V dnešní recenzi se opět jednou ponoříme do experimentálního bahna mini-scény okolo slovenských labelů Sky Burial Productions / Nomad Sky Diaries a představíme si společný počin jedné české a jedné slovenské formace, který by měl potěšit příznivce odporné, nelehce stravitelné hudby, v jejíchž útrobách se smývají hranice mezi black metalem a hlukovými žánry. Jedna zbytečně dlouhá věta na úvod by byla, vrhněme se tedy rovnou na věc.
Bezejmenný počin svádí dohromady českou skupinu Semai a slovenské 777 Babalon. Myslím, že obě jména by neměla být neznámým pojmem pro ty z vás, kdo se o podobné hudební hlubiny zajímáte alespoň trochu podrobněji. Nahrávka je formálně asi spíš splitem, nicméně ne čistokrevným. Vedle tří vlastních skladeb Semai a jednoho vlastního songu 777 Babalon se tu totiž nachází i kompozice „Drunk with the Blood of the Saints“ stvořená společnými silami, které navíc nechybí mnoho k tomu, aby se vyškrábala na půlhodinovou hranici. Vzhledem k tomu, že ani samostatné písně obou projektů se nespokojí s nějakými pěti minutami, je asi jasné, že půjde o pěkně výživné poslouchání.
Nahrávku otevírá příspěvek Semai se třemi kusy „The Lake of Dust and Ashes“, „Landscape of Ruin and Oblivion“ a „Iron Worm Eats the Earth“. Jejich názvy jsem tu vypsal zcela záměrně, protože si myslím, že už z nich samotných dýchá dusná misantropická atmosféra. Důležité je, že obdobné pocity dokáže vyvolat i samotná hudba, která je ohavná, jak zákon káže.
Trojice skladeb Semai stojí na průsečíku mezi dronem, industrialem a black metalem, přičemž míra převahy jednotlivých stylů odpovídá pořadí, v němž jsem je vyjmenoval. Muzika každopádně působí ohromně hutně a prakticky každý úder je těžký a bolí, pokud máte dost odvahy na to, abyste volume vyšponovali do vyšších obrátek. I přes formálně pomalejší tempo jde o docela „rychtu“, která svému posluchači nenechá nic zadarmo. Jestli někdo hledá odpočinkový poslech, tak tady jej rozhodně nenajde. Zdali je takové prohlášení kladem či záporem, to už si jistě dokážete rozhodnout sami dle vlastních subjektivních preferencí.
Nejdelší stopou pětipoložkového tracklistu je čtvrtý monument „Drunk with the Blood of the Saints“, na němž se svorně podíleli Semai i 777 Babalon. Oproti předchozím třem písním se jedná o poměrně výraznou stylovou změnu, poněvadž tahle kompozice se nese v duchu plíživého minimalismu a dark ambientu. V tomhle případě člověk nedostane takovou facku, jako když poprvé uhodí „The Lake of Dust and Ashes“, protože zdejší temnota je introvertnějšího rázu. Ponurost nicméně nechybí. Důležitým prvkem „Drunk with the Blood of the Saints“ je také gradace – skladba sice narůstá velice pozvolna a napříč dlouhými minutami, ale je to tam a v závěru se vyšplhá až na hranice soft noisu. Za zmínku jistě stojí, že se v průběhu této půlhodinové poutě ozvou i jisté „melodie“ nebo atmosférické prvky, díky nimž se nejedná pouze o bezcílné bloumání šumivými hlubinami, nýbrž poutavou minimalistickou kompozici.
S podobným receptem přichází i finální sólový příspěvek 777 Babalon s názvem „Meontology“. I ten na ploše jedné čtvrthodiny pracuje s darkambientním minimalismem a s hledáním ledva postřehnutelných detailů zahalených mlhou v moři „skoro-ničeho“. A opět se jedná o záležitost, již docení pouze příznivci podobných záležitostí, kteří si užijí jemné nuance, zatímco sváteční posluchač v tom neuslyší vůbec nic.
Nicméně ačkoliv proti „Drunk with the Blood of the Saints“ a „Meontology“ nemohu říct křivého slova a obojí považuji za povedené kompozice, z celého počinu mi v hlavě nejvíce utkvěl nihilismus prvních tři stop Semai.
Na závěr můžeme dodat, že nahrávka vyšla v lákavé formě A5 digipack CD potřísněného „krví“. Limitace činí rovných sto kopií.
