Svart Crown - Abreaction

Svart Crown – Abreaction

 Svart Crown - Abreaction

Země: Francie
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 3.3.2017
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Golden Sacrament
02. Carcosa
03. The Pact: To the Devil His Due
04. Upon This Intimate Madness
05. Khimba Rites
06. Tentacion
07. Orgasmic Spiritual Ecstasy
08. Transsubstantiation
09. Emphatic Illusion
10. Lwas
11. Nganda

Hrací doba: 54:40

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Z lůna francouzského Nice vyhřezla roku 2004 bestie nápadná svou vervou a nepopiratelným potenciálem. Jistě, zprvu byla malá a její krůčky byly nesmělé, ale postupně rostla, sílila a trpělivě putovala vytyčeným směrem, aby po devíti letech stanula v plné velikosti na vrcholu pomyslného black/deathmetalového Olympu. Řeč je pochopitelně o kapele Svart Crown a oním vrcholem její emancipační cesty je čtyři roky stará deska „Profane“, již bych se neostýchal označovat slovy „vybroušený žánrový klenot“. Na stylovém základu polské školy v čele s Behemoth, se špetkou pravé deathmetalové říznosti, za niž by se nemuseli stydět ani Morbid Angel, opředeno mrazivou tajemnou atmosférou i nepředvídatelností svých blackmetalových krajanů z Deathspell Omega, vykrystalizovalo vskutku povedené dílo. Jako na zavolanou ve chvíli, kdy jsem začínal po dlouhé době zase „Profane“ mohutně oprašovat a libovat si nad organickým mixem svých oblíbených ingrediencí, přibyla do diskografie Francouzů další položka „Abreaction“, jež bude předmětem dnešní recenze.

Od posledního zářezu se skupině nevyhýbaly změny – ať už na bázi globální, jakou je přechod od labelu Listenable Records k molochovi Century Media Records, tak na bázi personální, kde nastala změna hned na dvou pozicích. Shodou náhod se tak z kapely s nula Keviny stala během pár let kapela hned s dvěma nositeli tohoto jména. Prvním z nich je bubeník Kevin Paradis, druhým pak kytarista Kevin Verley (přezdívaný také někdy Asscaroth). Což jinak řečeno znamená, že hned půlka sestavy se protočila, a bylo by bláhové si myslet, že se to na zvuku nijak nepodepíše. Jistě, podepsalo. A koneckonců i styl kapely se posouvá – přiklání se k rozmáchlosti, exotičnosti a rituálnosti. Mluvím moc obecně? Pusťte si „The Pact: To the Devil His Due“ a bude vám snad jasné, o čem mluvím.

Pokud jsem si na předchozí nahrávce pochvaloval právě rozvážné a organické spojení všech dílčích elementů, pak novinka v téhle rovině poněkud pokulhává. Kompozice na předchůdci působily jako kompaktní celky, oproti tomu nová deska, ačkoliv překvapuje nepřeberným množstvím překvapivých elementů, jichž si vážím, působí roztříštěně a zkrátka mě tolik nebaví. Prvky etnické hudby a splašené bicí i melodie kytar mi místy evokují pokus přiblížit se americkým egyptologům z Nile, což ale v dané produkci nějak nepůsobí uvěřitelně a nepřináší kýžený výsledek.

Co na desce bez problému funguje, to jsou kratší stopy, například úvodní dvojice „Golden Sacrament“ a „Carcosa“. Obě barvité a různorodé, a přesto drží pěkně pohromadě a disponují smysluplným vývojem bez poškození kontinuity skladeb a bez rozpačitějších momentů, které se snaží o pomyslné „něco navíc“, i když vlastně neví jakým směrem se vydat. Takový problém slyším až ve zmiňovaném následujícím sedmiminutovém eposu „The Pact: To the Devil His Due“. Ten nabídne několik nadstandardních motivů, ale uprostřed je přerván atmosférickou částí, která chce využít dynamických nuancí, ale zapomíná na to, že k požadovanému efektu pouhé střídání hlasitostí nestačí. Z toho, co má znít rituálně a mysteriozně, by mělo mrazit – a mě zde bohužel nemrazí. Mám rád kapely, které se vyvíjí, ale na druhou stranu ne každý krok jinam je automaticky dobrý.

Svart Crown

Z delších kompozic je jako povedenou ještě nutné vypíchnout „Transsubication“ – tam je vše, jak má, ani zvolnění uprostřed nepůsobí samoúčelně, ale umně buduje atmosféru, jež posléze krásně vygraduje. Dále celkem obstojně fungují „Upon This Intimate Madness“ se skvělým začátkem a pečlivě vyrovnaná „Nganda“. Na druhou stranu zase „Khimba Rites“ mě vysloveně nudí, zatímco „Orgasmic Spiritual Ecstasy“ tak napůl (tu částečně zachraňuje povedený klip) a takhle bych mohl pokračovat. Ostatní skladby tak nějak balancují mezi střípky dobrého a vycpávkami mezi tím.

Obecně mi přijde škoda, že z vybroušeného semknutého zvuku předchůdce, v němž všechny elementy působily krásně celistvě, se mi novinka i po opakovaných posleších neustále trochu rozpadá pod rukama. A to prosím říkám po dvou měsících relativně pravidelných poslechů.

Přes všechny již dříve zmiňované výtky ale nová deska rozhodně není nějaký sestup Svart Crown mezi kapely druhé kategorie. Po technické stránce člověk nemůže říci ani popel, bubeníkovy paličky i kopáky létají jako čamrda a o kytaristech též nelze říct, že by se nečinili. Album disponuje nejedním skvělým motivem a některé struktury skladeb jsou výborně vymyšlené, jenže taky je tu spousta nemastných neslaných momentů, které desku srážejí k průměru. Svart Crown jsou stále prvotřídní kapelou, čistě technicky možná i dokonalejší než kdy dřív, jen se vydali na pole, na němž jim to podle mě tolik nesluší. Poprali se s tím sice se ctí, ale na nějaké medaile to není. Pokud těhotná žena z obalu „Profane“ byla personifikovanou skupinou a její zaoblené břicho ilustrovalo kreativní plodnost, obal novinky znamená jen takový výlet do dalekých krajin západní Afriky. Do těch, které budete zvědavě pozorovat, ale bydlet byste tam nechtěli.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


Hradby Samoty VII.