Nové album norských 1349 se jmenuje „The Infernal Pathway“ a vyjde 18. října u Season of Mist. Níže máte vypuštěnou skladbu „Enter Cold Void Dreaming“ a tracklist.
01. Abyssos Antithesis 02. Through Eyes of Stone 03. Tunnel of Set VIII 04. Enter Cold Void Dreaming 05. Towers Upon Towers 06. Tunnel of Set IX 07. Deeper Still 08. Striding the Chasm 09. Dødskamp (5:01) (album edit) 10. Tunnel of Set X 11. Stand Tall in Fire
Season of Mist 16. srpna vydají desetipalcový singl 1349 s novou skladbou „Through the Eyes of Stone“, kterou si můžete pustit níže. Singl slouží jako předkrm nového, v pořadí již sedmého alba kapely, které vyjde na podzim. B strana vydání nabídne živý záznam klasiky „Riders of the Apocalypse“.
 |
|
Datum: 11.8.2016
|
Onotius: Čtvrtek byl pro mě druhým nejnáročnějším dnem – a to i navzdory tomu, že jsem pár jmen, která jsem původně ze zvědavosti chtěl vidět, nakonec vypustil. I tak jsem viděl za den jedenáct kapel a to už se dá považovat skoro za sportovní výkon. A hned první z nich byli v brzkém odpoledni čeští Heaving Earth. Tahle kapela je na tuzemské poměry celkem jedinečná, neboť technický death brutálnějšího střihu se u nás na takové úrovni přeci jen moc nehraje. Nu, kapela vskutku nakládala, že se i protřelým žánrovým kolegům mohla s hrdostí podívat do očí. Především bicí party byly skutečně parádní. Velmi solidní vystoupení.
Skvrn: Dvanáct kapel denně, to je sebevražda. Letošní program jsem proto volil volněji a vynechal kapely, na něž bych třeba před dvěma roky s jistotou zašel. Těch jmen je spousta, z fleku mě napadají páteční Satyricon či sobotní Behemoth. Jenže když jsem se v brzkých čtvrtečních hodinách ocitl neplánovaně na Heaving Earth, protesty šly stranou. Ke slyšení byla parádní deathmetalová rychta s ucházejícím zvukem (ne náhodou na levé Jägermeister Stage) a zřetelně slyšitelnými kvalitami. Fanouškem podobných záležitostí nejsem, ale tohle bylo velmi dobré, jen škoda brzkého hracího času a s tím spojené slabší návštěvy.
Onotius: Chvíli po skončení Heaving Earth se na vedlejší stage rozjela hudba diametrálně odlišné nálady – jazz fusion/progressive rockeři Plini. Jejich precizní, instrumentálně naprosto bravurní hudba opravdu z běžné Brutalové dramaturgie celkem vyčnívala, především však velmi bavila a posluchače si rychle získala. Možná i proto, že kapela prozradila, že na festivalech tohoto typu běžně nehraje, publikum jako by si řeklo, že hudebníkům názorně předvede entusiasmus pravého metalového fandy, a rozjelo vtipný étericky kolébavý jazzový moshpit. Komunikaci s publikem vůbec měli tihle virtuózové celkem zmáklou. Došlo na kratičké historky a vůbec z jejich projevu čišela na sto honů naprostá pohoda.
Onotius: Na německou technicky deathmetalovou Obscuru jsem se zatraceně těšil. A vystoupení to nebylo vůbec špatné, jen mi k dokonalosti značný kousek scházel. Kytary naštěstí byly rozeznatelné, i když možná co se týče hlasitost vůči sobě ne úplně dokonale doladěné. Horší však byl fakt, že basa pouze drtila, ale vyhrávky, které jsou pro charakteristický rukopis kapely podstatné, skoro nevyznívaly – byly utopeny. Nicméně pecky z novinky, „Ten Sepiroth“ či „Sermon of the Seven Suns“, a především pak kousky z klasické „Cosmogenesis“ (notoricky známá „Anticosmic Overload“ nebo „Centric Flow“) přesto byly schopny strhnout pozornost a ve výsledku jsem se bavil. Uvidíme, co předvedou na podzim v klubu, ale věřím, že když dostanou víc prostoru, bude to mazec.
Skvrn: Progresivně djentovou matematiku nemusím. Výjimky však existují a Animals as Leaders jsou tou vůbec nejvýraznější z nich. Žádný připitomělý vokál ani trapné djentové poprdlávačky s předvídatelným rytmem. Jakmile Američané spustili, nedokázal jsem se nabažit. Nápaditá sóla, uchvacující rytmy. Animals as Leaders zahráli parádně. Tak rád vidím potěchu z hraní, tak rád si dám čas od času motanici s rukopisem. Animals as Leaders vládli a společně s opravdu parádním zvukem (opět Jägermeister Stage) mě absolutně dostali. A pochválím i dramaturgii, neboť čas kolem patnácté hodiny je pro takovou muziku ideální. Kdo chce zajít, zajde, i v hluboké opici je třetí hodina přijatelná, navíc není potřeba krást black metalům či doomům velmi žádanou tmu. Já tuhle trojici prostě rád viděl, jen tak, bez asistence černé. O dosavadním vystoupení ročníku nebylo pochyb.
Onotius: Ačkoliv bych to čekal spíš naopak, Animals as Leaders v mých očích zůstali ve stínu Plini. Snad za to může i uvolněná atmosféra při Plini nebo to, že jsem od nich zas tolik nečekal, i fakt, že díky klidnějšímu charakteru muziky u nich zkrátka více vynikly kytarové kličky. To ovšem neznamená, že by parta kolem Tosina Abasiho měla na svědomí nějaký propadák. To rozhodně ne. Jen byl zvuk trochu méně čitelný, než jaký jsem ho chtěl mít (je zvláštní, že jsem několikrát na adresu zvukaře slyšel chválu, protože mně ozvučení skutečně nepřišlo tak dokonalé, jak ho někteří líčí). Nicméně hudba Animals As Leaders má v tomhle jednu výhodu – samotná rytmická složka je dostatečně zajímavá i sama o sobě, tudíž mi hlava pulzovala v rytmu všemožných synkop a vystoupení jsem si užil. Z kapely sálala dobrá nálada a vystoupení uběhlo jako voda.
Skvrn: O tom, že tma nutně nemusí být alfou omegou, přesvědčil i Ihsahn se svými nově vybranými dětmi. Přál jsem si průřez diskografií, respektive taky něco jiného než jen songy z posledního „Arktis.“. Nakonec mi bylo vyhověno, i když letošní řadovka samozřejmě dostala prostoru ponejvíc. Ani nevím jak dál. Že byla má očekávání splněna? Že je tahle osůbka klasa, již nelze s nikým srovnávat? Ano, to chci říct, pomohl jsem si řečnickými. Možná Ihsahna obviníte z profesorského přístupu, ale vážně nevím, co víc chcete vymáčknout z extrémního progu za 45 minut před stovkami lidí. Mně čas ubíhal věru rychle. Byl tu poslední song, „Celestial Violence“, k němuž neodmyslitelně patří hlavní postava Leprous, Einar Solberg. Přišel a zazpíval. Bezvadně zazpíval. Poté už následovalo loučení. „See you next year,“ uzavírá Ihsahn. „S radostí, Císaři,“ odpovídám.
Onotius: Původně plánované Aborted a The Black Dahlia Murder jsem raději vynechal, abych měl jistotu, že vydržím až do večera, a tak má další zastávka u pódia byla až na mého oblíbence Ihsahna. Z jeho vystoupení mám nakonec smíšené pocity. Asi za to mohla netradiční volba setlistu, jež potěšila i méně metalovými kousky jako „Pulse“, na druhou stranu ovšem nebyla schopna tolik vyburcovat atmosféru (taky hrát za tmy, bylo by to asi jinačí kafe). Navíc bych jako závěrečnou skladbu zvolil jinou než „Celestial Violence“ s hostujícím Einarem Solbergem z Leprous. Stěžejní problém byl však opět přebasovaný zvuk, tudíž ani například taková jednoznačná hitovka jako „Mass Darkness“ nevynikla úplně dokonale – a to je prostě chyba. Kdo ví, možná rozpačitosti napomohl i fakt, že kapela prý hrála na nástroje půjčené od Leprous, neboť ty jejich se zasekly někde na letišti. Úplná katastrofa Ihsahn ale nebyl. I kdyby jen kvůli „Frozen Lakes on Mars“, tak jsem si vystoupení užil a nedostatky snažil ignorovat.