Datum: 8.8.2018 Místo: Josefov Účinkující (obsažení v reportu): 777 Babalon, Act of Defiance, Armored Saint, Brujeria, Cannibal Corpse, Gojira, Helmet, Lvmen, Obscure Sphinx, Oraculum, Paradise Lost, Shantidas, Shelter, Steve ‘n’ Seagulls, Tormentor, Toxic Holocaust, Whoredom Rife
Onotius: Brány Josefovské pevnosti se opět otevírají, aby odhalily každoroční bohatou porci extrémní muziky těch nejrůznějších odstínů. Úterní warm-up šel víceméně mimo mne – o těch dvou skladbách Suicidal Tendencies, z nichž jsem usoudil, že tohle nebude můj šálek piva, asi nemá moc smysl se rozepisovat a milerád to ponechám na povolanějším kolegovi. Festival tedy plnohodnotně v mých očích otevírají až středeční post-metaloví Obscure Sphinx, které jsem si za poslední rok neuvěřitelně oblíbil. Velkou zásluhu na tom mělo jejich loňské vystoupení na Žižkovské noci, jež o špetku trumflo i Swans a zaslouženě získalo u mne příčku „koncert roku“. Byla tedy na místě velká očekávání, i když zároveň značná skepse, vzhledem k tomu, že jejich set má začínat v brzkých odpoledních hodinách. Zatímco pro svou speciální ambientní show mají vyhrazenou tmu a Oriental Stage, tady je spoustu světla a podmínky tím pádem o poznání ztíženy.
Onotius: Již při prvních tónech je však jasné, že se s tím kapela popere se ctí. Hutný riff otvíráku „Nothing Left“ se zařízne do lebky s intenzitou pneumatického kladiva a kontrastní atmosférické pasáže kolébají a hypnotizují. Středobodem pozornosti je samozřejmě vše intenzivně prožívající zpěvačka Wielebna, která se sice už nebalí do gázy jako mumie, ale její gesta, jimiž doprovází své výtečně dynamické vokály, zůstávají dominantou dění na pódiu. Vystoupení bych celkově označil za solidní a vyrovnané, ale přeci jen oproti onomu mrazivému loňskému klubovému zážitku, tohle byla „jen“ taková odpolední jednohubka.
Cnuk: Ve středu se dostávám do pevnosti tak akorát, abych stihl Armored Saint. Od těch jsem měl velká očekávání. O to víc rád jsem byl, když se je podařilo naplnit. Koncert bavil hned od začátku, jakby ne, začalo se s „March of the Saint“ a postupně následovala vždy jedna píseň z každého alba, aby se kruh uzavřel opět u prvotiny díky „Can U Deliver“. Síla vokálu Johna Bushe je neskutečná a jsem rád, že jsem ho konečně slyšel živě. Skvělý dojem z vystoupení mě slušně nahlodává k navštívení jejich listopadového koncertu v Praze.
Cnuk: I nadále zůstávám v přední části areálu a jdu kouknout na Shelter. Moc jsem toho o nich nevěděl, ale nakonec se mi dostalo příjemného návratu do devadesátek, což jsem ostatně čekal a chtěl. Spíše melodický hardcore pro mě narušovala jen všudypřítomná mantra Hare Krišna, ale to jak brzo zjišťuji, je hlavním znamením kapely. Jako odpočinková věc hudebně v pohodě. V dobrém rozpoložení si říkám, že kouknu i na Steve ‘n’ Seagulls, od těch se prostě čeká zábava, a taky že byla, ale vydrželo to jen pár songů. Chvíli před koncem jsem se šel konečně porozhlédnout po areálu.
Onotius: V půl sedmé pokračuji na Metalgate Stage za thrashovými Act of Defiance z Kalifornie. Pokud byste náhodou netušili, o koho se jedná, vězte, že to je ta kapela, již založili Shawn Drover a Chris Broderick, poté co opustili Megadeth. Jedná se o příjemné, i když ne bůhvíjak intenzivní dostaveníčko s onou na jednu stranu progresivnější, ale i melodičtější verzí žánru. Abych pravdu řekl, naživo působili o poznání šablonovitěji než z desky, nicméně i tak to docela příjemně odsýpalo a některé kytarové vyhrávky a především solidní vokální linky Henryho Dereka Bonnera vyloženě potěšily. Celkově, ale chyběl nějaký moment, který by mne donutil litovat, že kapela nepřidala ještě song navíc. Prostě lepší průměr.
Metacyclosynchrotron: Většinu středečního odpoledne jsem spíše trávil znovuobjevováním areálu a rozhovory se známými. Samozřejmě, že jsem v mezičase tu a tam nějaké vystoupení zaznamenal, jako třeba příjemný heavík Armored Saint nebo zvukomalebný ambient Izanasz, ale skutečně první kapelou, které jsem věnoval řádnou pozornost byli slovenští 777 Babalon. Na KAL pódiu stály čtyři poctivě zahalené postavy obsluhující bicí, kytaru, elektroniku a samozřejmě nechyběly vokály, které ovšem nepatřily mozku kapely D. Ten se totiž vystoupení nezúčastnil. Možná proto byl set tak blackmetalový. Dosti mi imponovala výdrž bubeníka, kytarista nebyl skoupý na opravdu ponuré disharmonie, ale improvizaci a ambientním/drone „výplním“ byl dán prostor tak akorát, aby to přeci jen nebyl jen běžný, okultně laděný blackmetalový koncert. O vystoupeních 777 Babalon jsem slyšel a četl hodně, čekal jsem něco úplně jiného, ale nakonec to bylo super.
