Archiv štítku: Aborym

Brutal Assault 18 (sobota)

Brutal Assault 18
Datum: 10.8.2013
Místo: vojenská pevnost Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): Aborym, Behemoth, Borknagar, Carpathian Forest, Ihsahn, In Vain, Leprous, Opeth, Primordial, Saturnus, Solefald, Vreid, War from a Harlots Mouth, We Butter the Bread with Butter

H.: Člověk si to doma hezky všechno naplánuje, jaké kapely chce vidět a jaké nesmí minout, ale realita na místě je vždycky jiná, takže domácí grindové fekálníky Gutalax a americko-české death metalové veterány Master poslouchám jen přes kopeček ze stanu. HCčko od Crushing Caspars mě zase vůbec netankuje, takže poslední den Brutal Assaultu 18 pro mě pořádně začíná až s německou mathcorovou formací War from a Harlots Mouth. A přestože se jedná o další druh muziky, jakou si doma nepustím, jak je rok dlouhý, na koncertě ta kapela byla výborná. Naprosto suverénní, všichni muzikanti na své nástroje hráli s obrovským nasazením a většinou se hýbali přesně do rytmu muziky, což vzhledem k její krkolomnosti vypadalo vážně zajímavě. A platí to i o vokalistovi Nico Webersovi, jenž sice nehrál, ale zato do mikrofonu řval úctyhodným extrémním vokálem. I přes složitost své hudební produkce a poměrně slušnou aktivitu však War from a Harlots Mouth hráli naprosto bezchybně a z pódia to působilo prostě skvěle. Na kapelu se vyplatilo zajít ještě i z jiného důvodu – pár dní po Brutal Assaultu War from a Harlots Mouth ohlásili, že si na konci roku dají přestávku na neurčito, takže minimálně na nějakou dobu to byla poslední možnost je u nás vidět.

H.: Po War from a Harlots Mouth nastupuje další skupina s divným a dlouhým názvem začínajícím na “W” – We Butter the Bread with Butter. Což je jen tak mezi námi asi nejvíc cool název kapely, co jsem kdy viděl (smích). Německá čtveřice sice svým vzhledem připomínala spíše následovníky Tokio Hotel, ale to bylo asi tak všechno, co by se teoreticky dalo vytýkat. Šlo totiž o suprovou a energickou show, která nenudila ani minutku. Deathcore mi sice povětšinou přijde jako docela nudný styl, ale v podání We Butter the Bread with Butter, tedy silně podmáznutý hodně hitovou diskotékou, je to naopak strašně chytlavá a zábavná záležitost. Hudebníci byli navíc velmi přátelští, pohodová komunikace a bylo na nich doslova vidět, jak jsou ohromně nadšení skvělou odezvou od publika a velkým kotlem, což evidentně v takové míře nečekali. Mimoto jsou We Butter the Bread with Butter další kapelou, u níž musím speciálně pochválit bubeníka, protože Can Özgünsür si to dával opravdu hodně dobře a bylo neskutečně zábavné jej pozorovat. Čekal jsem, že We Butter the Bread with Butter budou živě hodně velká sranda, ale i tak mě to velmi mile překvapilo.

H.: To už se však bohužel nedá říct o Vreid. Black metalu bylo v letošní soupisce dost málo, takže o to citelnější bylo, když nějaký zklamal. Ne, že by Vreid zahráli vyloženě špatně, ale jednoduše to nebylo tak úplně ono, zoufale jim neseděla takhle brzká hodina (ačkoliv třeba Glorior Belli předchozího dne se s tím samým časem popasovali výborně… ale je pravda, že jim nepražilo sluníčko na plné pecky) a oproti dvěma energickým a extrémně zábavným vystoupením od War from a Harlots Mouth a We Butter the Bread with Butter působili Norové trochu utahaně a bez šťávy. I když oba kolegové pode mnou z toho byli hotoví, mně tam něco chybělo a myslím si, že Vreid mají určitě navíc. Sympatické vystupování všechno nezachrání…

Ježura: Když pominu dopolední Gutalax, první sobotní tahák pro mě představovali až norští Vreid, na jejichž výkon jsem byl po vydařeném pražském koncertu a trochu rozporuplnou novinkou “Welcome Farewell” opravdu zvědavý. A black’n’rollová úderka ukázala, že to naživo opravdu umí. Jejich vystoupení bylo nesmírně stylové jak po stránce vizuální (military stylizace), tak po stránce hudební, protože naživo vyzněly skvěle nejen osvědčené pecky, ale i nové skladby, z nichž zejména taková “Sights of Old” zanechala o 100 % lepší dojem než z desky. Kytarista a zpěvák Sture Dingsøyr se ukázal být velmi zdatným frontmanem a dost magnetickou osobností, poutal na sebe většinu pozornosti svým těžko popsatelným pohledem a alespoň na mě to fungovalo dokonale. Mimo skladby to však byl dokonalý sympaťák, rozhazoval mezi lidi úsměvy a dokonce jeden vinyl posledního alba. Celé vystoupení pak shrnul závěr v podobě skvostného marše “Pitch Black Brigade”, během kterého nasadil pochodový postoj i basák Hváll, a za jeho zvuků Vreid dopochodovali k úspěšnému konci. Koncert to byl parádní, rozhodně o něco lepší než loni v Praze, a dokonce i lidé dali nečekaně výraznou odezvou jasně najevo, že jsou ochotni tak dobrý výkon po zásluze odměnit.

Atreides: V sobotu jsem se do areálu dostal opět krátce před druhou hodinou, neboť ve stejný čas jako předešlý den byli na programu dne norští Vreid. Pohrobci legendárních vikingů Windir, kteří se po Valfarově smrti rozhodli pokračovat pod jiným jménem a trochu jiným směrem, než jakým se black metaloví válečníci ubírali, zahráli na výbornou a i přes časnou hodinu dokázali publikum rozhýbat. Black’n’rollová vypalovačka fungovala i za přímého poledního slunka na výbornou, zazněly fláky jako “Raped by Ligth” nebo “Disciplined”. Vzhledem ke směřování kapely jsem to tak nějak čekal, i přesto mě ale potěšilo příjemně civilní vystupování a přátelská atmosféra (vystoupení na Brutal Assaultu bylo mým prvním setkáním s těmito sympatickými Nory), kterou měl na svědomí především frontman Sture Dingsøyr. Mimoto přiletělo do publika pár trsátek a jiných propriet nutných ke hře a kupodivu i jeden vinyl aktuální desky – i tím si kapela získala mé sympatie, podobně jako se to povedlo předešlého dne Glorior Belli. Opět další skvělý začátek dne.

H.: Další vidím až Primordial, kteří byli tradičně výteční. Uhrančivá hudba se silnou atmosférou, do sebe zahloubaní a soustředění muzikanti a uhrančivý počmáraný frontman Alan Nemtheanga, který celý koncert diktoval svým obdivuhodným výkonem a fantastickým vokálem. Ze strany samotné skupiny bez sebemenší chybičky, ale bylo zde několik okolností, jež podrážely nohy tomu, aby šlo o fenomenální vystoupení, jehož by byli Primordial za ideálních podmínek zcela jistě schopni. Věc první – totálně debilní počasí, protože sluníčko v plném proudu a svítící publiku přímo do ksichtu se k tak zádumčivé hudbě prostě nehodí. Věc druhá – nechutně krátká hrací doba. Nevím, opravdu jsem jim to nestopoval, ale zdálo se mi, jako by Primordial svůj čas ani nenaplnili, čtyři skladby a šlus. I přes zmiňované nedostatky se mi to však obrovsky líbilo, protože jak již bylo řečeno, ze strany samotné skupiny plný počet bodů. Nicméně po třech open air koncertech za denního světla už bych Primordial opravdu rád viděl v klubu za podpory světel a mlhy a minimálně s hodinovou hrací dobou. Snad se někdy poštěstí…

Ježura: Co skončili Vreid, vyrazil jsem na průzkum metal marketu a na plac jsem se vrátil až před třič tvrtě na čtyři, kdy měli začít hrát irští pagan metalisté Primordial, kteří se v českých zemích rozhodně neukazují tak často, aby se zajedli. Věděl jsem, že Primordial hrají vynikající hudbu a že zpěvák Alan Averill umí naživo předvést dost působivé vystoupení, každopádně to, co Primordial do Josefovské pevnosti přivezli, mě chytlo během prvních vteřin a pustilo až dlouho poté, co se kapela odporoučela zpět do backstage. Tenhle koncert byl totiž naprosto strhující a hlavní zásluhy za to plynou Alanovi. Ten jako jediný s pomalovaným obličejem rozjel naprosto neuvěřitelný výkon hraničící s divadelním představením a neustále houstnoucí dav mu zobal z ruky. Předával lidem ohromné množství emocí, které se v hudbě Primordial skrývají, a činil tak nejen dramatickými (ale naprosto odpovídajícími a uvěřitelnými) pózami ale zejména strhujícím vokálem, který mě nejednou nechal stát v němém úžasu. Těžko se to popisuje někomu, kdo hudbu Primordial nezná, ale vězte, že pokud je to už z desky fantastické, tady to bylo ještě dvakrát tak intenzivní. I když se Alan někdy uprostřed setu omluvil za rezonující zvuk, mně na nazvučení nic nepatřičného nepřišlo a naopak to byl i slušný zvuk, který dopomohl Primordial k naprosto triumfálnímu výsledku, jenž měl jen jednu jedinou chybu – bylo to zoufale krátké. I pouhé čtyři skladby (“No Grave Deep Enough”, “The Coffin Ships”, “Bloodied Yet Unbowed” a “Empire Falls”) však stačily na to, aby si Primordial naprosto získali početné publikum, které se pod pódiem shromáždilo. Až se k nám, jak Alan v samém závěru slíbil, Primordial vrátí, upřímně doufám, že jejich set bude mít alespoň hodinu a půl. Že je to čas důstojný a odpovídající, o tom snad Primordial v Josefově přesvědčili každého.

Atreides: Vystoupení dvou následujících kapel Sylosis a Rotten Sound jsem milerád vynechal, abych se občerstvil a nabral síly na kapelu, která v mém hudebním světě zaujímá jedno z nejvyšších míst na piedestalu bohů, jež jsem ochoten adorovat prakticky čtyřiadvacet hodin sedm dní v týdnu. Ač Primordial zahráli pouze čtyři skladby – jmenovitě “No Grave Deep Enough”, “The Coffin Ships”, “Bloodied Yet Unbowed” a “Empire Falls”, v tomhle pořadí – pro moji maličkost se toho odpoledne odehrálo nejlepší vystoupení dne a nebýt předešlých Cult of Luna, tak i celého festivalu. Nemtheanga ukázal, že je opravdu člověk s ďáblem v těle, jemuž jedna tělesná schránka zdaleka nestačí, pročež se rozhodl, že za pomoci unikátní směsky žalu, zoufalství, starých bohů a irské hrdosti se přelije do všech, kteří hudbu Primordial byť jen kouskem ucha zaslechnou. A ostatní členové kapely na tom jsou věru podobně. Tohle nebylo ani nadpozemské, ani pekelné, tohle byl hněv keltských bohů se vším všudy, včetně neskutečného vedra. Primordial už chyběla jen naprostá tma a dvojnásobná hrací doba, i tak ale během chabých pětačtyřiceti minut ukázali, kdo je tu vládce a jak se má hrát nadčasový pagan metal. Je neskutečné, jak sama o sobě je tahle dospělá hudba zároveň neuvěřitelně chytlavá a pohlcující i přes všechnu depresi a žal, jenž z ní prýští po hektolitrech, natož když je prezentována A. A. Nemtheangou, jehož charisma si vás nekompromisně obmotá kolem prstu, aby vás v samém závěru zadupal do země a pohřbil. Na vzkříšení nečekejte.

