Svarttjern - Towards the Ultimate

Svarttjern – Towards the Ultimate

Svarttjern - Towards the Ultimate
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 25.9.2011
Label: Agonia Records

Tracklist:
01. Breathing Soil
02. Hellig jord
03. Superior Growth
04. Aroused Self-Extinction
05. I Am the Path Part II
06. Desolate Predictions
07. Unmasked Violation of Life
08. Through Madness and Sanity I Am
09. For What Blooms Without Lust

Hodnocení:
H. – 8,5/10
Beztak – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
facebook

Říká se, že třetí deska s konečnou platností rozhoduje o kvalitách či nekvalitách té dané skupiny. Ale upřímně řečeno, ne vždy to platí (z čehož je nadmíru vidno, že je to vlastně kec, který si vymysleli recenzenti jako takovou pěknou frázičku). Například takoví Svarttjern, kteří nedávno vydali druhou desku s názvem “Towards the Ultimate”, by své kvality měli podle této kouzelné formulky stvrdit až s následujícím počinem, ale abych to řekl na rovinu, pro mě osobně jsou jasní už teď…

Debut “Misanthropic Path of Madness” způsobil svého času na black metalové scéně takovou menší seznaci, takřka ihned se začalo mluvit nové naději čistokrevného norského černého kovu, což se není co divit, když si člověk “Misanthropic Path of Madness” poslechne i s odstupem času. Zběsilé násilné tempo, nekompromisní vyznění, zvířecí vokál, odzbrojující mrazivá melodika – ty nejlepší možné ingredience norské školy namíchané do neuvěřitelně zničující kombinace, aneb návod, jak ctít tradice a zároveň mít vlastní ksicht v praxi. Něco podobného – navíc v takové míře – se dnes už vidí opravdu sporadicky, není tedy divu, že “Misanthropic Path of Madness” sklidilo v patřičných kruzích bez přehánění nadšené ohlasy.

O to větší byl ovšem důvod být zvědavý na pokračování v podobě “Towards the Ultimate”. Stačí si dát dohromady dvě a dvě a vzpomenout si na to, co jsem jen tak zlehka naznačil v první odstavci, a budete mít jasno, jak to asi dopadlo. Hned na první poslech je jasné, že “Misanthropic Path of Madness” nebylo jen náhodné vzepětí sil, to je první pozitivní poznatek. Otázka ovšem zní – co dál? Především oceňuji fakt, že Svarttjern udělali asi to nejlepší, co se dalo. Na jednu stranu mohli nahrát v podstatě kopírku “Misanthropic Path of Madness” – a spousta lidí by jim to sežrala i s obalem. Co si budeme povídat, s největší pravděpodobností by se to líbilo i mně, možná bych si akorát trochu postěžoval, že se Svarttjern nikam neposunuli, ale určitě bych album vzal za své a koupil si ho. Jenže na druhou stranu, k čemu by to bylo? Norští filutové se ovšem rozhodli nehrát to na pohodlnou jistotu a pokusili se pohnout se někam o kousek dál, aniž by pohřbili to, co už bylo.

“Misanthropic Path of Madness” mělo tu výhodu, že nikdo nevěděl, co od toho čekat, vzhledem k faktu, že se tehdy jednalo o debutující sebranku, tudíž ta obrovská zběsilost, jíž se album vyznačovalo, měla obrovskou šanci posluchače smést. “Towards the Ultimate” logicky tento moment překvapení nemá, tudíž by jistě nebylo zrovna ideální pokoušet se zopakovat stejný model. Zde právě vidíme jeden z evidentních posunů novinky oproti svému předchůdci – sice to stále “klepe” hodně rychle a nechybí ani ona propracovaná melodika (třeba hned úvodní “Breathing the Soil” by se na debutu neztratila), ale jednotlivé skladby jsou kompozičně o poznání pestřejší, což se mi jeví jako velice vhodné řešení. Agrese a syrovost stále nechybí, ale jsou podány jakoby s větší rozvahou, mnohdy se Svarttjern nebojí uchýlit ani ke zvolnění rychlosti, aby pak mohla brutální palba mrazivých riffů ještě lépe podrtit, viz například “Aroused Self-Extinction”.

Co se však na “Towards the Ultimate” oproti “Misanthropic Path of Madness” nezměnilo, to je ohromná vyrovnanost materiálu, kde žádný song není zbytečný, ne tak dobrý nebo navíc. Ačkoliv hrací doba se zvedla o rovných 10 minut, což není zrovna zanedbatelný čas, nuda se nedostavuje. I v tomto ohledu lze spatřovat další nespornou výhodu Svarttjern, protože touto schopností – natočit extrémní klepačku, která posluchače ani na minutu nenudí – oplývala vždy pouze jen ta nejvyšší elita v rámci žánru. A to myslím opravdu vážně, neboť muzika, jakou Svarttjern tvoří, snese ta nejpřísnější měřítka.

Samozřejmě že i přes výše řečené, čímž zrovna teď mám na mysli tu vyrovnanost celého “Towards the Ultimate”, si asi každý najde nějaký ten svůj oblíbený vál. Mě osobně – podobně jako kolegu pode mnou – vždy nejvíce zdělá brutální “Hellig jord”, v níž se několikrát objevuje jeden neuvěřitelně zničující riff. To už je však jenom osobní úhel pohledu, protože kdybych měl vyjmenovat všechny skladby, které na “Towards the Ultimate” stojí za zmínku, vypsal bych všech devět kusů.

Na řečnickou otázku, kterou jsem lehce nadhodil zkraje recenze, je tedy vcelku jasná odpověď, jak si jistě každý z vás domyslel z předchozích odstavců – Svarttjern se na výbornou prvotinu podařilo navázat více než jen důstojně. Kdo měl s “Misanthropic Path of Madness” tu čest, tomu už jen tahle věta bude stačit k tomu, aby pochopil, co je “Towards the Ultimate” zač. Kdo pořád ještě nemá tušení, o čem je řeč, tak ještě jednou polopaticky – “Towards the Ultimate” je excelentní black metal klasického střihu v té nejvyšší kvalitě.

Svarttjern


Další názory:

Slyšíš šeptající hlas. Jako by tě volal. Jako by tě chtěl někam dostat, postrčit. A najednou cítíš, že to přišlo. Šílená smršť prudkého chladu. Celá tě obalí. Vtáhne tě do sebe, ty se jí držíš a letíš kolem kusů zmrzlého ledu. A přes všechen ten chlad a děs se dostává něco, co v tom daném okamžiku nejvíc potřebuješ. Melodii. Celou dobu tam je a ovlivňuje tvou náladu. Celou dobu tam je a ty se usmíváš. Přes všechnu syrovost, zdánlivou zvrhlost a všudypřítomný chlad cítíš po těle teplo, které ty melodie vyzařují. Vsakují se do tebe a začínáš cítit sílu a moc, kterou tě najednou obdařily. V tu chvíli jsi pronikl do hudby, kterou mučením svých nástrojů a hlasivek zplodili Svarttjern. Je to jejich druhá deska. A je to jejich druhá skvělá deska. Těžko se mi vybírá nějaká skladba vyčnívající nad ostatními, ale kdybych ji měl vybrat, pod pohrůžkou smazání mé veškeré pornografie na harddisku, tak zvolím geniální “Hellig jord”.
Je vidět, že Norsko má neomezenou studnu, ve které jsou naházeny všechny ty kvalitní black metalové spolky. Stačí je jen objevit a vylovit. V Norsku prostě black metal žije, dýchá a požírá své kořisti. Stejně jako Svarttjern.
Beztak


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.