Cnuk: Po menší pauze jsem šel na mexicko-americkou sebranku Brujeria. Od nich mě baví především pořádné sypačky, a těch nakonec moc nebylo. I tak to nebylo špatné, jen jsem čekal trochu víc. Alespoň, že bylo vtipné vystupování dvojice zpěváků, kteří většinu proslovů vedli ve španělštině, což občas vytvářelo zajímavé situace nepochopení se s publikem. Nechyběla ani kritika Trumpa, ale s tím nebyli zdaleka jediní. Jinak nemám tušení, jestli v sestavě byli třeba Jeff Walker nebo Shane Embury, ale říkám si, že posledně jmenovaného bych snad poznal i pod maskou.
Onotius:Toxic Holocaust jsou správná syrová black/heavy/thrashová jízda plná jednoduchých úderných riffů podaných v patřičně energickém balení. Žádné hry na sofistikované umění, tohle je autentická živočišnost a poklona primitivním kořenům, z nichž vystoupily extrémní žánry. Zábavné, nicméně velmi krátké vystoupení – oproti původnímu plánu mám dojem, že skončili snad dokonce o půl hodiny dříve. Díky tomu následně nakonec neplánovaně stíhám i opáčko dalšího syrového retra, tentokrát o poznání temnějšího, a to hutných chilských black/death metalistů Oraculum na Oriental Stage, o jejichž dublinském koncertu jsem tu nedávno referoval. Uznávám, že v kulisách nádvoří to má o špetku větší koule než v klubu, nicméně i tak si stojím za tím, že v rámci takto pojatého žánru, tj. ortodoxního black/deathu archivního střihu, lze najít kapely, které toto dovedou zahrát ještě o poznání zajímavěji a zábavněji.
Metacyclosynchrotron: Situace se dále opakovala, viděl jsem kus Shantidas, projektíku kytaristy z Aluk Todolo, od kterých jsem ale čekal něco co se nekonalo, a tak jsem odešel dál pendlovat po place, až se mi nakonec podařilo shlédnout prakticky celé Toxic Holocaust. Těm jsem dříve křivdil jako dalšímu party-t(h)rashi, ale nakonec mě vystoupení příjemně zaskočilo. Na Metalgate Stage se to ještě za festival párkrát pěkně semlelo, ale tady lidi „rotovali“ ve velkém prakticky non-stop. Kapela až na pár Joelových proslovů žádné prostoje nedělala a prala do lidí song za songem; „Wild Dogs“, „War Is Hell“, „Nuke the Cross“ atd., fanoušci vědí jistě lépe.
Cnuk: Zatímco si ostatní užívali jízdu Toxic Holocaust, já dal přednost Helmet a raději se nechal ničit riffy Page Hamiltona. Už od začátku bylo vidět, že je něco v nepořádku s jeho nástrojem, ale paradoxně bych řekl, že to vystoupení spíš pomohlo, jelikož Hamilton to do svojí kytary řezal o to víc a tenhle nasranej výraz k Helmet patří. Později se nechal slyšet, že měl problémy s popruhem a laděním. No, koncert skončil tím, že třísknul kytarou o zem a šmitec. Odezva publika byla na tento vlastně hlavní čas poněkud vlažnější, taky zde nebylo zrovna natřískáno, ale za mě super. Jeden z vrcholů letošního Brutal Assaultu.
Cnuk: Ihned po Helmet začínají nestoři death metalu – Cannibal Corpse. A hned jsem věděl, kde že to ty lidi jsou. Už jsem je tu viděl podruhé, ale co si budeme… byl to prostě koncert Cannibal Corpse. Mě nikdy extra nebavili ani z desek a na koncertu to není lepší, spíše naopak. Corpsegrinder je sice sympaťák, ale jeho proslovy jsou jak přes kopírák a hluboký hlas je po chvilce oposlouchaný, což jen pomáhá ke slévání jednotlivých písní do sebe. Užil jsem si klasiky jako „A Skull Full of Maggots“, „I Cum Blood“ nebo „Hammer Smashed Face“, to jo, ale na větvi jsem z toho nebyl. Do třetice už je s klidem vynechám.
Onotius: Tuzemští post-hardcoroví Lvmen jsou pro mne jednoznačným vrcholem dne. Promítané artové výjevy na pozadí a především silná atmosférická muzika, která v tvrdých momentech mlátí do xichtu, v jemných náladotvorně chlácholí, to zkrátka zaujme. Momenty psychedelie a momenty inteligentní destrukce se v prostředí Octagonu mísí v jedinečný zážitek. Je skvělé, že i po nepříznivých ranách osudu kapela drží takto výtečnou formu. Někteří tvrdí, že ve starší sestavě byli ještě mohutnější, to nicméně nemohu potvrdit, ani vyvrátit, neb je vidím prve. U mne tak vládne spokojenost bez výtek. Nejeden moment dá až vzpomenout na velikány z Neurosis. Po vygradovaném závěru tleskám jako magor a skoro si přeji, aby přihodili ještě vál.