Skvrn: Další hodiny jsem jaksi paběrkoval. Sem tam jsem do něčeho vrtnul a jen tak se vezl na festivalové vlně. Původní plány ale vypadaly jinak. Zavítat jsem chtěl do vnitřních prostor, na ambientní pódium. Hrát zde měl Artur Ruminski, tedy kytarista včera hrajících Thaw. Realita se ale od mých plánů i časových harmonogramů rozhodla vzdálit. Pódium se sice oddávalo akci, ale o Ruminského nešlo ani náhodou, snad jen že by se za noc z Artura proměnil v Arturu, přítomnou diskžokejku. Čekal jsem zhruba 30 minut, a když ani tahle doba mnou zvanou Arturu nevyhnala z pódia, raději jsem se odebral v dál.
Onotius: Největším čtvrtečním překvapením pro mě asi byli britští progresivní/djentoví Tesseract. Tohle uskupení doma pustím spíš rekreačně, než že bych entuziasticky hltal každé dílo, které vydají. Naživo to však fungovalo prvotřídně. Na poslední desce se mi moc nepozdával příklon do popovějších vod, jenomže jak to tak bývá, naživo je vše tvrdší, tudíž obavy z jemného nenásilného pidlikání byly liché. Zůstaly jen křišťálově čisté vokály a instrumentace jela propracované a především celkem dobře ozvučené riffy a vyhrávky. A mě to jednoduše chytlo.
Skvrn: Během čekání na Mono jsem si krátil čas na velkých pódiích, ačkoliv jen jako vzdálený přihlížející. Na levém pódiu válčili Exodus a já si dal zase po roce oldschoolový thrash. Ale jak říkám, decibely jsem přijímal spíš jen pasivně. Pozornost jsem věnoval hlavní hvězdě jednoho z přilehlých travnatých plácků (ta tam byla loňská Sahara). Jeden z thrashových srdcařů zde nahradil chybějící vlasy punčocháči a do songů Exodusu spustil zuřivé pohybové kreace. I hudební nástroj se našel, kus dřívka dokonale padnul do ruky a stal se předmětem hodinu dlouhé riffové onanie. Nohavice lítaly, dřívko schytávalo parádní obrus, přítomný fanclub se často proměnil v dárce moku na kytaristovu posilněnou. Pro mě jeden z nejsympatičtějších zážitků festivalu, oddanost oldschoolu zas jednou nebyla jen o džísce.
Skvrn: Gojira bojovala se zvukem, kousek od zvukaře to bylo strašidelně špatné, slyšel jsem jen brutálně přehulené kopáky. Na Metalgate Stage bohužel ne naposled. Změna místa sice pomohla, párkrát jsem si pošlápl do rytmu, ale duchem jsem byl už na Mono. Ti jsou prý vůbec prvními, kteří zahráli na Brutalu i ostravských Colours. Japoncům gratulace, jinak však do éteru vysílám spíš údiv a postesk. Až teď, v roce 2016? Nedá se svítit, holt jiným žánrům se otevírající Josefov a multižánrová Ostrava. O tom ale jindy, teď Mono a jejich vystoupení na Oriental Stage, která se konečně dočkala opravdu orientální kapely…
Skvrn: Asi se sluší říct, že Japonci byli naživo mnohem víc heavy než ze studia, ovšem na rozdíl od Chelsea Wolfe jsem nebyl ani trochu proti. Charakter a nálada zůstaly věrně zachovány. Nevyprchala idyličnost, jakási křehká pompa. Výrazně monolitický set ozdobil i výborný zvuk a vřelé přijetí, ačkoliv několik kecalů se opět našlo i v předních řadách. Celkově ale spokojenost, velká spokojenost. Něco mi říká, že se s Mono nevidíme naposled.
Onotius: Gojira? To byl naprostý nářez. Jedinou slabinou byl opět zvuk – za důkaz čeho může posloužit například tvrzení, že oblíbenou „Ouroboros“ jsem poznal až v druhém riffu. Kytary byly vůči sobě v nerovnováze – tudíž hutný riff „Flying Whales“ po meditativním začátku příliš nevyzněl. Zato jednoznačné drtičky typu „Backbone“ celkem vynikly. Ale atmosféra byla prostě mohutná. Strkanice a kotle byly nejen doménou předních řad a v průběhu vystoupení nad hlavou létala nafukovací zvířata. Nasazení hudebníků bylo obdivuhodné a být někde v prvních řadách, asi vám budu tvrdit, že to byla největší pecka letošního ročníku. Pocit z vystoupení Gojiry mám tedy trochu podobný jako z loňských Triptykon – je to srdcovka, byli přebasovaní, bavili, ale nebyli nejlepší.
Onotius: Po konci Gojiry se snažím co nejrychleji se prodrat davy lidí, neboť na Metalgate Stage už jsou nachystaní matadoři švédské melodicdeathmetalové scény Dark Tranquillity. Dobíhám přesně ve chvíli, kdy spouští singlovka „Science of Noise“ ze zatím posledního alba „Construct“. V kontrastu s Gojirou zvuk pochopitelně krotší, přesto ne příliš dobrý, spíš zahuhlaný. To je asi největší slabina setu. Nasazení hudebníků je sice solidní, avšak trochu z něj zavání fakt, že už je pro tyhle muzikanty koncertování tak trochu rutinou. Ve výsledku si tedy říkám, že se z jednoznačného potenciálu, jaký ta jejich muzika má, dalo vydojit víc. Možná opět vina okolností, ale Dark Tranquillity mě za srdce nevzali a působili spíš tak nějak průměrně.
Onotius: Z japonských Mono jsem zvládl jenom tak třetinu setu a musím říct, že to, co jsem slyšel, mě trochu zklamalo. Na jednu stranu to zpočátku působilo atraktivně, jako příjemné zpestření, avšak problém pro mě byla ona kolegou již zmiňovaná monolytičnost. Zkrátka a dobře, u post-rocku mám rád, když se skladby stupňují a nějakým způsobem pracují s rozdílnou dynamikou. Jenomže v tomhle ohledu na mě Mono naživo působili příliš konstantně a tím pádem jsem spíš chrápal ve stoje, než si užíval hudbu. Nevím, když tak čtu všude ty nadšené ohlasy, možná je problém ve mně a mému spíš univerzálnímu vztahu k jejich studiové tvorbě, ale tohle mě příliš nebavilo…
Skvrn: Přišlo první vážné krytí – nevraživě na sebe koukali Leprous a Perturbator. Dopředu jsem upřednostňoval variantu druhou, tedy tu skočnou, elektronickou, jenomže Solberg zahostoval během Ihsahnova úřadování bezvadně a bylo opět nad čím váhat. Nakonec jsem však zůstal u prvotního rozhodnutí, vždyť na metalové festivaly se přece jezdí kvůli ambientu, darkwavu a elektronickým nasíračkám. Po půlnoci a odpoledním vydání Perturbatorova hudba vládla, navíc po loňském úspěchu hned na velkém pódiu. Spustily ostré elektronické rytmy, ustaly circle pity, vzedmuly se vlny plné tanečního trsu. Klestil jsem si cestu vpřed, načež jsem zase rychle vycouval couval. V ostrých tlačenicích pod pódiem to vypadalo jako na pro muže vyhrazeném Prague Pride a toho jsem vážně nemusel být účasten. Po zpátečce jsem se ale opět dostal do transu. Bylo to drtivé, úderné, intenzivní. A rozhodně taky zopakování zasluhující.
