Archiv štítku: Aborted

Redakční eintopf #88 – duben 2016

Ihsahn – Arktis.
Nejočekávanější album měsíce:
Ihsahn – Arktis.


H.:
1. Darkestrah – Turan
2. Rob Zombie – The Electric Warlock Acid Witch Satanic Orgy Celebration Dispenser
3. Eths – Ankaa

Kaša:
1. Ihsahn – Arktis.
2. Deftones – Gore
3. Zakk Wylde – Book of Shadows

nK_!:
1. Rob Zombie – The Electric Warlock Acid Witch Satanic Orgy Celebration Dispenser
2. Aborted – Retrogore

Atreides:
1. Moonsorrow – Jumalten aika
2. Cult of Luna & Julie Christmas – Mariner

Skvrn:
1. Ihsahn – Arktis.
2. Moonsorrow – Jumalten aika
3. Darkestrah – Turan

Onotius:
1. Ihsahn – Arktis.
2. Cult of Luna & Julie Christmas – Mariner

Metacyclosynchrotron:
1. Howls of Ebb – Cursus Impasse: The Pendlomic Vows
2. The Wounded Kings – Visions in Bone
3. Zhrine – Unortheta

Nějaké apríly máme tradičně na salámech, takže i náš nejnovější eintopf se ponese v seriózním duchu (my to ani jinak neumíme, haha!) a žádné zasrané Babymetaly tu doporučovat fakt nebudeme. Přece jen nejsme až takoví pedofilové, abychom ujížděli na náctiletých Japonkách, co zpívají „Dej mi čokoládu“ do agro metalu (anebo jsme, ale aspoň se tím veřejně nechlubíme).

No nic, pojďme už na to, na co se naši redaktoři skutečně těší. Vší konkurenci utekl Ihsahn, jehož „Arktis.“ je jednoznačně nejočekávanější deskou dubna – ostatně, hned tři redaktoři ji bez váhání nominovali na první příčku. Vedle toho však víckrát padla i jména pohanských náladotvůrců Moonsorrow z Finska, hororového krále Roba Zombieho, blackmetalové atmosféry v podání Darkestrah nebo kolaborace Cult of Luna se zpěvačkou Julií Christmas

P. S. Nezapomeňte si všimnout, jaké pořadové číslo dnešní eintopf má, muhehe…


H.

H.:
Únor i březen byly co do vydávaných desek oba velice pěkné měsíce (ačkoliv únor o něco málo pěknější). Duben mi ovšem koule příliš netrhá. Tedy s výjimkou jedné věci v podobě Darkestrah. Tahle původem kyrgyzská formace dlouhodobě patří k mým největším oblíbencům a rovněž k těm několika málo vybraným skupinám, jejichž tvorbu sbírám opravdu systematicky a snažím se mít všechno, na čem se jejich logo objeví – to myslím hovoří za vše. Je sice pravda, že už jsem k dnešnímu dni novinku „Turan“ díky novinářské protekci dávno a mnohokráte slyšel (je skvělá!), ale pořád mi není blbé to sem napsat, protože na ten poslech jsem se skutečně těšil – ostatně jako vždy v případě téhle kapely.

Dále jsem určitě zvědavý na novinku francouzských Eths, kteří sice operují v žánru, jehož příznivcem obecně nejsem, ale zrovna tato kapela mě fakt baví. Sice mě stále mrzí odchod bohyně Candice Clot, bez níž už to prostě nebude ono, ale novou zpěvačku Rachel Aspe předem nezatracuji, protože i ona se prozatím tváří docela sympaticky. EP „Ex umbra on solem“, na němž Eths aktuální frontwoman představili poprvé, mi sice k srdci nijak moc nepřirostlo a jen tak kolem mě prohučelo, ale možná i o to víc jsem na novinku „Ankaa“ zvědavý…

I třetí (co do seřazení vlastně druhý) interpret mého eintopfu hraje styl, jaký pro mě asi není úplně nejtypičtější, ale to vůbec nevadí. Rob Zombie je bourák a jeho tvorba (mám tedy na mysli spíše tu hudební, ve filmech si vystačím pouze s „House of 1000 Corpses“ a „The Devil’s Rejects“) mě dlouhodobě baví, takže v případě novinky „The Electric Warlock Acid Witch Satanic Orgy Celebration Dispenser“ (übercool název) není co řešit a s jejím poslechem otálet nebudu.


Kaša

Kaša:

Duben je klasicky měsícem na zajímavá alba vcelku bohatým, nicméně i přesto se v něm našla tři jména, která v mých očích všechna ostatní s přehledem převyšují. Shodou okolností se data vydání nových alb těchto tří interpretů sešla na jeden den, takže s nadsázkou řečeno bych se z následujícího měsíce spokojil pouze s jeho osmým dnem. 8. dubna totiž své chystané počiny vydají shodně Zakk Wylde, Ihsahn a Deftones.

Přestože jsem nikdy nebyl zarytým fanouškem Zakka Wylda, tak musím říct, že na druhý díl jeho sólovky „Book of Shadows“ se docela těším. Oproti Black Label Society čekám více osobní atmosféry a sázky na jeho osobitý vokální a kytarový projev, na čemž se sice bez dobrých skladeb album utáhnout nedá, ale prvotina, která letos slaví již 20 let od svého vydání, by si zasloužila býti překonána. Ačkoli s tím tak nějak nepočítám, tak představa je to hezká.

To Deftones, to je jiné kafe. Pro tyhle zámořské alternativce mám už dlouhá léta slabost a s posledními dvěma plackami se definitivně probili mezi mé nejoblíbenější skupiny. Chino Moreno a jeho parťáci umí, a protože si myslím, že v posledních letech se z tvůrčího hlediska nachází na samém vrcholu své kariéry, tak nečekám od „Gore“ nic menšího než atak předních míst jejich početné a vcelku vyrovnané diskografie. První dvě ukázky znějí hodně slibně, takže se nechám překvapit, jestli se Deftones i tentokrát pochlapí.

No, a na samém vrcholu měsíce dubna se co do vkládaných nadějí ocitl Ihsahn. K tomu snad netřeba nic dodávat. Ihsahn je prostě král a nevěřím, že by „Arktis.“ mělo být důkazem něčeho jiného. Očekávání jsou tak velká, že jestli o „Arktis.“ nebudu koncem roku mluvit jako o jedné z pěti nejlepších desek sezóny, tak budu zklamaný. Ihsahnova kvalitativní laťka je však zatraceně vysoká, takže jestli dostojí své dosavadní praxi, zklamání v žádném případě nehrozí.


nK_!

nK_!:

Tak s tímhle šíleným/geniálním názvem trumfnul Rob Zombie sám sebe. Kam se hrabe pět let staré „Hellbilly Deluxe 2: Noble Jackals, Penny Dreadfuls and the Systematic Dehumanization of Cool“, že… Každopádně i skvělá pecka „Dead City Radio and the New Gods of Supertown“ z minulé desky se pomalu, ale jistě začíná oposlouchávat, takže přichází čas na nový matroš. Rob Zombie mě s žádným svým albem zatím nikdy nezklamal a od novinky si slibuji velké věci. Ještě aby k nám znovu přijel koncertovat, to by bylo něco. Po poměrně vydařeném EP přichází s novou deskou také belgičané Aborted. S nimi mám zatím také jen samé dobré zkušenosti a doufám, že „Retrogore“ nikterak neklesne pod jejich zavedený standard. Duben bude zase jednou stát za to.


Atreides

Atreides:

Navzdory skutečnosti, že zajímavých desek nevychází v dubnu vůbec málo, dovolím si vypíchnout pouze dvě, na které se těším doslova jak malé děcko. Moonsorrow po nějakých pěti letech přišli s další nahrávkou, a ačkoliv příliš nevěřím tomu, že dokáží překonat sami sebe (respektive „V: Hävitetty“ a „Verisäkeet“), na „Jumalten aika“ se opravdu těším, protože pokud bych měl jmenovat kapely, které špatné album nahrát nedokáží, finští vikingové by byli jednou z nich.

Druhou deskou je „Mariner“. Kolaborace Cult of Luna s americkou zpěvačkou Julií Christmas, která má za sebou třeba působení v Battle of Mice, vypadá náramně slibně. Masivní kytarové stěny, jaké Švédové dokáží budovat lusknutím prstu, navíc se ženským vokálem? Toho chci víc než jen jednu desku! A vypuštěný singl „A Greater Call“ zní tak dobře, že obavy z plytké, nudné desky jsou už teď naprosto liché.


Skvrn

Skvrn:

Docela síla, ty dubnové vyhlídky. Bedlivě vyhlížených nahrávek je celá řada a já přináším alespoň tři. Tři nesmírně očekávané kusy, jež by s přehledem ovládly eintopfy většiny jiných měsíců. Za těchto podmínek tak třeba Darkestrah berou až posledního fleka. Tohle původem kyrgyzské těleso rozhodně neboduje pouze svým původem a bezpochyby patří do první ligy atmosférického black metalu s příměsí folkových laskomin. Doposavad vše, co jsem od Darkestrah slyšel, mělo velkou sílu a od „Turan“ si neslibuji ani o trochu méně.

Taky druhou příčku nechávám zabarvit do folkově blackové. Po pěti letech vychází opus finských vypravěčů Moonsorrow, a ačkoliv jsem Finy poslední dobou spíše zanedbával, na „Jumalten aika“ jsem nesmírně zvědav. Jediné, co mě odradilo, je řekněme infantilní obal. Jestliže přebal „Varjoina kuljemme kuolleiden maassa“ byl kýč až běda, ze stromu visící tělíčka na novince jsou pro změnu barbarské klišé, navíc špatně provedené. Ale minulá deska byla i přes svůj zevnějšek parádní, takže nač nějaká skepse.