Onotius: Nastává nepříjemná situace, a to ta, že Gojira se do velké míry překrývá s Whoredom Rife. Po rozvaze přichází kompromis – zprvu zhlédnu půl hodinu francouzských ekologů a posléze se přesunu na norské okultisty. Gojira disponuje lepším zvukem, než když jsem ji viděl před dvěma lety, a tak po vyposlechnutí songů jako „Stranded“ a především „Flying Whales“ přichází spokojenost. Vypuštěné nafukovací velryby v publiku skákají při masivní riffáži o sto šest, jen lidí jsou takové davy, že přesun na Whoredom Rife je ve výsledku úleva. Norové jsou oproti tomu nazvučeni poměrně mizerně – respektive více jak solidní zvuk je z dřevěných sedátek na louce, kdekoliv blíž se ale potýkám s problémy, atmosféra je nicméně mnohem osobnější. Ponuře epické melodie a drtivé bicí „Dommedagskvad“ zkrátka dobré pódiové prezentaci nahrávají.
Metacyclosynchrotron: Viděl jsem Whoredom Rife na Prague Death Mass III a na Funkenfluagu a nikde se to nedalo poslouchat. Tady ovšem měli Norové zvuk velice v pořádku, alespoň z pohodlí konce stanu, kde jsem tušil jen mohutné siluety Nosophorose a frontmana K.R. Kapela nejvíce čerpala ze svého debutu a EP, ale přišlo mi, že dokonce zaznělo i něco zcela nového z alba, jehož vydání se možná dočkáme už letos. Whoredom Rife jsem jinak sledoval celkem laxně, ostatně můj zájem o kapelu výrazně ochladl, ale musím přiznat, že nejen závěrečná „Beyond the Skies of God“ byla dost epická.
Cnuk: Ani já jsem nechyběl na Whoredom Rife. Má letošní první návštěva Metalgate Stage mě opět nepřekvapila svým zvukem, na který si je třeba vždy chvilku zvykat. Chuť po Cannibal Corpse jsem si ale spravil. Působivé vystoupení s dobrou atmosférou hodné kvality jejich debutu. Tímto můj den končí, Tormentor takhle pozdě už nedávám, i tak odcházím spokojený.
Onotius: Vracím se na hlavní pódia pro doomové zklidnění v režii Paradise Lost. Dostává se mi ho v solidním instrumentálním, ale velmi prapodivném vokálním provedení. Je to zvukem, nebo hlasivkami? Zkrátka něco tu neladí. Naživo jejich muzika působí místy trochu schématičtěji, na druhou stranu rouška noci jim dodává na mrazivosti. Dočkáme se průřezového setlistu – vyslechneme od věcí z „Draconian Times“ přes „Symbol of Life“ až po novinku, což rozhodně chválím. Snad jen škoda, že nesáhli i k těm pár úplně nejstarším. Ve výsledku si ale nestěžuji, jen ke skutečně nezapomenutelnému doomu má toto vystoupení ještě daleko. Nevadí, i takový během festivalu ještě přijde, ale o tom až později.
Onotius: Závěr obstarává naprostá dřevní klasika v podobě proto-blackových Tormentor, které jsem vždy po hudební stránce považoval za hitovější inkarnaci ducha starých Bathory. Přehledný songwriting plný řízných riffů v kombinaci se satanistickou image místy až evokující šestákové romány dává dohromady skutečně poměrně fungující koktejl. Zábavná show plná hitovek z dávných časů let osmdesátých dovede rychle zabavit, nicméně je třeba počítat s tím, že na tenhle stařičký black je třeba používat spíš ta heavíková kritéria než ta současného blacku. Nicméně to, co mne nakonec nutí opustit set, je převážně únava. Jinak bych se na těchto bubácích v čele s Attilou jistě dosyta vyblbnul.
Metacyclosynchrotron: Asi největší povinnost festivalu, maďarští žánroví nestoři Tormentor, naplnili všechny zkazky o výjimečnosti svých reunion vystoupení, bo tohle byl kurva METAL. Moc jsem nesledoval, jak měli pánové vymyšlené choreo nebo co vlastně bylo rozvěšené na pódiu, protože pokud jsem nemlátil hlavou, tak jsem se mlátil v kotli, byť ten nijak extrémně násilný nebyl. Atilla mezi skladbami příležitostně řádil s hlasem, jak to víceméně známe z koncertů Mayhem, ale tady to nebylo o evokaci liturgického feelingu, jako spíše o „vokální rychtě“, která mi tolik chyběla na zítřejším koncertě Void ov Voices. Tormentor dle očekávání sjeli celé „Anno domini“, myslím, že trochu v jiném pořadí, a nemohu se zbavit pocitu, že zaznělo něco i z „The 7th Day of the Doom“. Kapela působila za vřelé přijetí (byť jsem teda čekal větší šílení) vděčně.