Onotius: Protože norské Leprous už jsem naživo v rámci jejich loňské zastávky v Praze jednou viděl, vyhlídce na jejich zdejší vystoupení jsem nepřikládal tak velký význam. Říkal jsem si, že festivalový set tenhle koncert těžko trumfne. To se však ukázalo jako neskutečné rouhání. Leprous mě totiž odpálili ještě intenzivněji. Jejich vystoupení bylo neuvěřitelně povedené a v danou chvíli na mě působilo jako živá voda. Náhle nohy přestaly bolet a já se začal dosyta opájet něčím, co jsem v duchu nazýval koncentrovanou verzí jejich pražského vystoupení. Hudebníci v čele se zpěvákem a klávesistou Einarem Solbergem dávali do vystoupení mnohé a odměnou jim byl solidní ohlas publika. Skutečně. Při „The Valley“ jsem společně s prvními řadami zpíval emocionální refrén a říkal si, že snad na ně půdu příště zas, i když už to bude potřetí. V mém soukromém žebříčku „koncert ročníku“ se tak společně s Neurosis dělí o třetí příčku.
Skvrn: Kolem jedné existovaly hned tři možnosti – dohrávající Leprous, černokněžníci 1349, nebo pelech. Nakonec jsem se rozhodl vydat cestou pravověrných čísel. Když však bylo nějakých deset minut za mnou, přicházel jsem na to, že na kázání o pravosti nemám zrovna náladu. Zvuk navíc nebyl pravý ořechový a trochu jsem hledal i nasazení, se kterým tu loni na stejném místě válčili Marduk. Nemělo cenu dál setrvávat, odebral jsem se směrem kempovým. Čtvrtek bodoval. Paradoxy se dějí a papírově nejslabší den porazil ten nejsilnější, předcházející středu.
Onotius: Poslední kapelou večera byli hutní deathmetaloví Embrional, při nichž byla atmosféra vskutku blasfemická. Začali se skoro půlhodinovým zpožděním a bylo pár technických problémů, ale to nic neměnilo na tom, že se jednalo o pohlcující show. Kotel, který v danou chvíli vypadal věru maniakálně, jsem sledoval zpovzdálí a raději jsem za soustředěného pokyvování hlavou chytal syrové zlé riffy. Hrálo se hodně z loňské „Devil Inside“, což mi vyhovovalo, neboť to je jediná deska, co od nich znám. Zkrátka vybroušené temné metalové zemětřesení, co víc dodat. Skvělé zakončení náročného dne.
10. – 13. srpna 2016, Vojenská pevnost Josefov – Jaroměř
www.brutalassault.cz
Brutal Assault rozšiřuje sestavu o další jména. Zdi Josefovské pevnosti rozezní kromě jiných také 1349, PERTURBATOR, KRONOS nebo zbrusu nový projekt tuzemské scény MORTAL KABINET.
Svůj kotel chaosu rozvíří na Brutalu norské black metalové tornádo 1349! Stejně tak se do pevnosti vrací mistr potemnělých retro syntezátorů PERTURBATOR, aby představil zbrusu nové album The Uncanny Valley.
Sestavu festivalu doplňují i dvě kapely z odlišného death metalového spektra, jmenovitě francouzská brutal death metal drtička KRONOS a italští progresivní veteráni SADIST. Na letošním Brutalu se také představí jedna z nejzajímavějších polských kapel THAW, která za sebou má turné s Behemoth a stylově se pohybuje na rozhraní black metalu, noisu a ambientu.
Z domácí scény sestavu podpoří klasický thrash v podobě DEBUSTROL a nový projekt Františka Štorma z Master’s Hammer MORTAL KABINET, který spokojuje metal, temnou elektroniku a horror core a na němž se podílejí Samir Hauser z Vanessy a rapper Řezník.
Související linky:
www.brutalassault.cz
www.facebook.com/brutalassaultfest
www.youtube.com/brutalassaultfest
Brutal Assault 2016 (sestava aktuální k 16. květnu 2016):
1349, Abbath, Aborted, Agnostic Front, Ahumado Granujo, Angelcorpse, Animals As Leaders, Antigama, The Algorithm, Archgoat, BEHEMOTH, Birdflesh, Bury Tomorrow, Conan, Coroner, Darkened Nocturn Slaughtercult, Dark Funeral, Dark Tranquility, Debustrol, Defeater, Devildriver, Die Krupps, Disavowed, Destruction, Dust Bolt, Electric Wizard, Embrional, Eskimo Callboy, Exodus, Eyehategod, Gatherum, Gojira, Grave, Gruesome, Hypnose, Chelsea Wolfe, Ihsahna, Immolation, Insomnium, Intervals, In The Woods, Iron Reagan, Jack The Stripper, Jig-Ai, King Dude, Knuckledust, Kronos, Leprous, Lightning Bolt, Lost Society, MASTODON, Mgla, MINISTRY, Misery Loves Co., Mithras, Moonsorrow, Moonspell, Monarch, Mono, Mortal Kabinet, Mutoid Man, Nile, Obituary, October Tide, Omnium, Parkway Drive, Perturbator, Plini, Rebealliun, Sadist, Satyricon, Septicflesh, Shining, Sigh, Sikth, Slagmaur, Taake, Terror, Textures, Thaw, The Black Dahlia Murder, Tribulation, Vektor, Valkyrja, Voivod, Whiplash, Wolfbrigade, Year Of No Light
[tisková zpráva]
 |
| Datum: 13.8.2011 Místo: vojenská pevnost Josefov Účinkující (obsažení v reportu): 1349, A Pale Horse Named Death, Absu, Ahab, Anathema, As I Lay Dying, Cryptopsy, Dagoba, Draconian, Exivious, Forbidden, Genitorturers, Haemorrhage, Kataklysm, Khold, Kvelertak, Sepultura, Seventh Void, Skyforger, Trigger the Bloodshed, Triptykon, Turisas, Vader
|
H.: V sobotu ráno jsem trochu přespal, což mě ve výsledku stálo účast na úvodní půlhodince Norů Blood Red Throne. Nakonec jsem měl co dělat, abych stihl alespoň kousek A Pale Horse Named Death. Americký metal zrovna moc nežeru, ale nedá se tomuhle kontinentu upřít fakt, že má opravdu silnou scénu různých těch post-něco-metal kapel. A přesně do téhle sorty patří i A Pale Horse Named Death. Hned na budíček spustili nálož středně rychlých těžkotonážních riffů, specifickou náladu a uhrančivý vokál. No, tohle bylo moc dobré probuzení. Když si představím, jaké by to mohlo být za tmy a s mlhou… uff…
H.: Nesmírně brutální palbu předvedli Trigger the Bloodshed. Death metal, technical death metal a do jisté míry i deathcore zalité do jednoho neprostupného celku tvořily tak prdel-nakopávající kombinaci, že mě ani na vteřinu nenapadlo utéct z pod pódia před deštěm. Kdo si přivstal, dostal za odměnu nářez z pódia a mokrou spršku z oblohy. Tihle Britové si za svůj výkon určitě zasloužili i lepší čas.
H.: Sobota se rozjela opravdu ve velkém stylu, jelikož i následující Absu předvedl totální maso. Myslím, že asi všechny uchvátil naprosto neuvěřitelný výkon s velkým V zpěváka a bubeníka Proscriptora McGoverna, který stíhal při ultra rychlých sypanicích ještě řvát takovým ječákem, až z toho tuhla krev v žilách. A když se asi v polovině setu zvedl z bicí stoličky a šel pozdravit dav na okraj pódia, vyloudil při tom tak neskutečný jekot, že mi málem praskly ušní bubínky. Ze samotných songů mě nejvíce rozdrtila pecka “Manannán”. Už jsem kdysi zaslechl, že Absu bývají naživo náhul jako prase, což se ukázalo být více než pravdivé. Kdo v průběhu tohohle radši vyspával nebo nasával, ať si rve vlasy!
H.: Seventh Void ukázali kromě společného kytaristy s A Pale Horse Named Death také pravý stoner metal. Podobnou muziku jsem nikdy v životě moc neposlouchal, ale musím uznat, že Seventh Void měli něco do sebe. Bylo to hezky špinavé, s nádechem rocku, a hlavně to mělo koule. CD bych si asi nekoupil, ale líbilo se mi to.
H.: V této chvíli měla nastoupit Dagoba, ale stejně jako loni nedorazila. Někde později jsem pak později zaslechl, že opět stejně jako loni měli autonehodu. Asi jsou to dobří řidiči (smích). Jejich set se posunul na konec programu na třetí hodinu ranní. V programu vznikla téměř hodinová díra na odpočinek (po loňských přesunech už asi pořadatelé nechtěli znovu nějak hýbat s časy, což považuji za rozumné, navíc byla chvíle ticha docela příjemným oddychem pro uši).