H.: Po Primordial v mém případě následuje přestávka dvou kapel, byť minimálně na Centurian bych normálně mrknul rád, ale je to holt nevýhoda podobných velkých festivalů – prostě nejde vidět všechno, jinak by člověku ty nohy upadly. Každopádně jsem se pod hlavní pódium dostavil až v době, kdy přišel čas na jednu norskou progresivní lahůdku, ale jak se záhy ukázalo, zas tak chutná záležitost to nakonec nebyla a popravdě šlo o jedno z největších zklamání letošního Brutal Assaultu. Nejdříve nastupují samotní Leprous, kteří svou cca půl hodinku odehráli v pohodě. Ze studia mě nikdy moc nebrali, ale živě jim to fungovalo. Inteligentní, ale nijak extrémně nepochopitelná progrese byla moc příjemná, stejně tak jako oblečení ve společenském, což byla oproti všem okolo příjemná změna. Pánové podali soustředěný a moc dobrý muzikantský výkon, ale zároveň s tím bylo znát, že jim to nijak nebrání v tom si koncert užívat i tak. Kupodivu mi nijak nevadil ani trošičku afektovaný vokál Einara Solberga. Hlavní hvězdou Leprous však pro mě byl kytarista Tor Oddmund Suhrke, jenž hrál opravdu perfektně. Kromě toho – jen pro zajímavost – se jednalo o poslední koncert Leprous s baskytaristou Reinem Blomquistem. Až sem všechno v nejlepším pořádku. Jenže pak Leprous odešli a za pár vteřin se vrátili s velkým učitelem Ihsahnem – a zde přišlo to obrovské zklamání. Ten chlap je samozřejmě neskutečný muzikant a i na Brutal Assaultu udivoval tím, s jakou přirozenou lehkostí klouzal po hmatníku kytaru – ačkoliv i kolegové z Leprous, kteří mu dělají živou kapelu, jsou jistě skvělí instrumentalisté, přišlo mi, že minimálně oba kytaristé samotnému mistrovi ne úplně stíhají. Jenže přesto všechno to prostě nebylo ono a popravdě mě to – při vší úctě, kterou k Ihsahnovi a jeho muzice rozhodně chovám – dost nudilo. Zcela jistě se na tom podepsal i přeřvaný a ne moc srozumitelný zvuk, jenž nebyl úplně ideální ani na samotné Leprous, ale s přidáním třetí kytaru to šlo úplně do kopru a poslouchat se to skoro nedalo. Výběr skladeb byl sice docela pěkný, ale ani to nepomohlo, hodně zamrzela absence saxofonu, který by snad byl lepší z playbacku, než jej zkoušet suplovat klávesami a vokální onanií. To vše zamrzí o to víc, když si člověk vzpomene, jak skvostné vystoupení na tom stejném pódiu Ihsahn odehrál před třemi lety. Ježurovi nevěřte, protože pro něj je Ihsahn bůh a nikdy proti němu neřekne křivé slovo, fakt to bylo obrovské zklamání.

Ježura:Vomitory prohozené death metalové Centurian a po nich i HC legendu Biohazard jsem – už ani nevím proč – vypustil a dalším sobotním vystoupením, kterého jsem byl svědkem, se stalo kombo Leprous + Ihsahn. Už během zvučení bylo jasné, že početný dav, který se pod pódiem shromáždil, bere Leprous spíše jako takové zpestření před příchodem Mistra a jasné to bylo zřejmě i samotným Leprous, ale když už došlo na samotnou produkci, žádný stín zneuznání na vystoupení Leprous neulpěl. Jejich hudbu z desky neznám nicméně se mi potvrdilo, že jde o velmi zajímavou muziku, která dovede zaujmout i živě – obzvláště pak když se podá s podobným stylem jako na Brutal Assaultu. Velmi silný dojem zanechal klávesák a zpěvák Einar Solberg a v ten moment to bylo jen k dobru věci, i když nemohu úplně nesouhlasit s těmi, kteří ve výrazu Leprous potažmo samotného Solberga našli stopy jisté arogance, kvůli které jim pak celé vystoupení trochu zhořklo v ústech. To je však velmi subjektivní dojem. Naprosto objektivní je ale moje (a zdaleka nejen moje) rozhořčení nad mírně řečeno kontroverzním zvukem. Ačkoli jsem si před začátkem koncertu stihnul vybojovat velice příjemnou pozici v předních řadách, už během první skladby jsem se klidil co nejdál, protože z absolutně nelidsky přehulených spodků (zejména kopáky a baskytara) mě fyzicky bolely uši, a to jsem zvyklý na leccos. Při takové konstelaci vstupních podmínek by bylo naivní očekávat zázrak a skutečně na něj nedošlo, ani když se po nějakých čtyřech skladbách samotných Leprous na pódiu objevil Ihsahn. Ze strany Leprous přetrvala lehká povýšenost, ze strany zvukaře nedobrý výsledek jeho práce a se změnou repertoáru došlo i na nové povšimnutí hodné detaily. Co se prezentace jednotlivých skladeb týče, asi nejkontroverznější byla role Einara Solberga, který svým vokálem zaskakoval za fantastické saxofonové linky. Jako jo, bylo to zajímavé, o tom žádná, ale rozhodně bych byl radši, kdyby se toho zhostil sám pan Munkeby se svým saxofonem. Další ránu pak dostal už tak nedokonalý zvuk. Extrémní hlasitost nízkých frekvencí sice částečně pominula (nebo jsem otupěl), ale nahradila ji dost tragická nevyrovnanost, s jakou se potýkaly tři kytary. Ta Ihsahnova nebyla pod příkrovem ostatních dvou skoro slyšet, a když vezmeme v úvahu, že na vzájemně propletených kytarových linkách je jeho hudba postavena, asi není třeba dodávat, že v téhle situaci dostala atraktivita jednotlivých skladeb dost na frak a místo, abych si jejich většinu užíval, jsem si je spíše musel domýšlet podle paměti. Ale věřte nebo ne, i přes tohle všechno mi nečiní problém prohlásit Ihsahnův koncert za velice dobrý. Mistr mě předně uzemnil zničujícím vokálem, kterému léta neubrala ze síly vůbec nic a který přeřval všechno. No a pak mi do noty sedla nečekaně uvolněná atmosféra celého vystoupení. Ihsahn si podle všeho svůj druhý koncert pod Josefovskými hradbami užíval, proti premiéře v roce 2010 dokonce mezi skladbami prohodil pár sympaticky civilních průpovídek a v slunečních paprscích pozdního odpoledne tak většinu koncertu opanovala až přátelská nálada. S ní však kontrastoval závěr v podobě dvou skvostů z posledních dvou řadových alb – “A Grave Inversed”“After” a “The Grave”“Eremita”. A jestli první jmenovaná strhující atmosféru přinesla, druhá ji dokonale zúročila a navíc nechala vybuchnout intenzitou, které někdo v průběhu “The Grave” otevřel stavidla naplno. Během těch kratičkých osmi minut někam zmizely všechny nešvary vystoupení, vzaly s sebou celý svět a zůstala jen genialita přenesená do živé podoby v tak koncentrovaném podání, že mě to málem porazilo. Jakkoli celý Ihsahnův set trpěl mnoha vadami a vzato kolem a kolem nešlo o nic závratného, “The Grave” byla tím absolutně nejlepším, co si pro mě letošní Brutal Assault přinesl.

Atreides: Snad je nasnadě, že po neskutečném vystoupení Primordial jsem si nechtěl nechat zmrvit náladu, která ve mě bublala, vřela a pohupovala se sem a tam, pročež jsem následující Centurian (jež byli prohozeni za Vomitory) i Biohazard opět vynechal. Do areálu jsem se tak vrátil až na vystoupení progresivců Leprous, kteří měli odehrát pár skladeb, načež se k nim měl připojit sám velmistr Ihsahn. První jmenované jsem neznal vůbec, znalost Ihsahna je však mnohem trestuhodnější, neboť se vztahuje jen a pouze na poslední fošnu “Eremita” a pár dalších vybraných skladeb. Ani naživo mě však tvorba norských mladíků nijak neoslovila a nechávala poměrně chladným, ale už během jejich krátkého setu se rýsoval největší průser – zvuk. Přišel jsem směrem od Obscure Stage a postavil se na kraj publika, přímo naproti jedné z obřích reprobeden. Po několika málo minutách jsem však musel lovit místo uprostřed davu, protože produkce mi zkrátka a dobře rvala hlavu. Problémy ovšem vygradovaly s nástupem samotného Ihsahna, jenž přidal třetí kytaru. Když ji následně vyměnil za osmistrunku, kterými vládli i kluci z Leprous, celý zvuk se definitivně slil v jednu nekompromisní hlukovou kouli, ze které tu a tam vykoukly bicí nebo vokál. V ten moment jsem to zabalil a šel si vystát místo na následující In Vain, protože tohle jsem i přes veškerou úctu k Ihsahnovu umu odmítal snášet. Doufám tedy, že naše další setkání bude mnohem příjemnější.

H.: Náladu však bohužel příliš nezvedli ani In Vain. Já mám tuhle skupinu v obrovské oblibě, opravdu ano, všechny desky mám strašně rád a na živý koncert jsem se fakt strašně těšil, ale výsledek v žádném případě nebyl takový, jak jsem si ho představoval a v jaký jsem doufal. Nechápejte špatně, samotná kapela byla výborná a Norové na pódium zcela zjevně přišli s tím, že chtějí odehrát pokud možno co nejlepší koncert – z toho ohledu byla má očekávání splněna. Tím spíš mě ani ne mrzí, ale doslova sere, že schytali tak neuvěřitelně vyjebaný zvuk. Jasně, ne všechna vystoupení na Brutal Assaultu měla ozvučení úplně ideální a sem tam se to na dojmu z té dané formace trochu podepsalo, ale In Vain byli jediní, koho ten sound absolutně položil. Byla to nechutně přeřvaná nečitelná hluková koule, v níž nešlo rozeznat skoro nic, s hlasitostí zvukařovi ujela ruka do té míry, že to skoro trhalo uši, a ať jsem se postavil kamkoliv, všude to byl naprostý děs. Chápu, že ne vždycky se to podaří nazvučit na jedničku, ale abych stěží poznával písničky, které znám úplně zpaměti, to je prostě přes čáru. Upřímně jsem pak odcházel dost znechucený, jakkoliv v tom samotní In Vain byli zcela nevinně, protože oni sami hráli hodně dobře. Obrovská škoda.

Ježura: Z metalcorových Trivium jsem zahlédl akorát neúmyslně komické pódiové propriety a než abych se při jejich setu kopal do zadnice, raději jsem zamířil na “klubovou” Obscure Stage, kde se schylovalo k setu norských In Vain, jejichž studiovou tvorbu velebím opravdu hodně, takže jsem se už od oznámení účasti kapely nemohl dočkat, co tahle partička předvede živě. A i když In Vain dorazili v nekompletní sestavě, na výkonu se to nepodepsalo víc, než kolik činí přijatelná míra. Hudba postavená na instrumentálních a vokálních harmoniích sice utrpěla nevyváženým zvukem, ve kterém občas ne vše vynikalo tak, jak by mělo, ale když to zrovna vyšlo, byl to stejně působivý zážitek jako z desky – ne-li působivější. Svoje první vystoupení dne si zde na pozici hostí odbyli také Lars Nedland (zpěv) a zaskakující bubeník Baard Kolstad (oba Borknagar a Solefald) a oba tak učinili s grácií. A dobrý výkon, který In Vain předvedli, nezůstal bez odezvy. Ne zrovna malý počet přítomných totiž obzvlášť v závěru koncertu vyprodukoval takový randál, že In Vain při odchodu nešetřili naprosto upřímnými díky.