A blížíme se do finále, k Ihsahnovi, který naopak graficky opět potěšil. Ovšem po hudební stránce je pro mě „Arktis.“ stále otazníkem. Dopředu zveřejněné songy jsem veskrze ignoroval a netroufnu si odhadovat, zda Ihsahn ukáže na svou klasiku, nebo raději na experimenty ve stylu druhé poloviny „Das Seelenbrechen“. Údajně má novinka směřovat k prvnímu modelu, dokonce jsem slyšel cosi o chytlavosti. A vlastně proč ne? Ihsahn umí blackovat, progařit, ambientnit, tudíž jestli přijde řádný popík, tak rychle sem s ním!


Onotius

Onotius:

Nu, přiznám se, že jsem měl původně v plánu zabít dubnový eintopf nějakým aprílovým vtípkem, v rámci něhož bych doporučoval naprosté hudební bláboly a nesmysly a tvářil se u toho smrtelně vážně. Přeci jen jsou zde však desky, o nichž bych rád vás, čtenáře, informoval naprosto vážně. Ačkoliv je jich v porovnání s nadupaným začátkem roku stále relativně pomálu, nachází se zde minimálně pár mnou respektovaných jmen. Jedním z těch, jež by byl skutečný hřích nezmínit, je především novinka norského progresivně blackového mága Ihsahna, který přichází se svým již šestým albem po ukončení činnosti legendárních Emperor – deskou „Arktis“. První ukázky sice přehnaně nevyčnívají z Ihsahnovy produkce posledních let, avšak vzhledem k tomu, že standard tohoto chlapíka je zatraceně vysoký, myslím, že i kdyby nahrávka nepřekvapila vůbec ničím, stále se bude jednat o prvotřídní porci kvalitní muziky.

Další deskou, na niž už teď si brousím zuby, je kolaborace post-metalových Cult of Luna (jejichž poslední deska „Vertikal“ je mimochodem naprosto parádní) se zpěvačkou Julií Christmas (z Made Out of Babies). První ukázka ve formě skladby „A Greater Call“ mě ohromila naprosto perfektní pohlcující atmosférou, tak doufám, že si podobnou laťku udrží celá nahrávka „Mariner“. Očekávání nejsou zrovna malá.


Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Při psaní svého prvního eintopfu jsem dost váhal, kterou desku označit za tu nejočekávanější. Teď mám jasno prakticky ihned. Druhé album amerických Howls of Ebb„Cursus Impasse: The Pendlomic Vows“ totiž ukáže, jak hrát death metal, který je originální, temný, a to bez opisování od Portal či Ulcerate. Velice jsem zvědav také na pátou desku britských doomařů The Wounded Kings. I když se mi poslední desky se zpěvačkou Sharie Neyland líbily („In the Chapel of the Black Hand“ kurevsky, „Consolamentum“ už trochu méně), přece jen jsem  zvědav, jak se králům povede s navrátilcem Georgem Birchem. Za malé ohlédnutí směrem k unikátní „The Shadow Over Atlantis“ bych se vůbec nezlobil, ale něco mi říká, že „Visions in Bone“ půjde jiným směrem. Uvidíme… No, a i když mě hype okolo islandského black metalu už trochu unavuje, na „Unortheta“ od Zhrine (dříve známých jako Gone Postal) se těším. Snad to nebude jen další „Island“ nebo nedejnepoznatelnýbože pouhá „vykrádačka DSO“.


Redakční eintopf #84 – leden 2016

Ulver – ATGCLVLSSCAP
Nejočekávanější album měsíce:
Ulver – ATGCLVLSSCAP


H.:
1. Hexvessel – When We Are Death
2. Pensées nocturnes – À boire et à manger
3. Naðra – Allir vegir til glötunar

Kaša:
1. Steven Wilson – 4 ½
2. Dream Theater – The Astonishing

nK_!:
1. Aborted – Termination Redux
2. Avantasia – Ghostlights

Atreides:
1. Naðra – Allir vegir til glötunar
2. Ulver – ATGCLVLSSCAP
3. Abbath – Abbath

Skvrn:
1. Ulver – ATGCLVLSSCAP
2. Borknagar – Winter Thrice
3. Pensées nocturnes – À boire et à manger

Onotius:
1. Borknagar – Winter Thrice
2. Dream Theater – The Astonishing
3. Ulver – ATGCLVLSSCAP

Úvody k novoročním redakčním eintopfům jsou vždycky nejlehčí. Sice je to klišé jako čuně, ale co jiného lze 1. ledna psát, než že zrovna začíná další rok. Znáte to, co kdyby to náhodou někdo nezaregistroval, že má ode dneška začít psát 2016 namísto 2015… naštěstí se to ale dozví odsud, což vlastně jen potrvzuje moji tezi, že na Sicmaggot je všechno, co člověk k životu potřebuje!

Každopádně, přesuňme se radši od přitroublého humoru k muzice. Hned první měsíc totiž na nic nečeká a vykládá na stůl několik slušných trumfů, z nichž největší očekávání u nás vzbuzuje „ATGCLVLSSCAP“ od norských Ulver, „Winter Thrice“ od Borknagar, „Allir vegir til glötunar“ od Naðra a „The Astonishing“ od Dream Theater. Marš na čtení!

P. S. Možná jste zaregistrovali, že nevyšel koncertní eintopf na leden. To nemá nic společného s oslavami Nového roku. Jednoduše se jen v lednu nikam nechystáme, tak další koncertní eintopf bude až v únoru…


H.

H.:

Zatímco prosinec se mi co do vycházejících až nezvykle líbil, rok 2016 nezačíná nějak geniální, protože tu mám jen jednu vyloženou pecku. Kdybych ale tvrdil, že nebudu mít vůbec co poslouchat, tak bych zase kecal, obzvláště co se black metalových vod týká – to uznávám. Nicméně, mé první místo má s black metalem spojitost pouze skrze Kvohsta, jenž dříve zpíval v Dødheimsgard nebo Code. Hexvessel se ovšem nese ve vodách psychedelické neofolku. A vzhledem k tomu, že obě předcházející desky byly skutečně nádherné, tak nic menšího neočekávám ani od třetí nahrávky „When We Are Death“.

Na druhém místě vidím francouzského solitéra Vaerohna respektive jeho projekt Pensées nocturnes. Minulé album „Nom d’une pipe!“ vzbudilo spíše rozpačité reakce a spoustě lidem nesedlo, mě ovšem jeho dekadence bavila, tudíž nemám důvodu se na novinku „À boire et à manger“ dívat už předem skrz prsty, naopak se vlastně relativně těším. Poslední flek pak bude střela relativně do neznáma, jelikož svůj hlas pošlu islandskému uskupení Naðra. To sice prostřednictvím „Allir vegir til glötunar“ vydá teprve svůj debut, nicméně demosnímek „Eitur“ se tvářil hodně slibně, a když k tomu připočtu nadupanou sestavu se členy smeček jako Carpe noctem, Misþyrming, nebo Dysthymia, pak je myslím na místě nějakou tu zvědavost projevit…


Kaša

Kaša:

Když se tak koukám na seznam lednových alb, tak i přes jeho zjevnou délku nemám problém vybrat jednoznačného vítěze, na jehož nový kotouček se těším ze všech nejvíc. Nicméně, ještě předtím, než se přesunu k nejmenovanému britskému workoholikovi, tak si nasypu popel na hlavu a musím se přiznat, že z nějakého záhadného důvodu jsem čím dál víc zvědavý na „The Astonishing“ od Dream Theater. Není to totiž tak dávno, co jsem redakčnímu bossovi oznámil, že jestli se z této placky vyklube rocková opera na ploše dvou alb, tak se na její poslech vyseru, ale první ochutnávka jménem „The Gift of Music“ nezní špatně a ambice Dream Theater ve mně nakonec probudily zvědavého ducha, a i když možná budu litovat, tak si to určitě poslechnu.

No, a teď k tomu nejmenovanému Britovi. Správně asi tušíte, že oním vyvoleným je Steven Wilson s novinkou „4 ½“, s níž naváže na loňský počin „Hand. Cannot. Erase.“. A když říkám, že naváže, tak se vším všudy, protože hovořit o chystaném počinu jako o úplně novém je zavádějící, když skladby na něm umístěné jsou z drtivé většiny zbytkem z předchozí nahrávací seance. Ovšem ani to mi nijak nebrání v tom, abych své očekávání nastavil na nejvyšší možnou úroveň, protože Steven Wilson je hudební génius a i ty zbytky budou jistě působivé.


nK_!

nK_!:

Po odkladu Drowning Pool je pro mě leden zatím dost suchý. Těším se na nové épéčko belgických řezníků Aborted, protože v posledních letech s nimi prakticky není možné sáhnout vedle. „The Necrotic Manifesto“ z roku 2014 sice na kvality o dva roky staršího „Global Flatline“ nedosáhlo, ale i tak se poslouchalo slušně a věřím, že „Termination Redux“ dopadne minimálně stejně dobře. Byť je samozřejmě kratší. Jsem také docela zvědav na novou Avantasiu, i když předloňské album „The Mystery of Time“ mě o svých přednostech přesvědčit nedokázalo. Snad na tom bude „Ghostlights“ nakonec lépe.


Atreides

Atreides:

Na nový rok vychází spousta alb. Opravdu kvantum. Spousta řadovek, reedicí, splitek, ípek, nevím čeho. Problém je, že nebýt dvou kapel, měl bych po ptákách, respektive prázdný eintopf. Podle aktuální tradice (už je to čtvrtým rokem, takže to je zaručeně tradice), že každý rok debutuje na Islandu jedna zajímavá black metalová smečka, k nám v polovině měsíce doputuje prvotina skvadry, jež se zove Naðra. Její název „Allir vegir til glötunar“ by se dal přeložit jako „Všechny cesty do záhuby“ a dle vypuštěné ukázky se můžu těšit na další špinavé peklo.

