Archiv štítku: Abigor

Redakční eintopf – únor 2017

Blackfield – Blackfield V
Nejočekávanější alba měsíce:
Blackfield – Blackfield V
Overkill – The Grinding Wheel


H.:
1. Goatmoon – Stella Polaris
2. De magia veterum – Naked Swords into the Wombs of the Enemy
3. Ritual Lair – Mother of Misery and All Repugnance (Diabolo Intervale)

Kaša:
1. Blackfield – Blackfield V
2. Overkill – The Grinding Wheel

Zajus:
1. Lupe Fiasco – Drogas Light
2. Lethe – The First Corpse on the Moon
3. Amy Macdonald – Under Stars

Skvrn:
1. Mord’A’Stigmata – Hope
2. The Necks – Vertigo
3. Xiu Xiu – Forget

Onotius:
1. Nidingr – The High Heat Licks Against Heaven
2. Blackfield – Blackfield V
3. Mord’A’Stigmata – Hope

Metacyclosynchrotron:
1. Engulfed – Engulfed in Obscurity
2. White Death – White Death
3. Abigor / Nightbringer / Thy Darkened Shade / Mortuus – split

Cnuk:
1. Overkill – The Grinding Wheel
2. Power Trip – Nightmare Logic
3. Iron Reagan – Crossover Ministry

H.

H.:

Únor se tentokrát netváří špatně. Když ovšem půjdu do hardcore verze eintopfu a frajersky si zakážu psát všechno, co už nám v předstihu přistálo v redakci a měl jsem možnost to slyšet předem, zas tolik věcí, které by mě zajímaly, tu nezbude. Něco málo se však přece jenom najde a přinejmenším v případě prvního místa mohu s jistotou tvrdit, že by tahle placka byla v očekávání hodně vysoko i v plné „neproškrtané“ konkurenci.

Samozřejmě tím mám na mysli syrový severský black metal v podání kontroverzního finského projektu Goatmoon. Hajlovačky na koncertech jsou mi vcelku u prdele, hudebně je Goatmoon zasraný kult a fest mě to baví. Od novinky „Stella Polaris“ tedy neočekávám nic menšího, než že vysokou formu kapely opětovně potvrdí a půjde o důstojného nástupce starší tvorby. Akorát teda jen ten obal mohl být o něco méně gay, tohle se dle mého příliš nepovedlo…

Mories je k nezastavení a svoje nahrávky sype dost rychle, ale jsou to pořád parádní hnusy, tak si zatím nemám nač stěžovat. Zrovna De magia veterum jsem mezi všemi jeho projekty věnoval méně pozornosti, než by si tohle jméno asi zasloužilo, vždy jsem byl spíš na Gnaw Their Tongues a dost mi chutnal třeba i debut Pyriphlegethon. Což je trochu paradox, poněvadž vše, co jsem od De magia veterum slyšel, mě dost bavilo. Novou fošnu „Naked Swords into the Wombs of the Enemy“, která je první po pěti letech, si však ujít rozhodně nenechám a snad se hecnu, abych si díky příchodu novinky konečně dostudoval poslední chybějící kousky z minulosti.

Do třetice všeho zlometalového svůj hlas hodím po polských neznabozích Ritual Lair. Ti v poslední době docela mlčeli, takže nové ípko „Mother of Misery and All Repugnance (Diabolo Intervale)“ bude jejich prvním zásekem po pěti letech. Vypuštěná ukázka mě zaujala, takže si fošnu rád pustím celou.

Kaša

Kaša:

Únorový eintopf se v mém podání nese na vlnách souboje podmanivých melodií s energickým přívalem agrese. Jak jinak taky popsat vnitřní dilema při volbě nejočekávanější desky měsíce mezi dvojicí Blackfield a Overkill. Obě tyhle skupiny mám zatraceně rád, ovšem každou trochu jinak a každou z úplně jiného důvodu.

Americký thrashový uragán Overkill poslední roky dokazuje, že je v životní formě, a chystaná novinka „The Grinding Wheel“ jistě dostojí svému názvu a bude lámat kosti. Bobby Ellsworth a jeho kumpáni jsou od vydání „Immortalis“ velmi přesvědčiví v tom, co dělají, a chytře vystavěnými, leč přímočarými skladbami předvádí, jak vypadá pravověrný thrash v moderním hávu. Na rovinu říkám, že nečekám žádnou revoluci, a spokojím se s pravidelným přísunem tvrdých riffů a ostrého Bobbyho vokálu. Pokud tohle dostanu v kvalitě, která je pro Overkill aktuálním standardem, tak to nebude vůbec málo.

To kooperace mezi mým oblíbencem Stevenem Wilsonem a Avivem Geffenem slibuje dle prvních ukázek větší zapojení prvně jmenovaného a svým způsobem tak návrat k prvním dvěma počinům. Ne, že by „Welcome to My DNA“ a „Blackfield IV“ byly špatné nahrávky, ale přesto mi i díky menšímu přispění britského progresivního vizionáře nepřirostly k srdci tak jako „Blackfield“ a „Backfield II“. A právě proto se o něco víc těším na pátou řadovku Blackfield. Uhrančivé melodie a poklidná atmosféra je přesně to, co mi poslední týdny hudebně chybělo, a věřím, že Blackfield svůj úkol splní na jedničku a ukojí můj hlad.