Atreides: Jakkoliv mi byli Clawfinger doporučováni pro jejich nezaměnitelnou energickou směsici rapu a metalové hudby, nakonec v pomyslném souboji zvítězili na plné čáře další Norové, In Vain – především pro nemalé sympatie, které ke kapele chovám, neboť jejich poslední počin “Ænigma” si u mě vydobil na poli moderního prog metalu eminentího postavení a pravidelně se k němu v poslední době vracím. I proto jsem tak nějak doufal v nápravu poněkud rozmrzelého rozpoložení, jež jsem si odnesl z Ihsahnova setu. Bohůmžel, i v případě In Vain to zvuková stránka odnesla měrou vrchovatou (v rámci Obscure Stage podle ohlasů nebyli první ani poslední, kdo tak dopadli) a fláky z aktuální novinky, která tvořila dobře polovinu setlistu, citelně utrpěly. Na vině tentokráte nebyly přeboostované kytary, nýbrž neskutečně utopený zpěv některých hudebníků. Pestrost unikátní palety vokálů, na které je “Ænigma” postavena, byla rázem ta tam, a ač se In Vain snažili, seč mohli, výsledek prostě nebyl takový, v jaký jsem doufal. Nebýt proklatého zvuku, fláky jako “Against the Grain”, “Image of Time” nebo “Floating on the Murmuring Tide” by vyzněly mnohem lépe a barvitěji. O něco lépe na tom byly “Det Rakner!” a “October’s Monody” z první fošny “The Latter Rain”, ale ani jejich podání nebylo zdaleka ideální. Co ovšem zhatil zvuk, to skromní virtuozové doháněli svým přístupem. Kapela dala do svého vystoupení vše, co mohla, a byla za to náležitě odměněna, ostatně podle slov frontmana Andrease Frigstada byl koncert v rámci Brutal Assaultu jedním z nejlepších, jaký kdy kapela zažila – pokud tedy podobné řeči nevede všude, čemuž se mi v jeho případě věřit nechce a nenasvědčují tomu ani nadšené reakce kapely na oficiálním FB profilu, jež se objevily po skončení festivalu. Když připočítám přívětivou atmosféru, která až příliš odtažitým (a podle mě i tak trochu neupřímným) Leprous naprosto chyběla, nakonec to nebylo tak špatné, jak by se mohlo i přes zmršený zvuk zdát, a pokud budu mít možnost zavítat na klubový koncert In Vain, milerád jej navštívím.

H.: Vzhledem k tomu, že In Vain měli tak zmrvený zvuk a že hudebníci z téhle kapely tvoří i živou sestavu Solefald, kteří na třetí pódium nastoupili hned vzápětí, se nabízela obava, zdali i výkon dalších progresivních Norů nebude potopen žalostným výkonem pana zvukaře, což by zklamalo o to víc, že kapela více jako deset let nekoncertovala. Kupodivu se tak ovšem nestalo a Solefald měli hned od začátku fantastický zvuk, takže nic nebránilo tomu, aby Lazare Nedland a Cornelius Jakhelln s již zmiňovanými In Vain za zády rozehráli fantastické vystoupení. Jistě se mnou budete souhlasit, když řeknu, že hudba Solefald je hodně chytrá a mnohdy až intelektuální, takže jsem popravě očekával takový přístup i živě, ale oba pánové mě překvapili tím, jak moc si své vystoupení vysloveně užívali (a taky prožívali), oba pařili, skvěle komunikovali s publikem, házeli různé vtípky a bavili všechny přítomné, obzvláště Cornelius Jakhelln doslova řádil. Mimoto bylo znát, že oba byli vyloženě nadšení tím, jakého přijetí se jim dostalo… sice nehráli na žádném z hlavních pódií, ale jen v malé boudě, ale na druhou stranu tam na ně dorazili jen lidi, kteří opravdu chtěli a měli o Solefald zájem, protože se vystoupení Norů krylo s HC hvězdami Hatebreed a částečně i s Behemoth. A odezva byla tak ohromná, že Solefald v samotném závěru dostali povolení přidávat i nad rámec vyhrazeného času, což se na festivalech děje opravdu výjimečně. Hrálo se v podstatě ze všech období a ať už se sáhlo po rozvernějším nebo zádumčivějším kousku, vždy to byl bez přehánění skvost a všechno k sobě pasovalo naprosto přirozeně. Přesto kdybych měl vypíchnout jednu skladbu, asi by to byla “Sun I Call”, jež v mlze a rudém nasvícení neměla chybu a měla neuvěřitelně dech beroucí atmosféru. V sobotu se na Brutal Assaultu předvedl opravdu početný výběr norské progresivní školy (Leprous, Ihsahn, In Vain, Solefald, Borknagar), ale v tomto pomyslném souboji pro mě jednoznačně a o několik koňských délek vyhráli právě Solefald. Vlastně to pro mě osobně byl společně s Atari Teenage Riot naprostý vrchol celého Brutal Assaultu.

Ježura: In Vain byli dobří, ale v jen o něco málo širším kontextu to byl pouhý rozjezd toho, co mělo přijít vzápětí. Následovalo totiž první živé vystoupení takřka kultovní formace Solefald na české půdě a očekávání byla skutečně vysoká. Hudba Solefald je jedinečná svojí náladou čerpanou z unikátní kombinace nástrojových linek, vokálů a jejich různých zkreslení a v takových případech hrozí, že jen trochu jiné živé vyznění samotné hudbě uškodí. Solefald v tomto nebyli výjimkou a jejich hudba skutečně naživo vyzněla o znatelný kus agresivněji, než jak působí z desky, ale ani náznakem to nebyla ke škodě, protože jedinečný duch zůstal na svém místě. Koncertu nechybělo nasazení a byl nesmírně intenzivní, což jde valnou měrou na účet kytaristy a hlavního skladatele Solefald, Cornelia. Ten se projevil jako velmi charismatická osobnost a nejen že poutal většinu pozornosti nadšeného publika během hraní, ale svou roli frontmana zvládal i v pauzách, kde skrz jeho projev vysvitla na povrch jeho poetická osobnost. Solefald odehráli brilantní set, jemuž nelze vytknout absolutně nic, a byli po zásluze odměněni hromovým aplausem a také nesmlouvavou podporou publika v okamžiku, kdy to vypadalo, že jim dramaturgie nedovolí odehrát závěrečný song. V atmosféře, která v tu chvíli na place panovala, bych se vůbec nedivil, pokud by dav vzal odpovědnou osobu, která set Solefald zařízla, útokem. Každopádně vše nakonec dopadlo k potěše muzikantů i fanoušků a vymodlená skladba “When the Moon Is on the Wave” uzavřela už tak vynikající vystoupení skutečně famózním způsobem.

Atreides: Po In Vain následovala další legenda progresivního metalu, která je se služebně mladší kapelou pokrevně spřízněna a která toho večera platila na Obscure Stage za jeden z vrcholů večera – Solefald. I přes veškerou snahu se mi nepovedlo naposlouchat zbytek tvorby, který jsem do té doby ještě neznal, takže jsem si jen zopakoval oba díly “An Icelandic Oddysey” a zatím poslední “Norrøn livskunst”. Ty ovšem tvořily pouze necelou třetinu setlistu, jmenovitě songy “Song til stormen”, “Vittets vidd i verdi” a “Sun I Call”. Zpětným sebevzděláním jsem seznal, že nebývale mnoho prostoru dostala šestnáct let stará (a stále výtečná) debutovka “The Linear Scaffold” i druhá řadovka “Neonism”. Skladby, které jsem znal, jsem si přecijen užil více než mně neznáme kusy, snad až na rebelantskou vyřvávačku “The USA Don’t Exist”, kterou jsem znal už zdřívějška. Díky Obscure, že klubovou stage neopatřili pevnými stěnami, zevnitř by totiž nejspíš vynášeli jednoho zemdleného za druhým. Lidu se sešlo ohromné kvantum, uvnitř byla namačkaná hlava na hlavě a docela početný dav stál ještě venku před stěnami z maskovací síťoviny. První změna byla jasně patrná jen co kapela spustila – zvuk. Nasraný, agresivní, přesto ale čitelný po všech stránkách, nic vyloženě nezanikalo ani nepřečnívalo. Oproti předchozím dvěma vystoupením příjemná změna. Atmosféra se dala krájet, ať kapela zahrála starší, energičtější věci plné agresivity, nebo novější tvorbu sázející více na atmosféru, nikdy nevybrala špatně. Průřez celou tvorbou byl vybrán s citem, a ačkoliv by se dalo najít sto a jedna píseň, kterou nám mohli Solefald naservírovat, snad nikdo nemohl odcházet nespokojen. Na rozdíl od Primordial, kteří se museli vypořádat s rozmělněnějším hlavním pódiem, na Solefald bylo znát, že jim menší zastřešená stage vyloženě sedla, a ač hudebníků bylo na pódiu jako much, vystoupení díky stísněnějšímu prostoru dostalo pořádné grády. Pokud bych měl snažení Solefald ohodnotit, v rámci festivalu se pověsilo za duo Cult of Luna a Primordial a obsadilo krásné třetí místo, které si už kapela na mém žebříčku udržela.

H.: Dozvuk úžasného vystoupení Solefald byl sice velký, ale člověk si jej nemohl užívat moc dlouho. Jak už bylo zmíněno, v době, kdy Solefald dohrávali, už na hlavním pódiu dávno řádili polští ďáblové Behemoth, takže proběhl rychlý přeběh, aby člověk viděl aspoň druhou polovinu jejich koncertu. Hlavně mě mrzelo, že jsem nestihl dorazit tak, abych viděl a slyšel jednu novou skladbu z chystaného alba “The Satanist”, kterou Behemoth hráli – “Blow Your Trumpets, Gabriel”. Pokud setlisty na internetu nelžou, přišel jsem těsně po jejím konci – tomu se říká pech. Další změnou na koncertě, která mě hodně překvapila, bylo to, že za bicími neseděl Inferno, což jsem vůbec netušil, že by mohlo nastat. Bylo však krásně poznat, jak moc je bubeník Behemoth specifický, protože ačkoliv i Krimh (ex-Decapitated), jenž vystoupení odbouchal jako záskok, hrál skvěle, jen ušima šlo poznat, že to hraje někdo jiný. Ta druhá půle koncertu, kterou jsem viděl, už ovšem jela podle klasického scénáře koncertů Behemoth a kapela více či méně předvedla totéž, co bylo k vidění třeba už na loňském Metalfestu v Plzni. Jak efekty, tak i setlistem, který byl postaven na známých a prověřených válech jako “Slaves Shall Serve”, “At the Left Hand ov God” nebo “Chant for Eschaton 2000”. V závěru pak nastoupil působivý “Lucifer” a v jeho finále vydatná sprška konfet. Jenže nutno dodat, že to nebylo úplně myšleno jako negativum, protože Behemoth jsou, všechna čest, živě opravdu mocná kapela, v jejich podání ty koncerty mají vážně sílu a navíc jim a jejich show sluší podobně velká pódia, tudíž z tohoto ohledu si není vůbec na co stěžovat a bylo to super. Nicméně by mi vůbec nevadilo, kdyby už Behemoth trochu sáhli do setlistu a výrazně jej obměnili, protože se mi zdá, že posledních pár let od nich slyším v podstatě pořád ty stejné písničky. S vydáním nové desky by se to akorát hodilo… z těch “povinných” klasik zahrát třeba dvě a točit je, každý koncert jiné dvě, zbytek zčásti nasypat novými songy a navrch trochu zahrabat v diskografii a oprášit pár skladeb, které se dlouho nehrály. Platí to stejné, co jsem říkal už u MardukBehemoth mají natolik kvalitní diskografii, že si s naprostým klidem mohou dovolit nehrát pořád to stejné dokola. Třeba něco z docela podceňovaného “Pandemonic Incantations” bych slyšel fakt rád, na “Thelema.6” je také spousta skvělých a trochu zapadlých písniček, jež by za zahrání stály…