H.: Další tedy vystupují až Draconian ze Švédska. Asi největším překvapením jejich setu byl fakt, že ten jejich doom nebyl totálně zazděný denním světlem. Ani tak to sice stále nebylo úplně to pravé, ale šlo se na to dívat. Ono když doomová kapela zrovna nepodá tak strhující výkon jako Курск v pátek, bývá doom metal ve dne minimálně poloviční. Nakonec jsem tedy ani nebyl tak extrémně zklamaný, že Draconian stihli pouhé čtyři skladby (“The Drowning Age”, “The Last Hour of Ancient Sunrise”, “Bloodflower” a “Heaven Laid in Tears (Angels’ Lament)”). Líbilo se mi to, ale čekal jsem víc.
Ježura: Na Draconian jsem byl docela zvědavý i přes čas ne úplně korespondující s tím, co hrají. Není ovšem jednoduché říci, jestli moje rozpačité pocity plynou z onoho času, evidentně nalámaného zpěváka nebo snad něčeho jiného. Ale na druhou stranu – vydržel jsem až do konce dost krátkého setu a za tu dobu jsem musel uznale smeknou před sympatickou plavovláskou za mikrofonem. Tahle dáma skutečně zpívat umí, o tom žádná. Tak třeba někdy příště, milí Draconian.
H.: Náladu však rychle spravili norští blázni Kvelertak se svojí black-punk jízdou. Krásně úchylná oranžová komba, nadopovaný zpěvák (opět skoky do davu a šplhání po konstrukci pódia) a hudba tak energická, že to s člověkem šilo přímo samo. Pecky jako “Mjød”, “Blodtørst” nebo “Fossegrim” maximálně ničily vše okolo. Mít v sobě o jedno pivo a jednoho ruma víc, tak už mě nikdo neudržel a já v lítal v kotli jako blázen (smích).
Ježura: Kvelertak jsou jako nitroglycerin. Člověk s tím jenom zatřepe a BUM! Pravda, myslel jsem, že to bude mít naživo ještě o kousíček větší grády, ale i takhle jsem byl nadmíru spokojen. A při pomyšlení, jaká šleha to musí být v klubu, dostávám lehkou husí kůži…
H.: Hodně mimo festivalovou mísu byli holandští hračičkové Exivious se svým instrumentálním progresivním vystoupením. Nejen díky civilnímu vystupování, soustředěnému výkonu a absenci jakýchkoliv plachet nebo rekvizit hrála prim jenom a pouze hudba. Příznivci podobných progresivních orgií byli jistě u vytržení, ale já se musím přiznat, že mě to až zas tak nebralo. Ale velice příjemné a zajímavé zpestření to bylo, to každopádně! Rozhodně se mi Exivious líbili více než skupina následující…
H.: Parta extrémně fousatých pánů Skyforger z Lotyšska sice hnala ten svůj pagan/folk metal s vervou, ale nějak to vyznělo do ztracena, což mě celkem mrzí, neboť jsem byl na jejich výstup patřičně zvědav. Ale dost jim na bodech ubíral i fakt, z něhož kapelu nelze moc vinit, čímž mám na mysli ne zrovna povedený zvuk. Veškeré folkové nástroje, které jsou v hudbě Skyforger opravdu hodně významnou složkou, ne-li tou přímo nejvýznamnější, jako by s sebou kapela ani neměla, protože nebyly vůbec slyšet. Ani solidní výběr písniček to nezachránil. Škoda.
Ježura: Opět musím do poslední čárky souhlasit s H. Na doporučení několika známých jsem od Skyforger čekal dost, ale dostal jsem jenom čím dál nudnější nudu, kterou nějak nedovedu rozklíčovat a analyzovat. Odešel jsem přibližně v půlce, kdy shodou okolností hrála skladba, jejíž pasáže Skyforger půjčili Rusům Аркона pro skladbu “На Моей Земле”…
H.: Nijak mě nebrali ani Forbidden. Uznávám, že mé znalosti jejich tvorby jsou absolutně na nule a že na jejich koncert jsem se šel mrknout jen tak z dálky, ale jejich obyčejná a standardní thrashovitá cirkulárka (kterou by podle mých informací Forbidden být neměli, ale naživo to tak vyznělo) mě ani náhodou nepřesvědčila, abych se po jejich nahrávkách pídil.
Ježura: V zájmu objektivity musím hned na začátek uvést, že jsem si v průběhu setu Forbidden hověl na tribuně, ovšem to, co se ke mně doneslo, povážlivě laškovalo s mým dávivým reflexem. Tuctové, pustě agresivní, v čistých pasážích ukrutně falešné. Bída, utrpení a nikdy víc!
H.: Opravdu kvalitně pobavili až španělští grindeři Haemorrhage. Sice přijeli bez baskytary, jíž se tedy chopila kytaristka Ana ve slušivém oblečku zdravotní sestřičky (mužské publikum také hned po jejím vstupu na pódium náležitě zbystřilo smysly, zejména zrak), ale stejně měl ten jejich patologický mazec koule. Největší podíl na tom měl samozřejmě od krve zborcený frontman Lugubrious, který si na pódium postupně přitáhl umělou nohu (do té se s náramnou rozkoší zakusoval) nebo mozek ve skleničce (obsah se stejnou rozkoší vypil), v jednu chvíli si pak i nasadil košík pro psa a proháněl se po stage po čtyřech (přičemž nezapomněl pomočit odposlechy). Jasně, hlubokomyslné to zrovna nebylo, ale sranda obrovská.
Ježura: Netušil jsem, že se mi kdy bude grind líbit a že mě navýsost pobaví! V případě Haemorrhage se tak dělo od samého začátku do úplného konce a bylo mi skoro líto, že tihle Španělé nezahráli déle. Zpěvák: “Christina Aguilera? Fuck you! Lady Gaga? Fuck you! Haemorrhage? Fuck y… oh no no no, not Haemorrhage.” Kytarista: “Fernando? Fuck YOU!”
H.: S podobně ujetou show přišli i Genitorturers. U nich však nehrál hlavní roli zpěvák, nýbrž zpěvačka oblečená jak štětka, která si taktéž přinesla pár zajímavých rekvizit (plastová mačeta od krve, která později letěla do davu, panenka na šňůrce, ale i láhev Jacka Danielse, jejíž obsah byl rozléván všude okolo) a navíc k tomu ještě spustila kadenci přisprostlých a úchylných hlášek. Zajímavou postavou byl ovšem i baskytarista, u něhož si člověk nemohl být jistý, jakého je to individuum pohlaví. Spousta lidí na to později nehorázně nadávala, ale mně se to moc líbilo, i když to, co hráli, jsem vnímal spíše okrajově (smích). Víc takových bláznivin!
Ježura: Asi jsem úchyl, ale tohle se mi při vší obscénnosti, sexismu a pámbu ví při čem ještě líbilo, a to dost. Industrial rockové zpestření v režii manželky Davea Vincenta, Gen, mi zvedlo náladu a dokonce jsem ani neschytal moc toho červenýho humusu, co do lidí Gen pumpovala ze stříkací pistolky poněkud falických proporcí. Speciální potlesk pro bubeníka – ten ví, jak i s málem udělat dobrou show! A dokonce zazněla moje oblíbená “Lecher Bitch”, juchu! Netušil jsem, že ji někdy uslyším naživo [k zahraným songům ještě dodám, že skvěle vyzněly i “Sin City” a hlavně “Devil in a Bottle”, kterou bych asi označil za vrchol setu a při níž zpěvačka dělala voloviny se zmiňovanou lahví Jacka Danielse – pozn. H.]…
H.: U Vader nechápu jednu věc – jak je možné, že z alba je to takový skvělý náser a naživo taková strašná nuda. Covery od Black Sabbath a Slayer sice potěšily, ale to bylo asi tak všechno. Tihle Poláci ten svůj death metal drhnou na koncertech na můj vkus až moc předvídatelně a neinvenčně.
Ježura: Ač jsem si to původně nechtěl přiznat, H. má už snad pomilionté pravdu. Vystoupení sice lehce gradovalo, ale zamrzelo, že z novinky, která vyšla předešlého dne, zazněla pouhopouhá jedna skladba “Come and See My Sacrifice” a vůbec nedošlo na hymnickou “This Is the War”. Třeba to příště klapne a bude to fakt nářez, fakt bych za to byl rád.
