Archiv štítku: Abysmal Grief

Brutal Assault 23 (sobota)

Brutal Assault 23

Datum: 11.8.2018
Místo: Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): Abysmal Grief, Akercocke, Angelmaker, Arkhon Infaustus, Aura Noir, Belphegor, Celeste, Coffins, Danzig, Dodecahedron, Esoteric, Full of Hell, Geography of Hell, Goblin, Hecate, Hirax, Instinct Primal, Integrity, Messiah, Nocturnus AD, Origin, Pain of Salvation, Perturbator, Plini, Protector, Sektion B, Sepultura, Wardruna

Metacyclosynchrotron: Psát report o kapele, kterou jsem slyšel jen tak ze stanu při snaze si ještě na chvíli zdřímnout, mi přijde za hranou, ale za Coffins musím pár slov ztratit. Death metal, který Japonci hráli byl neskutečně „heavy“, bez jediné sypačky a prostoupený ohavnou aurou Hellhammer a Celtic Frost. Těch riffů, kterých jsem se při poslechu nemohl nabažit, tam bylo požehnaně, tudíž za mě výborná věc, kterou si musím brzy opatřit. Což už nemůžu říct o následujících Angelmaker, o kterých jen krátce: Děcka, deathcore je mrdka (i když tohle bylo teda podstatně nápaditější než mega-sračky typu Carnifex).

Onotius: Svůj sobotní program opět navzdory plánům započínám až po poledni, a tak Coffins stejně jako včera Depresy padají holt za oběť mé proklaté pohodlnosti. Nemá smysl ale fňukat nad rozlitým pivem, beztak mne ještě čeká celkem poctivá porce zajímavých vystoupení. Takže hurá na věc. První takové vystoupení mají na svědomí znovuzrození Angláni Akercocke, kteří minulý rok po dlouhých deseti letech spáchali solidní studiový návrat „Renaissance in Extremis“, a nyní tak měli opět dobrou munici k tomu stanout zase na pódiu a rozjet ta svá promyšlená pekla.

Onotius: V živém provedení jejich svébytně znějící progresivní death funguje věru obstojně, za což lze hodně vděčit i nepřehulenému zvuku (což je tady u death metalu docela raritka), který tomu dodává až takový trochu jazzový feeling. Nicméně dané zvukové inženýrství má i své zápory – jedna z kytar se trochu ztrácí pod basou a growlingy taktéž zní místy trochu podivně. Na druhou stranu výtečně vyniká skvělá rytmika Davida Graye, která vystoupení suverénně táhne, a tak si muziku i navzdory výše zmiňovaným drobnostem zatraceně užívám. Vizuálně působí docela specificky, na jedné straně Jason Mendonça, jenž vypadá jako klasický rockový strýček à la Lemmy, na druhé pak expert přes samply Sam Loynes, který zase jako by vypadl z djentové kapely. Příjemný začátek dne.

Onotius: Na vychillení není nic lepšího, než pořádný jazz-fusion prog rock v podání charismatického Pliniho, který žertovně přiznává, že se metaláků trochu bojí, ale že si připadá vítán. Má pravdu. Sice letošní éterický moshpit už nedisponuje takovým momentem překvapení a plynulostí, jako když se tady tenhle djentleman zjevil před dvěma lety poprvé, stále je ale moc fajn se uchlácholit nějakou nekonfliktní, ale zároveň velmi inteligentní muzikou. Zasněné precizní songy jako „Selenium Forest“ či „Handmade Cities“ přichází ve správnou chvíli a zaslouženě se dočkají solidní odezvy. Stačí se chvíli soustředit na hmatníky, aby bylo jasné, že po instrumentální stránce je tohle naprostá excelence.

Akercocke

Cnuk: Poslední Brutalový den je pro mě ve znamení staré školy. Vše začínají Integrity. Tohle metalcorové těleso platí studiově za přísně tvrdou záležitost, ale naživo jsou dost za očekáváním. Kapela kolem zpěváka Dwida Helliona je složena převážně z najatých muzikantů pro koncerty, z nichž mi vyloženě vadí fádní styl bubeníka. Zajímavé ale je složení setlistu, jelikož se začalo od rychlejších písní po ty pomalejší. Odcházím spíše zklamaný.

Metacyclosynchrotron: Absolutní souhlas. Na Integrity jsem byl velice zvědavý, a dokonce jsem se za ně u stanu ztratil slova doporučení, ale tohle za moc nestálo.

Cnuk: Hned po nich následují technici smrtícího kovu Origin. S jejich tvorbou nejsem nijak výrazně obeznámený, takže spíše přihlížím a chvíli mi trvá, než si všimnu, že na pódiu nikdo nehobluje baskytaru. K tomu se brzy vyjadřuje sám zpěvák Jason Keyser, který situaci vysvětluje tak, že cestou ztratily aerolinky jak některá zavazadla, tak basáka Mika Florese. Po vyzvání se našel jeden odvážlivec, který ho zastoupil a dal s nimi pár songů na „air-guitar“. To bylo koneckonců pro mě asi to nejzajímavější z jejich setu.

Origin

Onotius: Ta basa věru chyběla. Sice díky oné exhibici s fanouškem pobavili a ukázali, že se dovedou nepříjemnostem postavit s odhodláním a humorem, nicméně muzika na tom samozřejmě strádala. Momenty, v nichž jsou kytarová sóla a výjezdy, zněly bez podkladu zkrátka podivně – podmáznout to arppegia basovým bubláním je holt potřeba. Nicméně kapela do toho dávala solidní porci energie a je třeba ocenit, že se zkrátka problémů nezalekli a i v nekompletní sestavě dovedli odehrát svůj repertoár s velmi poctivým nasazením.

Cnuk: Po načerpání sil na následující přecházení mezi stagemi jsem připraven na Messiah. Už po pár skladbách je mi jasné, proč to tihle Švýcaři nedotáhli tak daleko jako jiní z jejich země. Nejenže jsou písně všelijaké a působí kostrbatě, navíc po sobě občas hráči koukají, jako když se v tom sami ztrácí. Ze slov zpěváka je cítit, že jsou rádi za každou možnost vystoupit, navíc když je to před tolika lidmi. Ve svých proslovech se vůbec rád vracel k minulosti, o tom jak to bylo dřív a jak jim osud nepřál. Třeba jednou natočí vlastní dokument po vzoru Anvil, hehe. Každopádně tenhle návrat hodnotím jako ten z méně povedených.

Messiah

Onotius: Kdybych měl uvést jedno ukázkové zlo (samozřejmě v tom dobrém slova smyslu, že jo) letošního ročníku, byli by to bezpochyby Arkhon Infaustus. Zvuk sice mohl být lepší, ale tahle hudba musí hlavně drtit a demoralizovat. A obojího jsme si mohli užít do sytosti. Francouzům už jen z očí svítily penťáky, a když se do toho pořádně opřeli, šlo o masivní hradbu zlověstnosti, která smetla všechno, co jí stálo v cestě. Vyvrženci pekel svými smrtícími údery přesvědčili…

Metacyclosynchrotron: Patřím k těm pár šťastlivcům (tehdy nás tam fakt moc nebylo), co Arkhon Infaustus viděli v Praze ve staré sestavě v rámci Militant Antichrist TourAngelcorpse a Revenge. Z té doby zůstal v kapele jen Deviant, který byl na Metalgate Stagi obklopený velice schopnými nájemnými puškami. Co nemohu v žádném případě popřít, je fakt, že všechny skladby byly zahrány téměř perfektně. Chcete setlist? Neručím už za přesné pořadí, ale: „Dead Cunt Maniac“, „When They Have Called“, „The Ominous Circle“, „The Silent Voices of Perversion“, „M33 Constellation“ (za tu jsem byl nejraději), „Trigrammaton“ a „The Whirlwind Journey“. Vzhledem ku geniálnosti těchto skladeb (vyjma těch z „Hell Injection“, což je prostě průměrné album) se jednalo o výborný, pekelný koncert, který jsem si velice užil, a zaznamenal jsem tedy i podstatně nadšenější reakce.

Arkhon Infaustus

Metacyclosynchrotron: Ale protože jsem v duchu starý zapšklý kokot, tak si ještě zapičuju. Prvně objektivně, poté subjektivně. Zvuk, jak už tomu na Metalgate bylo víckrát, nebyl nic extra, protože v těch nejnasypanějších pasážích jsem se ztrácel i já, a to znám hudbu Arkhon Infaustus velice dobře. Za druhé nevím, nakolik je dobře, že si Deviant uzurpoval většinu vokálů, dřívější rozdělení, kdy si hleděl jen growlu, bylo prostě lepší a vůbec mi současní Arkhon Infaustus přišli jen jako výborný cover band. Jisté kouzlo zprostředkované i těmi ostatními vyfetlými magory, co tam hrávali, prostě chybělo a to „come on Brutal Assault, hey, hey, hey“, co se občas ozývalo, mi tu prostě strašně nesedělo.

Cnuk: Spěchám dozadu, abych stihl začátek Hirax v čele s jedním z největších thrashových maniáků Katonem W. de Penou. Tenhle černej ďábel naprosto naplňuje má očekávání. Čiší z něj nadšení pro věc a rychle si získává na svou stranu každého ve stanu. I tady se hodně vzpomíná na staré časy a nechybí trocha toho patosu, ale na rozdíl od předchozích Messiah to taky setsakra dobře šlape a baví mě to víc jak na deskách. Osmdesátková thrashovka jak má být.