Ježura: Behemoth od té doby, co hráli na Brutal Assaultu naposledy, krapet povyrostli, takže letos dostali snad druhý nejlukrativnější čas na hlavní stage. To však znamenalo jediné – kolizi větší části jejich setu se setem Solefald a vzhledem k mému předchozímu odstavci je jasné, že to v mém případě odnesli právě Behemoth. Z jejich setu jsem viděl jen asi poslední čtyři skladby, takže nemohu moc dobře soudit koncert jako celek, ale z toho kousku jsem si přeci jen nějaký dojem odnesl. Předně takový, že kapela, z jejíchž vystoupení dříve sálala drtivá energie, od této energie poněkud upustila ve prospěch mystického faktoru, na kterém vystoupení Behemoth stojí nyní. Pódiové propriety zůstaly podobné, ale z mocných a nasraných smrtonošů jsou dnes neméně mocní temní čarodějové, kteří spíš než na sílu kladou důraz na atmosféru. Tomu se zřejmě podřídil i zvuk, který byl poměrně tichý a určitě méně ostrý, než bych čekal, ale nemohu tvrdit, že by to bylo na škodu, protože to ke zbytku prostě pasovalo. Co dodat, i tato nová poloha Behemoth sedí, jsou evidentně ve formě a jejich vystoupení na Brutal Assaultu (nebo alespoň jeho část) bylo dost působivým zážitkem; někdo by dokonce mohl říct, že to byla magie…

Atreides: Z výpovědí obou kolegů je hádám jasné, že ani já jsem nemohl stihnout vystoupení Behemoth včas. Než jsem se zadním traktem areálu dostal alespoň tak, abych viděl na pódium, polští satanáši s mrtvolným Nergalem v čele byli zhruba v polovině “Conquer All”, a než jsem se dostal zhruba do poloviny davu, který se na Behemoth sešel (a možná je i tak můj odhad přemrštěný, kolik se na Behemoth slezlo národa), začínali hrát novinku “Blow Your Trumpets, Gabriel” z připravované fošny “The Satanist”. Ač z takové dálky mi přišlo celé vystoupení trochu neosobní, minimálně po tom, co jsem právě zažil na Solefald, Behemoth s celou parádou předvedli, proč ve světě platí za death metalovou špičku. Profesionální vystoupení, kterému nechybělo snad vůbec nic – skvělý zvuk, nasazení kapely, hromada nezbytných propriet na pódiu a kvantum ohnivých efektů dotvářejících pekelnou atmosféru. Ne každé kapele takovéhle serepetičky žeru, ovšem v podání Behemoth mi bylo celé to nekompromisní death metalové divadlo velmi sympatické. Snad budu mít někdy to štěstí a potkáme se s Behemoth na klubovém koncertu, protože věřím, že tam bude atmosféra nepochybně ještě mnohem, mnohem hutnější, než jakou se jim povedlo vyčarovat na letošním Brutal Assaultu.

H.: Na hodnocení Opeth asi nejsem ta úplně nejvhodnější osoba, protože tahle skupina mi navzdory všeobecnému nadšení z ní nikdy příliš mnoho neříkala a zdála se mi až moc přeceňovaná. Paradoxně mě od těchto Švédů nejvíce baví poslední album “Heritage”, které přineslo značnou proměnu zvuku, stočilo kormidlo směrem k psychedelickému rocku 70. let a spoustu zatvrzelých fanoušků Opeth pěkně namíchlo. Tím líp pro mě, když pak kapela okolo Mikaela Åkerfeldta, jenž měl na sobě hodně přísný dědečkovský svetřík, své vystoupení začala se skladbou “The Devil’s Orchard” právě z této nahrávky. Dokud se z pódia linul tenhle psychedeličtější opar, tak se mi to líbilo, ale to s nástupem hned následující “Ghost of Perdition” pominulo, tudíž jsem se zdejchnul ulevit trochu nohám. Kdo má Opeth rád, jistě si to na rozdíl ode mě užil spíš, ale jak jsem řekl na začátku, já asi nejsem úplně nejvhodnější osoba na posouzení téhle skupiny.

Ježura: Nejde tvrdit, že bych byl zapřísáhlým fandou Opeth, ale mají na kontě tolik výborné muziky, že bylo otázkou času, kdy se objevím na nějakém jejich koncertě, a právě letošní Brutal Assault mi to umožnil. A věřím, že vydržet sledovat Opeth po celou dobu, asi bych odcházel nadšen, protože se jim vydařil zvuk, vybrali zajímavý průřez jak death metalovou, tak prog rockovou tvorbou a tomu všemu neochvějně kraloval neuvěřitelně sympatický Mikael Åkerfeldt, který potvrdil svou pověst vynikajícího frontmana, jenž si umí získat publikum nejen svými hráčskými a pěveckými dovednostmi, ale také jemným a inteligentním humorem. Bohužel pro mě, přesně v tom okamžiku, kdy jsem se naladil na tu správnou vlnu a koncert si začal naplno užívat, začalo opět pršet a já chtě nechtě zmizel někam pod střechu. Jak se později ukázalo, déšť to nebyl nijak vydatný a oblečení bych na sobě asi stihnul usušit rychle, ale vidina promočení posledních suchých svršků mi nedovolila zariskovat. Velká škoda…

Atreides: První polovinu vystoupení Opeth jsem pro změnu věnoval vlastní regeneraci mimo areál (pozn.: Budvar mi přišel jednak nepitelný, jednak vzhledem ke kvalitě předražený v porovnání s tím, co se točilo pět minut od brány festivalu), stihl jsem proto jen poslední trojici skladeb “Deliverance”, akustickou “Demon of the Fall” a “Blackwater Park”. Magie a jemnocit, s jakým Mikael Åkerfeldt zacházel s tajemnou, přesto civilní a přátelskou atmosférou, občas okořeněnou typickým humorem a navrch umocněnou mírným deštěm, ve mně zanechal hluboký pocit. Zpětně mě velmi mrzí, že jsem na set Opeth nebyl už od začátku, protože ač během domácího poslechu mě jejich velmi specifický prog metal příliš neoslovil, živé vystoupení bylo opravdu skvělé a kdybych jej mohl zhlédnout celé, myslím, že bych nešetřil superlativy – pročež doufám v nějaké další setkání.

H.: Moje přestávka však tentokrát netrvala až tak dlouho, protože hned po Opeth na vedlejší pódium nastoupili Borknagar, s nimiž se před publikum na Brutal Assaultu vrátil Lazare Nedland ze Solefald, tentokrát však už “jen” v roli klávesisty a příležitostného zpěváka. Co se týče samotného vystoupení, tak nějak jsem z něj byl mírně rozpačitý, byť vyloženě zlé to rozhodně napadlo, do zklamání, jaké na tom samém pódiu předvedl odpoledne Ihsahn, to mělo hodně daleko, přesto jsem byl i z Borknagar mírně zklamaný. Ani ne snad kvůli tomu, že by šlo o opravdu špatný koncert, ale spíš proto, že jsem jednoduše čekal víc, než jsem dostal. Vzhledem k tomu, co Borknagar hrají, ta očekávání byla dost vysoko a tak nějak už jsem tam chtěl vidět další fantastické vystoupení plné atmosféry, jenže to se jaksi nekonalo. Byl to takový pohodový koncert, nic víc, nic zvláštního. Z desek je ta muzika mnohem působivější, ale to možná může být dáno i tím, že zvuk měl do ideálu hodně, hodně daleko. Trochu zklamalo i to, že mikrofonu se chopil Athera (Susperia, Chrome Division), který jistě zpívat umí, ale Vintersorg to prostě není. Jak říkám, průser to rozhodně nebyl, ale čekal jsem o dost víc. Vůbec mi tedy nedělalo problém se ještě před koncem sebrat a utéct na třetí pódium, kde se zrovna chystal můj třetí vrchol festivalu… ale o tom až v závěrečném díle našeho povídání o Brutal Assaultu

Ježura: Počasí se naštěstí umoudřilo poměrně záhy a pro mě poslední kapela festivalu zahrála pro publikum, které déšť nikterak nerušil. Pro Borknagar, moji absolutní srdcovku, to byla česká premiéra a pro mě jeden z absolutně největších taháků, které letošní Brutal Assault nabízel, takže si asi dovedete představit, že tohle vystoupení předcházelo z mé strany opravdu velké očekávání. Jenže jako by osudu nestačilo, že mě připravil o Opeth, napnul poslední síly a pokazil mi i Borknagar. Kapela samotná na tom nenese žádnou vinu a její výkon mohu i přes to, že se z pracovních důvodů nedostavil Vintersorg, označit za skvělý. Zaskakující Athera odvedl svou práci skvěle, zbytek kapely se také snažil (zejména skvělý ICS Vortex!) a mladý bubeník Baard Kolstad mě svým výkonem dokonce po všech směrech uzemnil. Kdepak, Borknagar mohli být výborní nebýt trestuhodně přepálené hlasitosti. To se zkrátka nedalo poslouchat, v záplavě decibelů bohužel dost často zanikala většina nádhery, kterou se hudba Borknagar pyšní, a když už místy probleskl nějaký moment, kde ta enormní hlasitost moc nevadila, příjemné dojmy z něj se rovnou měrou namíchaly s rozmrzelostí nad tím, jak to mohlo dopadnout, kdyby to zvukař tak příšerně nezazdil. V podobném rozpoložení jsem pak areál také opouštěl – na jednu sstranu nadšený z toho, že jsem konečně viděl Borknagar a že jsou naživo skvělí, na druhou stranu naštvaný, že to dopadlo tak, jak to dopadlo, a že jsem zásluhou zvukaře přišel o možná jeden z nejlepších koncertů festivalu. Nezbývá tedy než doufat, že se k nám Borknagar někdy v dohledné době vrátí a konečně mě dostanou tak, jak se od nich očekává.

Atreides: Tvorbu Borknagar jsem na rozdíl od Opeth neznal ani náznakem, rozhodl jsem se tedy, že se nechám překvapit. Už před jejich začátkem jsem měl z popisu jejich hudby pocit, že to bude tak trochu sázka do loterie a nutno podotknout, že v porovnání s předchozími Švédy stihl skvadru kolem ICS Vortexe mnohem nemilejší osud. Tady se totiž neprokaučoval jen památeční svetr po babičce a děravé gatě, tady se prohrály i fusekle a trenky, a pokud bych měl svoje pocity po vystoupení k něčemu přirovnat, tak zhruba k tomu, že pánové na pódiu si vylosovali ostrou patronu v ruské ruletě. Což možná nemuselo být tak těžké, poněvadž mám takový dojem, že ze šesti možných bylo v bubínku naládovaných všech šest nábojů. Jedna ku jedné. Čert vem, že začínali později, neb se Opeth trochu zdrželi. Borknagar byli další kapelou, kterou stihl mizerný zvuk, a když připočítám, že mě jejich hudba nijak nenadchla ani sama o sobě, kolem půlnoci jsem se vypařil směrem k Obscure Stage, kde se už měli chystat mnou velmi očekávaní Aborym.

H.: Výše zmiňovaným třetím vrcholem, který bych v pomyslném festivalovém žebříčku zařadil na třetí místo za Atari Teenage Riot a Solefald, samozřejmě nebyl nikdo jiný než industriální black metalisté Aborym z Itálie, kteří také živě nehráli pěkně dlouho. Koncert proběhl bez živých bicích, protože ty jely společně s elektronikou ze samplu, kytary si vzali na starosti kytaristé Hour of Penance, Hell:I0:Kabbalus, jenž je stálým členem Aborym, a Giulio Moschini, baskytary se chopil mně neznámý Lorenzo Zarone. Hlavní mozek Malfeitor Fabban se ujal jen zpěvu za pomoci dvou mikrofonů a své hlasivky týral opravdu vydatně. Set byl postaven výhradně na letošní novince “Dirty”, z níž zaznělo celkem sedm kusů – “Irreversible Crisis”, “Across the Universe”, “Dirty”, “Bleedthrough”, “I Don’t Know”, “Helter Skelter Youth” a “The Factory of Death” – což mi nijak nevadilo a vlastně jsem to i čekal, jelikož to album je přímo postavené na živé hraní. Ze starší tvorby zazněly jenom dva kusy, jmenovitě “Fire Walk with Us!” a “Roma Divina Urbs”. Zvuk ani tentokrát nebyl ideální, ale je docela paradoxní, že v tomhle případě to vůbec nevadilo. Kytary a baskytara skoro nebyly slyšet, protože na místě, kde jsem stál, všechno přehlušovala brutálně přehulená elektronika a Fabbanův ryk. Tím pádem se z toho stala brutální diskotéka, ale nemůžu si pomoct, i přesto (nebo snad právě proto?) se mi to kurevsky líbilo.