Zajus

Zajus:

Psaní eintopfu je po roce a půl příjemná změna, neboť mě donutilo nastudovat, jaká alba nás v příštích několika týdnech potkají, což jsem poslední dobou spíše zanedbával a jen čekal, až na mě novinky samy vyskočí. Při zkoumání únorových vydání jsem navíc zjistil, že se na nás chystá řádka zajímavých počinů. Asi nejvíce se těším na „Drogas Light“, nové studiové album Lupeho Fiasca, jenž byl zejména v posledních měsících mojí neodbytnou „guilty pleasure”. Předloňské „Tetsuo & Youth“ bez problémů utáhlo 80minutovou stopáž a usídlilo se mezi mými nejoblíbenějšími alby roku. Očekávání jsou proto veliká.

To na „The First Corpse on the Moon“ číhám s mírnou nejistotou. Jistě, jeho předchůdce a debut projektu Lethe byl nesmírně dobrý, jenže i s několikaletým odstupem mám dojem, jako bych ho stále nedovedl uchopit. Přesto (a možná i proto) jsem na temné rytmy, jež Tor-Helge Skei tvoří za doprovodu podmanivého hlasu Anny Murphy, nesmírně zvědavý. Číslo tři pak zabírá má oblíbená Amy Macdonald. Já vím, její tvorba je sice oddechovou záležitostí, ale zato zatím nikdy nezklamala. Ale jak to u mě už bývá, nakonec mě stejně nejvíc nadchne nějaké album, na které jsem dnes ani nepomyslel.

Blackfield

Skvrn

Skvrn:

Přestože mě únorový seznam desek nepřiměl skákat bůhvíjak vysoko, rozhodně se nebudu nudit. Hned na úvod hlásím absenci řádné jistoty, která mě prostě nezklame a já si budu výskat. Objevuje se tu ale spousta desek, jež bych sem před nějakými dvěma roky s radostí vrazil ve jménu očekávání hodů. Možná je protočím, ale spíše ze zvědavosti než pro očekávání zázraků. A pak tu máme skupinu druhou – nadějně vyhlížející kapely, které sice nemám zodpovědně našprtané, ale v minulosti ve mně vzbudily dojem, že návrat je nevyhnutelný.

Tentokrát to vezměme v duchu retrospektivy, takže trojka Xiu Xiu. Nevyzpytatelné těleso lobuje za experimenty popové, rockové a nemá ve zvyku dávat něco zadarmo. „Forget“ by mělo být mostem k podrobnějšímu průzkumu diskografie. Pokusím se nezapomenout. Avantgardní jazz australských The Necks je pak dalším restem. Zkoušel jsem to předloni na „Vertigo“ a tehdy to nešlo, utopil jsem se. Od té doby se ale naše cesty opět zkřížily a tentokrát jsem již cítil náznaky vzájemného porozumění. A číslo jedna? Asi jediná deska blížící se na začátku zmiňované jistotě. Mord’A’Stigmata, psychedelií naťuklý post-black, svým „Hope“ třeba nebude přepisovat dějiny, každopádně první zveřejněný úryvek působí minimálně… nadějně.

Onotius

Onotius:

Únorový výběr není přehnaně oslňující, ale najde se zde pár kousků, které rád protočím a možná budu i velmi příjemně překvapen. Na druhou stranu ale nejde o nahrávky, kvůli jejichž poslechu bych nemohl dospat nedočkavostí, až vyplují na světlo světa. V první řadě se ale určitě těším, co na nás přichystají norští Nidingr. Jakkoliv nejsem nějakým velkým znalcem jejich tvorby, poslední „Greatest of Deceivers“ jsem svého času velmi hojně točil (došlo i na starší kousky, ale ty znám až tak povrchně, že vlastně skoro vůbec) a dost jsem si to pochvaloval. Tak snad se novinka vydaří.

Steven Wilson je většinou známý prostřednictvím své sólové tvorby případně Porcupine Tree, o poznání méně lidí už registruje jeho intimnější písničkovější tvář, již nastavuje ve svém projektu Blackfield. Jeho první dvě desky mi evokují časy, kdy jsem v deváté třídě, když už jsem měl po úspěšných přijímačkách na gympl, občas vyrazil melancholicky bloumat po lese se sluchátky v uších a tohle mi tam hrálo. Od té doby jsem na Blackfield ale trochu pozapomněl. Asi trochu za to mohl i fakt, že na třetí studiovce se prodírala na povrch více skladatelská činnost Stevenova spoluhráče Aviva Geffena a to už mě tolik nebavilo.  Ale schválně jsem zvědav, jak se vydaří mé znovushledání s kapelou prostřednictvím „Blackfield V“.

Dál rozhodně nepohrdnu novinkou Mord’A’Stigmata. První dvanáctiminutová ukázka zněla velmi slušně, tak jsem zvědav, jak se podaří celá placka „Hope“, která vyjde sedmnáctého.