Hirax

Metacyclosynchrotron: Na základě doporučení jsem odešel na KAL Stage, kde zrovna hráli Geography of Hell. Kapela, o níž jsem dříve ani neslyšel, ale je považována za kultovní, vystupovala ve trojici v jakýchsi podivných maskách, ve kterých jsem díky přítmí neustále viděl něco jiného. Jejich industriální hlukaření bylo docela oldschool, já zrovna přišel v momentu, kdy jeden z vystupujících přejížděl kovovou trubkou po hrazení a mlátil s ní pak všude možně. Ale hlavně ten podklad, společně s projekcí mi přišly docela „disturbing“, takže kdybych tam asi přišel ztripovaný, tak z tama za chvíli s hrůzou uteču.

Cnuk: Nocturnus AD hrají dle očekávání skladby z „The Key“, ale dostává se i na nový materiál. Mike Browning za bicími nezapomněl ani na svoje účinkování v Morbid Angel, takže o závěr se postarala klasika „Chapel of Ghouls“. Všechno je zahrané parádně, snad jen trochu větší živočišnost tomu chyběla, ale i tak spokojenost.

Nocturnus AD

Onotius: Po pauze mířím na Nocturnus AD, vesmírné drtiče, jejichž vystoupení mne ale neodrovná ani co se týče hutnosti, ani co do atmosféry. Jejich kosmický death tak nějak krouží po povrchu a v živé prezentaci zkrátka ne a ne chytnout. Asi je za tím právě ona kolegou zmiňovaná absence živočišnosti, která ve mně zanechává rozpačitý dojem. Největším showmanem je zpívající bubeník Mike, ostatní tak nějak postávají na místě a decentně tu více tu méně pokyvují, tudíž jejich projev a ve výsledku i muzika vyznívá tak nějak prkenně.

Metacyclosynchrotron: Já byl docela spokojen a postřehy mám jen dva. Z mé pozice nalevo, kousek od středu kotle, jsem vůbec neslyšel klávesy a také se Browning zmínil, že novou desku vydají Profound Lore.

Belphegor

Onotius: Myslím, že každému, kdo jako já před pár hodinami vyslechl set Arkhon Infaustus, přijdou Belphegor spíš úsměvní. Vždycky jsem je bral jako takovou tu hodně údernou hitovou blackned-deathmetalovou kapelu, takže jsem se těšil alespoň na nějaké catchy vysíračky typu „Sexdictator Lucifer“ či „Bondage Goat Zombie“. Výsledek ale poskytnul jen, ač dobře nazvučené, tak zatraceně mdlé a neškodné klišé bez jakékoliv přidané hodnoty. Ani impozantně vybavené kulisy nemohly pomoci rozptýlit fakt, že podobně jako poslední studiová tvorba těchto Rakušáků, i vystoupení se nese v duchu naprosté rutiny. Zbytek show tedy trávím vsedě před vedlejším pódiem, které co nevidět ovládnou švédští progresivci Pain of Salvation.

Metacyclosynchrotron: Abysmal Grief udělali na mé zmožené já veliký dojem, když uzavírali třetí Prague Death Mass, takže jsem tentokrát vzchopil a vyrazil do předních řad Octagon Stage. Jelikož jsem já hovado stále diskografii kapely nenastudoval, tak jsem schopný se zaručit jen za „Nomen Omen“, ale co už. Detailních rozborů není třeba, Abysmal Grief byli skvělí. Dokonce i s jejich nekromantickým doomem s atmosférou béčkového hororu mi chvílemi přišli jak nejtvrdší kapela festu, takové koule to mělo. A když jsem se rozhlédl kolem, velká část publika se vlnila podobně jako já a mohla na pódiovém divadýlku oči nechat. Jediná výtka, která mě napadá, je, že to možná bylo trochu dlouhé, ale jinak skvost.

Abysmal Grief

Onotius: Parta kolem charismatického Ježíše Daniela Gildenlöwa předvádí výtečné vystoupení sestávající se převážně z kousků ze svěžího loňského „In the Passing Light of Day“, ale nebojící se párkrát zabřednout ani do starších klasik. Z mé asi nejoblíbenější „Perfect Element Pt.1“ zazní výtečný pochmurný polorap „Used“ a hymna „Ashes“ a na dvacet let staré album „One Hour by the Concrete Lake“ kapela vzpomene prostřednictvím „Inside Out“. Oproti loňskému pražskému vystoupení stanul za druhou kytarou namísto Ragnara Zolberga opět zase protřelý dredař Johan Hallgren z klasické sestavy – a bylo vidět, že jsou po letech s Danielem sehraní opravdu výtečně. Jeho doprovodné vokály věru harmonovaly s Danieolvým zpěvem naprosto perfektně, ani instrumentálně zkrátka neškobrtnul. Celkový dojem tedy nemohu popsat jinak než nadšení – prožívám každý tón a výtečně procítěný závěrečný epos „On a Tuesday“ je třešinka na dortu. Snad jen by mi ještě někdy měli splnit přání a zahrát i něco z filozofického koncepčního „BE“. Ale tak, to je už jen ta pomyslná kapka od dokonalosti. A že pravověrní metaláci odcházeli během setu? Dobře jim tak.

Pain of Salvation

Cnuk: Dále pokračuji s Protector. Tihle němečtí veteráni mě v sobotu chytli ze všeho nejvíce. Death/thrashová řezanice jak má být, k naprosté spokojenosti se snad mohli jenom více věnovat „A Shedding of Skin“ (došlo jen na titulku), ale ani s peckami z ostatních starých alb se nedá šlápnout vedle, což ostatně ukázali. Ani jim ve stanu nehaproval zvuk, takže všechno v pořádku.

Metacyclosynchrotron: Sektion B byli přesně ta „kapela“, kterou jsem chtěl na KAL Stagi slyšet. Vyhrocený power electronics s dvěma vokály, který se mnou slušně škubal. Sem tam to bylo i niterně nepříjemné, protože tady se obnažovalo, co je v člověku schopné činit to nejodpornější násilí vůči druhým.

Sektion B

Metacyclosynchrotron: Pro mě to bylo docela kathartické, takže jsem ze Sektion B odcházel nadšený a uvolněný. Jistý chlap vepředu pochodoval tam a zpátky s výrazem, že někoho snad i dojebe, jiný si zas u toho zla zdříml a chrápal tak nahlas, že jsem musel změnit místo, protože mě rušil při poslechu, haha.

Cnuk: Po méně známých zástupcích staré školy přichází slovutná Sepultura. Neměl jsem absolutně žádná očekávání, ale tohle bylo nejhorší vystoupení, co jsem od nich dosud viděl. Sepultura oslavuje dvacet let s Derrickem Greenem za mikrofonem, čemuž je zřejmě přizpůsobený také výběr písní. Z věcí z 80. let nezaznělo nic, naopak se stále dost podporuje poslední placka „Mean Messiah“, překvapivě se hrály také tři písně z Greenova debutu „Against“ a titulka z „Kairos“. Zbytek byly povinnosti z Cavalerovských dob a taky to tak znělo. Nudněji zahranou „Desperate Cry“ si nedokážu představit, „Refuse/Resist“ taky neměla koule, drcení bubnů v „Arise“ se prakticky nekonalo, prostě v tomto ohledu bída. Publikum nejlépe reagovalo na nu-metalové hity „Ratamahatta“ a „Roots Bloody Roots“, jimiž se končilo. Fanoušek stávající Sepultury byl asi spokojen, ale mně to připadalo jako rutině provedená práce a ne radost.

Sepultura

Metacyclosynchrotron: Jdu se nažrat, vidím kus Sepultury, u kterých mi je sympatické, že hrají nové skladby, ale při návratu ke KAL Stage se to rozhodnu vzít přes Octagon a zhlédnout aspoň kus Goblin. Prostor byl tak nabitý a hudba natolik dobrá, že jsem se nakonec rozhodl zůstat, navzdory opravdu nevýhodné pozici vzadu. Maestro Simonetti vyjadřuje své překvapení, že se hudba Goblin metlám doopravdy líbí, i přestože jeho basačka a kytarista svým energickým vystupováním a image na festival docela zapadali. Mě zase překvapuje, že identifikuji ústřední motiv „Suspiria“ i když jsem si myslel, že vzpomínky na zhlédnutí téhle kultovky v mé paměti vybledly již definitivně.

Metacyclosynchrotron: Na základě doporučení Magdy, která se podílela na organizaci KAL Stage, sedám na židli a čekám, než skončí trochu protažená zvukovka Hecate vs. Instinct Primal. V případě tohoto vystoupení velice váhám, co napsat, protože to bylo prostě jiné. Dva protagonisté, Instinct Primal neboli Jan K., jenž byl zodpovědný za většinu zvukového podkladu a příležitostné vokály, a Hecate, rakouská umělkyně, která si vzala na starost většinu vokálního projevu, ať už to byl zpěv, aghastovský křik nebo vzdychání, dle mého předvedli něco jako neverbální rozhovor různých protikladů. Mužské vs. ženské, hrubost vs. jemnost, smyslnost vs. lascivnost, vznešenost vs. nízkost a tak bych mohl pokračovat do aleluja. To vše vyjádřeno spíše v náznacích než přehnaně teatrálně. Nejen díky hře vibrátorem na plát plechu a teatralitě se pro mě jednalo o jeden z nejzajímavějších, nejzvláštnějších zážitků Brutalu, i zvukově to bylo výborné. Navrstvené a zacyklené takovým způsobem, že bych si to kvalitně prožil i bez vizuálních vjemů. Abych svůj pozitivní dojem dokreslil, dodám, že jsem se před začátkem špatně podíval do programu a seděl zde po celou dobu vystoupení s domněním, že Dodecahedron navzdory plánům prostě neuvidím.