Atreides: Pokud ve mně Borknagar zanechali hořkou pachuť, italská industrial-bordel-black-machina Aborym mi ji vyspravila víc, než jsem vůbec mohl doufat. Když vynechám pár ukázek z YouTube a poslední desku “Dirty”, tvorbu industrialistů jsem vůbec neznal. Což se ukázalo býti tím nejmenším nedostatkem, protože se hrálo převážně z “Dirty”, výjimkou pak budiž “Fire Walk with Us!” a “Roma Divina Urbs”. Že i v případě Aborym stál zvuk za starou bačkoru, už snad bylo docela jedno, protože tohle epileptické šílenství bylo naprosto smrtelné, ať už kytary slyšet byly nebo ne. Těžko jejich vystoupení popsat, protože tenhle zážitek je pro mě dosud těžko uchopitelný a srozumitelným slovem nepopsatelným. Špice hudební extáze zarývající se pod obrovským tlakem do hlavy, noření se do nitra sebe sama v davu lidí a palbě programovaných beatů v momentě, kdy už člověk začíná únavou padat na hubu. Přesto ho zběsilé tempo a rytmus pořád udržuje nad rozlitými hladinami spánku a nutí k další existenci. Myslím, že bych úplně stejně mohl namísto metafor napsat něco jako “žbli, žble, žblu” a význam by zůstal stejný – plně srozumitelný jen a pouze mě. Víte, co tím myslím, ne? Tak nebo tak, v rámci sobotního programu další skvělé vystoupení!

H.: Ačkoliv třeba kolega Atreides z koncertu Carpathian Forest zvrací, podle mě to byla prdel. Jasně, byli ožralí na plech jak prasata a Nattefrost nejenže nebyl skoro schopen mluvit, ale místy mi přišlo, že má i problém se vůbec udržet na nohou. Jediné, co mu pořádně bylo rozumět, byla jen neustále opakovaná děkovačka “Danke schön!” – asi se zbořil tak mocně, že ani nevěděl, ve které zemi hraje. Ale já nevím, ono to k těm magorům tak nějak patří. Jde o to, že člověk nesmí na Carpathian Forest nahlížet jako na představitele typického mrazivého norského black metalu, jako tomu bylo v 90. letech, kdy kapela nahrávala věci jako “Through Chasm, Caves and Titan Woods” nebo “Black Shining Leather”; Carpathian Forest sami sebe už dávno pasovali do role nejperverznější, nejoplzlejší a nejožralejší black metalové kapely široko daleko, a pokud se k tomu člověk postaví takhle, jako že je to sranda, pak si koncert jistě užil. Samozřejmě i já bych našel mouchy, ale především co se setlistu týče… sice padlo pár kultovních válů, na které jsem se těšil (například můžeme jmenovat třeba “Mask of the Slave”, “He’s Turning Blue”, “Knokkelmann” nebo “Morbid Fascination of Death”), ale chyběly tam songy, které podle mě prostě zaznít měly, hlavně nepřítomnost “Sadomasochistic” nebo “Carpathian Forest” fakt zamrzela. Ale jinak to z mojí strany bylo v pohodě.

Atreides: Co ke Carpathian Forest říct? Byl to odpad. A byl to takový odpad, že ještě dneska nemám daleko k tomu, abych si vyškubal polovinu hlavy. Nejenže mimozní atmosféra nabraná na Aborym byla naprosto v tahu (ač později se mi do ní přeci jen povedlo alespoň částečně dostat zpět), ožralá parta kolem naprosto nadraného Nattefrosta, z nějž etanol chcal proudem, byla vrcholem trapnosti. Pokud tohle měl být norský black metal a nikoli jakási pseudo-heavy-punková hopsačka hraná na blackovou cirkulárku, pak Impaled Northern Moonforest jsou vrcholem blackové produkce a měli by pobírat zaslouženého kultovního statusu. Tenhle kekel se dal poslouchat jen s koňskou dávkou sebezapření a ani dostatek nadhledu, jenž mi obvykle neschází, v tomhle případě nepomohl. Hnus, velebnosti!

H.: Úplně posledním vystupujícím festivalu jsou dánští doom metalisté Saturnus. Líbí se mi návrat k tradici, že finální tečkou Brutal Assaultu je nějaký hodně těžký doom až funeral doom, ale zrovna Saturnus mezi mé oblíbence moc nepatří, takže jsem si je chtěl původně odpustit, nicméně náhoda tomu chtěla, že nakonec jsem ten jejich umíráček z dálky zhlédnul. A musím uznat, že živě to bylo mnohonásobně lepší než z alba, konečně jsem během koncertu mohl tvrdit, že na mě ta jejich muzika působí tak, jak má. Riffy byly ultra těžké, atmosféra doslova dala krájet, avšak vzhledem k únavě si ze setu Saturnus nepamatuji nic jiného než pocit masivní kytarové stěny, která se linula z pódia. Ale i přesto, kdybyste se mě zeptali, z fleku bych řekl, že se mi to líbilo a že na mě Saturnus v koncertní podobě udělali o poznání větší dojem než ze studia.


Zhodnocení:

H.: Po organizační stránce byl festival opět na velice slušné úrovni a je příjemné vidět, že pořadatelé se opravdu snaží věci viditelně zlepšovat a přidávat do areálu nové detaily a vychytávky. Od mé poslední předloňské návštěvy bylo nejcitelnější změnou přidání třetího pódia – nemohu sice porovnávat s jeho loňskou podobou, nicméně z obecného hlediska se k němu stavím trochu rozporuplně. Na jednu stranu, pokud se nezprasil zvuk (ti In Vain mě doteď serou!), šlo vlastně o parádní vystoupení, protože já mám obecně menší koncerty radši, a ne nadarmo všichni z mé osobní top3 festivalu hráli právě zde. Na druhou stranu mi trochu vadilo, že se díky už tak našlapaný program překrýval ještě víc a přišel jsem díky tomu o některé kapely, které jsem vidět chtěl, ale vedle bylo něco přednějšího (akustičtí Novembers Doom, The Fall of Ghostface, Hatebreed, Trivium, Clawfinger, In Flames). Aneb všechno má svoje pro a proti…

Ježura: Jelikož jsem se účastnil i loni, Obscure Stage pro mě novinkou nebyla, takže můžu srovnávat, a její letošní podoba byla proti loňské rozhodně lepší. Suverénně největším kladem je skutečnost, že si pořadatelé od loňska vzali k srdci četné stížnosti na tropické klima, které v hale panovalo, a pro letošek byly z konstrukce haly odmontovány boční panely, které nahradila nějaká maskovací plachta či co. Výsledek se rozhodně dostavil, protože i v té největší tlačenici v předních řadách se dalo vydržet bez větších problémů, takže tady tleskám. Co se bohužel odstranit nepodařilo (a z principu věci asi ani nepodaří), to je překrývání programu malé stage s programem na stagích hlavních. Uznávám, že pořadatelé udělali maximum pro to, aby se žánrově podobné kapely navzájem nepřekrývaly, ale úplně tomu stejně nezabránili a navíc většina návštěvníků není vyhraněna jen na jeden žánr, takže na Sofiiny volby docházelo i letos. Já takhle oplakal třeba Clawfinger

Atreides: Popravdě, trochu jsem se organizační stránky mého premierového Brutal Assaultu obával. Tedy, hlavně z toho důvodu, že hrozilo přespávání v kempu, od čehož mne odrazovaly skazky o častých krádežích. Nakonec jsem měl střechu nad hlavou, za což jsem neskutečně vděčný jednomu ze svých kamarádů, takže některé věci těžko můžu objektivně zhodnotit, kemp byl z mé strany využíván výhradně ke konzumaci vlastních alkoholických nápojů, které bych do areálu nepronesl. Nakonec bych ale organizaci zhodnotil z větší části kladně – a pochvala se týká i zastřešené třetí stage, která by si sice zasloužila o něco větší prostor, ovšem coby alternativní scéna ku dvěma hlavním pódiím fungovala skvěle i přes občasné návaly lidí (obzvláště na Solefald), kteří museli stát až venku.

H.: Poprvé jsem v areálu viděl výzdobu na zdech, což není věc, která by mě úplně vytrhla a do jisté míry je to kýč, ale nakonec proč ne, nic proti tomu nemám. Dále bylo otevřeno pár dalších uliček, ale upřímně jsem do některých míst v areálu ani nepáchnul, protože jsem k tomu neměl důvod. Naopak se mi dost líbilo, že v místech na posezení přibyly obrazovky, které promítaly dění na pódiu, což je super nápad. Akorát bych tam propříště nepouštěl rozhovory bez zvuku a takové množství reklam, jinak je to v základě dobrá věc.

Ježura: Výzdoba areálu i letos o kousek postoupila a mně se její zpracování velmi pozdávalo. Co ale zaslouží poklonu, to je zmiňované rozšíření obrazovek do nejrůznějších částí pevnosti. Přenosy z pódia vem čert, síla téhle techniky spočívá zejména v potenciálu informovat návštěvníky o změnách v programu, a i když těch změn letos nebylo moc, stačilo na chvíli zvednout oči k obrazovce a člověk věděl všechno, co potřeboval. Neskutečně příjemná a užitečná změna oproti jiným tuzemským festivalům!

H.: Bylo super, že se podařilo konečně vyřešit nadměrné fronty u vstupu. Osobně jsem se odbavil už v úterý a čekal jsem… no, tak deset vteřin… než mi na ruku navlékli náramek, hehe. Ke každé vstupence navíc přišlo DVD z loňského ročníku, což je příjemný bonus, ale upřímně jsem si to ještě nepustil, ačkoliv sympatické to je. Akorát mě zamrzelo, že letos už člověk nedostal pytel na odpadky – ten fakt chyběl. Všude po kempu byl bordel, v části, kde jsem byl já, byl široko daleko jeden pytel přilepený na stromě a už ve čtvrtek ráno přetékal. Kdyby ty lidi dostali pytel na odpadky do ruky při vstupu, tak to do něj 90 % z nich bude házet a nikde nebudou takové skládky. Tohle bych určitě vrátil.

Ježura: Pořadatelé po předloňském a obzvlášť loňském provaru s odbavováním šli opravdu do sebe a jakékoli fronty se letos nekonaly (nebo jsem si jich alespoň nevšimnul). Dokonce bych řekl, že odbavovací sekce byla letos trochu předimenzovaná, ale to je fuk – hlavně že to zafungovalo. Každopádně stejně jako kolega oroduji za návrat odpadkových pytlů. Když si vzpomenu na tu skládku, která po nás zbyla v kempu (a že by nezbyla, mít k dispozici nějaký pytel), je mi ještě trochu zle.

H.: Co se týče stravování, to jsem v areálu osobně moc neřešil, v podstatě vůbec, ale pivo mě překvapilo docela příjemně, jelikož jsem se Budvaru trochu bál. Desítka byla přinejlepším průměr, možná ani to ne, dal jsem si ji jednou a víckrát už ne, dvanáctka byla lepší a dala se vypít bez problémů, černý ležák mi pak dokonce vyloženě chutnal, řezané jsem neměl. Naopak zklamáním byly nealko limonády – letošní malinovka byla jen chudým příbuzným malinovky z minulých let, grepová byla sladká jak pop-metalové balady a jediná pitelná tak byla hroznová. Jinak ještě ohledně Budvaru… naprostá a totální zkurvenost byly ty jeho kartonové pivní klobouky. Když pominu fakt, že pokud to měl naražené na palici někdo před vámi, tak jste neviděli lautr nic, většina exemplářů skončila jako létající předmět v kotli, občas jsem viděl, jak tím někdo dostal přímo do obličeje, což asi nebylo zrovna příjemné, a občas to skončilo i na pódiu… třeba baskytarista DevilDriver tím také málem dostal mezi oči. Tohle byla vážně debilita, neopakovat! Kelímky byly opět vratné, tentokrát oproti speciální vrácence. S tím jsem neměl sebemenší problém, z mojí zkušenosti to fungovalo naprosto v pohodě, líbilo se mi to. Design kelímků taky dobrý, ačkoliv já to jak suvenýr fakt nesbírám, takže mě to zas tak moc netankovalo. Ale jinak jsou vratné kelímky skvělé a líbí se mi, že se to na českých festivalech uchytilo a stalo standardem.