H.: Další Turisas jsou přesně opačný případ. Z alba kýč jak hovado, poslouchat se to skoro nedá, ale na koncertě totální bomba. Vědí, jak svou show hned od začátku nakopnout, umí dostat dav do varu a celé to vygradovat do excelentního závěru (s vrháním toaleťáku místo konfet). Pozornost mužské části publika navíc strhávala opravdu sličná akordeonistka Netta Skog, ale nejen díky ní byli Turisas vážně skvělí. Navíc potěšilo, že z aktuálního alba “Stand Up and Fight” zahráli ten jediný song, který tam je opravdu dobrý – “Take the Day”. Jo, a taky nezahráli “Rasputin”, což asi spoustu lidí rozladilo, ale já si myslím, že i bez toho to bylo super. A navíc ty jejich zmalované ksichty vypadají opravdu dobře (smích).
Ježura: Ohledně vystoupení Turisas mám trochu rozpolcené dojmy. Na jednu stranu hráli přespříliš skladeb, které mě vůbec neberou, na stranu druhou ale předvedli takové pódiové divadlo, jaké jim může kde kdo závidět. Obecně vzato tím u mě značně stoupli v ceně a třeba bych se na ně zašel podívat i sólo – už jenom kvůli překrásné Nettě Skog. Fakt jsem podle fotek netušil, že je tak moc hezká…
H.: Co se týče Cryptopsy, najeďte si o kousek nahoře odstavec o Trigger the Bloodshed, znovu si ho přečtěte a jenom zaměňujte jména kapel. Opět kulervoucí, technicky namakaná sbíječka bez milosti. I když podle znalců tvorby byl zvuk na prd, já jsem si nějakého zásadnějšího problému nevšiml, viděl jsem jen luxusní death metalovou smaženici, předlouhé hřívy zpěváka a baskytaristy a jednoho totálně šíleného Flo Mouniera za bicími.
H.: As I Lay Dying byli lepší, než bych si byl odvážil tipnout. Z CDčka mě to vždycky nehorázně nudilo a všechny ty melo-refrény mi přišly strašně teplé (což ovšem není případ pouze As I Lay Dying, spíš žánru obecně), ale naživo to všechno sepnulo dohromady do jednoho hodně nabušeného celku. Kromě toho jistě i posluchači menšího vzrůstu ocenili, že hudebníci hojně využívali trojice přistavěných plošinek, na nichž si je mohl do sytosti prohlédnout každý. V setlistu nebyl problém zaznamenat spoustu známých songů, ale mě osobně nejvíce zaujala “Nothing Left”, jíž považuji možná za tu nejlepší pecku, co kdy As I Lay Dying napsali (asi to bude tím, že je jediná, v níž mi nevadí ani ty “teplé” refrény).
H.: Přímo kouzelnou atmosféru vyčarovala Anathema. To bylo opravdu skvostné vystoupení. Víc snad k tomu ani nemám co dodat, takže nechám promluvit i kolegu, aby dostal trochu více prostoru (smích):
Ježura: Aaaaach, Anathema… Spolu se Satyricon můj druhý vrchol festivalu. Něco podobného jsem do té doby nezažil a ani v nejmenším nečekal. Tak klidná hudba a jaké dovede mít na velkém pódiu koule! Začínám být přesvědčeným polytheistou, protože jenom bratři Cavanaghové jsou tři a éterická a přesto tak pozemská víla v těle Lee Douglas k tomu. To se nedá slovy popsat, u toho byste museli být…
H.: Ze Sepultury jsem viděl jenom úvodní song a opravdu mě potěšilo, že Derrick Green si vzal na sebe triko české kapely Tortharry (zasvěcení vědí, že se vzájemně znají). Pak jsem si šel ale vystát první lajnu na Triptykon, tudíž nemohu moc hodnotit…
Ježura: A to já si zase zahodnotím. Sepulturu jsem z desky zkoušel poslouchat několikrát a pokaždé bez úspěchu. Nějakým zázrakem mě ale dovedou naživo strhnout a nepustit. Stejně jako loni byl tohle prvotřídní nářez a “Roots Bloody Roots” hulákal snad celý Josefov…
H.: Mlaťte mě, bijte mě, ale tvrzení, že Triptykon předvedli něco naprosto geniálního, nejlepší vystoupení festivalu (tohle podtrhávám!), stejně neodvolám! Kdo nemá ani páru, kdo to jsou Celtic Frost a Thomas Gabriel Fischer, ten to asi nepochopí, ale my znalí víme, že geniální hudebník rovná se geniální hudba, od čehož už je jen krůček ke geniálnímu koncertu. Něco tak dřevního a jednoduchého, ale zároveň neskutečně silného a poutavého dokáže tvořit jen jediný člověk na světě. Podobně hutnou a intenzivní atmosféru jsem snad ještě nežral. Sice zaznělo jenom po čtyřech peckách – 2× Celtic Frost (“Procreation (of the Wicked)” a “Circle of the Tyrants”) a 2× Triptykon (“Goetia” a “The Prolonging”) -, ale pokud vezmeme v potaz, že “Goetia” má přes 10 minut a “The Prolonging” dokonce celých 20 (žádné zkracování!), byla to dostatečná nálož (čímž netvrdím, že bych si nenechal líbit i víc). Extáze! Orgasmus!
H.: Nevím, jestli to čistě náhodou nebylo díky hraní po Triptykon, ale Kataklysm mě tentokrát moc nepodrtili. Ale taky to mohlo být jenom tím, že už jsem je přece jenom viděl asi tak stokrát a pokud tedy nepředvedou něco tak zdrcujícího jako v květnu na Metalfestu, tak z toho vlhké trenýrky nemám. Nechápejte mě zase špatně, průser to nebyl ani náhodou, výběr songů super, kapela jela bez zaváhání a profesionálně, ale něco tomu prostě ten večer chybělo. I když mě možná jen naštvali tím, že zrušili autogramiádu, protože se jim na ní nechtělo (smích).
Ježura: Pravda, taky mi to přišlo o něco málo slabší než na Metalfestu [oproti Metalfestu to bylo o hodně slabší, ne jen o něco málo – pozn. H.], ale jak čas ubíhal, dostal jsem se do stavu, kdy jsem rozdíly přestal vnímat a navzdory pokročilé hodině dostal svoji rezavou a prachem zanesenou tělesnou schránku do otáček. Jen doufám, že do mého příštího setkání s Kataklysm zvládnu kapelu aspoň trochu naposlouchat. Pak věřím, že to bude bomba!
H.: Kdo mě ale zničil, to byli 1349. Zvuk sice stál za jednou velkou vyližprdel a měl jsem v některých chvílích i problém rozeznat, co hrají, ale oproti tomu samotná skupina byla tak totálně dechberoucí, že vyprodukovala naprosto dokonale surovou a nenávistnou atmosféru, jakou od pravého norského black metalu očekávám. Malým mínusem bylo, že šlo cítit, že za bicími nesedí Frost (a to tam na Brutal Assaultu byl o den dříve se Satyricon – mohl si to ten vůl odbouchat i se 1349), ale vše vynahradil démonický zpěvák Ravn. A čuměl jsem jak péro z gauče, jak moc nářezově zněly naživo songy z “Demonoir”, třeba taková “Atomic Chapel”… slovo “peklo” se přímo dere na jazyk!
H.: Ale to ještě nebyl všemu norskému black metalu konec. Ihned vzápětí nastupují Khold v čele s frontmanem Gardem a jeho nezaměnitelným corpsepaintem. Kdo má trochu přehled, ví, že ten zdánlivě jednoduchý black metal říznutý black’n’rollem má v sobě daleko větší hloubku, což Norové dokázali i na Brutal Assaultu. A zase – na pódiu nebylo nic než jen samotná skupina, žádné další voloviny okolo, ale její výkon byl natolik podmanivý, strhující a hypnotický, že nejenže nešlo ani vteřinku odtrhnout oči od koncertu, ale napětím se nešlo ani hýbat.
