Suicide Silence - The Black Crown

Suicide Silence – The Black Crown

Suicide Silence - The Black Crown
Země: USA
Žánr: deathcore
Datum vydání: 12.7.2011
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Slaves to Substance
02. O.C.D.
03. Human Violence
04. You Only Live Once
05. Fuck Everything
06. March to the Black Crown
07. Witness the Addiction
08. Cross-Eyed Catastrophe
09. Smashed
10. The Only Thing That Sets Us Apart
11. Cancerous Skies

Hodnocení:
Maggot – 7/10
H. – 6,5/10
Seda – 7/10

Průměrné hodnocení: 6,8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Držet se na špici čehokoliv, třímat v rukách pomyslnou korunu a být titulován jako “neporazitelný” není věc pro každého. Být nejlepší je zkrátka náročná věc, jelikož od vás všichni očekávají to nejlepší. Proto je mnohdy těžké se přenést přes očekávání ostatních, a tak to mají Suicide Silence, jakožto králové aktuální deathcorové scény, zatraceně těžké. Může za jejich úspěch hudba, nebo postoj připomínající pterodaktyla – mnozí mohou namítnout, že jde o nutné martýrium k paralýze publika – kterým Mitch Lucker, frontman skupiny, častuje své posluchače? Suicide Silence představují desku “The Black Crown” a dále si upevňují pozici alfa samce na scéně brutální fúze death metalu a -core žánrů.

Nalezení sebe sama a koherence nahrávky. To jsou největší a nejráznější změny oproti předešlé tvorbě, které Suicide Silence neposílají, kdovíjak dopředu, ale ještě pevněji svazují jejich pouta k aktuální podobě scény. Co si budeme povídat, “The Black Crown” je rychlá, silná deska, prolezlá řadou nových prvků, drtivých riffů a tempa, které by klukům záviděl i Schumacher. Ve svém konceptu se absolutně nijak nezměnila, stále se dočkáte kombinace hoblovaček a pomalejších, atmosferičtějších kusů. Pokud jste si navykli na hlubší a temnější feeling alba “No Time to Bleed”, tentokrát je tento efekt částečně upozaděn, nahrazen duševními monology. Kdo by to kdy řekl, ale síla a rychlost a contrario cílené myšlenky opravdu fungují.

Těžko říct, zdali vás hned poprvé chytne silný zvuk, samotné složení písní, instrumentální část, nebo nekompromisní ukvílené vokály. Pravdou je, že album je mnohem soudržnější a zajímavější díky několika prvkům, jež zvuk přivál z úplně jiných žánrů. Že se nu-metal, připomínající běsnění skupin z přelomu tisíciletí nemůže hodit do něčeho tak dravého, jako je “The Black Crown”? Píseň “Witness the Addiction” je důkazem opaku, jelikož byl k nahrávání přizván i Jonathan Davis (KoRn), který celou píseň a známé schéma otáčí do úplně jiného, leč sakra příjemného směru. Neznalý posluchač vám tak jako tak řekne, že je deska stereotypní, pohybující se v jedné rovině, jakmile se ovšem a zaposloucháte a začnete vnímat diverzitu jednotlivých písní, album se vám začne líbit a nenápadně podsouvat pod kůži.

Konkrétní písně tak hrají v případě “The Black Crown” důležitou roli, přičemž song “Cross-Eyed Catastrophe” je exemplární příklad celé teorie změn. Vezměte tu klasickou kostru, charakteristickou nejen pro Suicide Silence, ale pro deathcore jako žánr, a obohaťte ji jednoduchými zvukovými prvky, které písni sice nedodají hlubokou atmosféru, ale rozhodně jí dodají punc odlišnosti. Skládání všech obdobných songů je samozřejmě naprosto systematické, zároveň ovšem zatraceně výhodné, jelikož tím skupina osloví ještě širší publikum, aniž by se musela ponížit a vydat se směrem, kterým se vydat nechce. A věřte nám, že Justin Bieber je extrém, který nemyslíme. V případě pištivého vokálu Mitche by možná bylo šikovnější zmínit Rebeccu Black

Po stránce lyriky se jedná o čistokrevnou reprodukci nasranosti, vzteku a nenávistí pramenící z vlastní mysli. Od Máchova “Máje” se toho příliš nezměnilo, lidstvo se jen zřídka kdy chová lépe jak zvířata, na což Suicide Silence z velké části poukazují. Zatímco to byla v předešlých případech politika vyřčená tou nejhrdelnější cestou, v případě “The Black Crown” jde o osobnější uchopení nám známých problémů. Ne, že by to hrálo nějakou roli, pro našince je samotná instrumentální složka o něco důležitější a můžeme se zaručit za to, že Suicide Silence bezpečně poznáte, což je něco, oč usiluje každá kapela. Najít si svůj charakteristický zvuk a definovat se jím. S čímž si na sebe hoši ovšem upletli velký bič, jelikož být na špici přináší nutnost vynaložení většího úsilí k překvapení posluchačů a naopak, velkou šanci k pádu do temných hlubin stereotypu.

Ačkoliv si “The Black Crown” drží svůj pevný a silný zvuk, po stránce kompozice tu máte ještě živější a rozmanitější kousek hudby, který se dynamicky vyvíjí s kapelou. Pokud holdujete extrémní hudbě, tohle je materiál pro vás, ale už nyní si můžete všimnout, jak kapela ztrácí v některých ohledech svůj dech. V budoucnu to budou mít velice těžké už jen díky vlastní suverenitě a korunovaci, díky níž potvrdili, že patří na špičku žánru.


Další názory:

Suicide Silence se třetí deskou už pomalu začínají upadat do stereotypu. Že i přesto ale stále přebíjejí většinu deathcore konkurence, to je docela smutný fakt a podle mého soudu to něco vypovídá o “vyšších” kvalitách žánru. Ale k samotné desce… paradoxní je, že čím čistší deathcorová písnička, tím více vyznívá do ztracena. Výkřiky do tmy typu “Fuck Everything” budiž důkazem. Naopak když se ve skladbě objeví nějaké ozvláštnění, vyznívá mnohem, ale opravdu mnohem lépe. Zřejmě kvůli tomu zní nejlépe mezihra “March to the Black Crown“, navazující na “Witness the Addiction”, která získává body především díky hostujícímu Jonathanu DavisoviKoRn. Pár zajímavějších nápadů a pasáží se dá ale najít i v “Human Violence” nebo “Cross-Eyed Catastrophe”. Bohužel, zbytek nahrávky mi nepřijde nijak více výrazný. Jasně, na hopsání v kotli na koncertech to stačit bude, ale ať si každý sám zodpoví otázku, je-li to dost i na kvalitní poslech…
H.

“The Black Crown” nabízí v pohodě deathcore. Nedá se tu v podstatě nic vytknout a ani vychválit. Přesně něco takového jsem očekávál. Přesto si myslím, že Suicide Silence mají na více, protože na posledním výtvoru “No Time to Bleed” předvedli mnohem lepší výkon. Nicméně “The Black Crown” patří pořád k nadprůměru a stojí za to si ho poslechnout. A určitě se zaměřte na pecku “Human Violence”, to je nejlepší výtvor na desce!
Seda


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.