Atreides: Za mě naopak Budvar dost propadák. Desítka mě nijak neuchvátila, takže dvanáctku ani černé jsem pro jistotu nezkoušel [to je právě chyba, desítka právě byla močka – pozn. H.] a raději si zašel na pár kousků mimo areál na lokální pivovary, kde za půllitr dal člověk lidovou dvacetikorunu, takže jsem Budvar nijak zvlášť neřešil. A samozřejmě, když už jsem tam do sebe lámal jedno, dvě, tři piva, tak jsem se k tomu na místě najedl, přičemž peněz jsem za naplnění žaludku rovněž nenechal nijak zvlášť moc, takže ani jídlo v areálu nemohu nijak objektivně posoudit. Na to, jak jsem se bál festivalových cen, nakonec jsem si nemohl vůbec stěžovat, poněvadž ceny byly pořád o něco nižší, než dělá pražský standard, na který jsem zvyklý. Co se nealka týče, za půlžetonky jsem po většinu pobytu v areálu ucrcával vodu, výjimečně si připlatil za hroznovou limonádu, která mi koštovala a koštovala i peněžence, takže spokojenost po všech stránkách. Potěšily i vratné kelímky – po celou dobu festu jsem měl u sebe jen a pouze jeden a ačkoliv jsem nakonec možnost vrácení nevyužil a odvezl si jej zpět domů, vratnost považuji za plus – už jen proto, že v areálu bylo vážně čisto. Jediná vážnější výtka tak stejně jako u kolegy směřuje ke kloboukům, které jsem měl sto chutí naházet na hranici a rituálně upálit.

Ježura: Přechod od pevně daného počtu vrácenek na kelímky k systému koupíš kelímek – dostaneš vrácenku, který šlo opakovat třeba donekonečna, je podle mého určitě změnou k lepšímu. Nikdo se nestresoval, že svoji sbírečku nafasovaných vrácenek někde ztratí, a kupčení s kelímky to myslím omezilo úplně stejně jako v minulých letech. Za mě rozhodně palec nahoru!

H.: V kempu mě letos překvapila obří VIP sekce… když jsem byl na Brutal Assaultu posledně, byly to snad dva oplocené chlívečky, letos už VIP kemp zabíral kompletní první louku, takže na tom “svém” místě jsem našel asi tak padesátý VIP sektor. Nevadí, ale když už, na druhou louku by asi chtělo také přidat nějaké to hygienické zařízení a koše.

Ježura: Jelikož VIP kemp nevyužívám, jeho rozšíření by mi bylo celkem volné nebýt jedné drobnosti – posunutí zadní stěny kempu až ke břehu Labe zlikvidovalo parádní místečko pod stromy v uličce, která se loni táhla za celým VIP kempem, což mě trochu rozesmutnilo, ale to by až tak nevadilo. Spíš mi pořád chybí nějaké dostatečně dimenzované a kulturní hygienické zázemí. Přeci jen při počtu návštěvníků a vedrech, jaká letos panovala, by nějaké navýšení kapacity a luxusu sprch určitě neuškodilo. Ale velkokapacitní otevřená sprcha, kterou někdo – nebesa mu budiž nakloněna – nainstaloval proti merchandise stánku, to byl rozhodně skvělý tah, a čtvrteční zásah hasičského vozu bych také oznámkoval zlatým bludišťákem. Jen houšť!

H.: Dramaturgie byla z objektivního pohledu v pohodě a asi každý si musel najít to svoje, ale čistě ze svého osobního subjektivního pohledu bych asi krapínek ubral death metalu, jehož bylo letos fakt hodně, a hlavně hodně ubral cokoliv-core (s výjimkou grindcoru), i když je mi jasné, proč to tam pořadatelé zvou… lidi to prostě táhne. Přidal bych tak dva, tři black metaly, přidal doom (letos jenom dvě doomové kapely, Novembers Doom a Saturnus… to je sakra málo) a hlavně bych ocenil i nějakou šílenou avantgardu nebo experimenty (už tu dvakrát hrála Sebkha-Chott – víc podobných magořin!) a taky bych se nebál pravidelně každý rok zvát jednu, dvě a klidně i tři skupiny typu Atari Teenage Riot… v jejich kotli bylo jasně vidět, že zdaleka nejsem sám, kdo podobné věci ocení, byl to skvělý odpočinek od kytar a ta kapela se tam prostě hodila a nepůsobila na Brutal Assaultu nepatřičně. Osobně si myslím, že podobná tvrdá elektronika má svým přístupem k takovému black nebo death metalu blíž než třeba Sabaton. A takových kapel je mnohem víc… Suicide Commando, Combichrist, Project Pitchfork, Front Line Assembly, Nachtmahr, Aktivehate, Siva Six, Centhron atd. atd. Stačí jen vybírat…

Atreides: Co se dramaturgie týče, nakonec mi i přes nával všemožného core vyhovovala. S vědomím, že se nemusím mezi většinou kapel nikam zvlášť hnát a pospíchat, protože mě dobrá polovina nezajímá a mohu ji s naprostým klidem vynechat, jsem festivalem pohodově proplouval a vyzobával všechno, co mě zajímalo, případně co mi kdo ze známých doporučil. Jasně, vždycky by mohlo být víc blacku nebo doomu, shodnu se s H. na tom, že by mohlo být víc experimentáních prasáren, jako byli letos Aborym nebo i zmiňovaní Atari Teenage Riot (ani nevíte, jak mě štve, že jsem je propil), ale nakonec jsem i přes počáteční remcání uvítal mezery, které mě nijak zvlášť nezajímaly a mohl jsem je trávit i jinak než hrozením pod pódiem. Co se mi na dramaturgii nelíbilo mnohem více, bylo rozložení kapel. Chápu, že hvězdy a hvězdičky typu In Flames nebo Anthrax přitáhnou na festival největší počet lidí, jenže takovéhle kapely můžou zahrát i za pozdního odpoledne, kdy je ještě světlo, aniž by jejich lesk a show nějak výrazně utrpěla. Naproti tomu kapelám, které tmu vyloženě potřebují k tomu, aby jejich vystoupení mělo ty správné grády, protože svoji hudbu staví na hutné atmosféře, tmu postrádaly – viz Primordial nebo Belphegor, ale těch případů by se určitě našlo víc. To by alespoň částečně mohlo vyřešit lepší využití Obscure Stage, protože ač jméno jako Primordial by si velké pódium zasloužilo se vším všudy, věřím tomu, že klubová stage by dokázala nahradit to, co se na hlavním pódiu takovým kapelám za světla nedostávalo – což bylo nejvíce znát hlavně na setu Solefald.

H.: Tady bych kolegovi Atreidovi trošku oponoval, přestože vím, jak to myslí, a částečně s ním souhlasím, ale je blbost, aby za světla hráli headlineři jako Anthrax nebo In Flames. To spíš až ke konci programu jednotlivých dní byly kapely, jež by mohly za světla hrát, aniž by jim to nějak uškodilo, hlavně se to týká takových těch moshovacích sekaček… bylo by to snad lepší už jen z toho důvodu, že je před den vidět, protože z osobní zkušenosti si myslím, že v úplně tmě se v tom kotli lidi pozabíjejí spíš. Jmenovitě třeba Whitechapel, Madball, ale třeba i Overkill. A to říkám jako někdo, kdo má třeba zrovna Overkill fakt rád. Ale chápu to, že pořadatel se při sestavování programu nemůže ohlížet jen na to, jestli to je atmosférická muzika, která by se hodila do tmy, ale i na popularitu kapel nebo jejich vlastní program, kdy můžou přijet a kdy zase musí odjet. Holt nevýhoda velkých festivalů, nikdy se to prostě nedá poskládat tak, aby byli spokojení všichni…

H.: Jinak celkově si myslím, že letošní Brutal Assault proběhl v pohodě a pocit spokojenosti převládá, a to i co se týče hudby, protože o tu jde pořád především. Sice mě dost mrzí slabý Ihsahn, zvukově zprasení In Vain a vynechání Cult of Luna nebo Hatebreed, ale našla se spousta věcí, jež mi to alespoň částečně vynahradily. Sice to už zaznělo v reportu, ale nedá mi to ještě jednou nevyzdvihnout fantastické sety Atari Teenage Riot a Solefald, zabijácké Aborym a Meshuggah, ale třeba i neskutečně zábavné Hentai Corporation. Každopádně toho, že kapely jsou hlavní, se budu držet a nějakou (z mého pohledu, samozřejmě) peckou bude podmíněna má případná účast i v příštím roce. Snad se něco objeví, protože první potvrzená trojice mě totiž ze židle moc nezvedla. Benediction (měli vystoupit už letos, ale těsně před začátkem odpadl) jsou dobří, ale není to skupina, kvůli níž bych hned vyjel, August Burns Red jsou mi absolutně u řiti a Amon Amarth jsou už dávno kapelou, kterou vidět fakt nepotřebuji.

Atreides: Kolem a kolem si však nemůžu nijak zvlášť na festival stěžovat – až na pár spíše kosmetických detailů snad ani není na co. To je možná způsobeno i tím, že na většinu věcí, které areál nabízel, jsem tak nějak kašlal, viz třeba stravování nebo ubytování. Obecně přesto všechno, co jsem napsal, bych jako největší průser festivalu vypíchnul zvuk, který zkazil několik dosti nadějných vystoupení – právě již zmiňovaní In Vain nebo Ihsahn, na které jsem se velmi těšil a kteří byli jedni z velkých taháků letošního Brutal Assaultu, tedy alespoň pro mě. Mou premiéru na festivalu, který krom jiného tento rok dosáhl – zatím jako jeden z mála českých festivalů – plnoletosti, tak hodnotím jako úspěšnou. Jestli se na festivalu ukážu i příští rok, to bude záležet spíše na tom, jaká lákadla přichystá, protože na kapelách mi záleží především. Osobně nejsem příznivec davů (a že jich letošní Brutal Assault nabídl požehnaně), a pokud bude stát lineup za pendrek, nemám problém další rok vynechat. A že první tři oznámené kapely mě nijak nepřesvědčily, bohůmžel…


Aborym – Dirty

Aborym - Dirty
Země: Itálie
Žánr: industrial black metal
Datum vydání: 28.5.2013
Label: Agonia Records

Tracklist:
01. Irreversible Crisis
02. Across the Universe
03. Dirty
04. Bleedthrough
05. Raped by Daddy
06. I Don’t Know
07. The Factory of Death
08. Helter Skelter Youth
09. Face the Reptile
10. The Day the Sun Stopped Shining

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Italům Aborym už nikdo nemůže vzít fakt, že mají do jisté míry kultovní status a že byli jednou ze zásadních skupin pro jistou specifickou odnož metalu. Jejich staré desky se bez diskuze podílely na vzniku industriální větve black metalu a minimálně “Kali Yuga Bizarre” z roku 1999 (ale podle mě i další kusy) se dá řadit mezi alba, která ve své době byla vizionářská. Nebudeme-li počítat stařičké Mysticum a jejich dodnes fantastický opus “In the Streams of Inferno”, pak mě mimo Dødheimsgard (“666 International”!!!) a právě Aborym nenapadá jiná skupina, kterou bychom mohli nazvat pionýrem industrial black metalu. Nicméně, čistě ze zásluh se přežívat nedá, a aby kapela mohla fungovat dál, musí mít i její aktuální tvorba smysl. A tady, zdá se, u spousty lidí Aborym narážejí. Neříkám, že je tak tomu v mém případě, právě naopak, protože mně se líbí i současné desky skupiny, avšak co si tak průběžně všímám ohlasů, rozhodně ne všichni jsou se mnou zajedno…