Overkill

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Musím se přiznat, že v minulém eintopfu jsem trochu vařil z vody a ani jednu z uvedených nahrávek si dosud nepustil. Tentokrát to bude lepší. První dvě místa zabírají kapely, které jsem dříve nesledoval, ale ukázky z jejich chystaných debutů mě zaujaly opravdu hodně, a třetí místo náleží titulu, který (ne)trpělivě očekávám skoro dva roky. Zaprvé to jsou tedy turečtí Engulfed a jejich „Engulfed in Obscurity“, protože atmosférický, propracovaný death metal, kde se nezapomíná na kvalitní riffy, si dám vždycky rád. Dokonce jsem si musel zakázat poslech vypuštěných skladeb, když hrozilo, že bych se jich mohl přežrat ještě před poslechem kompletního alba. Podobně kvalitní a přesvědčivý přístup k žánru očekávám i od finských White Death, kteří drhnou black metal severského střihu. No, a vypadá to, že hned ze startu února si už KONEČNĚ poslechnu split Abigor, Nightbringer, Thy Darkened Shade a Mortuus. Za poslední cca dekádu se všichni zúčastnění vytasili s těmi nejlepšími deskami, které jsme měli tu čest v žánru slyšet (kdo nezná a ostentativně si hraje na blackaře, ať se raději odpraví), tudíž nepochybuji, že splitko bude kruté.

Cnuk

Cnuk:

Po zkouknutí chystaných desek na další měsíc jsem měl jasno jako málokdy. Únor se u mě ponese ve znamení thrash metalu. Svá nová alba totiž představí trojlístek Iron Reagan, Power Trip a Overkill.

Iron Reagan mi je, zejména po druhém albu, daleko bližší než tvorba sourozeneckých Municipal Waste. Nevím, jestli je to silnějším punkovým odkazem v jejich zvuku, každopádně věřím, že na poslední desce dokázali rozhýbat kdekoho, což je vlastně to, co od takovéto hudby čekáte. Novinka „Crossover Ministry“ podle dostupných ukázek nabídne podobný mix pořádně rychlých fláků s notnou dávkou humoru, ostatně co také jiného. Američtí kolegové Power Trip s poslední deskou doslova ničili vše v okolí. Čtyři roky staré „Manifest Decimation“ bylo skutečně drtivou ukázkou newyorským hardcorem ovlivněného thrash metalu, který jako by přímo vylítnul z tamní scény konce 80. let. Pevně věřím, že kapela z nekompromisnosti nijak neslevila a na „Nightmare Logic“ nás čeká další masakr.

Na první příčku umísťuji stálici Overkill a jejich už v pořadí osmnácté řadové album. I tito Američané s řadou posledních výtvorů dělají jenom radost. Tempo, jaké nabrali s „Ironbound“, si obstojně drží až doposud a nejinak by tomu mělo být i na „The Grinding Wheel“. Svůj nově objevený styl mají po třech albech pevně zakořeněný a mohou z toho jenom čerpat. První singly znějí perfektně, především pak „Mean, Green, Killing Machine“ je přesně tím Overkillem, co já rád.


Nightbringer: nové album a split

Season of Mist vypustili novou skladbu amerických blackmetalistů Nightbringer zvanou „Serpent Sun“, která pochází z chystané dlouhohrající desky “Terra damnata“. Ta nabídne osm nových skladeb a vyjde 14. dubna. „Serpent Sun“ si můžete pustit zde a předobjednávku naleznete tady. Dlouho očekávaný split s Thy Darkened Shade, Mortuus a Abigor je mimochodem již na dosah. Kapely, které titul vydávají na vlastní pěst, momentálně čekají na vinylovou verzi a očekává se, že oficiální distributoři, což jsou Evropě Avantgarde Music a World Terror Committee, začnou s prodejem CD/LP na konci ledna.


Abigor: další album na LP

Poslední deska Abigor sice vyšla už před dvěma lety, ale u kapely je stále živo. Nyní je na programu první vinylové vydání alba „Channeling the Quintessence of Satan“ (původně z roku 1999). Černé 2LP + 7” EP bude oficiálně k mání od 15. října u Avantgarde Music. Limitace činí 500 kusů.


Abigor: novinky

Letošní rok bude pro rakouské Abigor plodný. V prvé řadě bychom se totiž měli dočkat následovníka dva roky staré desky „Leytmotif Luzifer“. Trojice P.K., T.T. a Silenius se rozhodla vykročit mimo sféru vrstevnatého, komplexního blacku a v plánu je vzteklá, avšak stále propracovaná satanistická riffovačka připomínající majestát „Nattens madrigal“ a „Apokalypsens ängel“. Novinku vydají do konce roku Avantgarde Music, kteří navíc brzy zadají do výroby vinylovou verzi kompilace „Quintessence“, jež vyšla v roce 2012 jako limitovaný A5 digibook u End All Life Productions. Podobně jako CD verze, nová edice nabídne stará dema, pouze zvuk bude oproti původní verzi dynamičtější.