H.: Pomalu už se jde do finiše, areál již řádně prořídl a na řadu přicházejí funeral doom metaloví námořníci Ahab. Zahráli pouhopouhé tři kusy (“Below the Sun”, “The Divinity of Oceans” a “The Hunt”), ale i to stačilo k přesvědčení všech přítomných, že šlo o hutný těžkotonážní monument bez smilování. Holt některý metal není extrémní co do rychlosti, ale do naprosto opačného rychlostního extrému. Ohromnou radost mi udělalo, že se Ahab ze dvou třetin věnovali nepřekonatelnému debutu “The Call of the Wretched Sea” (druhé album “The Divinity of Oceans” je přece jenom o třídu níž), zvláště taková “The Hunt” zněla naprosto monumentálně. K dokonalosti chyběla jen jediná věc – aby hustě pršelo. K téhle kapele by to neskutečně sedlo.
H.: Úplně posledním účinkujícím se stala Dagoba z Francie, která se tedy konečně uráčila dorazit. Žabožrouti začali hrát těsně po třetí hodině ranní, ale i tak to tam parádně rozjeli a zbytku přítomných vehnali do žil poslední zbytky energie a chuti šílet v kotli. Nejvíce to na pódiu rozjel bubeník Franky, jenž to tam drtil hlava nehlava. Společně s Absu a Cryptopsy asi nejlépe odtlučená show dne. Dál už jen poslední circlepit a je definitivně konec.
Zhodnocení:
H.: Na závěr ještě pár poznámek. Organizačně bylo vše zvládnuto na jedničku s hvězdičkou s výjimkou páskování ve středu, které bylo naopak tak na čtyři mínus a to jsem ještě hodný. Když pominu, že otevření areálu se zpozdilo o více jak hodinu, pořadatelé absolutně nezvládli kontrolu vstupenek (ta probíhala kvůli falešným kusům v oběhu) a páskování, takže se tvořila mnoha(ale opravdu mnoha)hodinová fronta. Navíc byla tři okénka, každé pro jiný typ předprodeje, ale nikdo nevěděl, kam si stoupnout, spousta lidí ani nevěděla, že je to nějak rozdělené, tak se pak rvali přes sebe, do toho se další lidi rvali na opačnou stranu k opáskování; někdo si zase vystál řadu na opáskování, kde mu řekli, že si vstupenku musí nejdřív nechat zkontrolovat, což nevěděl, takže se cpal zase zpátky skrze dav lidí. Prostě chaos. Alespoň že zbytek festivalu už pak běžel jako na drátkách.
H.: Další výraznou změnou bylo zavedení vratných zálohovaných kelímků. První den jsem na to ukrutně nadával, ale do konce festivalu jsem tomu docela přišel na chuť a musím uznat, že to má opravdu něco do sebe a že je to dokonce i hodně super. Minimální házení piva do davu (jak já tohle nesnáším – za to by se měly sekat koule!) téměř vymizelo (viděl jsem to dvakrát za celý festival… v loňských ročnících to bylo tak dvakrát za hodinu), žádný bordel po zemi, prostě paráda. Sice to tahání kelímku neustále s sebou mě štvalo, ale to jsem řešil tím, že jsem ho přenechával kámošovi, aby ho nosil za mě (smích). Ani ten limit na vrácení maximálně čtyřikrát mi nevadil, dokonce jsem ho zdaleka ani nevypotřeboval. A s tím vším spojené snížení ekonomické zátěže festivalu je určitě taky plus. Pro příští ročník jednoznačně zachovat!
H.: Když už jsem nakousl z dálky to pitivo, musím letos konečně pochválit pivní mok v areálu. Gambrinus jsem sice nepil, protože už jen při pohledu na něj mi bylo jasné, že mi chutnat nebude, ale Kozel byl nepokrytě luxusní! Mňam!
H.: Co mě naopak ale neskutečně doslova sralo celý festival, to byla hrůznost zvaná Monster stage na místě, kde se ještě v loňském roce nacházel stan pro autogramiády. Chápu, že jakože sponzor, ale tohleto bylo vážně hnus. Alespoň že všechno zlé je k něčemu dobré a místo pro podpisovky se přesunulo do budovy pod střechu, což jsem opravdu uvítal. Jen škoda, že na autogramiády byl stejný vchod jako do press centra, takže se novináři museli rvát před řadu čekající na podpis. Pro příští rok by to chtělo tuhle drobnůstku ještě nějak vykoumat.
H.: Další rozporuplné mám z obrazovky mezi oběma pódii. Na jednu stranu skvělé, že se na ní promítaly informace o změnách programu a o tom, kdo právě hraje (plus samozřejmě reklamní upoutávky na další koncertní akce pořadatele), na druhou stranu byl však průser, že mnohdy tyto promítačky pokračovaly ještě v době, kdy nastupovala kapela ke hraní a zvuk z upoutávek tak rušil intro či dokonce i první song. A taky by ta obrazovka mohla být o kousek výše.
H.: Možná to takhle vypsané budí dojem, že byl letošní ročník Brutal Assaultu nezvládnutý, ale to rozhodně není pravda. Kromě kelímků jsem totiž vypíchl jen ty negativní věci, ale je nutno vzít v potaz, že to byla v podstatě jediná negativa, co jsem za celé čtyři dny v Josefově zaznamenal. Zbytek byl vážně na výbornou. Navíc je příjemné vidět, že se organizátor opravdu rok od roku snaží zlepšovat, co se dá. A to se cení!
H.: Na úplný závěr se už jen sluší dodat, že na další ročník již byli potvrzeni Moonspell, Textures a Virus (jen nevím kteří – kapel tohohle jména je jak much, ale tipoval bych to na ty norské avantgardisty). Takže zase za rok!
 |
| Země: Norsko Žánr: black metal Datum vydání: 26.4.2010 Label: Indie Recordings Tracklist: Hodnocení: 6/10 Odkazy:
|
Mezi těmi, jejichž kořeny neleží na přelomu 80. a 90. let v období druhé vlny black metalu, patřili 1349 vždy mezi nejlepší zástupce v rámci subžánru true norwegian black metal. Tento fakt se však otřásl v základech po vydání čtvrté desky kapely – minulého počinu „Revelations of the Black Flame“, v jehož rámci se 1349 na svůj blackmetalový základ rozhodli naroubovat obrovské množství experimentů. Což o to, já osobně proti experimentům nic nemám, a zvláště pak v black metalu, který svou filozofií přímo vyzývá zkoušet také něco nestandardního… jenže obdobné záležitosti se prostě musí umět a stvořit experiment tak, aby měl hlavu i patu a byl lákavý jak pro svého autora, tak pro posluchače, to není jen tak… a 1349 patří mezi ty, kteří si při svém pokusu nabili hubu.
Pravda je taková, že s odstupem času už mi „Revelations of the Black Flame“ nepřijde jako vyložený shit, jak tomu bylo těsně po jeho vydání, a některé momenty opravdu nebyly marné (viz například na desce jediná opravdu výborná „Uncreation“), což svým způsobem mohlo naznačovat, že 1349 se možná nevydali tak úplně na špatnou cestu, jak se mohlo zpočátku zdát, jen na ni vykročili levou nohou. A ten důvod, proč tu o tom vůbec mluvím, je takový, že pouhý rok od „Revelations of the Black Flame“ norští černokněžníci přicházejí s další dlouhohrající nahrávkou „Demonoir“.
A teď tu vyvstává celkem logická otázka – kudy se vydají? Budou pokračovat dál po cestě vytyčené „Revelations of the Black Flame“, čili po cestě experimentu? Nebo se otočí na podpatku těžké boty a hurá zpátky na prošlapanou stezku pekelného nářezu? Silácká oficiální prohlášení toho moc neříkala a mě osobně spíše odrazovala. Na jednu stranu skupina (label) slibovala návrat k nekompromisním kořenům, na druhou stranu však ve zprávě byla taková lehce nevinná větička, že se chystají „šokovat a dále prozkoumávat žánr“. Takže jak tedy?