Druhým jménem pak není nikdo jiný než kultovní Ulver. Ačkoliv mě poslední deska „Messe I.X-VI.X“ až tolik neoslovila a kolaboračka „Terrestrials“ s neméně kultovními Sunn O))) mohla dopadnout o poznání lépe, na novinku „ATGCLVLSSCAP“ se těším a jsem zvědavý, jakým směrem se „Vlci“ vydají tentokrát. Naposledy je tu ještě jedno jméno, které mě ale zajímá spíš ze zvědavosti vzhledem k nedávné aféře kolem Immortal. V druhé půli se totiž dozvíme, zda se bude eponymní debut Abbathova eponymního projektu, ve kterém jede spolu s Kingem, nějak zásadně distancovat od tvorby jeho ex-domovské kapely, nebo zda se bude drhnout hudbu immortalovitější než samotní Immortal.


Skvrn

Skvrn:

Zatímco loňský leden neplatil za dvakrát bohatý otvírák hudebního roku, přesně o rok mladší jmenovec si nejspíš povede lépe. Naznačují to alespoň jména, která jsou jedním slovem lahůdková. Navíc jich není málo, tak hurá na to. Začnu klasicky od jedničky, kde protentokráte není co řešit – Ulver se svým „ATGCLVLSSCAP“ leden jednoznačně táhnou. A nejen leden, bavme se raději o celém roce, i tady budou norští géniové hledat přemožitele (alespoň co se očekávanosti týče) marně. Uvidíme, jakou cestou se Ulver vydají, tipovat si netroufám, každopádně čekat lze skoro cokoliv a já jsem onomu cokoliv také naprosto otevřen. Snad jen po dalším „Wars of the Roses“ nebo „Childhood’s End“ netoužím, v téhle poloze se s Ulver totiž nadále peru. Tak či onak, těším se moc.

Jak ale padlo na začátku, v lednu toho bude víc. Dvojka přichází taktéž z Norska, taktéž začínala na black metalu a taktéž si to začala hudebně mířit postupně jinam, byť ne tak radikálně jako Ulver. Mluvím samozřejmě o Borknagar, u nichž je sice zvolená forma předpokládatelná, nicméně o výsledku to samozřejmě ještě vůbec nic neříká, zvlášť když minulé „Urd“ bylo trefou do černého. A v momentě, kdy lednový výčet uzavírá šáhlost Pensées nocturnes, začínám si říkat, že optimističtější vstup do nového hudebního roku jsem si snad ani nemohl přát.


Onotius

Onotius:

První měsíc nového roku bude na nové desky relativně pestrý. Nějaké dlouhé rozmýšlení, jak obsadit trojici příček očekávanosti, se v mém případě však nekonalo. Vzhledem k lehkým pochybám ohledně vyrovnanosti nového dvojalba Dream Theater, jež má být rozděleno na neuvěřitelných 34 stop (což zavání trochu absencí soudnosti), nakonec první příčku ukořistili norští progresivně black metaloví Borknagar. Ti, co se týče prvních zveřejněných ukázek, přeci jen přesvědčili o špetku více než americká stálice progresivně metalové ekvilibristiky, že v případě jejich novinky „Winter Thrice“ se jistě máme na co těšit. Avšak to rozhodně neznamená, že by mě novinka Dream Theater, „The Astonishing“, nechávala chladným, na to přeci jen mají v mých očích stále obrovské renomé, jen co se týče poslední tvorby vkládám o něco větší důvěru v Nory. Ani přívrženci avantgardy však nepřijdou zkrátka, neboť norským Ulver vychází nová deska pod neobvyklým názvem „ATGCLVLSSCAP“. Tak snad nám ten rok začne dobře a všechny tyhle nahrávky se nakonec patřičně vyvedou…


Aborted: odchod kytaristy

Belgické řezníky Aborted opustil jejich dosavadní kytarista Danny Tunker, jenž v sestavě vydržel tři roky a natočil poslední desku „The Necrotic Manifesto“ (2014). Rozchod prý proběhl v přátelském duchu.

Sám Tunker bude pokračovat ve své další skupině Alkaloid. Aborted zase zahájili práce na dalším řadovém albu.


Aborted – The Necrotic Manifesto

Aborted - The Necrotic Manifesto
Země: Belgie
Žánr: death metal
Datum vydání: 28.4.2014
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Six Feet of Foreplay
02. The Extirpation Agenda
03. Necrotic Manifesto
04. An Enumeration of Cadavers
05. Your Entitlement Means Nothing
06. The Davidian Deceit
07. Coffin Upon Coffin
08. Chronicles of Detruncation
09. Sade & Libertine Lunacy
10. Die Verzweiflung
11. Excremental Veracity
12. Purity of Perversion
13. Of Dead Skin & Decay
14. Cenobites

Hodnocení:
Ježura – 8/10
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Jak známo, člověk nemůže znát všechno, a tak se stalo, že i když death metal patří mezi mé oblíbené žánry, belgičtí řezníci Aborted vždy tak nějak profičeli okolo mě a ani se nezastavili na kafe. S deskou “The Necrotic Manifesto” ale tohle naše vzájemné obcházení konečně vzalo za své a já říkám ještě že tak, protože konečně začínám chápat, proč je o téhle partě tolik slyšet.

Byl jsem si velmi dobře vědom, že Aborted nejsou žádní cucáci, a stejně tak mi neuniklo, že přinejmenším předcházející řadovka “Global Flatline” sklízela ovace snad všude, kam strčila svůj zahnívající frňák. Zároveň jsem ale trpěl utkvělou představou, že Aborted hrají tak extrémně brutální nářez, ve kterém najdu asi stejné zalíbení jako v tvorbě Cannibal Corpse nebo Suffocation, tedy vesměs žádné. Pravdu jsem měl v tom, že se s tím Aborted vážně nemažou a jejich muzika je fakt pořádná rána do držky. Jenže světe div se, “The Necrotic Manifesto” i při vší té brutalitě stíhá být promakaným a zábavným dílem, které vyloženě přetéká šťavnatými plody práce vynikajících muzikantů.

Aborted si zjevně osvojili jednu velmi důležitou věc, a sice že i ve vysokém tempu a pod náporem nelidské smršti riffů nezapomínají být čitelní. Jednak je to poměrně dynamickou strukturou skladeb, díky které nehrozí žádná nuda, a druhak schopností napsat party, jež vás svou rytmikou a melodikou zatlučou tak hluboko do podlahy, jak jen to je možné, a vy za to ještě ochotně poděkujete. “The Necrotic Manifesto” je zkrátka albem, které v sobě míchá bestiální zvířeckost s drtivou těžkopádností, to vše navíc nadopované lehkonohým a neuvěřitelně nasraným tahem na bránu, který takřka nepolevuje, a funguje to vážně výborně.

Takovéhle výsledky ale nevznikají jen tak z ničeho nic a “The Necrotic Manifesto” je toho zářným příkladem. Všechna ta chvála totiž pramení z fenomenální technické zdatnosti muzikantů a jejich schopnosti tuto zdatnost dostatečně zúročit. Naprosto každá dílčí složka alba je na velice vysoké úrovni, a ať už ukážete na kteroukoli z nich, je vždy o co stát. Zatímco se baskytara možná maličko schovává a pracuje spíše nenápadně ve prospěch celku, kytary neustále dodávají zajímavě a nápaditě vystavěné riffy, neštítí se ani melodického sólování a přiměřeného střídání výrazů a strunné gró desky v režii pánů Tunkera a bij de Leije má fakt grády. Pozadu nezůstává ani principál Sven de Caluwé, který předvádí vážně úctyhodné vokální eskapády, a já fakt zírám, jak se svým hlasem umí pracovat, ale mužem číslo jedna celé desky je pro mě stejně bubeník Ken Bedene. Co ten chlap pro tuhle desku natloukl, to je vážně na medaili, protože si nepamatuji, kdy jsem naposledy v rámci žánru (a nejen v něm) slyšel tak členitou, promyšlenou, neuvěřitelně nápaditou a přitom dokonale přesnou hru. Nestává se mi často, že bych byl ochoten poslouchat jenom samotnou bicí stopu, ale tohle je rozhodně jedna z těch vzácných výjimek.

Na takhle parádních základech se samozřejmě staví jedna radost a “The Necrotic Manifesto” z toho ohromně těží. Aborted hned v začátku nasadí kurevsky vysokou laťku a tu drží celých dvaačtyřicet minut, na které to deska dotáhla. To je sice na death metalovou nahrávku poměrně vydatná stopáž, ale Aborted jasně dokazují, že když se to umí, člověku to ani nepřijde a album vzápětí klidně otočí znovu. Ta muzika je totiž vedle již opěvované technické a kompoziční úrovně parádně pestrá a skladby s jedinou výjimkou v podobě závěrečně pětiapůlminutovky “Cenobites” se ani nepřibližují čtyřminutové metě. Tohle všechno pohromadě má za následek jediné – “The Necrotic Manifesto” nemá šanci začít nudit, a jakkoli je to nemilosrdný nátěr, ze kterého by si nejedna slabší povaha mohla odnést nepěkné trauma, funguje jak na ploše jednotlivých skladeb, tak v celé své délce, a to více než dobře.

