zní jako solidně seřízený motor, jeho rozmanitost už na tom není až tak dobře. Pravdou je, že toto je problém celé desky. Ne, že bychom proti Mitchovi něco měli, ovšem jeho vokály mají takřka dvě stálé podoby, které se pravidelně prolínají, což je mírně řečeno škoda. V útrobách jeho hlasivek je výborný potenciál pro další růst. Jen po něm skočit a roztrhat ho na cucky jako dárek na Vánoce. Pojďme dál!

„Smoke“. Název třetí skladby, která pokračuje a takřka navazuje přesně na „Lifted“. Pískání. To je to, oč tu běží. Další psychologicky naladěná píseň. Zní jako ty psychopatické hlasy v hlavě, které vám říkají, abyste dělali ty nejhorší věci. Ačkoli není doposud nic známo o videoklipech a písních, které pro ně poslouží, „Smoke“ je ideálním kandidátem na jeden z nich. Mocné údery narážející do vašich sluchovodů budete rozdýchávat ještě dlouho. Co se týká samotného obsahu písně, není problém ji přiřadit k velikánům jako třeba píseň „What Is Said and Done“ od Napalm Death. „Something Invisible“ přichází neohlášeně jak blesk z čistého nebe. Nebo spíše soused na nedělní oběd. Nedostanete ani chvilku vydechnout, aby se vaše bránice měla šanci ubránit přívalům energie. Pokud jste se doposud nudili, vezte, že touto písní to končí.

„No Time to Bleed“, titulní píseň, se parádně hodí na pogování někde v kotli a nezřízené destrukci objektů, hmot a lidí kolem sebe. Výkřiky vycházející z Mitche během písně by vás měly vyburcovat tak, abyste začali něco dělat. Přesto se jedná o takovou horskou dráhu, kdy jste chvilku nahoře a chvilku zase dole, rozdrceni pod koly jedoucího vláčku. Zvuky podobné těm ze strojírenských dílen vás budou doprovázet celou dobu. „Suffer“ pokračuje v tom, co započala předchozí skladba. Asi vám bude jasné, že toto není ten love song, který si pouští barbie slečny a zženštilí chlapci před spaním. Ledaže by rádi, aby jim někdo před úpadkem do hlubokého spánku přál dobré utrpení. Ano, i extrémně kvičící kytary jsou přítomny. Nezastavujeme, máme zpoždění! Další zastávkou je „…and Then She Bled“, jejíž povaha je lehce depresivní. Od samotného počátku se stanete terčem psychologického teroru ve formě depresivních samplů a úryvků z hororových filmů. Jedná se spíše o takovou pauzu, před další částí desky a jakýmsi uvědoměním sebe sama. Anebo si prostě chtěl dát zpěvák pauzu. Jak jinak si vysvětlit nepřítomnost vokálů v této části desky, že?

Suicide Silence

Pokud jste se přemáhali k návštěvě zubního lékaře, počítejte s tím, že po poslechnutí písně „Wasted“ k němu budete muset chtě nechtě zaskočit. Jemné a pomalejší znění písně vám amputuje čelist údernou kombinací na sebe navazujících kytarových riffů a blastbeatů, doprovázených prasečím kvikotem Mitche. Luckera, ne Buchannona. Bohužel, stejně jako v předešlých případech, nečekejte moc rozdílů, v podstatě je to jedno a to samé, akorát neustále přežvýkávané dokola. Totéž se dá říci o písních „Your Creation“ a „Genocide“ (druhá zmiňovaná je mimochodem velice excelentně znějícím nářezem), proto si je dovolím přeskočit a skočíme na úplný závěr. „Disengage“ je taková forma loučení ve stylu Suicide Silence. Jako když dokoukáte večerníček, který vás uspí smrští kytarových riffů. Pro mnohé z nás je to ovšem velice příjemné uspávání. A jsme na konci! Deska vám uteče jak voda, což je důvod pro to, abyste si ji poslechli ještě několikrát po sobě. Jen je škoda toho šíleného stereotypu ke konci. Copak je tak těžké posluchače něčím překvapit? Očividně ano.

Zvuk alba je jednoduše velkolepý. Představte si ho jako návštěvu kvalitního kina s high-end ozvučením. Koncert kovových rytmů doprovázených sympatickými kytarami a podmanivými vokály. Celá deska je také lehce přikryta filtrem, který jí dodává lehký šum, což ji vystřeluje tak vysoko, neboť tento efekt parádně podtrhuje onu psychopatickou atmosféru, vznášející se kolem vás. „No Time to Bleed“ je rozhodně velice kvalitním počinem, ovšem bez špetky nových nápadů. Na druhou stranu. atmosféra, která z desky kouká, je neocenitelná a ničím nenahraditelná. I kdyby tedy celý stál za nic, představte si celou hudbu jako jeden dlouhý film, a vše náhle půjde samo.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.