Symphony X - Iconoclast

Symphony X – Iconoclast

Symphony X - Iconoclast
Země: USA
Žánr: progressive power metal
Datum vydání: 17.6.2011
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Iconoclast
02. The End of Innocence
03. Dehumanized
04. Bastards of the Machine
05. Heretic
06. Children of a Faceless God
07. When All Is Lost
08. Electric Messiah
09. Prometheus (I Am Alive)
10. Light Up the Night
11. The Lord of Chaos
12. Reign in Madness

Hodnocení: 9,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Když byl Sicmaggot ještě malé štěňátko, dostala poslední deska od Symphony X, “Paradise Lost”, fantastických 9 bodů. Vzorové prog/power metalové album dokázalo, že kapela zraje jak víno a v posledních deseti letech je každou deskou lepší a lepší. Ne, že by to byly nějak velké skoky, vždyť už v roce 2002 bylo nejedno ucho potřísněno genialitou tryskající z alba “The Odyssey”, ale celkový dojem byl nakonec zase o fous hřejivější. Nebudu to nijak prodlužovat, Symphony X se znovu podařilo zlepšení, tentokrát dokonce pokořující celou jejich předchozí tvorbu. Jestli tohle není jejich mistrovské dílo, tak jsem asi hluchý.

Než začnu vysvětlovat, proč je “Iconoclast” tak super, ujasněme si jednu věc. Vydavatelství Nuclear Blast Records jsou pořádní židi (bez urážky), takže kapele oznámili, že na desku hodí jenom 9 skladeb z celkových 12, navíc v trochu jiném pořadí – kompletní deska, tak jak ji zamýšlela kapela, je vydána jako dvojalbová speciální digipacková edice. Takže z peněženek opravdových fanoušků, nehodlajících se obrat o 20 minut materiálu, se budou sypat prašule navíc. V recenzi se budu věnovat “speciální” edici, s kompletní sadou skladeb.

Jako obvykle, žádné album by se nekonalo nebýt hlavního mozku Michaela Romea. Tenhle chlapík nejenže si to všechno poskládal, postaral se o geniální kytary, přidal magickou “kickass” formuli svými neuvěřitelnými kytarovými sóly, ale dokonce se kompletně postaral i o produkci. A ta je parádní. Jediná výtka vůči ní je zastrčení baskytaristy Michaela Pinnelly někam do neznáma. Nejedná se o zastrčení ve stylu “…and Justice for All” od Metallicy, kde se baskytara jakoby nevyskytovala, ale na můj vkus je prostě příliš potichu. Ostatní nástroje (a zpěv) jsou bezpečně zesíleny natolik, aby si posluchač nemohl užít geniální zvuk baskytary a kulervoucí basové linky, jaké nám Pinnella předhazoval na čtrnáct let starém “The Divine Wings of Tragedy”.

Kvalitní produkce ale není všechno, “Iconoclast” naštěstí exceluje i ve všech ostatních aspektech. I když se kapela tématicky oprostila od bájných, mýtických a fantasy témat a vrhla se do víru sci-fi à la “Terminátor”, sound je pořád prakticky stejný. Už od prvních tónů poznáte absolutně klasickou Romeovu hutnou kytaru, podpořenou klávesami, technické, ale chytlavé bicí a Russella Allena, majitele jednoho z nejlepších hlasů, vyskytujících se na rockovém/metalovém poli. Skladby jsou rozloženy stejně klasicky jako zní, samozřejmě, že při instrumentální pasáži dochází ke známým soubojům kytary a kláves. Nekonají se ani žádné šílené experimenty, jediným překvapením pro mě byl úvodní jazz metalový riff titulní skladby, skoro jako by utekl od Augury z alba “Fragmentary Evidence”.

Když je to ale všechno stejně super jako minule, tak proč je to jejich nejlepší album? No, základní esence je stejná, ale “Iconoclast” má například výhodu v tom, že nemá žádný slabý song. No vážně. “Paradise Lost” bylo nepochybně super, ale jak naskočilo “The Walls of Babylon”, tak se mi hlavou honilo něco o průměru, nudě a nezajímavosti. Tady se nic takového rozhodně nekoná, přestože se vyskytlo na rozdíl od “Paradise Lost” o dvě skladby navíc a taky přestože má album téměř devadesát minut. A že za tu dobu by mělo být zatraceně hodně příležitostí k nudě.

Lhal bych, kdybych se vám pokoušel namluvit, že devadesát minut uteče jako voda, ale čas s poslechem alba opravdu krásně plyne. Asi je to částečně tím, že většinu času se jede v rychlém tempu a jeden drtivý riff a chytlavý refrén střídá druhý a vy ani nemáte moc času se nadechnout. Jediná pořádná pomalejší pasáž je (když nepočítám mezihru v epické “Reign in Madness”) balada “When All Is Lost”. Ale i v ní je prostor pro tvrdost, je to přece metalová balada. Hlavní je, že to není jen tak nějaká balada na uklidnění tempa, ve finále z toho vzešla jedna z nejlepších skladeb kapely. Album je samo o sobě poměrně návykové, ale tohle je panečku závislácká záležitost. A úplným vrcholem je to sólo. Kytarové sólo v této skladbě je prostě úplně neskutečné, až by se chtělo říct, že je to jedno z nejlepších sól, co jsem kdy slyšel.

Další plus body, co kapela získává pro toto album, jsou za přístupnost. Na první poslech je toho nepochybně strašně moc, ale aby dokázalo 90 minut hudby takhle skvěle bavit už napodruhé, to jsem hodně dlouho neviděl. Jediný větší problém pro posluchače asi je to nevzdat už od začátku a nevzdat to ani na konci. První a poslední skladba patří k nejdelším na albu a hlavně poslední “Reign in Madness” je trochu složitější než zbytek alba.

Už jsem nakousl sci-fi tématiku a “Terminátora”, tak se koukneme co nám chtějí básníci říci. Na rozdíl od předchůdce se nejedná o koncepční album a o příběh, ale pouze o samostatné kousky. No, tak jak to dělají normální hudebníci. A jak už naznačuje obal alba – mimochodem opět vynikající – zpívá se o robotech a podobné havěti. Konkrétně o vzpouře strojů, podmanění lidstva a samozřejmě i naší následné zkáze. Abych řekl pravdu, tak jsem texty dopodrobna nezkoumal, ale už refrén první skladby (“We are strong, we will stand and fight”) mi do hlavy promítá odboj Johna Connora.

Nevím, jestli jsem už napsal všechno, co jsem měl na mysli při poslouchání desky, každopádně už se chýlíme k verdiktu. A ačkoliv je album neskutečně super, není to na plný počet. Ne, že by se mi nechtělo kapele složit desetibodovou poklonu, ale prostě albu chybí pár věcí. Na Sicmaggotu jsem dva a půl roku a deset bodů jsem udělil pouze jednou, a to Townsendovu “Deconstruction”. Pěl jsem na to album v podstatě stejné ódy, ale na rozdíl od Symphony X nevytvořil Devin další žánrovou desku nebo další zásek do diskografie, on stvořil absolutní unikát, něco, co bylo inovativní a experimentální, něco, co ještě nikdo jiný nedal dohromady. Symphony X přišli se svou nejlepší deskou, s geniální power metalovou deskou, s vynikající prog metalovou deskou, ale ne s deskou, která by dokázala pořádně rozhýbat proudy metalových nebo jinak hudebních vod. Omlouvám se, kapelo.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


Hradby Samoty VII.