Další ohlédnutí za ranými roky Abigor nabídne spolupráce s labelem Nuclear War Now!, který momentálně připravuje do tisku poslední číslo kultovního norského zinu Imhotep. Ten kromě detailního rozhovoru s kapelou nabídne i sedmipalec se starou skladbou „Kingdom of Darkness“. Kapela ji nově nahrála a na vokálech se představí bývalý vokalista Tharen (dnes působící v Amestigon) s Unholdem (šéf World Terror Committee, Luror, Absurd). Krátký úsek skladby si lze poslechnout zde.

Aby toho nebylo málo, kapela zvažuje nově poupravené vydání splitka s Blacklodge, jedná s Napalm Records o možném znovuvydání svých starých alb na CD, časem se objeví i triko a exkluzivní zádová nášivka. „Leytmotif Luzifer“ se dočká vydání na kazetě; k dispozici bude klasická verze, ale také kazetový box, jehož součástí bude i „Liber Lucifer I“ řeckých Thy Darkened Shade, neboť hudební a ideologická vize obou kapel se na těchto deskách překrývá. A na úplný závěr. Ještě předtím, než paprsky ohavného letního slunce začnou pálit na kůži, vyjde očekávané „splitko“ Abigor, Mortuus, Nightbringer a Thy Darkened Shade.


Abigor – Leytmotif Luzifer: The 7 Temptations of Man

Abigor - Leytmotif Luzifer
Země: Rakousko
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 18.7.2014
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. Temptation I – Ego
02. Temptation II – Stasis
03. Temptation III – Akrasia
04. Temptation IV – Indulgence
05. Temptation V – Neglect
06. Temptation VI – Composis Mentis
07. Temptation VIII – Excessus

Hodnocení:
H. – 8,5/10
Atreides – 8/10
Skvrn – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,3/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Nemá cenu tvrdit opak, protože by mi to stejně vůbec nikdo nevěřil, takže to řeknu rovnou – Abigor je skupina, kterou mám opravdu hodně a upřímně rád. Platí to jak o starší a syrovější tvorbě z 90. let, v jejímž rámci si tito dnes již kultovní Rakušané na své konto připsali nejednu skvostnou nahrávku (vlastně co to plácám – v 90. letech Abigor vydávali JENOM klenoty, každá deska z té doby je naprosto excelentní), tak i o novějším avantgardním směřování, do něhož se kapela pustila v novém tisíciletí. Nicméně tohle všechno o tom, jaká jsou stará alba Abigor a jak mám tuhle skupinu rád, tu nemá cenu opakovat, protože jsem to tu už před časem jednou vykládal v rámci recenze na EP “Supreme and Immortal Is the Art of the Devil” z loňského roku, tudíž bych si dovolil vás pro podrobnosti odkázat tam.

Pro ty z vás, kteří s Abigor nejsou podrobněji obeznámeni (je-li vůbec někdo takový) a jimž se nechce klikat, bych řekl pouze to, že onen “avantgardní zlom” v historii kapely přišel s nahrávkou “Satanized (A Journey Through Cosmic Infinity)” z roku 2001, po jejímž vydání ovšem Rakušané ukončili svou činnost. Obnova pak přišla v roce 2006 a jejím výsledkem následně byla alba “Fractal Possession” (2007) a “Time Is the Sulphur in the Veins of the Saint – An Excursion on Satan’s Fragmenting Principle” (2010) – obě opětovně skvělá, jen tak mezi námi. Zejména druhý zmiňovaný počin je neskutečná síla.

Od vydání “Time Is the Sulphur in the Veins of the Saint – An Excursion on Satan’s Fragmenting Principle” již uběhly čtyři roky, během nichž Abigor vyjma zmiňovaného EP “Supreme and Immortal Is the Art of the Devil” vydali ještě počin “Quintessence”, což je dvojdisk, jehož náplní je přepracovaná verze desky “Channeling the Quintessence of Satan” (1999) a demosnímky kapely. Na opravdu novou hudbu si všichni vyznavači rakouského kultu museli počkat až do letošního roku, kdy konečně dorazil nový opus “Leytmotif Luzifer: The 7 Temptations of Man, o němž si nyní krátce popovídáme…

Stojí před námi dva esenciální otazníky. Ten první se nachází za otázkou, jakou cestou Abigor pokračují co do formy a obsahu své hudby. Ten druhý se pak ptá, zdali “Leytmotif Luzifer: The 7 Temptations of Man dokázal udržet vysoko nastavenou laťku (v podstatě všech) předcházejících počinů skupiny. Možná jsem to teď uvedl trochu zbytečně výpravně, jelikož odpovědi na obě vyřčené otázky jsou vlastně jednoznačné a docela jednoduché (v tom smyslu, že je lze napsat docela stručně), což je poměrně paradoxní vzhledem k tomu, že muzika Abigor je všechno možné jen ne jednoduchá. Ale to nevadí, i tak si to okecáme trochu víc.