777 Babalon je formace, která vlastně neexistuje nijak zvlášť dlouho – dle info koutku na kapelním Facebooku je to letos přesně pět let. Přesto si myslím, že kdo sleduje podzemní kanály, nejspíš už na tohle jméno narazil – ne náhodou si totiž 777 Babalon u mnohých příznivců hudebních extrémů vybudovali solidní renomé. Formace aktuálně vydala čerstvé album „Eschatological Beast of the Revelation“, my se však v dnešní recenzi zaměříme na jeden starší počin se zvukomalebným názvem (bez ironie) „Dosebazostúpenie“ z roku 2015.
777 Babalon si už od svých počátků rochní ve stylech jako noise, drone nebo dark ambient, které tu a tam koření většími či menšími závany prohnilého zahlučeného black metalu. A řekl bych, že právě na „Dosebazostúpenie“ je tento vliv do té doby ze všech řadových nahrávek největší. Až by se dalo s nadsázkou říct, že 777 Babalon se na desce stylizovali do jakési slovenské odpovědi na ponurou produkci skupin jako Gnaw Their Tongues nebo Yhdarl. Tuto větu však nechápejte způsobem, jakým nebyla zamýšlena, nehledejte v tom ani zbla posměšku či negativního hodnocení. Pouze jsem tím chtěl neznalým ilustrovat, na co přibližně byste se v případě „Dosebazostúpenie“ měli připravit.
Zároveň onomu předchozímu sdělení nerozumějte tak, že jde o blackmetalovou nahrávku, to dozajista nejde. Zaprvé, onen takzvaný black metal má hodně daleko k čistokrevné formě žánru; jak už padlo, stále je značně zaprasený hlukovou nenávistí vůči všemu a všem. Zadruhé, na „Dosebazostúpenie“ pořád naleznete množství pasáží, v nichž drží otěže noise, drone nebo dark ambient, případě libovolné kombinace těchto stylů.
Asi už jen z podstaty toho, o jakých žánrech se zde bavíme, docela jasně plyne, že „Dosebazostúpenie“ je extrémně negativistická deska, na níž není místo pro něco příjemného nebo snad krásného. Hudba je prostoupena ohavností a misantropií až do posledního tónu a právě takové pocity se vám snaží předat – úspěšně. Jedná se o očistec, který vám nedá vůbec zadarmo, přesto – jak už tomu u podobných záležitostí bývá – je absolvování takové nahrávky vlastně žádoucí. Na rozdíl od pozitivních sraček znějících jako výstřik růžového poníka totiž podobná věc dokáže v člověku zanechat stopu, něco mu předat, donutit jej k zamyšlení. Co víc snad po hudbě chcete a požadujete? Jestli třeba doprovod k chlastání, tak nechápu, co tu ještě děláte a proč už jste dávno nešli poslouchat nějakou agrometalovou mrdku.
Náročnost „Dosebazostúpenie“ navíc zvyšuje i forma, v níž album přichází. Při pouhých čtyřech písních totiž počin hraje hodinu a čtvrt. Asi nemusíte mít červený diplom z matfyzu, abyste si spočítali, že přítomné kompozice budou rozsáhlé. Doposlouchat desku od začátku do konce na jeden zátah je tedy docela výzva, s níž se slabší jedinci asi nedokážou poprat. Na druhou stranu, mylná by byla představa, že „Dosebazostúpenie“ je pouhou hromadou bordelu stojícím na extra ošklivé atmosféře, ale nenabízejícím žádnou další nadstavbu. Skladby mají svůj vývoj a nejsou pouhou manifestací odporného zvuku, je v nich cítit jistá skladatelská myšlenka; jinými slovy se stále jedná o hudbu, nikoliv o pouhý experiment samoúčelně se ženoucí na hranici poslouchatelnosti. A jakkoliv se to může zdát zvláštní, najde se dokonce i několik momentů, které člověku utkví v hlavě – samozřejmě tím chci poukázat především na majestátní klávesové tóny v písních „II“ či „IV“.
„Dosebazostúpenie“ – a 777 Babalon obecně – je silná věc. Zdaleka není pro každého, ale je tak dobrá, jak dobrá jen může podobně negativní muzika být.