Celeste

Onotius: Volba mezi Celeste a Sepulturou překvapivě není tak jednoduchá, jak by se na první pohled zdálo. Ač jsem totiž nedávno vkládal novou desku Sepultury do přehrávače docela s nedůvěrou a skepsí, s překvapením jsem zjistil, že jde o dost solidní materiál. Nakonec ale přeci jen vítězí Celeste. Sice je uvidím už podruhé a poslední deska se nemůže rovnat svým dvěma perfektním přechůdcům, ale zkrátka věřím, že naživo budou dokonalou zárukou masivní ponuré špíny té nejvyšší jakosti. Stačí prvních pár mocných riffů jejich sludge-blacku, aby bylo jasné, že jsem se rozhodně nemýlil. Čelovky, kápě, stroboskopy. Je to věru šťavnatá temná šleha. Jeden monolit za druhým se člověku valí do uší s ohromnou intenzitou a já si to jednoduše užívám. Jenže i tohle jinak velmi solidní vystoupení upadlo tak trošku v zapomnění ve srovnání s tím, co následovalo na Oriental stage…

Onotius: Na avantgardně black/deathové Dodecahedron, mistry spletitých riffů, ponurých ruchů a promakaných kompozic, jsem se těšil snad nejvíce z celého festivalu. Velká očekávání provázely nicméně čím dál tím větší obavy, aby se něco nepokazilo – především tedy zvuk, neboť neobratné nazvučení jistě mohlo celkový dojem docela zabít. Naštěstí se tak nestalo a jejich koncert byl naprosto fenomenální. Co fenomenální – naprosto nadpozemský! Ať už se hrálo z eponymního debutu či z „Kwintessens“, všechno bylo naprosto uhrančivé. Pokud už člověku snad unikla nějaká nuance, promyšlená rytmika fungovala sama o sobě naprosto suverénně a člověka dovedla pevně přikovat. Nezbylo tak než ze sebe pod pódiem vymlátit duši. Od úvodní „Tetrahedron – The Culling of the Unwanted from the Earth“ po závěrečnou vygradovanou „Icosahedron – The Death of Your Body“, již uzavírá skvěle sehrané postupné zpomalování tempa, to byla neuvěřitelná dokonalost. Zlatý hřeb festivalu!

Dodecahedron

Metacyclosynchrotron: Jdu z KAL Stage, snažím se projít Octagonem, kde něco hraje, je to fakt dobré a on to je Dodecahedron! Nepochybně jeden z vrcholů festivalu, ostatně jak bohatě vylíčeno výše. Mě teda nejvíce rozbila „Allfather“ a ještě bych zmínil, jak perfektně vystoupení korespondovalo s perfektně jasnou oblohou posetou hvězdami.

Cnuk: S desátou hodinou přichází asi největší otazník celého třiadvacátého Brutal Assaultu. Glenn Danzig se svojí družinou začíná novější tvorbou, která naživo zní překvapivě dobře, ale brzy se ke slovu dostávají „Twist of Cain“, „Am I Demon“ a ostatní evergreeny z první trojice nahrávek. Sborově zpívaná „How the Gods Kill“ nebo „Mother“ dotvářejí už tak dobrou atmosféru a nakonec dochází i na přídavek „She Rides“. Bylo to lepší, než jsem sám čekal. Danzigův hlas sice občas postrádal sílu a někdy mezi proslovy vypadal, že je to jeho poslední, ale zvládnul to. Neodpustil si ani popíchnutí všem „wannabe fake metal bands“, co prý nehrajou naživo, ale to už k němu prostě patří. Když to vezmu čistě po hudební stránce, tak to byl povedený koncert.

Wardruna

Cnuk: Po menší pauze sleduji v hospodě vystoupení Wardruny, ale vydávám se na Full of Hell. To natlakované peklo, co jsem čekal, se sice nekoná, ale i tak mě to baví hodně. Pozornost na sebe strhává zejména Dylan Walker, co ten dokáže vyloudit všechno za zvuky, to zůstává rozum stát. Myslel jsem, že z hlediska noisu a chaosu to bude daleko intenzivnější, ale možná to bylo mou začínající únavou a pozdní hodinou.

Onotius: Kvůli pauze stíhám z Wardruny až druhou polovinu, při jejímž poslechu se mi furt dere na mysl, zda jsem přeci jen neměl nakonec vyrazit radši na Full of Hell. Jako není to špatné, třeba „NaudiR“ vyniká solidně, ale celkově na monotónní folkové meditace nemám moc náladu. Roztančeného Perturbatora si naopak docela užívám, byť únava je s přibývajícím časem neúprosná, a tak se v druhé půli vzdaluji si kecnout.

Perturbator

Cnuk: Večerní dopíjená s Perturbatorem se na Brutalu udála už několikrát a tentokrát jsem ji šel taky okusit. Nebyl to úplně poslední akt festivalu, ale pro mnoho lidí včetně mě ano. Po uplynutí několika skladeb pořád čekám na to něco „extra“, kvůli čemu tu už po několikáté vystupuje nebo kvůli čemu tu je tolik lidí, ale nic takového se nekoná. Spousta soundtracků k akčňákům z minulých dekád mi připadá daleko lepších a inovativnějších než tohle stejnotvárné retro. Ale pohled na vzniklý obrovský taneční parket je k pousmání. Není to špatný, ale nechápu ten humbuk kolem toho.

Metacyclosynchrotron: Čumím, jak se na pódiu chystají světla Perturbator, dávám song a něco a jdu raději na metal. Na metal jak piča, protože Aura Noir ze sebe sypali vymazlené riffy, ze kterých člověk šílel, ztrácel sebeovládání, chtěl, aby jim nebyl konec, ale když bylo hotovo, tak kouzlo a chtíč opadly, jako když přišly.

Aura Noir

Onotius: Závěr mého festivalového programu obstarává set doomových mistrů Esoteric, který je mocně pohlcující. Je půl druhé v noci a z pódia zní dlouhé temné kompozice opatřené o drásavé growly. Sice už člověk obtížněji vnímá, zvuk by mohl být o špetku lepší, ale i tak to má zatracenou atmosféru. Vedle mne je chlápek na vozíčku, přikrytý dekou a blaženě hledící vzhůru. Jeden kamarád mu přináší pivo, druhý mu drží u pusy cigárko. Tento fascinující a ne úplně každodenní výjev metalové solidarity budiž takovou pěknou tečkou za celým festivalem. Opět povedený ročník, jen co je pravda…


Abysmal Grief – Blasphema Secta

Abysmal Grief - Blasphema Secta

Země: Itálie
Žánr: occult doom metal
Datum vydání: 13.1.2018
Label: Sun & Moon Records / Terror from Hell Records

Tracklist:
01. Intro (The Occult Lore)
02. Behold the Corpse Revived
03. Maleficence
04. Witchlord [Evol cover]
05. When Darkness Prevails
06. Ruthless Profaners

Hrací doba: 45:11

Odkazy:
web

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx / Sun & Moon Records

Řekl bych, že Abysmal Grief mají dost slušné předpoklady k tomu, aby dorostli v nefalšovaně kultovní kapelu – pokud jí už v očích některých dávno nejsou. Pod pojmem kultovní si v tomto případě nepředstavuji formaci, která by zásadně formovala svůj žánr nebo ovlivnila zástupy následovníků, nýbrž formaci, kterou fakt málo lidí fakt hodně uctívá. A dovolím si tvrdit, že Abysmal Grief k dosažení takového statusu staří jediné – dělat to samé, co dělali doteď. Držet si svůj nezaměnitelný sound a držet si svou kvalitu.

A „Blasphema Secta“ jim v tomhle pomyslném putování za dosažením kultovnosti rozhodně neuškodí, spíš naopak! A ono „naopak“ myslím vlastně doslovně, a to hned ze dvou důvodů. Zaprvé, „Blasphema Secta“ jsou typičtí Abysmal Grief se vším všudy, tudíž stávající fans mohou být s novinkou rozhodně spokojení. Dovolím si prohlásit, že jestli se vám muzika těchto italských okultistů líbila dříve, bude se vám líbit i aktuální fošna, protože její kvality jsou s dřívějšími počiny Abysmal Grief souměřitelné.

Co je ale důležité… Zadruhé, „Blasphema Secta“ má velký potenciál řady příznivců Abysmal Grief notně rozšířit. Jestli ne tahle deska, tak jaká jiná, když právě „Blasphema Secta“ je dost dobře možná tím nejchytlavějším počinem, jejž skupina až doposud vydala. Šlapavé songy s kurevsky chytlavými riffy k Italům vždycky patřily, takže se nejedná o nic, co by dosavadní fanouškovskou základnu mělo rozlítit, ale drive novinky je prostě tak velký, až díky němu hromady dalších posluchačů konečně mohou objevit kouzlo Abysmal Grief. Nehledě na skutečnost, že tenhle matroš bude na koncertech nakládat jak čuně, což získávání nových fandů také svědčí.