Co se onoho hudebního směřování týká, Rakušané (dle očekávání) i nadále pokračují ve svém vysoce avantgardním pojetí black metalu, činí tak ovšem trochu jiným způsobem než v případě obou předcházejících počinů (budeme-li se bavit pouze o oné éře po obnově činnosti). Nedá se sice, že by “Fractal Possession” nebo “Time Is the Sulphur in the Veins of the Saint – An Excursion on Satan’s Fragmenting Principle” byla alba nějak výrazněji ovlivněná elektronikou, přesto zde byl patrný jistý pocit industriálnosti. Ten se na “Leytmotif Luzifer: The 7 Temptations of Man takřka úplně vytratil a Abigor se vracejí na pole “čistého” black metalu, což by takhle řečeno mohlo vypadat, že je novinka méně avantgardní… ale není. Ve skutečnosti si spíš říkám, jestli Abigor na “Leytmotif Luzifer: The 7 Temptations of Man onen experiment – ačkoliv “jen” v rámci black metalu – tentokrát nedotáhli úplně nejdál, jelikož si nevzpomínám, že by mi u jakéhokoliv předchozího alba trvalo tak dlouho, abych jej vstřebal. A to je co říct, když vezmeme v potaz, že třeba “Time Is the Sulphur in the Veins of the Saint – An Excursion on Satan’s Fragmenting Principle” trvalo cca stejně dlouho jako aktuální deska, akorát bylo rozseknuto jen na dvě dvacetiminutové části.

Ona nestravitelnost je do jisté míry jistě dána i tím, že “Leytmotif Luzifer: The 7 Temptations of Man na první poslechy působí trochu chaoticky, ačkoliv se nejedná o takový ten dnes “populární” druh chaotického avantgardního black metalu ve stylu Deathspell Omega, podobnost je maximálně jen vzdálená. Abigor jsou rozhodně dost sví na to, aby si mohli dovolit kráčet po své vlastní cestě, což také dělají. Tak či onak, ona zdánlivá neuspořádanost plyne tak trochu z toho, že Rakušané na sebe a přes sebe vrství obrovské množství různých nápadů, až to místy vypadá, že těmi nápady téměř plýtvají. Třeba jen v úplném finále první skladby “Temptation I – Ego” je na velice malé ploše naskládáno hned několik excelentních motivů, které by za nějaké rozvinutí jistě stály – a přesto je Abigor využijí třeba jen na pár vteřinek, protože takových mají dost, aby jimi tímhle způsobem naplnili více jak 40 minut.

Jakmile však dá člověk “Leytmotif Luzifer: The 7 Temptations of Man dostatek času (nebo alespoň v mém případě jej tentokrát bylo třeba), deska postupně začne dávat smysl a Abigor začnou odhalovat jednu excelentní pasáž vedle druhé. Jakkoliv to bude znít alibisticky, konkrétní písně není třeba jmenovat, protože v každé do jedné se nachází hned několik skvostných momentů. Nicméně i díky tomu je “Leytmotif Luzifer: The 7 Temptations of Man vysoce trvanlivou nahrávkou, v jejíchž útrobách se nachází hodně věcí čekajících na to, až je posluchač objeví.

Řekl jsem, že “i” díky množství motivů a možnosti objevování je album trvanlivé. Pokud je toto jen jeden z důvodů, jaký je pak ten další? Ten další je ve skutečnosti zároveň odpovědí na náš druhý otazník a ve své podstatě jsem jej již nepřímo také řekl. Je to kvalita, která je po celou dobu trvání “Leytmotif Luzifer: The 7 Temptations of Man extrémně vysoká. Jsem přesvědčen, že Abigor doposud nenatočili špatnou desku a platí to stále i po vydání “Leytmotif Luzifer: The 7 Temptations of Man, které tak na své předchůdce navazuje více než důstojně. A to je vzhledem k tomu, jak fantastické počiny Abigor v minulosti natočili, téměř všeříkající.

Abigor


Další názory:

Šleha. Tak nějak by se dala popsat letošní placka Rakušanů Abigor. Od téhle smečky znám jen novější tvorbu v čele s posledním “Time Is the Sulphur in the Veins of the Saint – An Excursion on Satan’s Fragmenting Principle” které mě dokázalo spolehlivě usadit na prdel, jakkoliv by za ten název měli Rakušáky odnaučit psát. “Leytmotif Luzifer: The 7 Temptations of Man je na tom nemlich stejně, ačkoliv mi přijde, že oproti minulé desce jde přes všechnu tu avantgardně-technickou parádu víc na dřeň a tam, kde se posledně snažili Abigor o rozmáchlé kompozice, tam na novince sází jeden nápad za druhým v těsném časovém sledu. Těžko říct, jak vám to líp přiblížit, protože pokud jste album neslyšeli, je dost možné, že ani z popisu páně H. nade mnou si neuděláte o desce valnou představu. “Leytmotif Luzifer: The 7 Temptations of Man je jedno z těch alb, které se musí slyšet na vlastní uši, a trvá, než se do něj dostanete. Přiznám se, že mně samotnému se do něj nepovedlo proniknout docela (přinejmenším podle mých přesdtav) a alespoň pro mě platí, že celek je v tomto případě několikanásobně víc než součet všech částí – na rozdíl od samostatných skladeb mám pobrat album jako takové. O to víc ale kvituji, že Abigor nedávají nic zadarmo a závoj chaosu, který halí nitro desky, jako by vás mimochodem ponoukal do dalšího poslechu. Silně uhrančivé a svébytné dílo.
Atreides

