Sybreed - God Is an Automaton

Sybreed – God Is an Automaton

Sybreed - God Is an Automaton
Země: Švýcarsko
Žánr: industrial / groove metal
Datum vydání: 24.9.2012
Label: Listenable Records

Tracklist:
01. Posthuman Manifesto
02. No Wisdom Brings Solace
03. The Line of Least Resistance
04. Red Nova Ignition
05. God Is an Automaton
06. Hightech Versus Lowlife
07. Downfall Inc.
08. Challenger
09. A Radiant Daybreak
10. Into the Blackest Light
11. Destruction and Bliss

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook

Švýcarsko není zrovna země metalové hudbě zaslíbená. Přestože existují výjimky jako Celtic Frost, Samael nebo Coroner, nikdy nemělo takový věhlas jako řada jiných evropských končin. Právě zástupcům země helvétského kříže, industriálním metalistům Sybreed a jejich novému albu “God Is an Automaton”, se dnes podíváme na zoubek. Je fakt, že Sybreed se možná nezapíšou do historie nesmazatelným písmem jako zmíněné legendy, ale to nebrání faktu, že jsou považování za seskupení, jehož počiny vzbuzují nemalý zájem a především nepostrádají potřebnou kvalitu. V záplavě moderně znějících kapel se jim podařilo v rámci možností odlišit se od celého stáda a spojit elektroniku, tvrdé riffy, agresivní vokál s melodickými nápěvy a počítačově přesnými bicími ve správném poměru, čímž vznikla zajímavá industriální metalová syntéza.

Na první poslech se na “God Is an Automaton” od dosavadní tvorby nic nezměnilo. A ono je to vlastně dobře. Stabilně si totiž udržují vysokou kvalitativní úroveň svých počinů, přičemž samozřejmostí je prvotřídní technické zpracování. Zvuk, kterým je opatřeno nové album, nemá chybu a nenapadá mne nic, co by se mu dalo vytknout. Přece jen, tohle už se v daném žánru považuje za samozřejmost a Rhys Fulber (nejvíce známý díky své dlouholeté spolupráci s Fear Factory), který si produkci a mix “God Is an Automaton” vzal na starosti, odvedl skvělou práci. Zmíněná “továrna strachu” není zas až tak od věci, protože Sybreed k jejich tvorbě mají relativně blízko. Škrkané riffy, strojově přesná rytmika a melodické refrény jako opak agresivním slokám, to jsou poznávacím znamením obou kapel. Sybreed k tomu přidávají ještě trošku death metalové živelnosti a v těchto momentech mají obrovskou sílu a Fear Factory na dálku přijímají jeden tvrdý direkt za druhým. Díky moderní, do detailu vypiplané produkci a střídání agresivních vokálů s těmi melodickými by mohli být Švýcaři snadno, leč mylně, hozeni do škatulky metalcore, což není samozřejmě vůbec přesné. Oproti (mnohdy) tuctovým metalcorovým kapelám Sybreed znějí daleko víc uvěřitelně a jednotlivé aspekty své tvorby kombinují nenásilným způsobem, který nepůsobí zas tak vypočítavě se snahou zavděčit se co nejširšímu publiku, jak by se mohlo zdát.

Přistupme k albu samotnému. “God Is an Automaton” je odstartováno relativně odlehčeným způsobem. Úvodní “Posthuman” chvilku trvá, než se rozjede na plné obrátky, a množstvím elektronických linek, včetně té vokální, kdy zní zpěvák Benjamin Nominet místy jako stroj, evokuje minulé album, které bylo v tomto ohledu nejodvážnější. Klenutý melodický refrén, za který by se nemuseli stydět ani takoví Linkin Park, je strašně chytlavý a já sám jsem měl co dělat, abych ho z hlavy dostal pryč. Mezi jedenáctkou skladeb nalezneme i trošku ostřejší kousky, jako trefně pojmenovanou temnější “Into the Blackest Light”, ve které jedou bicí a kytara jako utržené ze řetězu a Benjamin občasným hlubokým growlingem nic nezkazí. Dojde samozřejmě i na odlehčenější momenty, ale nic, co by nějakým způsobem narušovalo hladký průběh a tahalo za uši. Aranže Rhyse Fulbera jsou rozpoznatelné, i když mi přijde, že se snaží Sybreed až příliš tlačit do polohy Fear Factory v období “Digimortal”, protože některé momenty, jako by z této desky vypadly, třeba určité části svižné “Challenger”.

Na nervy mi lezla snad jen třetí v pořadí “The Line of Least Resistance”, jejíž klávesový motiv v průběhu refrénu mi připadal jako od tuctové pop-metalové kapely, ale dá se to překousnout a při troše nepozornosti i šikovně přeslechnout. Že si pro ní kapela (nebo management?) sáhli jako k prvnímu singlu sice chápu, ale nadšený z toho nejsem. Jsem toho názoru, že by se daly najít i reprezentativnější kousky než podprůměrná odrhovačka, ale budiž. Jistou výtku mám ještě k závěrečné “Destruction and Bliss”, která by si zasloužila trošku zkrátit, protože zas tak výjimečná, aby se stala víc než průměrnou položkou jinak vyrovnaného alba a získala si tak výsostného postavení uzavřít důstojně album se skoro desetiminutovou stopáží bohužel nemá. Myslím, že nemá smysl dál “God Is an Automaton” nějak podrobně rozpitvávat po jednotlivých skladbách, protože – a to nemyslím jako nějakou výtku – jsou postaveny na jednotném základu, kolem kterého se šikovně obměňují menší detaily a momenty, díky kterým si udrží posluchačovu pozornost a nezačnou mu s tím lézt na nervy. Mně samotnému se skladby i přes jistou neoriginalitu líbily a docela dobře jsem se bavil, takže v tomto ohledu jsem byl spokojený.

Další problém, který mne při poslechu “God Is an Automaton” napadl, byla stopáž. I když skladby, jakožto jednotlivé kusy, fungují na jedničku, tak jsem měl pocit, že hodina je dost a i přes nespornou chytlavost a údernost neodsýpá album jako celek, alespoň ne tak, jak by mělo. Dokázal bych si představit, že by nová deska mohla být o takových patnáct minut kratší a neměl bych s tím vůbec žádný problém. Když to tak nějak shrnu, tak je všechno ve zdánlivém pořádku, protože poslouchat “God Is an Automaton” mi nečinilo žádný problém a i když si myslím, že “Antares”, na kterém dosáhli Sybreed svého kompozičního vrcholu, je opět nepřekonáno, tak neudělá kapele žádnou ostudu a spokojeni můžou být všechny strany, včetně posluchačů. A to je hlavní.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.