Vytahovat na světlo konkrétní skladby se mi moc nechce. Je sice fakt, že některé se zaseknou do paměti snáze než jiné, ale skvělé jsou všechny a většina z nich obsahuje vyloženě excelentní momenty. Přesto mi to ale nedá a alespoň dvě jmenovat musím. První z nich je plnohodnotný otvírák “The Extirpation Agenda”, který mě nepřipraveného na věci budoucí při prvním setkání úplně rozebral a zatím se mu to daří opakovat. Druhým ambasadorem desky je pak již vzpomenutá “Cenobites”, která je nejen suverénně nejdelší, ale také nejmelodičtější a nejepičtější skladbou alba, a jejím prostřednictvím “The Necrotic Manifesto” luxusně graduje a finišuje. Opět ale zdůrazňuji, že si celé album udržuje konstantně vysokou kvalitu a žádná ze třinácti regulérních skladeb (intro “Six Feet of Foreplay” se mi do toho počítat nechce) nikterak nezaostává.

Myslím, že už nemá smysl to protahovat a nadále oddalovat jasný verdikt. Aborted nahráli zatraceně parádní fošnu, která je pro žánrovou konkurenci hozenou rukavicí, k jejímuž zvednutí bude zapotřebí velké smělosti. K absolutní extázi “The Necrotic Manifesto” sice pořád nepatrný kousíček chybí, ale čert to vem, protože už takhle je to naprosto vynikající zářez a já jsem hodně dlouho neslyšel death metalovou desku, která by mě takhle bavila. Pro příznivce žánru naprostá povinnost!


Další názory:

Jestli si někdo myslel, že Aborted už na své novince nebudou hrát ten svůj extrémní (brutal) death metalový náser, asi byl hodně bláhový, protože na pořádné zvěrstvo již tihle Belgičané mají skoro patent a na novince “The Necrotic Manifesto” tomu samozřejmě není jinak. Na minulé fošně “Global Flatline” kapela po dost nepovedeném “Strychnine.213” opětovně chytila vítr do plachet, přičemž na “The Necrotic Manifesto” se ve výborné kvalitě opět pokračuje. Na nejlepší fláky z diskografie Aborted (čímž mám na mysli především “Goremageddon: The Saw and the Carnage Done”) sice nejnovější nahrávka zdaleka nemá, ale když si vezmu poslední tři počiny (včetně novinky), vychází mi z toho “The Necrotic Manifesto” jako vítěz, protože mě osobně baví ještě o kousek víc než “Global Flatline”. Novou placku oproti jejímu předchůdci především nezabíjí délka, protože “Global Flatline” mě ke konci už docela nudilo, kdežto novinka se poslouchá úplně v pohodě celá. Jako vrcholy “The Necrotic Manifesto” bych osobně označil hitovou “Coffin Upon Coffin” (to vyřvávání názvu songu se okamžitě vryje do paměti), našlapanou “Sade & Libertine Lunacy” a trochu osvěžující “Cenobites”, jíž bych jen možná osobně zařadil o trochu dřív než na konec placky. Ale i tak se samozřejmě jedná o povedený nářez, z něhož by fandové Aborted rozhodně neměli být zklamáni…
H.


Redakční eintopf #62 – duben 2014

Triptykon - Melana Chasmata
Nejočekávanější album měsíce:
Triptykon – Melana Chasmata


H.:
Triptykon – Melana Chasmata
Index očekávání: 10/10

Ježura:
Edguy – Space Police – Defenders of the Crown
Index očekávání: 7/10

Kaša:
Triptykon – Melana Chasmata
Index očekávání: 10/10

nK_!:
Aborted – The Necrotic Manifesto
Index očekávání: 8/10

Atreides:
The Body – I Shall Die Here
Index očekávání: 9/10

Zajus:
Cormorant – Earth Diver
Index očekávání: 7/10

Skvrn:
Terra Tenebrosa – V.I.T.R.I.O.L. – Purging the Tunnels
Index očekávání: 7/10

Thy Mirra:
Аркона – Явь
Index očekávání: 7/10

Jak to tak vypadá, v dubnu bude naší skromnou redakci s přehledem ovládat švýcarský obskurní metal z dílny legendárního Thomase Gabriela Fischera. Triptykon 14. dubna po čtyřech letech čekání konečně vydávají svou druhou desku “Melana Chasmata”, což samozřejmě nezůstalo bez povšimnutí. Někteří se alba nemůžou dočkat, jiní už navíc dokonce nažhavili svůj PayPalový účet, aby si novinku Triptykon předobjednali, a ten zbytek, který je tak hloupý, že Fischerovu tvorbu ještě nezná (sorry, kolegové, ale nemít naposlouchané Celtic Frost je skoro zločin proti hudbě), alespoň projevuje zvědavost… i když možná to dělají jen proto, aby nenaštvali fanatického šéfredaktora, jehož už svrbí prsty nad desítkovým hodnocením, aniž by z desky slyšel jedinou notu. Mezi další očekávané záležitosti se pak jistě řadí Rusové Аркона se svou novinkou “Явь”, pro někoho možná trochu překvapivě však docela často padala i jména jako Insomnium, Svartidauði nebo Terra Tenebrosa

H.

H.:

Ačkoliv volba do eintopfu pro březen byla docela jednoznačná, protože Combichrist prostě patří mezi moje nejoblíbenější kapely, musím se přiznat, že jsem na chviličku zapochyboval, jestli třeba nemám dát radši Курск nebo Atari Teenage Riot. V dubnu se ale jakékoliv zapochybování už nekoná, jelikož si nedokážu představit, co by muselo vycházet, aby to mělo šanci ohrozit Triptykon (nebo vlastně dokážu, ale mluvit o nové desce Bathory je asi trochu mimo :)). Klidně to řeknu na rovinu – Thomas Gabriel Fischer je pro mě bůh extrémní muziky a málokterý muzikant má u mě tak velký respekt jako právě on, což ovšem není jen tak zničehonic – některé věci, které v minulosti stvořil, totiž pro mě patří na samotný vrchol toho, co kdy v metalu vyšlo. Ačkoliv starou tvorbu Celtic Frost samozřejmě bezvýhradně miluju a třeba “To Mega Therion” je deska, z níž i téměř 30 let po jejím vzniku naskakuje husí kůže, nebál bych se tvrdit, že v současnosti Fischer tvoří snad ještě mocnější, působivější a obskurnější hudbu. Opusy “Monotheist” od Celtic Frost a “Eparistera Daimones” od Triptykon jsou pro mě zhudebněná genialita a upřímně… přesně to stejné očekávám taktéž od “Melana Chasmata”. Jestli nebudu v recenzi dávat 10/10, tak to bude zklamání, věřím však tomu, že se nic takového konat nebude a že 14. dubna vyjde nejlepší deska letošního roku…

Ježura

Ježura:

Duben nám přinese obstojný počet zajímavých nahrávek, o tom není sporu. Vyjdou EP od Terra Tenebrosa nebo Svartidauði a řadové novinky od Аркона, Impaled Nazarene, Prong, Aborted, Whitechapel, Autopsy a dalších – zejména pak Triptykon v čele s legendarním Thomasem Gabrielem Fischerem. Tohle všechno je fakt solidní soupiska a řadu z vyjmenovaných alb/minialb si s chutí poslechnu. Jenže od té doby, co vyšlo najevo, že Dornenreich vydají svou osmou řadovku “Freiheit” až v květnu, tak nějak nemám jasného favorita. A proto tentokrát volím album, které jsem si samou škodolibostí zamluvil na recenzi, a jsem opravdu náramně zvědavý, co to bude za kokotinu, poněvadž už jen název, obal a tracklist splňují všechny předpoklady poctivého klystýru. Edguy a jejich “Space Police – Defenders of the Crown” bude fakt zážitek, o tom nepochybuji…

Kaša

Kaša:

Přestože nejsem tak fanatický obdivovatel ústřední postavy Triptykon jako náš redakční kápo, tak jsem na tom s dubnovými očekávaními úplně stejně jako on. Je konec prvního březnového týdne a já už teď vím, že nemá smysl čekat na konec měsíce, jestli náhodou někdo nezamíchá na poslední chvíli kartami, protože tahle volba je v mém případě jasná jako sklo. Thomas Gabriel Fischer je pojem a fakt, že i po takové době na scéně dokáže vytvořit bezchybný monolit typu “Eparistera Daimones”, snad vysvětluje fakt, proč je pro mne “Melana Chasmata” jedním z nejočekávanějším alb letošního roku. Samozřejmě, že naděje na vyrovnání kvalitativní laťky vkládám i do nadcházejího počinu, protože Fischer je poslední dekádu v takové formě, že nic jiného ani čekat nelze. Nemá smysl to dál rozmazávat nebo jmenovat jiné party, které si rovněž nachystaly svou novinku na příští měsíc, protože ve srovnání s druhým albem Triptykon stejně nikdo nestojí ani za krátkou zmínku. Už ať je to venku!

nK_!

nK_!:

Konečně začíná být sezóna o něco zajímavější. Noví Edguy (4/10) jdou sice už trochu mimo mě, ale stejně jsem zvědav. Insomnium (7/10) vypadají dobře, jejich alba se vždycky pěkně poslouchala. V dubnu to ale u mě vyhrávají belgiční řezníci Aborted, na které mám již několik měsíců spadeno. Minulé “Global Flatline” bylo super, takže očekávám minimálně stejnou kvalitativní hodnotu. Aborted budou mimochodem v květnu na Metalfestu v Plzni, což jsem se dozvěděl teprve nedávno, ale mé (částečně) brutal-death-metalové srdce zaplesalo radostí. Takže teď ochutnávka a na konci května to rozjedeme!