Až na jednu výjimku z 90. let tvorbu Abigor neznám. Věděl jsem, že dnešní Abigor jsou úplně jinde a taky že ano. Na poměry black metalu velice technická hudba, která však na druhou stranu nepůsobí tak chaoticky, jak jsem původně čekal, čemuž napomáhá třeba krystalicky čistý zvuk. Vlastně i díky ne tolik velké chaotičnosti je z “Leytmotif Luzifer” naprosto originální záležitost, kterou bych si nedovolil přirovnat k jakékoliv doposud slyšené nahrávce. Abigor zní majestátně tak, jako by se vysmívali naprosté většině symfonických blackařů, kteří se k oné velkoleposti ani pomocí všemožných klávesových marasmů nedokáží dopracovat. Kvalitu a vůbec celkový výraz dnešních Abigor nejlépe dokládá pátá “Temptation V – Neglect”, nicméně další kusy tomuto skvostu zdařile sekundují. Desce není prakticky co vytknout a jen čistě subjektivně musím konstatovat, že letošní Thantifaxath a Darkspace mě baví o chloupek víc.
Skvrn


Abigor – Supreme and Immortal Is the Art of the Devil

Abigor - Supreme and Immortal Is the Art of the Devil
Země: Rakousko
Žánr: black metal
Datum vydání: 29.9.2013
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. Soil of Souls
02. Supreme and Immortal (Is the Art of the Devil)

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Avantgarde Music

Pokud bychom se bavili o nejdůležitějších black metalových kapelách z Rakouska, jen těžko by šlo opomenout Abigor, vlastně by asi stáli úplně na prvním místě. Jasně, záleží to i na osobních preferencích, jistě by se našli lidi, kteří by jako první vypálili Summoning nebo dokonce i Belphegor, ale když někdo zmíní Rakousko a black metal v jedné větě, já osobně si takřka okamžitě vzpomenu právě na Abigor. Bez obalu říkám, že tahle kapela je pro mě prostě obrovský kult. První dvě desky “Verwüstung / Invoke the Dark Age” a “Nachthymnen (From the Twilight Kingdom)” z let 1994 a 1995 jsou jasnou ukázkou toho, proč byl black metal v první polovině 90. let tak výjimečnou záležitostí. Ta alba jsou i téměř 20 roků po svém vzniku jednoduše skvosty a dodnes je s chutí poslouchám. Později narozeným fandům metalu, kteří jsou zvyklí na vypulírovanou sterilní produkci, to už dneska asi bude připadat jen jako šum a bordel, ale pro příznivce toho starého black metalu ty nahrávky stále mají význam, mě nevyjímaje. Nehledě na fakt, že to byly právě tyto dvě desky, jež patřily mezi první čistě black metalové počiny, které jsem kdy slyšel, tudíž k nim mám tak trochu možná i osobní vztah, byť jsem se k nim samozřejmě dostal až zpětně za mnoho let, jelikož taková staroba, abych v době jejich vydání už drtil podzemní black metal, bohužel nejsem…

Nejsou to ovšem samozřejmě jen první dvě alba, jakkoliv jsou právě ona pro mě tím největším kultem, skvělé jsou i další počiny. Vlastně všechny fošny, které Abigor vydali v 90. letech, jsou klenoty. “Opus IV” (1996), “Supreme Immortal Art” (1998) a “Channeling the Quintessence of Satan” (1999) jsou všechno desky se specifickou a silnou atmosférou a jen těžko bych vybíral, jaká z nich je nejlepší. Nakonec bych asi zvednul ruku pro “Supreme Immortal Art”, kterou jsem měl vždycky strašně rád a která bude hrát podstatnou roli i v dalších částech článku, ale třeba taková “Channeling the Quintessence of Satan” je jednoduše také excelentní kus, o tom žádná. Avšak nejen dlouhohrající věci, ale i neřadové kousky jsou výtečné… stačí jen zmínit středověkem nasáklý skvost “Orkblut – The Retaliation” z roku 1995 nebo extrémně syrový a agresivní kousek “Apokalypse” z roku 1997. Jednoduše řečeno, v 90. letech byli Abigor kapelou, která natáčela jednu výbornou věc za druhou a ne náhodou se tak zařadila mezi nejdůležitější formace středoevropského black metalu vůbec.