Slovenský projekt 777 Babalon před pár dny pustil do světa novou desku „Eschatological Beast of the Revelation“, zatím pouze v digitální podobě. Poslouchejte níže:
Rosický zámek přivítal industriální festival Hradby samoty již podruhé. Když se dark ambientní tóny rozléhaly prostorami zámku před dvěma lety poprvé, nebyl jsem u toho – na rozdíl od loňského ročníku, jenž se odehrál na hradě Veveří, kam mě dotáhlo především zvučné jméno neofolku, :Of the Wand and the Moon:. I letošní ročník pro mě nachystal podobného osobního headlinera, po desetileté nečinnosti se z komatu probral polský dark ambientní skvost Sui Generis Umbra a jedním ze dvou vystoupení, která uskupení pro letošní rok ohlásilo, poctilo právě i Hradby samoty. Vyjma Sui Generis Umbra se pak objevil i slušný zástup dalších zvučných jmen: In Slaughter Natives, Lamia Vox, nebo Svartsinn.
Do Rosic naše výprava dorazila někdy po čtvrté odpolední a po krátké, zato však nutné prohlídce merche (kde jsem ukořistil aktuální CD Oranssi Pazuzu a Falkenbach) rozbalila ležení v přilehlém kempu. Po obhlídce okolí následovalo seznámení s programem a občerstvení v zámecké hospodě. Ta se ukázala být v porovnání s loňskem velmi dobře vybavena, minimálně já jsem za celou dobu nenarazil na jedinou frontu na pivo. Což byla změna sice příjemná, nicméně zbytečná, neboť čepovaný Vyškov se dal pít jen s notnou dávkou sebezapření a mnohem lepší volbou bylo opuštění areálu a návštěva nějakého blízkého napajedla. Naproti tomu mi kuchyně několikrát dobře posloužila dobrým jídlem, který sice byl typicky hospodský (klobása, hermelín, guláš), to ale na chutnosti a rychlosti obsluhy nijak neubralo.
Pátek:
Ale k hudbě. Festival měl otevřít polský dark ambientní projekt Abandoned Asylum a já se ještě notnou chvíli před jeho začátkem přesunul do Divadla, hlavní stage letošních Hradeb samoty. Musím se přiznat, že některé mé požadavky, které na tento atmosférický žánr kladu, splnil na výbornou. Táhlé, ponuré zvukové stěny mě poměrně spolehlivě unesly kamsi mimo realitu. Konkrétní kontury hudby mi sice v hlavě nezůstaly (ono jich stejně moc nebylo), jako spíše výsledný dojem, který zůstává veskrze kladný. Jediné, co bych vytkl, je umístění v programu, neboť něco takového bych si klidně dal na samý závěr dne a nikoliv na rozjezd. V jeden moment jsem se přistihl, že mě hudba Łukasze Czajky téměř dokázala odeslat až do říše snů a to rozhodně není stav, který na úvod festivalu vyhledávám.
Další uskupení Paprsky inženýra Garina bylo pravým opakem. Zprvu jsem vůbec netušil, oč má jít, nicméně vše se ukázalo během tahání nástrojů na pódium. Vedle bicích a šestistrunky tu byly rezavé sudy, trubky a další hromady šrotu a nástroje jako kladiva nebo bruska. “Zvučení” způsobilo v programu zhruba hodinovou sekeru, výsledek ale rozhodně nebyl marný. Zběsilý industrial založený na hluku mučeného kovu byl něčím skutečně ojedinělým, především i díky tomu, že celé vystoupení nebylo jen o hudbě, ale o celém dění na pódiu, které svým způsobem nemělo kdovíjak daleko k performanci. Po Paprscíchinženýra Garina jsem se rozhodl ve jménu další regenerace vynechat slovenský projekt Phragments, nicméně se neočekávaně protáhl a z následujících Italů Bad Sector jsem viděl sotva konec.
Zato následující vystoupení jsem si rozhodně ujít nenechal – došlo totiž na uhrančivou eLL, Maciela a nově i Joannu, která se k Sui Generis Umbra připojila se svým cellem teprve nedávno. Očekávání byla nemalá, vystoupení polského uskupení je však pohřbilo hluboko pod sebou. K tříčlenné sestavě přibyla pro potřeby koncertu slečna sekundující Macielovi u kláves, bubeník a tanečnice. Celý set navíc Sui Generis Umbra pojali velkolepě a musím říct, že tohle byl návrat na pódia ve velkém stylu. Set začal skladbou “No Sun” z první desky “Ater” a v podobném, silně dark ambientním a atmosférickém duchu se nesla celá první polovina vystoupení. Změna přišla s “Heta Rae” z posledního, deset let starého alba “Amok”, a spolu s ní i madam psychedelie. Následovala směsice neskutečná směsice nenávisti a perverzu, přímý útok na nejniternější lidské pudy a touhy. “Psychomania” s neskutečným závěrem, volně se přelévajícím do “Virtuoso of Perversity”.