Atreides

Atreides:

Přemýšlel jsem, jestli pojmu dubnový eintopf mírně aprílově jako kolega Ježura a vyzdvihnu v něm věc, která od pohledu vypadá jako prvotřídní sračka, ačkoliv ještě ani nevyšla. Nicméně mám dojem, že jeden takový pošuk je na naší malou redakci až až a bude lepší, když vám tu doporučím desku, která podle mě bude vážně stát za to. Budiž mu přičteno k dobru alespoň to, že zmínil ípka od severské dvojice Terra Tenebrosa a Svartidauði, na něž se opravdu těším – ostatně pár skladeb od druhých jmenovaných jsme již mohli slyšet i v živém provedení. Zaujala i mě donedávna neznámá švédská kapela Skogen, která pro změnu slibuje hodinku atmosférického black metalu pod názvem “I Döden” – přičemž podle ukázek z alb předchozích skutečně nepostrádá náboj ani úroveň, takže jsem velmi zvědav na novinku. A konečně můj top pro tento měsíc, který netrumfne ani geniální Triptykon, ani genitální Edguy. “I Shall Die Here” od amerického sludgového dua The Body vypadá po několika uvolněných písní velmi slibně – bahnitý sludge doprovázený dronovými záchvěvy a hlukovým kosmem, který dává skladbám hluboký přesah. Na tuhle laskominu se opravdu těším, protože tohle prostě nemůže skončit špatně, leda by to byl vážně špatný vtip – a to i přesto, že nejspíše půjde o značně nepřístupnou a krkolomnou záležitost, která vám nedá vteřinu zadarmo. Takže pokud vám nevadí trochu bordelu v uších, tohle by pro vás mělo být dubnové numero uno.

Zajus

Zajus:

Americká čtveřice Cormorant se před třemi lety blýskla velice zajímavým počinem “Dwellings”. Šlo o chytrý progresivní rock jako vystřižený ze sedmdesátých let, ovšem v blyštivém tvrdě metalovém hávu. Od vydání jsem na album a kapelu tak trochu pozapoměl, a proto po mě bude “Earth Diver” v podstatě novým objevením Cormorant – a to zejména i proto, že ze sestavy odešel basák a vokalista Arthur von Nagel a byl nahrazen dosud neznámým Marcusem Luscombe. Další jména vyjmenuji snad už jen telegrafně, neboť i můj zájem není nijak zásadní: Аркона vydá další počin, a přestože je to už mnoho let, co jsem naposledy “ujížděl” na folk metalu, tyto Rusy chovám stále v mírné oblibě. Melodičtí Insomnium vypustí šestý studiový počin “Shadows of the Dying Sun” a já zde musím být opět mírně skeptický – vždyť kromě povedeného “Across the Dark” od této kapely neznám ani notu, ovšem cosi mě k ní táhne a novinku si tak ze zvědavosti poslechnu. Jinak je však, pominu-li legendární Triptykon (které si poslechnu hlavně z povinnosti, jelikož mě Fisherova tvorba dosud obloukem míjí), dubnová nabídka dosti nudná.

Skvrn

Skvrn:

Ach jo, už už to vypadalo, že duben bude měsíc, na který se vyplatí čekat, ovšem všechno mé natěšení se odsouvá na květen. Čekání to bude nejspíš finální, protože většina bedlivě střežených novinek už má konkrétní data vydání. Duben prostě není žádná sláva už jen proto, že během května vyjde zhruba pět očekávanějších nahrávek, než je nejlepší titul dubna. Jasné, je tu spousta věcí, které mě přinejmenším lákají, ale buď to nejsou ty největší pecky, nebo jsou to kapely, se kterými jsem do styku zatím nepřišel a teprve se chystám to napravit. Do první kategorie spadá ruská Аркона, jež se pravidelně prezentuje kvalitním deskami (především k ostatním komerčně úspěšným folk metalovým je ta kvalita do očí bijící), ale rozhodně to není to, co by mě složilo i po několikátém poslechu. Do kategorie druhé, tedy té “neznámé”, nebo chcete-li mnou neprobádané, řadím nové Triptykon, jejichž debut jsem zatím trestuhodně neslyšel, stejně tak “Monotheist” od Celtic Frost. Nad tím vším u mě stojí minialbum tajemného uskupení Terra Tenebrosa, u kterého by se dalo čekat, že se opět posune dál. Jejich EP však dostalo název “V.I.T.R.I.O.L. – Purging the Tunnels”, což je pro mě ohledně dalšího progresu hodně matoucí (“The Tunnels” a “The Purging” se jmenovaly dvě doposud vydané dlouhohrající desky kapely). Dále už jen ve vší stručnosti – určitě nezanedbám poslech nových Enthroned, Insomnium, Svartidauði nebo Skogen.

Thy Mirra

Thy Mirra:

Po ne zcela záživném březnu přichází o něco zábavnější duben. Moje zásadní deska měsíce dubna jaksi vypadává ze soutěže očekávání, protože už se dobré dva týdny pohybuje po internetech. Mám na mysli Emmure a jejich “Eternal Enemies”, pro mě naprosto srdcovou kapelu, která rozdělila deathcorový svět na dvě opačné, navzájem se nenávidící póly. Nový producent a nová témata mohou znamenat progres v kariéře kapely, která svůj sound postavila na nekonečném drcení prázdných strun. Jestli se to Emmure povedlo, to rozeberu v recenzi během dubna. Když už jsem u deathcoru, musím zmínit také Whitechapel s novou deskou “Our Endless War”, kterou si určitě poslechnu, ale na co se ze čtvrtého měsíce těším dost možná nejvíc, jsou Аркона s albem Явь. Jejich “Слово” jsem jaksi vynechal, ale “Гой, Роде, Гой!” je jedna z mých nejoblíbenějších desek žánru, takže jsem skutečně zvědav! Pak jsou tu taky Chiodos, což je kapela, kterou zrovna nemusím, ale je to jediná možnost, jak si poslechnout Craiga Owense potom, co odešel z mých milovaných Destroy Rebuild Until God Shows, takže nové Chiodos taky ze zvědavosti párkrát otočím, stejně jako kompilaci demáčů z posledních tří desek Green Day. Triptykon mi bohužel nic neříkají a na Miss May I dlabu, stejně jako na všechny ostatní metalcorové kapely vydávající nudné generické desky. Toliko k měsíci dubnu.


Brutal Assault 17 (sobota)

Brutal Assault 17
Datum: 11.8.2012
Místo: vojenská pevnost Josefov

Účinkující (obsažení v reportu): Aborted, Agnostic Front, Ahumado Granujo, At the Gates, Be’lakor, Finntroll, Godflesh, Gods Tower, Immolation, Immortal, Kylesa, Moonspell, Six Feet Under, Sólstafir, Virus

Spolu se sobotním rozbřeskem se festival překlopil do své závěrečné fáze a tentokrát mě reportérská zodpovědnost namíchaná s vůlí alespoň jeden den kouknout na více než polovinu vystupujících kapel vyhnala na otvírák dne, domácí grindové humoristy Ahumado Granujo. Sice jsem vystoupení neviděl úplně od začátku a nějakou dobu mě to vůbec nebavilo, ale pak asi trochu polevila apokalyptická nasranost, kterou jsem z blíže nespecifikovaných důvodů trpěl od nějaké čtvrté ranní, a najednou to začalo fungovat. Skočný grind na probuzení zafungoval solidně, u několika frontmanových hlášek jsem se solidně prohnul smíchy a vzato kolem a kolem, co víc si přát po pěti hodinách nekvalitního spánku.

Program sepsaný ve festivalové brožurce sliboval, že další přijde na řadu kapela, která při uzávěrce tisku těchto materiálů ještě nebyla potvrzená, takže jsem byl celkem zvědavý, co se z toho vyklube. Nevyklubalo se z toho však nic a po protaženém setu Ahumado Granujo přišli na řadu běloruští pohané Gods Tower, a to v termínu, který jim dle programu náležel. Těch pár poznámek, které směřovaly na jejich adresu a které se ke mně předem donesly, nehovořilo o ničem, co by bylo hodné pozornosti, ale ono to nakonec nebylo úplně špatné. Místy to bylo dokonce dobré a kapela svoji úlohu náplně rané fáze sobotního programu splnila na výbornou. Jen škoda, že to pánům trochu kazil zpěvák, jehož hlasový potenciál na mě působil dojmem, jako by milý pěvec v kapele hodně narychlo zaskakoval, protože nikdo lepší zrovna nebyl po ruce.

Dvojici Ingrowing a Skarhead (ano, Ingrowing si zopákli středeční vystoupení a mně se nechce věřit, že by v českých luzích a hájích nebyla k nalezení jiná kapela, která by volné místo na programu ochotně zaplácla) jsem vynechal, a třetí kapelou programu se tak pro mě stali mladí Australané Be’lakor, které mnozí prohlašují za budoucí lídry v žánru melodického death metalu. A mladí mužové neudělali ostudu. I přesto, že měli čas na pouhé čtyři skladby totiž zvládli odehrát hodně podařený koncert s několika opravdu skvostnými momenty. Pravdou ale zůstává, že po výborné zkušenosti, jakou mám s jejich studiovou tvorbou, jsem čekal maličko víc. Nezbývá tedy než doufat, že až se pánové trochu otrkají i co se týče živého vystupování, budu moci opravdu smeknout, protože tady jisté rezervy určitě zůstávají.

Na trochu ostřejší strunu zabrnkali belgičtí death metaloví řezníci Aborted. Přiznám bez mučení, že spíš než jejich vystoupení jsem věnoval pozornost spíše třídění dojmů z uplynulých dní festivalu, ale když už jsem zvedl hlavu od poznámek, viděl a slyšel jsem poctivou rubačku, jak se na daný žánr sluší a patří. Tedy, opravdu slušné to bylo jen tehdy, když to zrovna šlo poslouchat, protože Aborted se mohli chlubit lecčím, jen ne stabilním a dobrým zvukem. Nicméně dojem zanechali pozitivní, a to se počítá.