Na druhou stranu, asi bych i pochopil, pokud by si někdo stěžoval, že na „Blasphema Secta“ chybí nějaký pořádný pomalý umíráček, jichž třeba na „Feretri“ byla celá řádka. To je možná jediná zásadní výtka vůči novince, protože i mně by alespoň jedna tryzna přišla k duhu. Ani zdaleka se ovšem nejedná o překážku, jež by mi nějakým způsobem bránila si „Blasphema Secta“ vychutnat. Když totiž Abysmal Grief rozjedou hitovky (docela vtipné pojmenování pro devíti-, desetiminutové skladby, ale je to tak!) jako „Behold the Corpse Revived!“, „Maleficence“ nebo „Ruthless Profaners“, tak prostě nemám to srdce si stěžovat, když je to tak super. Dá se k tomu něco dodat?

Vedle kulervoucí riffáže v podání Regena Gravese na „Blasphema Secta“ samozřejmě nescházejí ani další stěžejní první prvky tvorby Abysmal Grief. Jistěže mám na mysli ty dva, které má oba na svědomí Labes C. Necrothytus. Jednak je to jeho skvělý vokál. Tradičně dojde na koňskou dávku záhrobních skřeků a démonické deklamace – a jako vždy to má sílu. A to nejlepší na konec – okultní klávesy! Ty již tradičně kouzlí ohromnou atmosféru, ostatně především právě díky jim jsem si muziku Abysmal Grief tak zamiloval. Jejich zvuk je opětovně takřka dokonalý a už jen díky němu stojí za to tuhle kapelu poslouchat. Nejpozději tehdy, když Necrothytus rozehraje jedno ze svých četných klávesových sól, se veškeré eventuální pochybnosti rozplynou a začne být nad slunce jasné, že Abysmal Grief natočili další skvělé album.

Abysmal Grief


Redakční eintopf – leden 2018

Portal – Ion
Nejočekávanější deska měsíce:
Portal – Ion


H.:
1. Panphage – Jord
2. Abigor – Höllenzwang (Chronicles of Perdition)
3. Abysmal Grief – Blasphema Secta

Zajus:
1. In Vain – Currents
2. Nils Frahm – All Melody
3. Machine Head – Catharsis

Onotius:
1. Abigor – Höllenzwang (Chronicles of Perdition)
2. Shining – X – Varg utan flock
3. Portal – Ion

Metacyclosynchrotron:
1. Portal – Ion
2. Watain – Trident Wolf Eclipse
3. Eskhaton – Omegalitheos

Cnuk:
1. Corrosion of Conformity – No Cross No Crown
2. Mammoth Grinder – Cosmic Crypt
3. Portal – Ion

Mythago:
1. Shining – X – Varg utan flock
2. Portal – Ion

H.

H.:

Rok s pořadovým číslem 2018 se rozjede docela příjemně. V lednu vyjde hned několik alb, jejichž poslech rozhodně nevynechám, ale do eintopfu se mi prostě nevejdou. Eintopfová pravidla jsou však neúprosná a i já bych je měl dodržovat (kór když jsem je vymýšlel), takže se nemůžu ani zmínit. Pojďme radši na mou vítěznou trojici.

Navzdory slušnému výběru je první místo jasné jak facka. Švédský projekt Panphage mě s minulou deskou „Drengskapr“ odstřelil jako svině (vždyť z toho nakonec bylo čtvrté místo v ročním žebříčku), takže „Jord“ bude povinnost. Tím spíš, že půjde o finální album Panphage, protože kapela již svou činnost ukončila a novinka vychází až posmrtně.

Na druhé místo nakonec volím Abigor. Poslední dobou nejradši točím pravověrnou blackmetalovou špínu, tudíž mě příslib návratu do devadesátek od žánrové elity rozhodně láká. Samozřejmě, že bych novinku poslouchal, i kdyby Abigor pokračovali po avantgardní stezce, ale za dané konstelace musím „Höllenzwang (Chronicles of Perdition)“ jebnout i do eintopfu. Pokud by Rakušané dokázali navázat (stylově i kvalitou) na své majstrštyky ze zlatých 90. let, tak bych se, přátelé, asi posral blahy.

Do třetice všeho eintopfového volím italské okultisty Abysmal Grief. K tomu mohu dodat jen to, že poslech „Blasphema Secta“ už má za sebou a že je to opět paráda jak svině. Jestli tuhle bandu žerete, rozhodně budete spokojeni.

Zajus

Zajus:

26. leden bude významným dnem v mém hudebním kalendáři pro rok 2018. Norští progresivci In Vain totiž plánují vydat svou teprve čtvrtou desku, a to po dlouhém pětiletém čekání. Jen o pár kapelách si troufnu prohlásit, že co album to skvost, In Vain však mezi ně bez debat patří. Jejich hudba navíc zraje, spíše než stárne, a tak se nebojím říci, že mě dnes baví více, než když jsem ji slyšel poprvé. „Currents“ by tedy rok mohlo nastartovat na opravdu vysoké úrovni.

Trochu jiný přístup volí Nils Frahm, který sice vydává jedno album za druhým, ovšem většinou jde o kolaborace či jiné ne zcela plnohodnotné počiny. Jeho „All Melody“ vychází také 26. ledna a půjde po dlouhé době o řádné dlouhohrající album. Uvidíme, jestli se německému kouzelníkovi u kláves podaří překonat úžasný živák „Spaces“.

U třetího místa jsem však na chvíli zaváhal. Machine Head jsou bezpochyby dobrou kapelou, jenže není lehké dobrovolně propagovat někoho tak nesympatického, jako je Rob Flynn. Zejména když dosud poslední „Bloodstone & Diamonds“ rozhodně bůhvíjak povedené nebylo (byť je třeba uznat, že navazovalo na tři bezvadné počiny). O „Catharsis“ zatím vím je to, že ve velice pochybné galerii obalů alb Machine Head bez problémů zaujme pozici toho nejnevkusnějšího a že kapela slibuje spíše měkčí a přístupnější materiál, což mi dává naději na jisté oživení skladatelské únavy předchozí desky. To vše se ovšem dozvíme až 26. ledna.

Abigor

Onotius

Onotius:

Nový rok začne pěkně mrazivě – v duchu minimalistických riffů a patřičně syrového zvuku. Alespoň tak to slibují rakouští Abigor, kapela dlouhodobě udržující zatraceně vysoko postavenou laťku. Pokud poslední desky nabízely poměrně spletité a propracované kompozice, pak „Höllenzwang (Chronicles of Perdition)“ má být údajně oslavou primordiálního zpátečnictví ve stylu „Natten’s Madrigal“ od Ulver. Neuběhne ani týden a svůj příspěvek do blackmetalové arény přihodí i švédští Shining. Ti taktéž baví s poměrně železnou pravidelností, takže podaří-li se jim přinejmenším udržet jejich standard, budu spokojen. O třetí příčku už se kandidátů přetahovalo více, nicméně nakonec nemohu jinak než sáhnout po nových Portal. Chapadla jejich drtivého pochmurného technického death metalu zkrátka chytí a nepustí, o tom jsem přesvědčen.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Na prvním místě Portal, jak jinak. Sice to vypadá na ústup od nezemské abstrakce vstříc klasičtějšímu metalu smrti, ale věřím, že mozkové závity budou poleptány tak jako tak. Docela se těším i na nové Watain, protože vypuštěná „Sacred Damnation“ mi přijde jako výborná skladba, takže pokud „Trident Wolf Eclipse“ nabídne pár dalších střel podobného kalibru, tak s ním určitě strávím nějaký čas. Pozornost budu věnovat i novému albu australských deathmetalistů Eskhaton, jelikož jsem zvědavý zda „Omegalitheos“ konečně naplní příslib vrcholně psychotického ultra-námrdu, který měly ztělesňovat už předchozí dvě desky, ale já z nich teda dvakrát odvařený nebyl.

Pokud se však zajímáte o progresivní death metal či inovativní temnou hudbu celkově tak MUSÍTE slyšet nové album Chaos Echœs, o kterém ale stále stoprocentně nevím, jestli vyjde v lednu nebo až v únoru. Recenze je každopádně v přípravě.

Portal

Cnuk

Cnuk:

Rok 2018 začíná docela silným lednem, kdy jsem musel nějakou dobu přebírat a měnit, jaká že alba se to nakonec do eintopfové trojky dostanou. O jednom místu jsem neměl pochyb. Tím je dlouho očekávaný, studiový návrat Corrosion of ConformityPepperem Keenanem v sestavě. Když se před třemi lety navrátil, nebylo vůbec jasné, co z toho nakonec bude. Dnes už víme, že se jedná o plnohodnotný comeback se vším všudy, tedy i deskou, která má název „No Cross No Crown“ a bude obsahovat 15 skladeb. Můžeme jen doufat, že si po těch letech nedali příliš velkou porci.

Další místo připadá novince pankáčů Mammoth Grinder. Ta nese jméno „Cosmic Crypt“ a lze očekávat, že opět dostaneme intenzivní porci deathmetalového crustu, který tito Američané dokážou podat ve velice zábavné formě. Od minulého alba „Underworlds“ už uplynulo dlouhých pět let, avšak rok na to vyšlo demíčko vizionářského názvu „Cosmic Crypt“. Z toho se na novince nakonec ukáže pouze titulka. Jako předkrm to poslouží dobře.