Když kladiva temné elektroniky udeřily nejhlasitěji, z deklamující eLL se stal černý přízrak, zmítající se v křečích zběsilých rytmů. Silné deklamace střídal šílený šepot a ještě šílenější jekot. Skladbám hodně přidal živý buben, vystoupení zase bílá, přízračná víla, která se doplňovala s eLL oděnou v rudý šat. Jediné, co mě mrzí je, že jsem ani jednou pořádně neslyšel cello, od kterého jsem si sliboval, že skladby posune ještě o kus dál oproti albu. Sui Generis Umbra nicméně pokračovali novou skladbou (a příslibem nové desky) a celý set uzavřeli “Ritus “Sacer Militaris”, během níž eLL pochodovala na pódiu s rudou vlajkou ozdobenou jednoduchým logem kapely. Pro mě vrchol festivalu.
Následující 777 Babalon sice byli dobří a rovněž odvedli parádní výkon, pořád se ale pohybovali ve stínu Sui Generis Umbra a lidé se z jejich setu pozvolna vytráceli. To ale mohlo být způsobeno více než hodinovým zpožděním, díky kterému Slováci začali hrát někdy kolem půl třetí, tedy v době, kdy už dávno měli skončit. Nicméně jsem rád, že jsem vytrval a zůstal, ačkoliv tělo už si žádalo odložení do spacáku: hutný dark ambient se na pódiu setkal s noisem, black metalovou kytarou a blastbeaty. Celá směsice měla vážně sílu, a to i přesto, že jsem ji pozoroval ze zadní části Divadla, kde bylo v jednom z výklenků několik míst k sezení. 777 Babalon ve mně zanechali velmi dobrý dojem a rozhodně se s tímhle jménem nesetkávám naposledy. Po skončení jejich setu následovala už jen cesta do stanu a vydatný spánek.
Sobota:
Probuzení, mírná kocovina a stále nedostatek spánku. Na Hradby samoty jsem přijel s notným deficitem, který se díky zpoždění programu ještě podařilo prohloubit, a proto jsem většinu dne suverénně prospal s tím, že do začátku programu je času dost. A vyplatilo se – ze sobotního programu jsem stihl mnohem víc položek, než jsem původně očekával, že by se mi mohlo podařit. Sic to zčásti opět bylo díky několika zádrhelům v programu. Stejně jako první den jsem se i v sobotu zdržoval především v prostoře Divadla a do stage umístěné v atomovém krytu téměř nezavítal. Možná je to škoda, nicméně si myslím, že hlavní scéna nabízela více než zajímavý a pestrý program, a pokud člověk zůstal jen u ní, rozhodně neprohloupil.
Sobotní večer začalo české duo Blahosklonnost a shovívavost. Instalace pódiové scény opět přinesla, stejně jako v případě Paprsků inženýra Garina předchozí den, zpoždění, ačkoliv tentokráte pouze půlhodinové. Nicméně i tentokrát se vyplatilo počkat, co tahle dvojice přinese. Na pódiu se objevil obrácený kyberkříž poskládaný ze starého hardwaru a hromady drátů, hlavní protagonista se pak zaopatřil maskou posetou knoflíky, kterými upravoval produkovaný bordel, v přímém kontrastu s ním fungovala pohledná slečna, která prznila své elektrické cello. Tomu všemu vévodila úchylná videoprojekce poskládaná z jakéhosi japonského filmu. Čtyřicetiminutová vlna hluku a drsného ambientu byla výborná a večer skvěle otevřela.
Naproti tomu další jméno v programu jsem nadšeně vyhlížel a kladl na něj nemalá očekávání. Ruská kráska vystupující pod jménem Lamia Vox přivezla do Rosic svůj okultní ambient, a ačkoliv celou dobu byla schovaná za pultem, odkud ovládala svoji hudbu a těšila publikum zpěvem, její set díky tomu na uhrančivosti nijak neutrpěl. Sibiřští šamani se střetli s nitrem lidské mysli a elektronikou, a pokud je Lamiina hudba z alba především zádumčivá, v živém podání zatraceně ožila a dostala ten správný rituální nádech. Naproti tomu norský one man projekt Svartsinn sice měl nepopiratelné kvality, ale tolik jako dvě předchozí vystoupení mě neoslovil. Nebylo to špatné, ale pokud Lamia byla celou dobu zakleta do světel notebooku a hudebních hraček, pro Svartsinn to platilo dvojnásob. J. R. Pettersen sice předvedl pěkný ambient, oproti Lamia Vox a Blahosklonnosti a shovívavosti poněkud zaostával. V jiném kontextu by možná vynikl víc, ale takhle jen “docela dobrý”.
Po Svartsinn jsem se tedy rozhodl navštívit bunkr, neboť jsem zjistil, že nejen hlavní stage zpoždění provází. Atomový kryt se rovněž potýkal s časovou dilatací a díky tomu jsem tak tak stihl začátek Hlukové sekce, která tak budiž jediným setem, který jsem v krytu zhlédl od začátku do konce. Set téhle hlukové kolaborace nelze komentovat jinak než parafrází popisku kapely: Noise, noise, noise! Tohle bylo po zatěžkaném, pomalém ambientu přesně to, co jsem potřeboval a bylo to kurva povznášející. Nevím, co víc dodat, snad jen, že přesně v duchu tradice “v nejlepším se má skončit” se tomuhle ukrutnému bordelu podařilo v naprosté extázi vyhodit pojistky dobrých pět, deset minut před koncem setu. Snad to jen dokládá, jak kulervoucí to bylo.