V novém tisíciletí ovšem Abigor opustili svůj dosavadní zvuk starého black metalu a vydali se vstříc experimentům. Sice stále na poli black metalu, ale v úplně jiném pojetí… avantgardnějším, industriálnějším, experimentálnějším. Výsledek byla dost rozporuplně přijatá nahrávka “Satanized (A Journey Through Cosmic Infinity)” z roku 2001, které jsem osobně zpočátku také nemohl moct přijít na chuť a našel jsem si k ní cestu až pěkných pár let potom, co jsem ji poprvé slyšel, nicméně i ona má dnes pevné místo v mojí osobní sbírce vedle ostatních desek Abigor. Zde ovšem přichází konec a kapela se v roce 2003 ukládá ke spánku…

…který byl, jak se později ukázalo, pouze dočasný, neboť v roce 2006 přichází obnovení činnosti a v květnu 2007 pak i sedmá řadová deska “Fractal Possession”, jež stylově navazuje na “Satanized (A Journey Through Cosmic Infinity)” a všechny ty avantgardnější tendence posouvá ještě dál. Něco podobného by se dalo říct o doposud poslední nové hudbě Abigor, počinu “Time Is the Sulphur In the Veins of the Saint – An Excursion on Satan’s Fragmenting Principle” (2010), jenž obsahoval pouze dvě téměř dvacetiminutové kompozice (v tomto ohledu dost ojedinělý kousek v tvorbě Abigor) a vznikl v rámci společného projektu s francouzskými industriálními black metalisty Blacklodge. Aktuálně Abigor připravují svou další desku, jež se bude jmenovat “Leytmotif Luzifer: The 7 Temptations of Man”, ale ještě předtím jako by se skupina pokusila trochu renovovat svůj archiv… V loňském roce Abigor vydali počin “Quintessence”, na němž přepracovali desku “Channeling the Quintessence of Satan”, aktuálně pak vychází krátké EP s názvem “Supreme and Immortal Is the Art of Devil”, které – jak již jeho název napovídá – bude mít co dočinění s nahrávkou “Supreme Immortal Art” a právě zde dochází k naplnění ona výše utrousená poznámka o tom, že právě tohle album bude v rámci našeho dnešního povídání ještě podstatné…

Podobně jako na “Quintessence”, i v případě “Supreme and Immortal Is the Art of the Devil” se jedná o mírně přepracovanou hudbu ze staré desky… zčásti původní nahrávky, jisté elementy ovšem nové, jen v tomto případě nejde o celé předělané album, nýbrž jenom o dvě skladby. Abigor použili původní nahrávky kytar a bicích z roku 1997, ale písním byly upraveny aranže, byly přepracovány texty a verze z EP mají také kompletně nové vokály, které samozřejmě nenazpíval nikdo jiný než člověk, jenž byl vokalistou Abigor v době originálního vydání “Supreme Immortal Art”Silenius, jehož bude většina z vás znát spíše jako jednu polovinu ústředního dua Summoning, nikoliv jako bývalého zpěváka Abigor, u nichž působil v letech 1994-1999 a postaral se o vokály na prvních čtyřech deskách. A důvod k tomuto počínání? Údajně kvůli nepovedenému zvuku, přílišnému množství kláves a přespříliš zefektovanému vokálu nezněla původní deska tak, jak by zamýšlena – a právě to, jak měla znít ona muzika, která vznikla před nějakými 15, 16 lety, má prezentovat přepracovaná podoba dvou songů na “Supreme and Immortal Is the Art of the Devil”.

Abigor

A jak se to ve výsledku promítlo do samotných skladeb, jaké jsou rozdíly mezi verzemi, které vyšly před 15 lety, a těmi, které vyšly nyní? Docela znatelný… Originální podoby písniček mají zcela zjevně mnohem zahuhlanější sound a kytary jsou slité do sebe, verze ze “Supreme and Immortal Is the Art of the Devil” mají na první poslech kvalitnější zvuk, kytary zní mnohem ostřeji, stále však dostatečně syrově, jak se na hudbu Abigor z 90. let sluší a patří. Jsou znát nově natočené vokály, které nyní znějí o mnoho přirozeněji. Nakonec se změn dostalo i u kláves, jež jsou na novém počinu potlačenější a jsou slyšet docela málo a jen v pozadí, takže obě písně vyznívají poněkud kytarověji, než tomu bylo původně. Je ovšem příjemné vidět, že si Abigor uvědomují, z jakého roku ta muzika pochází, takže i “Supreme and Immortal Is the Art of the Devil” zní “staře” a drží se pravidel z let devadesátých. Spíš než jako kompletní předělání zní EP jako renovace do poslouchatelnější podoby, avšak se zachováním gró té doby.

Otázkou ovšem zůstává, jaký má počin jako “Supreme and Immortal Is the Art of the Devil” vůbec smysl. Samozřejmě, ty nové verze jsou asi objektivně lepší, přinejmenším co do soundu určitě, ale abych byl upřímný, stejně si vždycky radši pustím ty původní ze “Supreme Immortal Art”, protože je znám už spoustu let, mám je vypálené v paměti tak, jak jsou tam, tedy s tím horším zvukem a vytaženějšími klávesami. Z pohledu samotných Abigor jejich záměry naprosto chápu – nebyli spokojení s tím, jak jinak skvěle složený materiál dopadl kvůli (z jejich pohledu) nevyvedenému zvukovému kabátu, takže se po 15 letech rozhodli dát svým příznivcům ukázku toho, jak byla ta deska původně zamýšlena. Nicméně z mého pohledu fanouška ty skladby mají znít tak, jak zněly v roce 1998, jakkoliv je ten zvuk nedokonalý. Sedmipalec “Supreme and Immortal Is the Art of the Devil” tedy chápu jako záležitost pouze pro největší fanatiky do tvorby Abigor, kteří nepohrdnou žádnou raritou z dílny této kultovní formace. Upřímně, ani mně by nijak nevadilo, kdybych to EP měl v polici… ale stejně bych si radši vždycky pustil “Supreme Immortal Art”.