Poslední místo obsazují Australané Portal. Tahle nevšední parta si rovněž dala pět let pokoj s vydáváním nové hudby a vrací se právě v lednu s deskou „Ion“. Má natěšenost se zvyšuje s každým pohledem na onu skvostnou černobílou obálku. Venku už je také skladba „Phregs“, ta rovněž zní velice slibně. Jestli se podaří dosáhnout kvalitativní úrovně minulého „Vexovoid“, budu nadmíru spokojený.

Shining

Mythago

Mythago:

Protože je zima a při pohledu z okna na tu bahnitou břečku a nějaký zasraný ksichty se cítím jen málo zdeptán, zdají se ideální volbou pro leden být Shining a jejich nová, v pořadí, jak již název dostatečně výmluvně napovídá, desátá deska „X – Varg utan flock“, na níž se krom pěti nových kusů dočkáme také „Jag är din fiende“ z EP „Fiende“ z předminulého měsíce.

A aby má dobrá nálada byla dokonána, kromě nich po pěti letech pročísne vody také zlo jménem Portal se svým „Ion“, s nímž nám dají nahlédnout v pořadí již do pátého kruhu pekla, a podle vypuštěné „Phreqs“ nebude o nic méně malebný než ty předcházející. Za mě tedy spokojenost.


Abysmal Grief – Reveal Nothing…

Abysmal Grief - Reveal Nothing…

Země: Itálie
Žánr: occult doom metal
Datum vydání: 2.11.2016
Label: Terror from Hell Records

Tracklist:
01. Cursed Be the Rite
02. Exsequia Occulta
03. Sepulchre of Misfortune
04. Hearse
05. Borgo Pass
06. Creatures from the Grave
07. Brides of the Goat
08. The Samhain Feast
09. Grimorium Verum
10. Celebrate What They Fear
11. Chains of Death [Death SS cover]

Hrací doba: 78:11

Odkazy:
web

K recenzi poskytl:
Against PR

Italští okultisté Abysmal Grief v letošním roce dovršili druhou dekádu své činnosti, což je už poměrně hezká meta. Něco takového samozřejmě není jen tak, pročež se to funebrácká čtveřice ve spolupráci s firmou Terror from Hell Records rozhodla oslavit vydáním speciálního počinu „Reveal Nothing…“.

Nejen vzhledem k formátu nahrávky, ale i s ohledem na její formu je nutno ztratit pár slov o tom, jak samotné vydání vypadá. Nejedná se totiž o jen tak ledasjakou kompilačku, s níž si člověk může vytřít prdel, protože se k ničemu lepšímu nehodí. Vedle standardní CD edice vyšla i sběratelská specialitka určená těm nejvěrnějším fanatikům Abysmal Grief, kteří touží mít ve své sbírce to nejlepší.

Jedná se o luxusní, na pouhých sto kusů limitovaný dřevěný box, jehož součástí byly kromě CD „Reveal Nothing…“ následující věci: exkluzivní tričko, exkluzivní plakát, odznak, podepsaný certifikát a dále – teď to začne mít zajímavé – demosnímek „Mors te audit“ (1999) na audiokazetě a navrch hřbitovní zemina (pro evropské fandy) nebo kadidlo (objednávky do zbytku světa). A teď jedna špatná zpráva pro případné zájemce – box se již samozřejmě vyprodal, takže si oficiálně můžete koupit pouze samotné CD „Reveal Nothing…“. Ale tak známe ty naše internety – nějaká kurva už to prodává na Discogs za €300 (původní cena €53), haha. Ať zdechne.

Nyní přistupme k tomu, co je vlastně náplní „Reveal Nothing…“. Jedná se o kompilaci skladeb z různých EPček, splitek a singlů, jichž mají Abysmal Grief na kontě docela požehnaný počet. To vše uvozuje zbrusu nová věc „Cursed Be the Rite“, s níž celý počin začíná. Pro přehlednost si sepišme, z jakých počinů je „Reveal Nothing…“ poskládáno (uveden rok původního vydání, počet písní a jejich pozice v tracklistu kompilace):

• nová skladba „Cursed Be the Rite“ (1),
• singl „Exsequia Occulta“ (2000) – dvě skladby (2-3),
• singl „Hearse“ (2002) – dvě skladby (4-5),
• split „Creatures from the Grave“ (2004; na druhé straně splitu Tony Tears) – jedna skladba (6),
• split „Brides of the Goat“ (2009; na druhé straně splitu Denial of God) – jedna skladba (7),
• EP „The Samhain Feast“ (2009) – dvě skladby (8-9),
• EP „Celebrate What They Fear“ (2012) – dvě skladby (10-11).

Samozřejmě se nabízí jedovatá otázka o smyslu „Reveal Nothing…“, když je zjevně určeno fanatikům, kteří však většinu těchto počinů, ne-li dokonce všechny, již budou mít ve sbírkách v původních edicích. Takovým lidem totiž kompilace nepřinese nic nového kromě „Cursed Be the Rite“ a exkluzivity boxu. Anebo taky možnost ohulit muziku Abysmal Grief při řízení, protože gramofon v autě snad nemají ani ti největší fajnšmekři, aby si po cestě na dovču mohli drtit okultní doom metal na sedmipalcích, haha.

Abysmal Grief

Ale ani takováhle polemika nijak nesnižuje úroveň vlastních písní, která je u Abysmal Grief standardně vysoká. Když nic jiného, „Reveal Nothing…“ dokazuje, že tahle kapela je natolik dobrá, že ani na neřadovky necpe žádný béčkový materiál. Hned úvodní nový track „Cursed Be the Rite“ představuje čistou esenci Abysmal Grief. Vše, co jste na téhle bandě kdy mohli mít rádi, tu samozřejmě je. Abychom zmínili ty nejdůležitější atributy: ultimátně dřevní riffování, které je tak METAL, že víc už to snad ani nejde, nehorázně rajcovní funerální klávesy a mysteriózní deklamace Labese C. Necrothytuse. Tenhle recept je dost jednoduchý a Abysmal Grief jej omílají pořád dokola, ale kurva, komu to vadí, když je to pořád takhle výborné?!

Ve velkém stylu se pokračuje i dále. Třináctiminutová „Exsequia Occulta“ je pomalá tryzna, z níž atmosféra teče po kýblech. „Sepulchre of Misfortune“ naopak vyniká zvonivými klávesami, tradičně parádním vokálem a působivým finále. Největší hity kompilace představují vály ze singlu „Hearse“. Titulní „Hearse“„Borgo Pass“ jsou hymny jak hovado a navíc obě nabídnou parádní sóla – první jmenovaná kytarové, druhá jmenovaná klávesové. Především „Borgo Pass“ je naprostá chuťovka, o níž jsem donedávna ani netušil. Až se nechce věřit, že Abysmal Grief takhle parádní song zahrabali na B stranu starého singlu. Nechci to přehánět, ale už jenom kvůli tomuto songu stálo za to „Reveal Nothing…“ poslouchat.

Abysmal Grief - Reveal Nothing…

Asi největší nevýhodou kompilace z hlediska posluchačského zážitku je fakt, že se s osmou skladbou „The Samhain Feast“ citelně změní zvuk. Prvních sedm písniček se +/- drží ve stejném soundu, ale poslední čtyři jsou o poznání dřevnější a špinavější, což působí trochu rušivě a uši si musí uprostřed nahrávky převykat. Ale to se asi vzhledem k povaze počinu dalo očekávat.

Pokud muziku Abysmal Grief uctíváte a doposud znáte především dlouhohrající počiny, pak vězte, že poslechem „Reveal Nothing…“ vůbec nic nezkazíte. Italové si drží svou vysokou kvalitu i na krátkohrajících plackách. Tuto část tvorby kompilace přináší v úhledném celku, což vlastně taky dává smysl – byť je pravda, že se zde nenacházejí všechny neřadovky. I když pomineme pravěká dema (ačkoliv jedno z nich bylo přítomno na kazetě v boxu), tak stále chybí EP „Foetor funereus mortuorum“ (2011) a novější splitka s Runes Order (2015) respektive Epitaph (2016). Tyto jsou – stejně jako některé další neřadovky na kompilaci přítomné – ale stále k sehnání ve svých původních edicích. V případě zájmu doporučuji provést nájezd na e-shopy Horror Records a Terror from Hell Records.

Abysmal Grief


Abysmal Grief celebrate 20 years of activity with new release

Purveyors of some of the finest and most cursed Doom Metal, Italy’s own Abysmal Grief returns from the shady graveyard to celebrate their 20 years.

TERROR FROM HELL is proud to release on November 2nd, 2016 this luxurious relic containing: “Reveal Nothing…” CD with all the songs from their singles, splits and 7″ , including one new unreleased track “Cursed Be The Rite”; the “Mors Te Audit” tape (the infamous second demotape, originally released on a limited edition of 13 pieces, presented with the same cover and layout); metal pin with Abysmal Grief sigil; exclusive poster; t-shirt exclusively designed for this release … and cemetery soil.

All these doomed hymns and devotional items are housed in a wooden box strictly limited to 100 pieces. A lugubrious journey from the band’s earlier steps into the misty sepulchre in late 90s until 2012. Those who already owns the original items released back then and those who doesn’t will be both pleased with such release, which celebrate twenty years of Occult Italian Sound.