Díky krátkému občerstvení, během kterého jsem se trochu oklepal z Hlukové sekce, jsem dorazil do Divadla zhruba deset minut po začátku The Devil & the Universe. Na tenhle dark wave/ambient z dílny ikony rakouské scény, Ashleyho Dayoura, který je světu známý spíše díky goth rockové kapele Whispers in the Shadow, jsem měl políčeno už delší dobu a tak mě trochu zamrzelo, že jsem přišel o něco později, než jsem chtěl. K mému překvapení postrádalo duo typické kozí masky a hudba to byla zatraceně živelná. Dvoje perkuse, samply, klávesy a baskytara skýtaly v režii Ashleyho a jeho spoluhráče Stefana Elsbachera pěkně našlápý a energický set. Hrálo se z obou desek, debutové “:Imprint Daath:” i loňské “:Evoking Eterninty:” a rituál podmázlý velmi podařenou projekcí přímo vybízel k tanci. The Devil & the Universe mě tak velmi příjemně potěšili a vystoupení v rámci Hradeb samoty mi bylo příjemným odčiněním za promeškaný koncert z loňského listopadu.
Po vydařeném rituálu přišli In Slaughter Natives. Mě, coby nepolíbeného jejich tvorbou, naprosto s přehledem rozštípali svým martial industrialem na kaši. Hrubé deklamace, pochodové rytmy a temné dunění zarývající se hluboko pod šedou kůru mozkouvou. Sakra, to aby se člověk skoro styděl, že něco tak skvělého neznal dřív, než to slyšel prvně. Věřím, že bych si jejich set pak užil ještě o něco víc, protože už takhle to bylo skvělé a pro mě parádní zakončení večera. Ačkoliv bych možná délku setu uvítal trochu kratší, rozhodně na mě udělali stejně dobrý dojem, jako předchozí dvě vystoupení. Jeden z vrcholů už tak vydařeného večera.
Už už jsem byl rozhodnut, že po In Slaughter Natives se odeberu na kutě, neboť po dosti vyčerpávajícím programu jsem byl utahaný jako pes, tu jsem ale z prostor Divadla zaslechl něco, co znělo, jako když člověk mučí psa. Když jsem krátce nahlédl, zjistil jsem, že zvučí poslední kapela večera, My Live Evil, což vypadalo zhruba tak, že na pódiu stáli dva muzikanti (?) se saxofony, náhodně do nich foukali a ještě náhodněji mačkali jejich klapky, to vše přes samplovanou vážnou hudbu. Ačkoliv podobnou avantgardu bych jindy neskonale uvítal, protože to bylo fakt divné (sice ne tolik jako Asuna, ale pořád dost na to, aby to přitáhlo moji pozornost), usoudil jsem, že něco takového bych už asi nedal a raději se do stanu skutečně odebral. To jsem však netušil, že i v kempu bude slyšitelnost tohohle sboru chorých slůňat pořád velmi dobrá a tu půlhodinku hodnou blázince si vyslechnu sakumprásk celou. Co tak říkali moji kolegové, v průběhu vystoupení to bylo ještě o něco šílenější, nejen díky slečně s proklatě zařízlými pysky v legínách. Pokud na tuhle zběsilost ještě někdy v životě narazím, upřímně doufám, že v trochu lepší kondici, protože tohle je přesně věc, kterou bych někdy rád zažil na vlastní kůži.
Ale k festivalu. Z pátých Hradeb samoty jsem si odvezl veskrze pozitivní dojmy. Ačkoliv hlavním tahákem pro mou maličkost byla především Sui Generis Umbra (na Castle Party do Polska, kde se odehraje jejich druhé vystoupení, se mi vážně příliš táhnout nechtělo), rozhodně nelituji. Oproti loňsku mi line-up sedl podstatně víc a přišlo mi, že hlavní scéna byla podstatně pestřejší a barevnější (jakkoliv duší stále černá), co do výčtu žánrů, ale i co do performancí, projekcí a vůbec pódiové prezentace kapel. Upřímně mě mrzí, že jsem si nenašel více času, který bych strávil na druhé stagi, ale jak jsem již jednou zmínil, i ta hlavní nabízela dost skvělé hudby, která za to stála i v těch mně neznámých případech. Co mi ale na Hradbách samoty bylo sympatické ze všeho nejvíc, to byla téměř rodinná atmosféra. Sice bych uvítal o něco větší počet návštěvníků, letošní ročník na druhou stranu nabídl ještě komornější prostředí než loňské Veveří. Možná právě výběrem prostoru. Tak či onak, i přes pár neduhů se páté Hradby samoty rozhodně vyvedly a nezbývá než se těšit na příští ročník.