Internetoví „fanoušci“ po poslechu prvních 30 vteřin úvodní „Atomic Chapel“ hlásí: „1349 jsou zpátky,“ a dál to neřeší. Opravdu je ale tomu tak? Ano, na první pohled (poslech) se zdá, že ano. Jenže… samozřejmě je tu jedno malé „ale“. Pokud se totiž dostanete dál než k povrchnímu poslechu, není těžké odhalit, že 1349 se své chuti po experimentu zas tak docela nevzdali. Důkazem budiž hned právě ona „Atomic Chapel“, která sice začíná absolutním zlem, ale celkem brzy vystrčí růžky touha po progresivitě a posunutí se dál, avšak veškeré tyto „vylomeniny“ jsou více zastrčené a lépe zapuštěné do celku (rozuměj do black metalu). Že by 1349 zvolili metodu „vlk se nažere a koza zůstane celá“? Proč by ne? Možná, že právě tohle je to možná nejlepší řešení, jak ukojit (udobřit si?) fanouškovskou základnu navyklou na pekelné marše „Liberation“ & spol. a zároveň ukojit i své skladatelské choutky. Faktem ale zůstává, že „Demonoir“ má přece jenom více než ke svému předchůdci blíže k předešlým album, neboli kulantněji řečeno – je tam víc toho black metalu.
Co ale zůstalo zachováno od minula – a to nepovažuji zrovna za šťastné – je onen prapodivný pokus o ambient, který se na „Demonoir“ vyskytuje ještě ve větší míře než minule. Nějaké ty (pracovně tomu třeba říkejme) mezihry se vyskytují každou ob-stopu a je to vážně úlet. Čistě jen proto, že jsou tvořeny v podstatě jen tichem, někdy (a to je vrchol invence!) šumem. Nechápu. Možná tam jsou jen na natáhnutí hrací doby na 50 minut, jiný důvod mě nenapadá. Jediná tato mezihra, která má nějaký smysl, je „Tunnel of Set III“, kde akustická kytara navnazuje a pomalu přechází ve skladbu „Psalm 7:77“. Ale jinak jsou ony „Setovy tunely“ úplně o ničem.
Otázku, co že tedy 1349 na „Demonoir“ vlastně hrají, jsme již obšírně vyřešili, zbývá nám však ještě jeden důležitý bod před koncem recenze – v jaké kvalitě to hrají. A v tomto případě už musím být lehce skeptický. Nevím, jestli je to uzpůsobeno mojí částečnou ztrátou důvěry v hudbu 1349 díky „Revelations of the Black Flame“, ale novinka na mě i přes ten vlastně uskutečněný návrat ke kořenům stále působí tak trochu roztříšněným a značně nevyrovnaným dojmem. Nejedná se o špatnou desku, to ne, a se svým předchůdcem si „Demonoir“ bez sebemenšího problému vytře řitní otvor jen to čvachtne, ale pořád tam stále necítím tu drtivou sílu, jíž byli 1349 pověstní do alba „Hellfire“. Nejedná se o zklamání, v porovnání s „Revelations of the Black Flame“ mě album spíše těší, ale prostě to ještě pořád není ono, něco málo tam stále chybí, i když cesta nastolená „Demonoir“ je zjevně ta správná (ono řešení s vlkem a kozou). Nezbývá nám však nic jiného než vyčkat další nahrávky, abychom dostali tu správnou odpověď. To je ale ještě hudba budoucnosti. A současnost v podobě „Demonoir“? Té prozatím dávám lepší 6 a uvidíme, jak mi to bude znít za delší čas…
P. S. Nejlepší skladby: „Atomic Chapel“ a „The Devil of the Desert“.
 |
| Země: Norsko Žánr: black metal Datum vydání: 25.5.2009 Label: Candlelight Records Tracklist: Hodnocení: 3/10 Odkazy:
|
Když se Norové 1349 vyřítili před pár lety na scénu a vydali v krátkém sledu tři alba, vyvolali docela solidní rozruch, protože „Liberation“, „Beyond the Apocalypse“ i „Hellfire“ byly ukázky našláplého true norwegian black metalu. Po čtyřleté díře v diskografii se teď vracejí se svojí novinkou. Takový stylový kotrmelec ale nemohl čekat vůbec nikdo…
Některá hodnocení čerstvě vydaného „Revelations of the Black Flame“ už teď hovoří o průseru roku. Je to vážně tak hrozné? Jak se to vezme. 1349 totiž black metal zpomalili, jak jen to jde, přidali trochu dronu a špetku sludge a celé to mírně zalili ambientem. Se stylovým přerodem osobně problém nemám, jen se to kapele moc nepovedlo. Deska má hodně tváří, ale ani jednu pořádně. Celé je to roztříštěné a kvalitou hodně nevyrovnané. I proto jsem se rozhodl pojmout recenzi formou, která ani mně moc nevyhovuje – písničku po písničce. V tomhle případě to ale nejde jinak.
„Invocation“: Na začátek dost nudné a zdlouhavé intro, ale jak se přidají kytary a Ravn se svým zpěvem, není to špatné. Naopak, část s pomalým riffem a Ravnovým odříkáváním je dokonce i dobrá. Jak se později ukáže, jedna z nejlepších věcí na albu.
„Serpentine Sibilance“: Druhý song je už o poznání horší. Rovněž pomalé tempo, jen to nemá žádnou šťávu. Občas probleskne ucházející nápad, ale jinak je to o ničem. Pořád to ale stačí na horní polovinu tabulky „Revelations of the Black Flame“.
„Horns“: 1349 poprvé ukazují ambientní tvář… a nestojí to za nic. Lépe se to vystihnout nedá. To nezní jako ambient, ale spíš jako jeho parodie. Absolutní nuda.
„Maggot Fetus… Teeth Like Thorns“: Snad jediná rychlá věc na albu. Oproti předchozímu výtvoru to zní jak balzám pro uši, ale při vzpomínce na pecky ze starších alb úsměv rychle zamrzá. Nic extra, ale dá se to. Maximálně nepovedené je pak řvavé sólo, které se do songu vůbec nehodí.
„Misanthropy“: Další porce ambientu a další nuda. Takhle se ambientní muzika nedělá. Bez nápadu.
„Uncreation“: Jediná písnička na „Revelations of the Black Flame“, kterou jsem si alespoň trochu oblíbil. Dokola se opakující pomalý ústřední motiv se střídá s trochu rychlejšími částmi a nezní to špatně. Jen to sólíčko to opět kazí, vůbec tam totiž nesedí.
„Set the Controls for the Heart of the Sun“: Jedna z největších kravin na albu. Absolutně nepovedený cover od Pink Floyd. Ani originál mi sice k srdci nikdy nepřirostl, ale tohle? Ne, díky, prosím další.
„Solitude“: Naštěstí to není cover legendárního songu od Candlemass (ani se mi nechce domýšlet, jak by to dopadlo), jen další ambientní nuda. Není k tomu moc co dodat.
„At the Gate…“: Ani poslední song dojem moc nevylepší. Naopak, je to „pro změnu“ zase nenápaditá uspávačka. Ještě, že už je to konec.
Popravdě nevím, co k desce říct. Je to propadák. Úplný průser roku to pro mě není (už sem totiž slyšel nového Mansona), ale i tak to nestojí za nic. Jen příští album kapely ukáže, jestli je „Revelations of the Black Flame“ nově nastolená cesta, nebo jen nepovedený úlet. Ale jestli se jedná o první možnost, chtělo by to pro příště hodně vylepšit kvalitu.
 |
| Datum: 15.8.2008 Místo: vojenská pevnost Josefov Účinkující (obsažení v reportu): 1349, All Shall Perish, Anathema, Behemoth, Cradle of Filth, Debustrol, Entombed, Neurosis, Primordial, Psychotic Despair, Swallow the Sun, The Berzerker
|
Úvodní den se povedl. Náladu trochu mohlo zkazit to, že se celý camp probudil do vydatného deště, nikoliv však mně. Ještě stále v oldschool náladě z Mayhem jsem toto black metalové počasí akorát přívítal. Takovéhle počasí vydrželo s mírnými přestávkami až do konce Brutal Assaultu.
Po vyčištění zubů (pomocí zelené jak jinak, zubní pasty nejsou oldschool!) jsem se vydal na domácí grindový prasečák Psychotic Despair. Byla to sranda, grindová sranda. V deset dopoledne sice moc velké kotle nebývají, přesto se už takhle ráno našlo pár přiopilých magorů v pytlích na odpadky, kteří se to trochu snažili rozhýbat.