Abysmal Grief - Reveal Nothing

TRACKLIST:

1. Cursed Be The Rite (Bonus Track – recorded in 2016)
2. Exsequia Occulta (2000 – Exsequia Occulta MCD)
3. Sepulchre Of Misfotune(2000 – Exsequia Occulta MCD)
4. Hearse (2002 – Hearse 7″EP)
5. Borgo Pass (2002 – Hearse 7″EP)
6. Creatures From The Grave (2004 – Split W/Tony Tears 7″EP)
7. Brides Of The Goat (2009 – Split W/Denial Of God 7″EP)
8. The Samhain Feast (2009 – The Smhain Feast 7″EP)
9. Grimorium Verum (2009 – The Smhain Feast 7″EP)
10. Celebrate What They Fear (2012 – Celebrate What They Fear 7″EP)
11. Chains Of Death (2012 – Celebrate What They Fear 7″EP)

[tisková zpráva]


Prague Death Mass III (sobota)

Prague Death Mass III

Datum: 17.9.2016
Místo: Praha, Futurum
Účinkující: Absu, Abysmal Grief, Archgoat, Dark Sonority, Diabolicum, LVTHN, Sheol, Whoredom Rife

Vím, že název Prague Death Mass je inspirován songem Negative Plane, ale už u druhého ročníku jsem si říkal, že bych se za nějaký hnusný death metal na soupisce rozhodně nezlobil. Snad by šlo do zbraně povolat i zvučnější jméno, ale britští Sheol svou roli zvládli opravdu obstojně. S výjimkou jedné nebo dvou nových skladeb se pochopitelně hrálo z vydaného EPka „Sepulchral Ruins Below the Temple“ a splitka s Fōr. Na oněch titulech mi osobně úplně neseděly některé melodické vyhrávky a vokály, ale zde si vše sedlo jak prdel na hrnec. Zvláště vokální projev byl live mimořádně krutý a výrazný. Set Sheol prakticky nabídli vše, co od skutečné death metalové kapely očekávám. Pořádné koule, dobré riffy, solidní dávku agresivity a znatelný opar hnusu, špíny a temna nad tím vším. Myslím, že Britové patřili k těm lepším kapelám festivalu a jistě by si zasloužili i živelnější podporu publika.

S LVTHN laťka mírně poklesla. Belgičané nehráli špatně, jejich black metal měl asi všechno, co by měl mít, ale prostě mě naživo nedokázali oslovit (to samé platí i o studiových počinech). Vystoupení pro mě táhl dojem, že má kapela poctivě odcvičeno ve zkušebně a také s vervou odeřvaný, i když poněkud fádní vokál. Vrcholem setu LVTHN byl tedy závěrečný cover Katharsis„666“. Pánové jej dle očekávání zahráli se ctí a nezbytnou silou a jasně ukázali, že KTHRSS patří k tomu nejlepšímu, co v rámci žánru kdy vzniklo.

Další exkluzivní debutové vystoupení na Prague Death Mass III odehráli Whoredom Rife – kapela se dvěma kmenovými členy (V. Einride – všechny nástroje / naživo bicí a K. R. – vokály), kteří doposud zůstávají pro nezasvěcené neznámými figurami. To možná platí i o live basákovi, jehož jsem neidentifikoval, ale každý již od prvního pohledu věděl, komu konkrétně byly svěřeny koncertní kytarové party. První dva vypuštěné songy „Gitt til Odin“ a „Fyrstens land“ byly pro mnohé dostatečnou motivací ke koupi debutové minialba „The Worship of Idols Instead of God; Idolatry“ (více v recenzi) a musím říct, že díky nim byla moje očekávání vysoká. Navíc, když Darvaza mohli hned napoprvé vystřihnout ukázkový sekec mazec, tak proč by se to samé nemohlo podařit i Whoredom Rife? No nemohlo, protože zvuk (i s ucpávkami) byl úplně V HAJZLU. Když set Whoredom Rife začal, ve hlukové kouli vynikal pouze mocný tlukot bicích a silný vokál (K. R. si to dle mého názoru opravdu dával). Kus první skladby jsem si byl jistý, že kapela začala s „Gitt til Odin“, i když pohled na hmatníky kytar mě v tom nijak neutvrzoval (prostě jsem si ten riff nějak vsugeroval). Ale ve skutečnosti touto skladbou Whoredom Rife svůj koncert končili, takže jsem byl úplně mimo. S postupem času byl zvuk už o něco maličko poslouchatelnější, i když to beztak způsobila jen změna pozice cca z šesté řady úplně dozadu. Dojmu nepomohl ani naprosto minimální pohyb hudebníků na pódiu, ale to bych přičetl na vrub skutečnosti, že z odposlechů se nesl údajně ještě horší kanál než ten, co jsme slyšeli my. Takže kapela těch pár svých songů (tuším, že všechny z miníčka a něco z chystaného debutu) musela zahrát úplně zpaměti. Takhle by to fakt nešlo, ale kapelu z toho vinit nehodlám.

K Diabolicum vám toho naneštěstí moc nenapíšu, jelikož jsem z nich viděl nějakých nic neříkajích pět minut. Před blokem zla Archgoat, Dark Sonority, Absu bylo nutné trochu nabrat sil a v případě Arcikozla se taky mírně namrdat.

Whoredom Rife

Rozum totiž kázal, aby se člověk kvůli včerejší Profanatice a pekelnému vedru v klubu trochu klidnil, ale v tomto případě to opravdu nepřicházelo v úvahu. Archgoat byli další z mála, kterým kanálnější zvuk Prague Death Mass III prostě seděl a i pomalejší songy hrnuly až hanba. Mé druhé setkání s kapelou (cca po roce a půl) bych hodnotil možná jako o něco lepší, protože výměna energie mezi kapelou (mám pocit, že si pánové taky trochu přihnuli) a lidmi v kotli fungovala velice dobře. Závěr s „Rise of the Black Moon“ a „Hammer of Satan“ vysloveně bolel, přehmatům navzdory, ale jinak toho víc netřeba psát. Setlist Archgoat se v posledních měsících stejně moc nemění a většině asi bude jasné, že se jednalo o hnus, bordel a zlo.

Nebyl jsem sám, pro koho byli Dark Sonority nejočekávanější kapelou, ale nakonec se nejvyšší mety naprosté magické posedlosti, kterou v mém případě stanovili spříznění Mare, nedotkli. I když k tomu neměli daleko, podobně jako třeba včerejší Irkallian Oracle. Světlo bylo omezeno na minimum, na pódiu svítili snad jen svíce z oltáře pod bicími. Přišlo mi, že lidem taky konečně přestalo mrdat a nestávalo se mi tedy tak často, že by mou pozornost od kapely odváděla obrazovka něčího telefonu (a nebo jsem se prostě jen lépe soustředil). Pohyb na pódiu byl opět minimální a mohutný Blix v popředí, který střídal dohromady snad asi jen čtyři pozice těla, se svým jedinečným hlasem prostě kázal; povětšinou opravdu zpěvně. Vystoupení Dark Sonority otevřely tóny kláves ohlašující novou skladbu z chystané dlouhohrající desky. Novinky zazněly celkem dvě a bez sebemenších pochyb byly minimálně o třídu výš než cokoliv z debutového, již tak velice solidního EP „Kaosrekviem“. Z něj mimochodem zazněly „Du morgenstjerne, morgenrødens sønn“ a „Deres blod være over dem!“ (i když v případě druhé jmenované si opravdu 100% jistý nejsem). Korunu ovšem vystoupení nasadila závěrečná hymna Kaosritual – „Djevelpakt og trolldomsmakt“. Uff, no. Kdyby Blix kupříkladu ono „O’ Baphomet“ více vyřval po Steingrimovsku (i když chápu, že asi necítí potřebu napodobovat), dost možná by se můj dojem přelil v něco opravdu zdrcujícího, z čeho se podlamují kolena a míjí smysly. Ale už jen počáteční riff tohoto opusu (mimo jiné) byl ohromný zážitek sám o sobě.

Výpadky kláves byly jediným objektivním nedostatkem na jinak výborném koncertu Dark Sonority. Nejednalo se možná o absolutní vrchol ďáblova umění, ale titul jedné z nejlepších kapel třetího ročníku Prague Death Mass si pro sebe urvali snadno.

To, že mě Dark Sonority duševně nesežvýkali úplně na maximum, znamenalo, že mi nic nebránilo dát vše pro zasrané ABSU! Proscriptor, Ezezu a Vis Crom to do lidí naprali naprosto bestiálním způsobem, že to jen horko těžko šlo víc. Troufám si říci, že koncertů jsem zažil opravdu slušné množství. Ale jen obtížně bych vyjmenovával kapely, jež by se Absu, co se týče živelnosti a energie, která z pódia cákala, dokázaly vyrovnat. Jo, pořád bylo teplo jak v piči a zvuk taky mohl/měl být lepší. Mohl bych si i pofňukat, že lidi nebyli víc zfanatizovaní, případně že Absu nezahráli tu či onu skladbu. Ale jebat, byl to fakt absolutně nejvíc metal. Naprosto kultovní také bylo, když Proscriptor šel posledních pár skladeb odzpívat dopředu. Tipuju, že jeho místo za bicími nahradil Gunslut, jako tomu bylo na posledních amerických tours, ale nějak jsem neměl možnost se podívat jeho směrem, protože má pozornost patřila tomu hrozícímu maniakovi s šátkem přes čelo. Závěr s „A Shield with an Iron Face“ a „Stone of Destiny“ už asi epičtější být nemohl. Kdo nemiluje mytologický okultní metal, ať zdechne! V prosinci v ČR s Possessed znova!

