Svart1 - Ardat Lili

Svart1 – Ardat Lili

Svart1 - Ardat Lili
Země: Itálie
Žánr: dark ambient / noise / ritual
Datum vydání: 17.11.2014
Label: Mask of the Slave Records

Tracklist:
01. Abu Fihama
02. Al-Gaylani
03. Nergal (feat. Uncodified)
04. Ardat Lili
05. Ardatu
06. Ashakku Marsu
07. Lamashtu
08. Clisma Bissau (feat. LCB)
09. Milcom
10. Mujina
11. Alu (feat. Tsidmz)
12. Utukku
13. Oni

Odkazy:
web / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sun & Moon Records

Hluk. Pro někoho odpudivý a nesnesitelný lomoz, pro jiné fascinující forma očistce, meditativní cesty ke svému nitru či brány do jiných dimenzí. Těžko uchopitelný žánr se častěji setkává s první, odmítavou reakcí, vždy se ale pojil především s reprodukcí průmyslových ruchů a dalšího technického bordelu za hlubším účelem, který mě naprosto uchvátil, což není asi dále třeba nějak zvlášť rozebírat. Co tu však rozebírat chci a co vlastně chci říct – je to pěkně dlouho, co jsme tu naposledy recenzovali nějakou hlukařinu, a je na čase s tím něco udělat. To něco nese název Svart1 a jen dokazuje, že underground kvete všude, nehledě na geografickou polohu. Pod krátkým názvem se totiž skrývá projekt Itala Raimonda Gaviana, jehož počátky sahají na Sardinii kamsi do roku 2009. Bohatá diskografie čítá na devět nahrávek nejrůznějšího charakteru, ke mně se však zatím dostala pouze loňská deska „Ardat Lili“, jež je cílem dnešní recenze.

Dlouho jsem přemýšlel, jak ji vlastně v recenzi pojmout, protože nahrávka sama je dost obtížně uchopitelná. Svart1 na ploše 68 minut míchá hlukový rituál zarámovaný dark ambientní rytmikou a o čistokrevném výplachu nemůže být řeč – deska je to stravitelná a pokud máte z žánru něco naposloucháno, zhltnete ji vcelku snadno. Pokud ji ovšem zvládnete zbaštit celou a neodložíte talíř v polovině. Protože ať se na „Ardat Lili“ dívám z jakéhokoliv úhlu, kolem a kolem mě po většinu času spíše nebaví, než baví. Připomíná mi nacpaný talíř parádně nastrojeného jídla, na které se krásně dívá, ale jakmile se do něj pustíte a začnete jej prozkoumávat blíže, přichází brzké vystřízlivění.

Album totiž „zdobí“ několik neduhů, které jsou poměrně znatelné hned na první, nejpozději druhý poslech. V první řadě je to délka. Ne, že by víc než hodinová stopáž byla v rámci žánru něčím neobvyklým, nicméně to ještě neznamená, že nemůže být záporem. Paradoxně však je tím nejmenším záporem – protože pokud by nahrávka nebyla tolik roztříštěná, s její konzumací bych neměl zdaleka takový problém. Svart1 se pokouší navodit atmosféru monotónními motivy, jež postupně bobtnají do pohlcující šíře, jenže s každou další stopou jako by se pokoušel o totéž od začátku. To je zčásti dáno i tím, že se na albu nachází několik kolaborací s jinými interprety, které jsou rozprostřeny po celé ploše alba a zároveň jsou výrazně odlišené od tvorby samotného tělesa a kontrastní přechody mezi skladbami jsou sice tu a tam efektní, ve výsledku však kvality alba výrazně sráží. Nezbývá totiž než sledovat, jak Svart1 pokaždé buduje rituální atmosféru od píky a na konci několikaminutového celku ji nekompromisně utne a nahradí jinou, zcela odlišnou. Je to jako nořit se znovu a znovu do bahna strojového hluku podtrženého tribal prvky a pokaždé být nemilosrdně vytažen zpět na hladinu. Skladbám zkrátka docela chybí jakýkoliv jednotící prvek, a každá tak na mě působí docela jinak… což je upřímně to poslední, co od nahrávky, jež je prezentována v podstatě jako noisový rituál z arabského světa, očekávám.

A přitom pokud bych měl hodnotit samotnou hudební (hlukovou?) stránku věci, rozhodně nemohu být tak negativní, protože řada nápadů je docela dobrá a skladby samy o sobě dávají smysl. Titulní skladba a následující „Ardatu“ tvoří jedinou sevřenější dvojici rostoucího nátlaku, jenž v druhé skladbě doroste do pohlcujícího, kontinuálního rytmického hukotu. Již další skladba „Ashakku Marsu“ je však pomalu gradující monotónní hluk protkaný zvoněním a v druhé polovině přeroste díky bubnům v hypnotický rituál. „Clisma Bissau“, kolaborace s LCB, je naopak naprosto bestiální záležitostí vypalující mozek z hlavy a něco podobného se dá tvrdit i o paranoidní a nepříjemné (tím správným způsobem) atmosféře „Alu“, na níž má podíl další italská formace TSIDMZ. Problémem však je, že takhle bych mohl pokračovat celou dobu, než bych postihl celé album. Každá skladba je sama o sobě nějakým způsobem originální, jenže pestrost způsobuje, že hlubší ponor do samotné hudby takřka není možný. Namísto toho zůstává pocit klouzání po povrchu jednotlivých skladeb, které když chci prozkoumat hlouběji, musím pouštět odděleně a nikoliv spolu se zbytkem alba, protože v jeho kontextu mi zkrátka nedávají smysl.

Nutně tak vyvstává otázka, co přesně může Svart1 na „Ardat Lili“ nabídnout. Odpověď rozhodně není jednoznačná – koneckonců, zrovna noise, dark ambient a další podobné žánry jsou víc o tom, jak dotyčnému posluchačovi sednou, jak se mu trefí do nálady, aktuálního rozpoložení. Jenže zároveň je i o atmosféře a tu tenhle počin… má, avšak rozsekanou na třináct kousíčků do třinácti skladeb a odnést si z poslechu tak rozdrobené desky trvalejší, hlubší pocit zkrátka nedokážu. Nemohu tvrdit, že by mě tohle svébytné dílo nezaujalo a věřím, že zejména živě by to mohl být super zážitek, nicméně oproti jiným noisařinám, které mám velmi rád, mi na “Ardat Lili” přece jen chybí hlubší, širší rámec a jednotící myšlenka.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


Hradby Samoty VII.