Jako další jsem měl v plánu navštívit vystoupení Tisíc let od ráje. Z toho nakonec sešlo, protože jsem musel pomocí většího množství zelené navazovat kontakty s rakouskými sousedy. Úplně jsem zapomněl na čas a málem mi utekli i Debustrol v poledne. Ještěže jsem šel zrovna na záchod, když začínali hrát. Debustrol mají podobný problém jako Törr – každý koncert je v podstatě stejný. Aspoň ale vždycky vím, na co jdu a co očekávat. Před tak velkým publikem jako na BA Debustrol hrají opravdu zřídka, a tak se svého koncertu zhostili s opravdovým nasazením. A bavilo mě to nemálo. Už aby konečně vydali to nové album.
Když skončili Debustrol, šel jsem pokračovat v debatě s rakouskou partou. Společně jsme se vydali až na All Shall Perish. Veškerý takovýhle deathcore nebo metalcore a jakýkoliv jiný core mě moc nebere, ale zrovna dnes mi to sedlo. Skočil jsem přímo do největšího kotle. Hudbu jsem neposlouchal, kapelu nesledoval. Věnoval jsem se kotli, kde se circlepit s moshpitem střídaly jako o závod.
Na chvíli jsem si pak šel odpočinout a ve čtyři hodiny jsem vyrazil na australské řezníky The Berzerker. Prvním překvapením pro mě byl živý bubeník. Automatické bicí jsou totiž poznávacím znamením The Berzerker. Nevím, zda byl ten bubeník pouze na ozdobu, nebo jestli to doopravdy zvládl uhrát (jestli ano, tak se divím, že mu hnáty neupadly), vím ale jistě, že to byl totální nářez. Ještě větší než z alba. A kotel byl také nemalý. The Berzerker byli tak brutální, že jim 2x vypadl zvuk, protože aparatura takovou nálož nevydržela (no dobře, vypadlo to kvůli neustálému dešti a vodě, která všude zatékala, ale takhle to znělo drsněji). Jen škoda, že už The Berzerker zahodili ty svoje latexové masky. Ty byly tak strašně amatérské, až byly k sežraní.
Swallow the Sun, kteří začali hned po Australanech na Obscure Stage, jsem si rovněž ujít nenechal. Už jen proto, že je doom metal můj druhý nejoblíbenější styl hned po blacku a zrovna tihle Finové patří v doomu k tomu nejlepšímu. Jenže jsem si je neužil, ale vůbec to nebylo kvůli jejich špatnému výkonu, chyba byla na mé straně. Když jsem zažil takový masakr jako The Berzerker, nedokázal jsem se během minuty přeladit na přemýšlivou hudbu Swallow the Sun. Možná tomu napomohlo i denní světlo, za kterého hráli. K doomovým skupinám se hodí nejlépe tma. Budu si je někdy muset odchytnout znovu, až se u nás zase zastaví a až budu mít doomovější náladu.
Na Despised Icon a Soilwork jsem se vybodnul. Vrátil jsem se až na Primordial z Irska a na jejich epický metal. Nikoliv však epický ve smyslu trendu, jak se to v poslední době v metalové hudbě nosí. U nich to jde od srdce a jsou jedna z mála kapel (nebo možná jediná), které to věřím. Na živo je to výborné a atmosféře napomáhalo i deštivé počasí po celou dobu jejich vystoupení. Jen nechápu, jak někdo může na něco takového rozjíždět kotel. Tohle není hudba k pogování, ale k poslechu a k přemýšlení.
Následovali Entombed. Pravý švédský death s koulema. Skupinu táhne zpěvák L-G Petrov. Ten do mikrofonu zvracel s takovým nasazením, že se z toho nakonec doopravdy poblil. A největší bomby? Jednoznačně “When in Sodom” a závěrečná hymna “Left Hand Path”.
Na to, jak známým jménem už polští Behemoth jsou, se v naší malé zemičce ukazují relativně často (jen loni tady hráli třikrát), přesto jsem viděl poprvé právě až na Brutal Assaultu (už se stydím), a to i přesto, jak moc mám jejich hudbu rád. Čekal jsem hodně, ale ne takřka dokonalé vystoupení, jaké Behemoth předvedli. Docela mě jen mrzí jediná zahraná skladba z nejnovějšího alba “The Apostasy” (“At the Left Hand ov God”). To si ale nevyberu. Kdybych chtěl slyšet všechny mé oblíbené písně od Behemoth, mohl by Nergal & spol. přehrát celou svou diskografii. Překvapil mě i hostující BigBoss z Root, který si s Behemoth střihl předělávku “Jáma Pekel” od legendy Master’s Hammer.
Noční program byl hodně zajímavý, proto jsem se rozhodl vynechat Anathemu. Viděl jsem jen poslední píseň. Byla to však zrovna předělávka od Metallicy, proto nemůžu moc soudit. Zato Cradle of Filth jsem v žádném případě vynechat nemohl. Vím, že bych je měl jako správný “evil a true” black metalista nenávidět pro komerci, ale já je mám celkem rád. Ani ta dvě poslední “vyměklá” alba mi s odstupem času nepřijdou tak hrozná. První, co mě přímo bouchlo do očí, byl ostříhaný Dani. Jenže se zkracováním jeho vlasů se krátí i životnost jeho hlasivek. Ne, že by neuměl zpívat, naopak stále je podle mě dobrým zpěvákem, jen už nevyzpívá to co kdysi. Alespoň to zachraňoval výběr písniček. Pokud se nemýlím, z každého alba kromě “Damnation and a Day” (2003) zazněl alespoň jeden song. Zvláště čtveřice starých pecek “The Principle of Evil Made Flesh”, “The Forest Whispers My Name”, “Dusk and Her Embace” a “Cruelty Brought Thee Orchids” mi udělaly radost. Ani jsem toho od Cradle of Filth moc neočekával, ale nakonec to bylo v pohodě. Někdo jejich věhlasu by podle mě zvládl zahrát i o mnoho lépe, ale nebylo nějak hrozné. Ale na to, že to byli hlavní hvězdy festu… no nevím, nevím. Byly tam skupiny, které zahrály o mnoho lépe, ale i hůře. Uteklo to ale s nimi docela rychle a pod pódiem byl snad největší nával.
Na Neurosis jsem zjistil, která jediná skupina se z celého festivalu nechtěla nechat natáčet. Důvodem byla jejich vlastní projekce. Tím mě ale celkem vypekli, protože jsem je chtěl sledovat jen na obrazovce (držel jsem si totiž místo v řadě na následující 1349). Velká škoda, musel jsem jen poslouchat. A že jsem slyšel zajímavé věci, leč takové, které si můžu pustit doma sám a taky je budu “jen” slyšet.
Přál jsem si, aby mi 1349 dokázali, že se to čekání na ně a trestuhodné prošvihnutí Neurosis vyplatilo. S obavami jsem vzhlížel k bicím, na kterých totiž předvádí na studiových nahrávkách své umění samotný Frost ze Satyricon. Frost se nakonec neukázal, protože tou dobou nahrával v USA nové album Satyricon, “The Age of Nero”. Místo něj nastoupil nějaký plešoun. Vůbec jsem nebyl schopen identifikovat, co to je za týpka, ale na bicí rozhodně uměl. Za ty nehorázné sypačky, co předváděl při zvučení, sklidil nemalý potlesk. A dokázali mi tedy 1349 nahradit zameškané Neurosis? Ano, dokázali, a to na 200 %. Tohle bylo přesně to, co mám rád. Pravý black metal. Maximálně true, jak to umí jen norské kapely. Nejdříve do naprosté tmy vběhl zpěvák Ravn s pochodní, trochu si zaplival oheň (a že mu to šlo hezky). Podruhé se vrátil už s celou skupinou. Žádné kecy jako “Čau, Brutale!” nebo něco podobného, rovnou to odpálili písní “To Rottendom”. A pak už to šlo ráz naráz. Projeli všechny důležité songy, jako “I Am Abomination”, “Riders of the Apocalypse”, “Chasing Dragons” nebo závěrečnou “Sculptor of Flesh”. Bylo to maximálně dokonalé, jak jen black metal může být. Takhle mě za celý fest odrovnaly jen tři skupiny – Septicflesh, Mayhem a právě 1349.