Poslední pauza dne mě připravila o koncerty The Safety Fire, Textures a Norma Jean, a další kapelou dne se tak pro mě stali až islandští Sólstafir, tedy jeden z největších taháků, které si pro mě sedmnáctý ročník Brutal Assaultu přichystal. A čtveřice svérázných seveřanů mi záhy dokázala, že jsem do nich své naděje nevložil nadarmo. Jejich čtyřicetiminutový set sice vydal na pouhé čtyři skladby, ale na nadpozemský zážitek to bohatě stačilo. Sólstafir se totiž podařilo převést fantastickou atmosféru studiových nahrávek do živé podoby, čímž se jim otevřel prostor k naprostému triumfu. A oni triumfovali na každý pád. Vystoupení se sice obešlo bez velkých proslovů, ale o to větší prostor se dostalo emocím, vyjadřovaným samotnou hudbou. Islandští kovbojové předvedli nejlepší vystoupení, které mi letošní Brutal Assault nabídl a které se bez debat zařadilo k těm nemnoha, které dovedou zastavit čas. Nezapomenutelné!

Stále ještě omámem z vystoupení Sólstafir jsem se odebral na tribunu, kde jsem pomalu střízlivěl v doprovodu americké formace Kylesa. Docela lituji, že Kylesa dostala čas právě po Sólstafir, protože hrát kdykoli jindy, byl bych si jejich koncert opravdu náramně užil. Ať se na to totiž dívám z jakékoli strany, byl vážně hodně dobrý. I takhle jsem ale byl s to ocenit drive a energii, kterými vystoupení Kylesa oplývalo. Někdy příště těmhle lidem určitě věnuji víc pozornosti, protože když nic jiného, na Brutal Assaultu podnítili moji pozornost.

S folk metalisty Finntroll jsem měl tu čest už několikrát, takže když hráli, k pódiu jsem se připloužil víceméně z nudy a snad také abych se utvrdil v dojmu, že od téhle kapely mě baví jenom něco – jak z desky, tak živě. A vskutku – skladby, které mě bavily, jsem si užil náramně, ty ostatní jsem nějak přečkal, a i když jsem odcházel předčasně, musel jsem uznat, že Finntroll prostě umí a vyloženého zklamání se od nich asi nedočkám. Pánové navíc přidali lákadlo na příští album v podobě nové skladby (jméno po mně nechtějte), která nezněla vůbec špatně, takže pro Finntroll body plus.

Jestli se mi Finntroll líbili tak nějak napůl, následující Immolation mě solidně odrovnali. Tenhle americký death metalový klenot totiž ukázal, jak že vypadá parádní death metalová show se vším všudy. Byl to nářez jako kráva, co song – to naprostá vyhlazovačka, Robert Vigna hrál jak šílený a s kytarou předváděl neuvěřitelně působivé kreace, frontman Ross Dolan působil vyloženě majestátně… K dokonalosti tomu chyběl jen o něco čistší zvuk, ale i tak jsem byl vrcholně spokojený a na říjnovém turné, které Immolation pojedou po boku Marduk, určitě nebudu chybět.

Že mě Immolation potěší, to jsem čekal. Že mě ale potěší Six Feet Under, to jsem opravdu nečekal a bylo to překvapení nadmíru příjemné. Ve srovnání s Immolation sice šlo o znatelně prostší muziku, ale jak známo – v jednoduchosti je síla, a to se zde potvrdilo v plné šíři. Chris Barnes si sice neodpustil rýpnutí ohledně kauzy Randyho Blytha, ale jinak z hlasivek vypouštěl samé vydařené zvuky. Obzvláště ty vyšší tóny, které se napříč skladbami občas vyskytly, zněly vyloženě skvěle a já neměl sebemenší důvod nebavit se.

Další na řadu přišli staří hardcoroví mazáci Agnostic Front a ani ti nezklamali. Jakkoli hardcore nevyznávám, tak Agnostic Front předvedli, že v jejich podání má tahle muzika hodně co do sebe, a jejich koncert jsem si užil rozhodně víc, než bych byl dříve schopen připustit. Inu, když je někdo legendou, většinou to není jen tak pro nic za nic a Agnostic Front jsou toho důkazem.

Od následujících praotců melodického death metalu, švédských At the Gates, jsem čekal přinejmenším slušnou zábavu a přesně takové jsem se i dočkal. Sice nemohu říct, že bych byl nějak extra nadšený, ale pánové tomu naložili opravdu poctivě, místy jsem se bavil nadmíru dobře a většinu setu jsem jen tak mimochodem pohazoval hlavou, což taky o něčem svědčí (a nemám tím zrovna na mysli rozličné stařecké choroby).

Nominální vrchol večera nadešel v okamžiku, kdy na pódium nastoupila kapela, která již dvaadvacet let úspěšně bojuje s globálním oteplováním a ještě k tomu stíhá hrát špičkový black metal. Immortal se na Brutal Assault vrátili po třech letech a odehráli správně kvlt koncert se vším, co k němu patří. Chybělo snad jedině plivání ohně. Podívaná to tedy byla náramná. Škoda jen že po zvukové stránce o ideálu moc hovořit nešlo. Mohlo to však být o dost horší, takže důvodů ke stížnostem vlastně moc není. Tedy vlastně něco by se přeci našlo. Jak jsem se později dozvěděl, Abbath hrál dost slušně pod vlivem, což se projevilo na několika pokažených sólech, anglických proslovech, kterým šlo rozumět jen s obtížemi, a především poněkud teatrální zastavení kultovky “Call of the Wintermoon” v polovině kvůli tomu, že na vedlejší stagi zvučili Moonspell. Až na tyhle detaily, které na místě nevyzněly až tak negativně, jak tu popisuji, jsem byl spokojen a hlavně – viděl jsem Immortal a neskončil jsem s omrzlinami!

Již zmínění Moonspell představovali dalšího z černých koní, na které mě Brutal Assault nalákal, a po loňských Masters of Rock, kdy Portugalci hráli výhradně z desek “Wolfheart” a “Irreligious”, jsem se těšil na set, který pokryje spíše pozdější tvorbu. A začátek, který se nesl v rytmu nových skladeb z alba “Alpha Noir”, tomu více než nasvědčoval. Dále se však hrálo opět z “Wolfheart” a “Irreligious” a na buben tak přišly jak “Night Eternal”, tak další desky. Na druhou stranu to ale ani tak nevadilo, protože až se starším materiálem šlo hovořit o povedeném koncertu, byť bych tuhle skutečnost opravdu nekladl za vinu nedostatečné přitažlivosti nových skladeb. Všechny tři totiž naprosto odepsal neuvěřitelně doprasený zvuk, kdy přes bicí palbu nebylo slyšet skoro nic, obzvláště pak kytary. Co se ale zvuk dostal do normy, to, co z koncertu Moonspell zbývalo, jsem si užil náramně a nezbývá mi tedy než doufat, že na listopadové Into Darkness Tour dostanou tihle sympaťáci více prostoru a hlavně odpovídající podmínky pro předvedení svojí muziky.

Na industrialisty Godflesh jsem byl relativně zvědavý, neboť jsem na ně slyšel samé pozitivní reference, jenže i tady se projevila nedostatečná předfestivalová příprava a Godflesh mě nejen že nebavili, ale vyloženě otravovali. Svůj podíl viny na tom nese určitě dost přepálená hlasitost, která prakticky vylučovala nezávazný poslech ve stylu “uvidíme, co z toho vyleze”, ale v jednu ráno jsem na dost možná dobrou, ale jinak zcela mimo mě jdoucí muziku, už opravdu neměl náladu.

A neuchvátila mě ani norská avantgarda v podání Virus, od kterých jsem si sliboval hodně. Jejich muzika je opravdu zvláštní a popravdě se ani nedivím, že mi nějaká půlhodinka bez předchozí přípravy nestačila k naladění na stejnou vlnu. Z vystoupení mi tedy zůstal dost podivný dojem, nicméně Virus si vysloužili můj zájem, takže se v dohledné době určitě pokusím přijít na chuť alespoň jejich studiovým nahrávkám. A tenhle podivný dojem jsem si s sebou odnesl do stanu, protože ve dvě ráno se mi opravdu nechtělo znovu rozhýbávat unavené údy do rytmů thrashujících Sodom, kteří z mně neznámých důvodů nemohli vystoupit podle plánu v podvečer. Festival tak pro mě skončil poněkud rozpačitě, nicméně člověk nemůže mít všechno a skvělé zážitky z ostatních uběhnuvších dní tento závěr bohatě vyvážily. Nebyl tedy sebemenší důvod k nespokojenosti a spíš než chmurné myšlenky moji mysl obývaly spekulace, jaké hudební skvosty nám Shindy a spol. připraví příště…


Zhodnocení:

Co se nehudební stránky týče, sedmnáctý ročník Brutal Assaultu s sebou přinesl mnohé změny. Asi nejvýraznější bylo již zmiňované povýšení středeční warm up party na plnohodnotný den, což – a klidně to zopakuji – považuji za mimořádně zdařilý nápad. Neméně pozitivní byla výměna dodavatele piva, kdy se od nepitelného patoku s nálepkou Gambrinus přešlo na budějovický Budvar, který sice předem nebudil důvěru o nic větší než jeho předchůdce, ovšem v reálu se jednalo o vcelku pitelné pivo, jehož dvanáctistupňová varianta byla už vyloženě chutná. Jedinou nevýhodou stran piva tak byl ústup od točeného černého Kozla, což si nedovedu vysvětlit jinak než jako jednu z podmínek, na základě kterých se Budvar ujal zásobování festivalu vlastním produktem.