Abigor

Uznávám, že tento článek má z velké části do recenze docela daleko a ve výsledku je to spíš takové stručnější povídání o celé kapele, ne rozbor jedné konkrétní nahrávky, avšak vzhledem k tomu, že počin čítá 10 a půl minuty a ještě ne nové hudby, moc bychom si tu nepokecali, kdybychom se bavili pouze o “Supreme and Immortal Is the Art of the Devil”, protože jak vidíte, na rozebrání samotného EP stačily tři odstavečky. I proto jsem se rozhodl to pojmout trochu více zeširoka a popovídat si o tvorbě jedné mojí oblíbené kapely. Pokud by se mezi vámi čistě náhodou našel nějaký fanoušek black metalu, jemuž hudba Abigor doposud nic neříká, snad to poslouží alespoň jako menší inspirace, co si ve volném čase pustit, jelikož desky těchto Rakušanů jsou v rámci svého žánru natolik kvalitní, že by rozhodně byla škoda, pokud by vám i nadále unikaly…


Abigor – Time Is the Sulphur in the Veins of the Saint…

Abigor - Time Is the Sulphur in the Veins of the Saint...
Země: Rakousko
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 18.1.2010
Label: End All Life Productions

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Tak tyhle rakouské blázny jsem měl vždycky hodně rád. A to ať už se jedná o jejich starší tvorbu klasičtějšího ražení, nebo jejich současnou podobu chladně misantropického post-black metalu. Novinku “Time Is the Sulphur in the Veins of the Saint…” jsem tedy celkem logicky očekával s napětím, to, co však na ní Abigor zplodili, mě totálně posadilo na prdel.

“Time Is the Sulphur in the Veins of the Saint…” je halucinogenní výlet mimo normální vnímání. Dvě 20 minutové ódy na chaos a obrovskou černou nicotu, která vcucne váš mozek a vrátí vám jej rozbombardovaný proudy ničeho z hlubokého vesmíru. Jako kdyby vám někdo místo krve nalil do žil písek, který zevnitř dře vaše smysly a trýzní vědomí strachem z nekonečné prázdnoty, času, který nezačíná a nekončí, který jen plyne a víří celým životem, vesmírem a existencí. Jehož vlivem se vše mění v prach, bezvýznamné nic v nekonečnu.

Tady selhávají veškerá přirovnání. Je to absolutní nic a absolutní všechno, chaos v prostoru proudících částic, labyrint myšlenek, v němž se ztratíte, obrovská hmota neúprosného času, která vás pohltí. Je to těžká deska, málokomu se bude líbit a málokdo ji pochopí, jestli ji vůbec lze pochopit.

Zlá.
Těžká.
Ubíjející.
Elektrizující.
Nepochopitelná.
Nepopsatelná.
Odporná.
Hnusná.
Zlá.

Nenávistná.
Neuchopitelná a Neexistující.
Nepředstavitelná.
Nekonečná a Nekončící.

Misantropická.
a
Odlidštěná.
a
Chaotická.

Abigor

To musíte slyšet, jinak nemáte šanci si představit, o co jedná. Musíte tu desku vnímat a ztrácet se v ní. Musíte ji nechat, aby byla sírou ve vašich žilách. Vše zní zdánlivě nesourodě. Kytara přechází mez mrknutí oka ze zběsilého sólování do nejhrubších riffů a zase zpátky jakoby nic. Bicí sází dvoukopákové palby jakoby bezhlavě a do ničeho. Kolem toho všeho lítá neuvěřitelná basa, která kouzlí takové věci, že celá kapacita vašeho mozku bude mít co dělat, aby to vůbec vstřebala. Do toho přidejte občasné těžké údery elektroniky, tikot hodit, ale třeba i chorály. “Time Is the Sulphur in the Veins of the Saint…” překypuje nápady, doslova je jimi napěchováno až po okraj a chvílemi až za okraj. Na první poslech to prostě není možné všechno pochytit, vnímat. Abigor si s posluchačem hrají a neustále jej udržují v napětí. Při poslechu téhle desky si člověk nemůže být ničím jistý.

Asi to bude znít jako klišé, ale tohle opravdu musíte slyšet. Slyšet a buď to milovat, nebo nenávidět. Já osobně jsem ta první možnost. Neuvěřitelné psycho. Z celé té post-black metalové éry Abigor, načaté počinem “Satanized (A Journey Through Cosmic Infinity)”, považuji novinku za tu nejlepší, nejvyzrálejší… nejúchylnější, nejnepochopitelnější, ale skvělou. Výbornou. Excelentní. Bez hranic.

Máte z té recenze v hlavě guláš? To jste ještě neslyšeli to samotné album!