Ono se nakupilo poměrně dost negativních ohlasů již na předcházející “Psychogrotesque”. Upřímně řečeno, nemám sebemenší ponětí proč – ta deska je jednoduše fantastická a pořád, i tři roky po svém vydání, mě baví. Je tam spousta excelentních nápadů, úžasná atmosféra, to album má prostě sílu. Jaké jsou tedy argumenty odpůrců? Jo aha, ono to totiž nezní stejně jako “Fire Walk with Us” nebo “With No Human Intervention”. Jestli je v tomhle zakopaný pes, pak se nedivím, že dotyčným současná podoba Aborym nevoní. A úplně stejně se to má i s nejnovějším “Dirty”

Nechápejte mě špatně, já mám samozřejmě “Kali Yuga Bizarre”, “Fire Walk with Us” nebo “With No Human Intervention” taky opravdu rád, ačkoliv jsem se k nim paradoxně dostal až docela pozdě, ale ty nahrávky jsou prostě majstrštyky… ale chtít, aby kapela (a zrovna kapela jako Aborym!) zněla i o deset roků později pořád stejně? To mi při vší úctě přijde trochu mimo. Já to opravdu dokážu pochopit, když si někdo stěžuje, že už to není, co to bývalo, ostatně jsou skupiny, kde se uchyluji k úplně stejné argumentaci, jenže mi to přijde relevantní tehdy, pokud postupem času kvalita samotné hudby opravdu zřetelně klesne, nebo pokud kapela naprosto totálně uhne z nastolené cesty. Jenže ani jedno není případy Aborym – i přes jistou obměnu výrazu je v té muzice stále cítit, jakáže skupina to nahrála, a já osobně tam stále cítím i tu kvalitu… a ne zrovna malou. Už jsem se na více zdrojích dočetl, že “Dirty” je prý zklamání, průser, sračka a album nehodné jména Aborym… jasně, je to osobní názor a na jednu stranu – nic proti tomu, ale z výše řečeného nejspíš plyne, že s tím ne tak úplně souhlasím. Ačkoliv v žádném případě nepopírám, že Italové již mají na kontě i o poznání lepší nahrávky (ano, i ty tři již zmiňované), pořád se mi “Dirty” rozhodně nejeví jako průser.

Pro představu pojďme srovnat s předchozím “Psychogrotesque”. Tohle album bylo přímo napěchované různorodými nápady a v rámci tvorby Aborym opravdovou progresí – viz třeba užití saxofonu. “Dirty” je v tomto ohledu hodně jiné, mnohem syrovější, zahuhlanější a agresivnější, větší “bordel”, abych tak řekl. Jenže mé poměrně pozitivní přijetí nahrávky možná souvisí i s tím, že – a nevím proč – jsem to tak nějak očekával. Vlastně vím proč – díky kraťoučkému (asi minutovému) traileru, který Aborym v předstihu vypustili. Z té jediné pouhé minuty bylo cítit, že novinka – přesně jak napovídá její název – bude špinavější a přesně takové “Dirty” nakonec opravdu je. Díky tomu trochu trvá, než se člověk v té změti riffů a elektroniky zorientuje, nicméně pokud si s tím dá práci, rozhodně na něj docela brzy začnou vykukovat hodně skvělé skladby.

Mám-li mluvit konkrétně, pak za zmínku jistě stojí hned druhá “Across the Universe”, jež patří mezi to málo, v němž to Aborym neřežou na plné obrátky. Jak už její název napovídá, má trochu vesmírný nádech, což je docela příjemné ozvláštnění, zejména to je slyšet v čistě (!) zpívaných pasážích. Parádní chaos předvádí titulní “Dirty”, která dává vcelku reprezentativní ukázku, o čem deska je a jaký dojem z ní v posluchači zůstane – industriální black metalová agrese. Překvapivě chytlavá (v rámci mezí) je “Bleedthrough”, díky čemuž se stává jedním ze záchytných bodů při prvních posleších. Naprosto výtečná je “The Factory of Death”, která už podle hrací délky přesahující sedm minut (suverénně nejdelší kus “Dirty”) slibuje cosi epičtějšího, což také nabízí – například motiv se sekaným riffem, jenž se poprvé ozve krátce po první minutě, je skvělý, rychlé pasáže jsou drtící, hodně povedená je elektronika, která začne po střední klidnější pasáži, hodně překvapí rovněž zajímavé kytarové sólo těsně před závěrem. Jako vrchol celé desky bych však viděl kulervoucí nářez “Helter Skelter Youth”, jenž mě zničil už napoprvé a od té doby se na něj při každém poslechu speciálně těším – když se song po úvodní plíživější minutě pořádně rozjede, tak to má prostě kurevskou sílu.

I když se mnou dost lidí nebude souhlasit (což je v pořádku!) a album pošle do kopru, mně se prostě “Dirty” líbí. A rozhodně tuto situaci, kdy současní Aborym dělí fanoušky na dvě části a ne všem je novinka po chuti, považuji za lepší, než kdyby ta hudba emoce nevyvolávala. Pro skupinu jako Aborym je podle mě mnohem důstojnější vydávat desky, jež budou do jisté míry kontroverzní a ne každý je přijme, než aby solili alba, nad nimiž každý mávne rukou, že je to docela dobré, a půjde dál. Každopádně mě osobně mají Aborym pořád na své straně – i když uznávám, že to není to nejlepší, co kdy vydali, pořád lepší album jako “Dirty”, než poslouchat x-tý obšlehl starších alb… a to i když má “Dirty” ke starším deskám rozhodně blíže než “Psychogrotesque”.

P. S. Palec nahoru za nádherně jedovatý přebal. Mnohem lepší, než kdyby tam práskli nějaké tmavé rádoby zlo!


Redakční eintopf #14.1 – speciál 2010 (H.)

H.

H.:

Top5 2010:
1. Triptykon – Eparistera Daimones
2. Deathspell Omega – Paracletus
3. Aborym – Psychogrotesque
4. Massemord – The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope
5. Morowe – Piekło.Labirynty.Diabły

CZ/SVK deska roku:
Gorgonea Prima – Black Coal Depression

Neřadový počin roku:
Enochian Crescent – NEF.VI.LIM

Koncert roku:
Watain, Deströyer 666: Praha – Matrix, 23.10.2010

Zklamání roku:
Kataklysm – Heaven’s Venom

Top5 2010:

1. Triptykon – Eparistera Daimones
Jaká deska bude figurovat v mém speciálním eintopfu na prvním místě, to mi bylo jasné už od konce března, kdy Thomas Gabriel Fischer vyvrhl na svět nový opus pod hlavičkou svého aktuálního projektu Triptykon. Pokud někdo měl tu odvahu o jeho kvalitách pochybovat, pochyboval zbytečně. “Eparistera Daimones” je totiž monument hodný srovnání s legendárním počinem “To Mega Therion” i comebackovým eposem “Monotheist”. Je to album neskutečně uhrančivé a slova beroucí, deska, která svého posluchače nenechá vydechnout. Přesně takhle zní hudba, která je nadčasová a geniální. K tomu si ještě připočtěte úchvatnou grafickou podobu luxusního digibooku a nebudete mít žádných pochyb, že nic lepšího již snad pěkných pár let nevyšlo.

2. Deathspell Omega – Paracletus
Deathspell Omega
je hudební personifikace chaosu, ztělesnění pekla na zemi. Neutuchající touha tvořit silné skladby s působivou atmosférou za pomoci disharmonicky extrémního výraziva stejně tak jako mrazivých melodií dalo vzniknout desce tak úchvatné, až se tají dech. S každým novým poslechem má člověk možnost objevovat nová zákoutí, neslyšené zákruty každého jednotlivého tónu a zároveň si užívat ty již dříve slyšené. Album promyšlené do poslední noty, avšak zároveň neskutečně organické a živé. Úchvatné a uchvacující. Tohle snad nikdy nemůže omrzet.

3. Aborym – Psychogrotesque
Na tomto místě měla původně figurovat deska “Belus” od Burzum, vše jsem měl již dokonce připraveno, oslavný odstavec pějící ódy na její kouzelnou atmosféru byl napsán, ale nakonec jsem, i přes své nezměrné sympatie k Vargově muzice musel dát přednost italské industrial-techno-black šílenosti Aborym. “Psychogrotesque” je deska nesmírně barvitá, plná překvapení, experimentů, skrytých uliček a mnohých dalších věcí. Ostatně, nemá cenu už se opakovat, dohledejte si případně recenzi, tam jsem se nad tímto skvostem ukájel už dostatečně. Kecy o genialitě tudíž tentokráte přeskočím a jen řeknu, že tato nahrávka má u mě na polici setsakramentsky čestné místo!

Massemord - The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope

4. Massemord – The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope
Příchod novinky Poláků Massemord jsem zaregistroval čirou náhodou až týden po jejím vydání, s jejím sehnáním jsem ale nikterak neotálel, neboť jsem se těšil na novou dávku brutálního black metalového prasopalu té nejvyšší kvality přesně tak, jak to kapela předváděla na prvních dvou deskách “Let the World Burn” a “The Whore of Hate”. První poslech se však rovnal ráně pěstí, když jsem místo infernálního nářezu dostal jednu pomalou, hypnotickou, monotónní skladbu, navíc tak úžasnou, že dává na své dva předchůdce úplně zapomenout. Že hrát jeden riff 35 minut v kuse zvládne každý? To možná ano, ale hrát jeden riff 35 minut v kuse tak, aby to za něco stálo, to už je umění. I takto může vypadat jeden z nejlepších počinů letošního roku.

5. Morowe – Piekło.Labirynty.Diabły
Nihilovi
se povedl opravdu husarský kousek, když se do mého eintopfu (a vlastně nejen mého, že ano, Sedo?) pro letošek narval hned dvakrát. Tento muzikant z Massemord (a ještě Furia) je totiž podepsaný rovněž pod post-black metalovým projektem Morowe, jehož debut “Piekło.Labirynty.Diabły” nabídl nevídaný posluchačský zážitek plný chorobné atmosféry, v níž však není nouze o experiment či progresi. Překvapení roku? Bezesporu! Tleskám, a to opět nejen za hudbu, ale i za nádherný digibook a znepokojivý booklet.

CZ/SVK deska roku:

Gorgonea Prima – Black Coal Depression
Stejně jako je problém vybrat pouhopouhých pět zahraničních desek, přijde mi šibeniční i limit jednoho alba na scénu českou, zvláště pakliže se toho letos vylíhlo nemálo zajímavého. Vypíchnout si zaslouží přerod Sator Marte na druhé řadovce “Za zdmi”, MASAKRující návrat legendárních Maniac Butcher, industriálně chladný debut Gorgonea Prima nebo extrémně čilý Morbivod hned se čtyřmi počiny (2× Umbrtka, Trollech, War for War). Copak lze z něčeho takového vybrat jen jednu věc? Dost těžko. Z nutnosti ale nakonec po zralé úvaze zvedám přece jen hnát pro black metalový sci-fi nářez v podání Gorgonea Prima. Jejich “Black Coal Depression” představuje v rámci tuzemské scény notnou dávku čerstvého větru ve velice svůdné podobě, v níž nechybí silná atmosféra post-apokalyptické budoucnosti tvořenou ubíjejícím (v tom dobrém slova smyslu) tuc-tuc podkladem v kombinaci s black metalovými atributy. Výsledek? Na debutující kapelu více než úctyhodný.

Enochian Crescent - NEF.VI.LIM

Neřadový počin roku:

Enochian Crescent – NEF.VI.LIM
Ačkoliv i v této kategorii bylo kandidátů na titul vícero, nakonec to zas až takové terno nebylo. V elegantním digipacku zabalené minialbum “NEF.VI.LIM” finských progresivně black metalových šílenců Enochian Crescent si totiž mé srdce získalo i přes mou nechuť k neřadovým nahrávkám. Aristokratický, inteligentní black metal v podání Enochian Crescent je přímo radost poslouchat. Jak pravil kdosi v jedné recenzi, byť se konkrétně týkala poslední dlouhohrající desky “Black Church”, takhle zní black metalová elita!