Nabídka stravování musela i letos uspokojit naprostou většinu přítomných, protože výběr byl opravdu široký. Jediným problémem tak zůstaly hodně nadsazené festivalové ceny, které ekonomicky smýšlející jedince motivovaly spíše vyrazit do města, kde se člověk za stejnou cenou najedl dvakrát tolik (ať žije restaurace na Rybníčku!). Nicméně i když konkrétní nešťastník nechtěl vážit zdravotní procházku do civilizace, dovedl v nepřeberném množství stánků vybrat takový, který by jeho gastronomické chutě uspokojil.

Hodně diskutovaným problém byly opět fronty na kontrolu vstupenek, kterým se festival bohužel nevyhnul ani letos. Hlavní problém však tentokrát nevidím ani tak v podcenění kapacity kontrolních bodů, ale spíše nedostatečné informovanosti přítomných o pravidlech kontroly a rozmístění okének k tomu určených. Pro příště bych pořadatelům doporučil toto vyjasnit dostatečně předem a dostatečně názorně, neboť mít po ruce nějakou mapku, dost určitě bych s lístkem z kamenného předprodeje nečekal v monstrózní frontě, když za rohem zelo další kontrolní okénko prázdnotou.

Další věcí, ke které bych se chtěl vyjádřit, se týká dramaturgie. Je mi jasné, že se nelze zavděčit každému, ale zatím snad na každém ročníku Brutal Assaultu, který jsem doposud navštívil, se mi zdálo, že některý subžánr co se týče zastoupení jasně dominuje nad ostatními. Letos se to týkalo především death metalu a jemu příbuzných, a i když se jednalo ve většině případů u mimořádně kvalitní spolky, trochu větší pestrost soupisky bych ocenil spíše.

Trochu rozmrzelý jsem byl i z enormního množství oznámených kapel, které se zákonitě promítlo do hracích časů snad všech, krom headlinerů. Sice chápu, že na co nejširším počtu lákavých jmen reputace festivalu z velké části závisí, ale pro příště bych rozhodně ocenil spíše menší počet kvalitních kapel s hracími časy důstojnými jejich hudby. A ještě jedna dramaturgická poznámka – trochu mi uchází, proč grindový masakr Pig Destroyer musel uzavírat páteční program, když by taková hudba mnohem lépe zafungovala někdy odpoledne, kdy má ještě každý dost sil na kotlení. Poslední noční vystoupení by určitě více slušelo nějakému doomu nebo blacku, o tom myslím není sporu…

Zavedení klubové stage je nápad zajímavý a do jisté míry určitě chvályhodný. Problém však vzniká v okamžiku, kdy se takto kryjí dvě kapely, které měl člověk v plánu vidět. Další problém klubové stage pak spočíval v nízko umístěném pódiu, na které nebylo ze zadních částí haly vůbec vidět, což byla vada na kráse, která mě iritovala v obou případech, kdy jsem na Budvar stage zavítal. Nejsem si tedy úplně jistý, jestli bych tuto instituci uvítal i příště, obzvláště pak v nezměněné podobě.

Za co však zaslouží pořadatelé vekou pochvalu, to je obměna nehudebního vyžití v rámci areálu. Bohudík zmizel obludný stánek Monster a místo něj dostali šanci jiné, ne tak do očí bijící atrakce. Rovněž vybavení chillout stanu Xboxem, nafukovacími lehátky a dalšími drobnostmi patří k těm opravdu dobrým nápadům.

Ani letošnímu ročníku se bohužel nevyhnuly rošády v sestavě i programu. Informovanost o přesunech vystoupení však musím zhodnotit jako obstojnou, a když už k nějaké změně došlo, dozvěděl jsem se to včas. Teď nezbývá než doufat, že si Shindy nenechá utéct příležitost přivézt odpadnuvší Fields of the Nephilim na příští ročník, protože skutečnost, že v sobotu 11. srpna zvládli vystoupit v Německu, tak úplně nesvědčí o neschopnosti některého člena kapely vycestovat z Anglie.

Jaký tedy sedmnáctý ročník Brutal Assaultu byl? Skvělý. Sice jsem si z něj nepřivezl tolik nadpozemských zážitků, jako se mi podařilo loni, ovšem Shindy a jeho kolegové opět dokázali, kdo je v České republice naprostou pořadatelskou špičkou, a teď nezbývá jen doufat, že příští rok oslaví Brutal Assault plnoletost nějakou skutečně fenomenální sestavou. Tak snad za rok nashledanou!


Aborted – Global Flatline

Aborted - Global Flatline
Země: Belgie
Žánr: death metal
Datum vydání: 20.1.2012
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Omega Mortis
02. Global Flatline
03. The Origin of Disease
04. Coronary Reconstruction
05. Fecal Forgery
06. Of Scabs and Boils
07. Vermicular, Obscene, Obese
08. Expurgation Euphoria
09. From a Tepid Whiff
10. The Kallinger Theory
11. Our Father, Who Art of Feces
12. Grime
13. Endstille

Hodnocení:
nK_! – 8/10
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Od našich západních sousedů k nám v poslední době proudí poměrně velké množství kvalitního materiálu a k pravidelným zásobitelům se řadí i belgičtí řezníci Aborted. Předchozí nahrávka “Strychnine.213” úplně publikum nenadchla, ale staršími alby kapela pravidelně dokazovala, že skoro neumí šlápnout vedle. Jak si po čtyřech letech a skoro kompletní změně sestavy stojí nový opus?

Jak zmiňuji o řádek výše, Aborted vyměnili skoro celý ansámbl. Jediný, kdo si udržel svůj stávájící post, je zpěvák Sven de Caluwé. Abych řekl pravdu, nevím, proč došlo k tak zásadním změnám, ale jestli se to pozitivně odrazilo na nové desce (myslím, že ano), nemůžu jinak než souhlasit. Minulé “Strychnine.213” totiž nebylo úplně to pravé ořechové. Oproti předchozí tvorbě nepřineslo nic výrazně zajímavého nebo oslňujícího a celkově nebylo ani moc zábavné. Našli se samozřejmě tací, kterým se líbilo, leč sám se do nich počítat nemohu. Nešlo o špatný materiál, ale postrádal šťávu.

Samotní Aborted se mi nejvíce líbili v dobách alba “Goremageddon: The Saw and the Carnage Done”, který osobně považuji za vrchol jejich tvorby. Srovnat aktuální placku s tímto kultem je pro mě celkem obtížné, protože mi trochu přijde, že se kapela stále trochu vyvíjí a momentálně se blíží spíše k čistému death metalu, kdežto tenkrát před devíti (sakra, to to letí) lety hráli jednou nohou v grindcore nebo brutal death metalu. Pokusím se od tohoto faktu oprostit a vyvaruji se zbytečnému srovnání, protože “Goremageddon” stěží dnes něco překoná.

Nové písně jsou řádně důrazné a nechybí pořádná porce zvrácenosti a brutality, na kterou jsme u Aborted za ta léta zvyklí. “Global Flatline” se poslouchá dobře od začátku do konce, o tom není pochyb. Nástrojové party sedí přesně tak, jak by měly. Aranže vynikající. Skladba a vyznění písní skvělé. Texty klasicky zvrácené a správně ujeté, plné vyhřezlých vnitřností a krve. Ale kde je háček? Mám dojem, že je album příliš dlouhé. Padesát minut je na death metalovou rubačku takového ražení celkem hodně a postupně už trochu nudí. Ne, že by byly na konci odfláklé kousky, ale “Global Flatline” vás prostě v první půlhodině natolik vyčerpá a vyždíme, že zbytek přejdete pomalu bez povšimnutí. Vzít posledních několik songů, nahrát dalších pět a vydat za rok – perfektní. Takhle jen zbytečně nižší hodnocení (ne tedy o moc :-)).

Popisovat jednotlivě píseň po písni je v případě takového náklepu poměrně kontraproduktivní, ale pokusím se vypíchnout alespoň ty nejzajímavější kousky. Titulka “Global Flatline” už pěkně od začátku ukáže, kdo je tady pán a v jakém duchu se zbytek nahrávky ponese. Vynikající tempo bicích skvěle doplňuje sólová kytara a společně s naštvaným vokálem (tradičně výborným) určitě nedělají skupině ostudu. Ač se to zdá jako nemožné, hned další kousek “The Origin of Disease” je ještě (mnohem!) rychlejší než úvodní otvírák. Nechtěl bych na něco podobného pogovat, to fakt ne. “Of Scabs and Boils” začíná pěknou vyhrávkou a dále pokračuje ve středním tempu, poslouchá se velice dobře. Číslo devět, “From a Tepid Whiff”, zřejmě nejtvrdší (pokud se dá nějaká skladba na takto rychlém albu označit takhle) kousek celého alba, také stojí za povšimnutí. Zbytek klasika Aborted, jak je všichni známe. Kdo nezná, nechť urychleně napraví.

Jak je psáno o něco výše, tady nebo někde okolo by mělo celé album zákonitě končit. Písně od desítky dále si s přehledem drží laťku, ale poslouchat skoro hodinu hodně podobného materiálu a navíc takto tvrdého ražení, to je i na mě trochu moc.

Vzato kolem a kolem, od minula se Aborted polepšili a “Global Flatline” se hodně povedlo. Vadí trochu přestřelená délka, ale jinak nemůžu najít výraznějších chyb. Keep on slaughtering! Jen tak dál!