Absu

Vyšťavený ale spokojený; již zbývalo jen zhlédnout závěrečné Abysmal Grief. Neměl jsem možnost si košatou diskografii Italů nějak více prostudovat, ale mnohé napoví třeba to, že jsem si hned po skončení jejich nekromantické ceremonie šel koupit poslední desku „Strange Rites of Evil“. Poučen zkušenostmi předchozích dnů jsem moc nečekal, že by Abysmal Grief mohli strhnout nějakou větší „párty“, ale opak byl pravdou. Hlouček zbývajících účastníků se pod pódiem více semknul a živě reagoval na kázání vokalisty a klávesisty Labese C. Necrothytuse. Ten své klávesy objížděl jako mladý Michal David na piku a své vokální party (někde mezi nemrtvým P. Steelem a stále živým RaNecros Christos) sypal jako pán. Jo, jasně, že trochu přeháním, ale Abysmal Grief měli opravdu veliký drive a ohromné charisma. Paralela s Necros Christos se nabízí i co se týče hudby, jelikož pohřební jízda Abysmal Grief měla podobně houpavý a chytlavý charakter. Člověk se mohl sám sebe právem tázat (podle toho, co se dělo na pódiu), zda se pánové berou vůbec vážně a jestli jsou zlo a temnota skutečně přítomny… Ale ono se stačilo do hudby trochu ponořit, i víc než jen smysly, a rázem bylo jasné, že jakýsi autentický temný podproud tam doopravdy je. Byl jsem rád, že jsem se ještě udržel na nohách, ale Abysmal Grief mi jako kouzlem nedovolili odejít. Výborná tečka. A teď už verdikt.

Abysmal Grief

Nemá cenu si nalhávat, že by třetí, závěrečný ročník Prague Death Mass byl lepší než předchozí dva. Z hlediska dramaturgického a organizačního není prakticky co vytknout. Pár opravdu zničujících vystoupení se našlo, vyslovený průser (à la posledně Azazel) se taky nekonal. Líbilo se mi přesné dodržování časového rozpisu a zařazení ne-blackových kapel byl taky super nápad. Zmíněný hic byl mnohdy snesitelný jen s vypětím vůle a pravidelným zaléváním sebe sama, ale to je věc, která ztěžovala přežití už na Prague Death Mass II. I když si nepamatuji, že by u dvojky lidé omdlévali, jak tomu údajně bylo zde.

Ad. zvuk. Hnůj prvního dne mě naštěstí minul. Jediná kapela, kterou jsem risknul bez ochrany sluchu, byla Darvaza a v uších jsem měl zalehnuto ještě většinu dne poté. Pak už jsem si běžel ucpat uši aspoň hajzlákem, dokud jsem u stolku s merchem nenarazil na normální ucpávky. Zvuk byl po většinu posledních dvou dnů více či méně akceptovatelný, ale jak jsem napsal výše, pár vystoupení ještě zaříznul.

Merch (nosiče + textil) byl mimochodem vydatný a za příjemné ceny, až byl kolikrát fakt problém se prorvat ke stolku a v klidu si vybrat. Ale to samozřejmě nepovažuji za mínus.

Archgoat

Ale i kdyby byla v sále funkční ventilace a zvuk podobně v cajku jako třeba během druhého dne Prague Death Mass II, nezměnilo by to asi nic na tom, že největší problém tohoto ročníku tkvěl v přítomném obecenstvu. Bylo fajn se s lidmi pobavit u baru či venku, ale během vystoupení mě publikum zpravidla sralo. Vzhledem k výborným zážitkům prvních dvou mší jsem se domníval, že Prague Death Mass obecně nabízí víc, než jen pouhé festivalové povyražení a povrchní zábavu. Nevidím lidem do hlavy, nerad někoho soudím, ale přišlo mi, že až na klasicky posedlou menšinu si lidi přišli hlavně zapařit a udělat pár fotek, aby bylo zřejmé, že byli na kultovním SOLD-OUT fesťáku.

Další „argument“: Možná to bylo teplem, ale prostor pod pódiem byl málokdy opravdu nacpaný jako tomu bylo obvyklé při předchozím ročníku. Minimálně při Prague Death Mass II jsem měl často problém se dorvat na nějaké solidnější místo vepředu. Zde bych naopak při většině kapel mohl v klídečku chodit od baru do cca třetí řady, bez toho abych se před někoho musel cpát „násilím“. Ale hlavně! To, že pro německy-hovořící blackmetalové hipstry je evidentně pod jejich úroveň se během kapel, které to vyžadují, aspoň trochu odvázat či „zašpinit“, jsem se letmo otíral už výše. Hlavně, že máš fotku na instagramu, píčo. Jakýsi fanatismus či hmatatelné nadšení ve vzduchu prostě chybělo a ani zdaleka to není jen můj vlastní dojem. Nabízí se tedy klasické trondheimské rčení: „Death to false devotion!“

Tak jako tak, děkuji z celého srdce všem zainteresovaným za tu jízdu, kterou všechny tři ročníky Prague Death Mass nabídly. Mnohé vzpomínky si uchovám až do smrti.

LVTHN


Redakční eintopf #85.1 – speciál 2015 (H.)

H.

H.:

Top5 2015:
1. Thy Catafalque – Sgùrr
2. Euzen – Metamorph
3. Lana Del Rey – Honeymoon
4. Conjuro nuclear – Reacciones paganas
5. A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See

CZ/SVK deska roku:
1. Calvera – Calvera
2. The Corona Lantern – Consuming the Tempest

Neřadový počin roku:
Abysmal Grief / Runes Order – Hymn of the Afterlife / Snuff the Nun

Artwork roku:
Non Opus Dei – Diabeł

Shit roku:
Venom – From the Very Depths

Koncert roku:
Asian Women on the Telephone: Praha – 007, 9.12.2015

Videoklip roku:
Little Big feat. Tommy Cash – Give Me Your Money

Potěšení roku:
Hades Almighty – Pyre Era, Black!

Zklamání roku:
zrušení koncertu Darkestrah na Hell Fast Attacku

Top5 2015:

1. Thy Catafalque – Sgùrr
Nevím, jak to ten člověk dělá, protože už předcházející alba byla naprosto dokonalá, takže by jeden řekl, že už prostě nutně musí přijít alespoň nějaký propad, ale pořád ne. Tamás Kátai stvořil další fenomenální nahrávku, jež z nadpozemských kvalit neslevuje ani o kousek. Minulé „Rengeteg“ jsem svého času vyhlásil albem roku 2011. Novinka „Sgùrr“ tuto pozici dokázala obhájit a opětovně mě utvrdila v tom, že Thy Catafalque nepatří mezi mé nejoblíbenější skupiny jen tak náhodou. Mezi 50 minutami „Sgùrr“ se – zase! – nenachází byť i jen jediná vteřinka, která by tu byla zbytečná, výsledkem čehož je další orgasmus pro ušní ústrojí.

2. Euzen – Metamorph
Euzen bych vlastně mohl pasovat na svůj osobní objev roku 2015, jelikož až zde jsem se s nimi setkal poprvé v souvislosti s tehdy nadcházejícím koncertem v Praze. Neuběhla zas až tak dlouhá doba a už jsem si na jejich muzice vypracoval regulérní závislost – nejen na „Metamorph“, ale i na starších záležitostech. To, co tihle Dánové tvoří, je krystalicky čistá nádhera, která je stejně tak krásná jako působivá a pohlcující. Přesně takovouhle hudbu jsem hledal dlouhé roky, dokud jsem ji nenašel právě u Euzen.

3. Lana Del Rey – Honeymoon
Byly doby, kdy jsem Lanu Del Rey považoval za další obyčejnou popovou zpěvačku a nějak jsem neměl potřebu a chuť zkoušet ji poslouchat. Tenhle ignorantský stav však trval jen do momentu, kdy jsem jí dal konečně šanci, protože pak jsem se do její hudby regulérně zamiloval. Minulé „Ultraviolence“ se sice svého času jen těsně do mé první pětice daného roku nedostalo, nicméně u „Honeymoon“ už se nedá svítit a být tu musí. V době vydání jsem tu nahrávku nedokázal vyndat z přehrávače, poslouchal jsem ji třeba i třikrát, čtyřikrát denně a nemohl jsem se toho nabažit. Nicméně i s odstupem nadšení (to je fakt příhodné slovo!) trvá, protože tomu se jednoduše nedá odolat.

4. Conjuro nuclear – Reacciones paganas
Zatímco Euzen je objevem roku 2015, španělský projekt Conjuro nuclear mohu s klidným srdcem považovat za největší objev roku předchozího. Protože už jsem věděl co očekávat, tak mě „Reacciones paganas“ nesestřelilo takovým způsobem jako eponymní deska, u níž jsem napoprvé sbíral čelist pod stolem, ale i tak tahle naprosto zfetovaná špinavá kombinace black metalu, darkwave, punku a crustu suverénně vraždí. Mocně nenormální záležitost a zároveň další album, které se mi prostě nemůže snad nikdy oposlouchat.