Koncert roku:

Watain, Deströyer 666: Praha – Matrix, 23.10.2010
Stejně jako loni mě do této kategorie automaticky napadlo zařadit festival Brutal Assault, rozhodl jsem se nakonec tentokráte opravdu dodržet koncertní, nikoliv festivalový formát, přesně jak velí nadpis. Po takto razantní selekci již nebylo o čem spekulovat, vítězství si totiž pro sebe spoustou krve, ohně a parádního black metalu uzmuli Watain na svém říjnovém koncertu v Praze. A když jim kryl záda výtečný support, tím lépe (i když ti zrušení Otargos mě doteď štvou).

Zklamání roku:

Kataklysm – Heaven’s Venom
Zklamání roku… docela problémová záležitost. Netvrdím, že jsou Kataklysm a jejich “Heaven’s Venom” tím nejhorším, co jsem v průběhu letošního roku slyšel, právě naopak, mnohem větších sraček se objevilo požehnaně, ale vzhledem k tomu, že jsem se na ně netěšil, nemohly mne zklamat. Oproti tomu od kanadské čtveřice jsem čekal po výborném “In the Arms of Devastation” a stále ještě velice solidním “Prevail” něco o dost lepšího. Kataklysm se totiž s “Heaven’s Venom” začali točit v jakémsi bludném kruhu svého groove death metalu a radši dali přednost osvědčeným postupům, které průměrného fanouška vždy uspokojí, než aby se snažili o nějaký výraznější posun. Cenou za to však je výrazný pokles kvality, dobrých nápadů a zábavnosti pro posluchače trochu náročnějšího. Příště už by to chtělo se někam pohnout. Vzývám metalové bohy, aby pokračování vedlejšáku Ex Deo dopadlo o mnoho lépe!


Aborym – Psychogrotesque

Aborym - Psychogrotesque
Země: Itálie
Žánr: industrial / experimental black metal
Datum vydání: 8.11.2010
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. I
02. II
03. III
04. IV
05. V
06. VI
07. VII
08. VIII
09. IX
10. X
11. XI

Hodnocení:
H. – 9/10
Earthworm – 9/10

Průměrné hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (H.):

Ačkoliv si (možná celkem naivně) dovoluji sám sebe považovat za člověka, který má o metalové scéně relativně slušný přehled, nemůžu prostě slyšet všechno. A tak se sem tam stane, že některé známé, ba přímo kultovní kapely naposlouchané prostě nemám. Ano, tušíte samozřejmě správně, jedním z těchto případů byli až do současnosti i Aborym z Itálie. Měl jsem o nich ponětí, matně věděl, jakou hudbu produkují, ale nikdy jsem si ještě nenašel čas na plnohodnotné vstřebaní nějaké jejich nahrávky. Jak už to tak ale bývá, vše se jednou zlomí a stalo se v mém případě i s Aborym a jejich nejnovějším počinem „Psychogrotesque“.

Možná si řeknete, jestli vůbec může člověk neznalý předchozí tvorby daného uskupení psát recenze na některou z jejich desek. Na jednu stranu máte samozřejmě pravdu, znalost předcházejících nahrávek při psaní článku jistě na škodu není, na druhou stranu má však i tento „laický“ přístup své nesporné výhody… vždyť uznejte sami, kolikrát se už stalo, že redaktor pohanil předmět své recenze jenom proto, že měl minulé album radši? Kolikrát už recenzenti odepsali excelentní nahrávky jen proto, že nedokázali skousnout vývoj skupiny? Nebo naopak vychválili průměrný počin, protože měli ke kapele srdeční vztah? Ano, odpověď všichni známe – nesčetněkrát se to stalo a nesčetněkrát ještě stane. A musel bych být pokrytec, kdybych tvrdil, že mně samotnému se tomuto neduhu daří vyhýbat – ne, nedaří, ale máloco se s tím dá dělat, jelikož recept na 100% redaktorskou objektivitu ještě vynalezen nebyl. Tentokrát však toto neplatí, ne dnes, Aborym totiž mají to štěstí (smůlu?), že k jejich „Psychogrotesque“ přistupuji bez jakýchkoliv předsudků, s čistou hlavou a hodnotím pouze to, co slyším, bez sebemenších postranních vlivů…

Možná se ptáte, proč tak zdlouhavý a zdánlivě zbytečný úvod. Dle mého názoru byl nezbytný, neboť nám poslouží a můžeme se o něj v jistém ohledu opřít (a nemám teď zrovna na mysli ukájení svého psaveckého libida). On totiž právě tento fakt pumpuje do mého hodnocení značnou dávku objektivity, díky níž mohu s čistým svědomím prohlásit, že v případě „Psychogrotesque“ má člověk co do činění s deskou bezesporu úchvatnou. Možná ne dokonalou ve všech směrech, ale úchvatnou. Možná ne lehce stravitelnou, ale o to působivější. Možná ne úplně žánrově vyhraněnou, ale o to barvitější a překvapivější.

Aborym hrají black metal… nebo snad ne? Těžko říct. Ač oficiálně příslušníci černého kovu, nic Aborym nebrání v tom, aby na „Psychogrotesque“ rozpřáhli svá křídla nad další žánry převážně elektronického rázu. Řekněme… industriální black metal? Ano, to by už odpovídalo více. Ale stejně tak by se dalo říct, že i avantgardní, experimentální, post či progresivní – na výběr je toho dost. Tak či onak, „Psychogrotesque“ je zářným příkladem toho, proč je black metal dle mého názoru jedním z nejdynamičtěji se vyvíjejících žánrů. Kdo tvrdí, že black metal má své nejlepší roky za sebou a dnes už jen mlátí prázdnou slámu, ten o stylu nemá žádné ponětí. Ne, nezavírám oči nad faktem, že se na této scéně pohybuje nechutné množství rádoby trve panda-počmáranců, kteří nahrávají své kvlt nahrávky v zaprděné garáži na magneťák své babičky, stejně tak ale vy nesmíte zavírat oči nad tím, že v black metalu existuje nepřeberné množství hudebně pokrokových kapel neustále posouvajících hranici svého stylu a prozkoumávajících nová a nová zákoutí. A takových je percentuelně mnohem více než například v death metalu, thrash metalu, heavy metalu, ale i dalších subžánrech (snad s výjimkou progresivního a avantgardního metalu, tam však kapely mají pokrok přímo „v popisu práce“). A konkrétně Aborym to do puntíku potvrzují, stejně tak jako jejich nejnovější počin „Psychogrotesque“.

Aborym

Abychom už se ale konečně dostali k samotnému meritu našeho dnešního, až dosud spíše filozofičtěji laděného povídání, pojďme se ruku v ruce podívat, co všechno „Psychogrotesque“ ve svých útrobách ukrývá. Připraveni?

Deset skladeb plus jedna skrytá, všechny se schovávající za abstraktním pojmenováním v podobě římských číslic. Zatímco „I“ je „pouze“ pod kůži se deroucím intrem připravujícím posluchače na věci příští, hned první plnohodnotná skladba „II“ dává jasně najevo, že byste své ušní ústrojí měli připravit na zvukové orgie. Po nájezdu s šíleným kytarovým sólováním nastupuje vysoce technicky precizně odvedený black metal „przněný“ nespočtem různých industriálních či ambientních pazvuků, o kousek dál vás zase uzemní electro klávesy, támhle zase epičtější pasáž a pod tím vším svá mohutná vlákna spřádá baskytara. Máte výsledek? Hned první momenty ukazují, že „Psychogrotesque“ je deskou velice rozmanitou a barvitou, neustále se zde něco děje. Nuda? Ta v tomto případě nemá nárok. Hutná dávka obskurní atmosféry, skladatelské invence a hráčské nápaditosti vám nedá jen tak vydechnout. A to ještě nevíte, že je „II“ stále jedním z těch normálnějších kousků na desce.

„Psychogrotesque“ má jednu obrovskou výhodu – funguje na něm opravdu vše. Na první pohled zdánlivě neslučitelné do sebe zapadá jako puzzle, jakákoliv poloha či nálada má svůj význam. „Psychogrotesque“ je počin promyšlený do detailu, v němž má každý tón svůj účel. Mrazivá intermezza (excelentní „IV“!), blackmetalové sypanice, industriální projektily a sbíječky, vše funguje na výbornou. Abyste ale nenabyli nějakého špatného přesvědčení, Aborym zase nehrají nějaký nekontrolovatelný hlukový proud míchající všechno se vším, jejich muzika má svůj řád a svou formu, vše je podřízeno potřebám skladby a její myšlence, jen je ta myšlenka z pohledu průměrného posluchače v dáli za mořem avantgardy…

Každá skladba do jedné má svůj nosný motiv, díky němuž si ji zapamatujete, každá oplývá vpravdě skvostnými pasážemi, každá je rozmanitá a proměnlivá jako podzimní počasí a každá je opravdu skvělá, to říkám rovnou. Přesto mi to nedá, abych dvě jednotlivé písně nevyzdvihl nad ostatní. První je to působivě vystavěná „V“, která plyne od saxofonem opepřeného počátku přes avantgardní doteky s „polo-čistým“ vokálem do misantropického bahna. Tou druhou je diskotéková (pozor, žádná nadsázka) „VIII“. Právě ona totiž dokazuje onu zmiňovanou nadžánrovost Aborym. Celé „Psychogrotesque“ je totiž vybudováno a vygradováno takovým způsobem, že plynulé přechody z blackmetalové skladby do čisté elektroniky posluchači ani nepřijde jakkoliv zvláštní a ačkoliv do vás kapela praží v podstatě čirou diskotéku, výsledek zní stále tvrdě.

Aborym

Co více dodat a neopakovat se? Má vůbec cenu ještě něco dodávat? Cožpak už není z předchozích řádků jasné, jak moc dobrou nahrávkou „Psychogrotesque“ je? Možná se nejedná o záležitost na první poslech, ale je to stále lepší do hlubin desky pronikat pomalu, neustále objevovat nové a nové a mnohem více si ji tak užívat, než dostat album, které vám po třech posleších dá vše a můžete jej zahodit. Já osobně jsem se prvních přibližně 14 dní po vydání nemohl „Psychogrotesque“ vůbec nabažit, poslouchal jej několikrát denně a stále dokola. Jenže ani s odstupem několika týdnů nemám tomuto majstrštyku prostě a jednoduše co vytknout.

Na začátku recenze jsem zmiňoval, že (možná) naivně sám sebe považuji alespoň za mírně pokročilého v oboru metalových znalostí, nejsem však tak naivní, abych si myslel, že každé album, které tu v recenzích vychválím, si seženete. Ale chápu to a víc než „pouhé“ přečtení článku po vás chtít vlastně ani nemohu, jenže… co kdybyste mi jednou věřili? „Psychogrotesque“ totiž vážně není počin, jenž by vám měl proklouznout mezi prsty. Jsou to právě takovéto nahrávky, které mě mezi nepřeberným množstvím průměrných sraček přesvědčují, že black metal, potažmo i samotný metal jako celek, toho stále má ještě opravdu hodně co říct.

Aborym


Druhý pohled (Earthworm):

Moc se mi to nechce přiznávat, ale H. se vyzná, a když řekne: „To se ti bude líbit,“ tak má pravdu. A bylo mi to jasné už po několika tónech skladby „V“. Industriální prvky, geniální nástroj, co nese jméno saxofon, a black metal. To je jen velmi stručné shrnutí, ve skutečnosti se na albu podíváte do krajin mluvené řeči pouze za podpory kláves nebo naopak i k šíleným techno motivům. Název alba to všechno prostě skvěle vystihuje, ale kdo neslyšel, tak si to stejně nedokáže představit. Pokud vám není cizí trocha experimentů a úletů a nemáte problém s extrémními odnožemi metalu, tak s chutí do toho.