Další názory:

Po slabším “Strychnine.213”, které se mi i přes stylovou obálku příliš nelíbilo, se Aborted s novinkou “Global Flatline” opět vracejí opět v brutální formě. Střeva i mozky létají vzduchem v rytmu drtivého death až brutal-death metalu, na který evidentně v oblasti Beneluxu nemá patent jen Nizozemsko. V tomto ohledu se není ani moc o čem bavit, všechno je, jak má být, co song, to nemilosrdná fašírka. Jisté výhrady bych měl ovšem k délce nahrávky, která v limitované edici hravě přesahuje hranici 50 minut, což je opravdu hodně na takovou záležitost, ke konci už totiž “Global Flatline” začíná trochu unavovat, což je malinko škoda, protože je ten matroš sám o sobě velmi dobrý. Přece jen, podobné výplachy by se dle mého názoru měly vejít do 40 minut (s čímž dříve Aborted problém neměli, většina jejich předchozích placek má okolo 35 minut, což je v tomto případě ideál), stačilo by trochu zredukovat počet písniček (vlastně jedno kterých – všechno to jsou skoro stejné nářezy (smích)) a hned bych šel výše. Takhle je to bohužel “pouze” za silnější sedmičku…
H.


Redakční eintopf #33 – leden 2012

Alcest - Les voyages de l'âme
Nejočekávanější album měsíce:
Alcest – Les voyages de l’âme


H.:
Al-namrood – Kitab al-awthan
Index očekávání: 8/10

Ježura:
Anneke van Giersbergen – Everything Is Changing
Index očekávání: 7/10

nK_!:
Aborted – Global Flatline
Index očekávání: 7/10

Zajus:
Alcest – Les voyages de l’âme
Index očekávání: 8/10

Beztak:
Lamb of God – Resolution
Index očekávání: 8/10

Ellrohir:
Alcest – Les voyages de l’âme
Index očekávání: 7/10

Madeleine Ailyn:
Lacuna Coil – Dark Adrenaline
Index očekávání: 7/10

První letošní eintopf s sebou přináší – vcelku logicky – změnu číslovky v nadpisu z 2011 na 2012… to zas bude boj, než si to zvyknu psát (smích). Naštěstí už je to snad naposled, když nás letos prý čeká ten konec světa… ať už to ale vyjde nebo ne, minimálně ještě dalších dvanáct eintopfů máme před sebou. Ten lednový dává jasně najevo, že hned v prvním měsíci bude z čeho vybírat, neboť až na jednu výjimku každý redaktor zvolil za svého favorita jiné album, ale nějaké extrémní bomby to asi nebudou, neboť index očekávání ani v jednom ze sedmi případů nepřekročil číslovku 8, ale na druhou stranu ani nepodlezl sedmičku (z toho důvodu také tentokrát není optimista/pesimista měsíce). Doporučuje se vše od black metalu ze Saudské Arábie, přes italské hvězdy Lacuna Coil až po jedny z největších tahounů současné metalové generace, Lamb of God. Avšak onou jedinou deskou, kterou zvolili hned dva redaktoři, je možná trochu překvapivě počin “Les voyages de l’âme” od francouzských Alcest, které by do role favoritů pasoval asi málokdo…

H.

H.:

Leden sice nějaké extrémní bomby, z nichž by člověku vlhlo spodní prádlo, nenabízí, ale i tak se určitě najde pár počinů, které dle mého rozhodně budou stát za prohnání ušním ústrojím – vyzdvihnul bych nakonec konkrétně tři. Určitě nebude záhodno minouti novinku “Strix – Maledictae in aeternum” italského podzemního kultu Opera IX, který se po dlouhých osmi letech konečně dokopal k dalšímu studiovému opusu. Vypuštěna ukázka “Mandragora” zní vážně excelentně, tudíž se určitě vyplatí těšit. Rovněž sedmý studiový počin “trombónových black metalistů” Sear Bliss z Maďarska bude jistě stát za poslech, ačkoliv na poměry skupiny nezvykle strohý a minimalistický obal dává tušit nějaké změny. Ještě o něco větší naděje však tentokrát vkládám mimo evropský kontinent – na Blízkém východě operuje orientálně black metalový projekt Al-namrood ze Saudské Arábie. Ten se pyšní něčím, co se dnes už přliš nenosí – nespornou originalitou, jež plyne z kombinace black metalu a vlivů arabské hudby. Předchozí deska “Estorat taghoot” byla opravdovým majstrštykem a to bych se na to podíval, aby i celkově třetí album “Kitab al-awthan” nebylo po (arabských) čertech dobré… Jo, a taky možná vyjde novinka Master’s Hammer, která by ode mne dostala na index jasných 10/10, ale u Štormovců jeden nikdy neví, tak to sem psát radši nebudu, zvlášť když ještě ani není venku název počinu :)

Ježura

Ježura:

Nebýt tak nenapravitelný zevlák, tak už mám dávno naposlouchané Alcest, a teď bych se tu zpovídal z nehorázněho těšení na jejich “Les voyages de l’âme”. Jenže ono tomu tak není a tak se musím poohlédnout jinde. Naštěstí stačí překročit jen dvoje státní hranice a stanout v Nizozemí, kde už několik let realizuje svoje hudební vize čarokrásná a nadaná Anneke van Giersbergen – bývalá tvář (a především hlas) fenomenálních The Gathering, která se v současnosti realizuje prostřednictvím kapely Agua de Annique. První a zatím jediná vypuštěná skladba “Feel Alive” mě nenechává na pochybách, že se z “Everything Is Changing” vyklube velice osvěžující dílo…

nK_!

nK_!:

Pořádný svinčík čas od času nikdy neuškodí a pokud je tento navíc ještě z Belgie a v podání Aborted, je o zábavu zaručeně postaráno. První singl, pojmenovaný příznačně “Global Flatline”, slibuje mnohé a z upoutávek člověka bolí oči. Doslova. Ale těším se. Au.

Zajus

Zajus:

Z desek vycházejících v lednu byli mou největší nadějí Barren Earth, jelikož však byla jejich novinka opět odložena (tentokráte až na březen), musel jsem vybírat znovu. A že bylo z čeho. Nakonec o mou pozornost soutěžily dvě kapely, Alcest a Lamb of God, a výběr Alcest je tak spíše dílem náhody – těším se na obě alba shodně. Jsem fanouškem Neigeho tvorby, zejména té s dnes již rozpadlou kapelou Amesoeurs. I jeho práce v Alcest je ovšem skvělá a minulé “Écailles de lune” se mi v přehrávači udrželo nebývale dlouho. Neige umí pracovat s emocemi jako málo hudebníků, což dokazuje i první singl z nového alba, “Autre temps”. Již nyní jsou Alcest považováni za největší kapelu na pomezí black metalu a shoegaze a “Les voyages de l’âme” je příležitost ukázat, že to není náhoda.

Beztak

Beztak:

Těšme se na leden. Začíná nám další rok, venku bude zima jako kráva a vyjdou nová alba Alcest, Suicidal Angels, Lamb of God a doufejme i české black metalové legendy Master’s Hammer. Nastává otázka, na kterou z těch novinek se vlastně těším nejvíc? Vynechám Master’s Hammer, protože není jisté, zda jim nové album vyjde už v lednu. Tak mi tu zůstaly tři bandy zcela rozdílné, ale mému srdci dost blízké. Alcest jsem začal poslouchat teprve loni, ale zejména jejich poslední album mne naprosto uchvátilo. Ty krásně zasněné melodie řízlé black metalem si posledních pár dnů hodně pouštím. Pak tu máme Suicidal Angels, což je mladá thrash metalová krev z Řecka, a mě prostě totálně dostávají. Slyším v nich Slayer i evropskou thrashovou scénu. A letos by měli hrát na dvou akcích, na kterých se snad objevím, tak by to měla být jasná volba. Jenže tu je ještě americká kapela Lamb of God, kterou snad nemusím příliš představovat. Rozhodl jsem se hodit si kostkou a padlo to na Lamb of God. Pak jsem si ještě pustil ukázky z nových desek všech tří kapel a to rozhodlo. Z lednové nabídky novinek se tedy těším nejvíc na album “Resolution” od kapely Lamb of God. Vyjde 24. ledna a očekávám totální nářez. A mohli by se také ukázat u nás, co říkáš, Shindy?

Ellrohir

Ellrohir:

Neigeho projekt Alcest může sloužit jako názorná ukázka toho, jak se metal (ne)vyvíjí. Hudební “odborníci” to tvrdí už asi od té doby, kdy se začali z hlubin britských klubů pomalu vzmáhat Iron Maiden a vehementně to tvrdí do dneška. Alcest v kolonce svého stylu uvádí black metal. Ovšem s tím blackem, který zuřil v 90. letech v Norsku, to už zas tak moc společného nemá. Mísí se totiž s něčím, čemu se říká shoegaze, což nevím přesně, co je. Já bych asi spíš použil žánrovou sub-škatulku “atmospheric black metal”. Ale to je spíše zbytečné slovíčkaření, důležité je, že je to zkrátka nádherná hudba. Předchozí album “Écailles de lune” mě oslovilo moc, proto se logicky těším i na nový počin. Na druhou stranu se přeci jen trochu bojím upadnutí do jisté fádnosti. Uvidíme, jestli Neigemu nedošly nápady…

Madeleine Ailyn

Madeleine Ailyn:

Tihle Italové jsou jednou z těch skupin, které mě dohání k sentimentu. Opět. Ještěže už je konec roku. Asi začínám být sentimentální, nebo se jich na 365 dní seběhlo nějak moc. Každopádně “Trip the Darkness” je docela vkusnou ochutnávkou na začátek, tak proč se netěšit. Jen ten klip by nemusel být tak trapný. Možná, že bych ale chtěla pěkných věcí moc najednou. Jsem náročný člověk. Ne, že by se nějak zajímavě změnili, ale jsou stále stejně kvalitní a to se v dnešní době cení.