5. A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See
Kdyby mi někdo před třemi, čtyřmi lety, kdy má posedlost A Forest of Stars dosahovala maximálních hodnot, řekl, že někdy přijde roční eintopf, v němž budu muset napsat nahrávku gentlemanského klubu „až“ na páté místo, nevěřil bych tomu. A přece jen je ten moment tady – nemůžu si ovšem pomoct, konkurence byla tentokrát až moc silná a časy nepokrytě geniálních veleděl „The Corpse of Rebirth“ a „Opportunistic Thieves of Spring“ už jsou, zdá se, pryč. Nenechte se ovšem zmýlit – A Forest of Stars jsou stále naprosto ojedinělou formací a nějak nevím o tom, že by po téhle planetě běhala další skupina, jež by okolo sebe měla podobně výjimečnou auru jako tato. Nehledě na to, že i na „Beware the Sword You Cannot See“ jsou A Forest of Stars famózní, a jak je u nich už zvykem, některé momenty jsou tak dokonalé, že pomalu nejsou z tohoto světa.

A Forest of Stars

CZ/SVK deska roku:

1. Calvera – Calvera
O české (resp. československé) desce roku jsem měl vlastně docela jasno již někdy od února. A skutečně se neobjevilo nic, co by dokázalo pokořit baskytarový monument, o nějž se postaral MichalFetch! za pomoci svého alter ega Calvery. Vrstvené basové linky budují zvukově zajímavou a propracovanou desku, jež je však stále písničková a svým jistým způsobem jednoduchá, přesto strašně chytrá. Třešničkou na dortu jsou pak skvěle napsané texty, které jsou podobně nejasné jak hrubé drnčení baskytarových strun, zároveň ale stejně hluboké. Skvělá věc, doteď mě to ještě neomrzelo.

2. The Corona Lantern – Consuming the Tempest
„Consuming the Tempest“ svou cestu na druhou příčku ani nemělo nějak zvlášť těžkou, jelikož je to vlastně jediná domácí metalová nahrávka, jejíž poslech jsem si tenhle rok opravdu užíval a u níž jsem se vážně bavil. Parádně budovaný sludge / doom metalový nátlak, zkušené prolínání metalové hrubosti s atmosférou a skvěle napsané skladby jsou takhle v krátkosti největšími zbraněmi, jimiž The Corona Lantern bodují. Za mě velká spokojenost.

The Corona Lantern

Neřadový počin roku:

Abysmal Grief / Runes Order – Hymn of the Afterlife / Snuff the Nun
V téhle kategorii jsem měl letos nebývale mnoho kandidátů, nicméně vítěz může být jeden, takže po nějakém tom obligátním rozmýšlení (nekecám, tady jsem byl tentokrát nejvíc nerozhodný) dávám hlas splitku „Hymn of the Afterlife / Snuff the Nun“, na němž se podílely dvě italské formace – okultní doomaři Abysmal Grief a dark ambientní Runes Order. Ti první se zde představují v (na svoje poměry) nezvykle experimentální, rozhodně však poutavé poloze, zatímco ti druzí jsou se svou kompozicí oním jazýčkem na misce vah, který rozhodl pro volbu právě tohoto počinu. „Snuff the Nun“ je totiž neskutečná síla s několika vpravdě fenomenálními momenty.

Artwork roku:

Non Opus Dei – Diabeł
Snad žádný jiný přebal mě letos nezaujal takovým způsobem jako ten od Non Opus Dei (mám tedy na mysli ten bílý, nikoliv alternativní zelený pro LP verzi „Diabeł“). Poláci totiž ukazují, že i black metalovou estetiku a nahotu lze uchopit inteligentním a vkusným způsobem, který má co říct, čehož si hodně cením. Popravdě jsem to původně nečekal, ale nakonec má tahle kategorie v podobě „Diabeł“ opravdu jednoznačného vítěze.

Non Opus Dei – Diabeł

Shit roku:

Venom – From the Very Depths
Letos jsem sice slyšel docela dost sraček a spousty nezáživného průměru, ale většina takových věcí člověku moc v paměti neutkví, protože na takové s chutí zapomíná co nejrychleji. A takové to úplně echt dno, ta žumpa, která je tak hluboká a špinavá, že víc už to nejde, se mi zase naštěstí vyhýbala. Když tak tedy uvažuji o tom, co mě skutečně znechutilo a vzpomínám si na to, vycházejí mi z toho vítězně Venom. Tahle legendární skupina opravdu zahýbala metalem a bez jejího přispění by tenhle žánr určitě vypadal jinak, to Cronosovi a jeho partě nelze upírat. Dnes už ale Venom žijí jen z minulosti a ve stínu svojí slávy a vydávají alba, která jsou prostě jen parodií na to, co je proslavilo, protože „From the Very Depths“ je fakticky tupá a nudná hoblovačka, s níž nemá cenu ztrácet čas. A fakt, že si klika bývalých členů v čele s Mantasem a Abaddonem navíc odstartovala svou vlastní verzi Venom Inc., tomu už vůbec dodává pocit frašky.

Koncert roku:

Asian Women on the Telephone: Praha – 007, 9.12.2015
Stejně jako rok předtím, i tentokrát mám pocit, že jsem viděl dost parádních koncertů, ale postrádám nějaký opravdu výjimečný. Když se ale zamyslím, na co s odstupem vzpomínám nejvíce, pro někoho možná trochu paradoxně jsou to podzemní akce nepříliš známých formací a mnohdy i s minimálním počtem platících diváků. Jmenovitě se jedná především o ruské Asian Women on the Telephone, crustově experimentální kombo Satan a 202project, francouzské šílence Sebkha-Chott nebo industriální Paprsky inženýra Garina ve velmi stísněném prostoru. Když ale musím zvolit jednu akci, nemůžu se moc rozhodnout… snad ale i díky tomu, že je ta vzpomínka nejčerstvější, nakonec vybírám ruskou zfetovanou jízdu Asian Women on the Telephone. Když nic jiného, tenhle koncert byl pro mě instantní kult, a jakmile budu mít někdy příležitost, rozhodně udělám všechno proto, abych to viděl znovu.

Videoklip roku:

Little Big feat. Tommy Cash – Give Me Your Money
Kdybych měl uplatnit nějakou metriku uměleckosti, určitě bych musel volit jinde. Když si ale upřímně řeknu, jaký videoklip jsem letos viděl nejvíckrát, tak nemám jinou možnost než zvolit „Give Me Your Money“, kde se spojili ruští rave mafiáni Little Big s estonským rapperem Tommym Cashem. Tohle video má prostě všechno – sexy selky twerkující v kozí ohradě, tlusté prasnice v sauně, ruský pouliční gang s kartonovým tuningem žigulíků, nahatou liliputánku ve vaně plné peněz, teplákové kombinézy Adidas, tank i svatbu… Škoda, že takové koule nemá i celé album.

Potěšení roku:

Hades Almighty – Pyre Era, Black!
Potěšení roku tentokrát nemůže být jiné. Když se vaše srdcová kapela vrátí s novým materiálem po předlouhých 14 letech a navíc v kvalitě, která se může rovnat starým kultům, tak prostě není jiná možnost. Hades Almighty se s ípkem „Pyre Era, Black!“ přihlásili o slovo ve vrcholné formě (ačkoliv je pravda, že tahle kapela nikdy nic jiného než vrcholnou formu ještě neměla!) a všem pochybovačům razantně ukázali, že i po odchodu ikonického frontmana Janto Garmanslunda má jejich existence stále smysl.

Hades Almighty

Zklamání roku:

zrušení koncertu Darkestrah na Hell Fast Attacku
Moje další srdcovka Darkestrah mě však tentokrát naopak nepotěšila. Byla to právě možnost vidět tenhle původem kyrgyzský klenot poprvé živě, co mě donutilo konečně zlomit prokletí a vyjet přes celou republiku na Hell Fast Attack, abych se po příjezdu na místo dozvěděl, že Darkestrah svoje vystoupení zrušili a navíc z důvodu, který mně osobně, fakt sorry, přišel mírně dementní. Jasně, bylo tam víc kvalitních skupin a na dost z nich jsem se rád podíval, ale právě Darkestrah byli tím hlavním tahákem a právě kvůli nim jsem tam fakt jel. Snad si to Asbath a spol. vyžehlí s novou deskou „Turan“

Zhodnocení roku:

Když tak o tom přemýšlím, tak bych vlastně i řekl, že mi rok 2015 přišel o něco silnější než jeho předchůdce, protože tentokrát vyšlo víc desek, jež mě skutečně dokázaly chytit za srdeční sval a do nichž jsem se nefalšovaně zamiloval. To je samozřejmě dobře a jsem za to rád, nicméně to docela vysoko nasazuje laťku pro rok 2016, byť i zde je už teď na co se těšit, když se chystají nová alba Hexvessel, Darkestrah, Oranssi Pazuzu nebo Aluk Todolo a snad (věřím v to!) i Netra.

Thy Catafalque

To je však hudba budoucnosti, tak ještě zpátky k roku 2015. Ten sice nebyl dokonalý, ale určitě jsem rád, že se nám konečně podařilo vypadnout z blogu a taky ke konci roku začít alespoň trochu stahovat obrovské prodlevy ve vydávání recenzí, které jsme si svého času přivodili vlastní blbostí, byť tohle ještě není úplně hotové. Doufám ale, že někdy na přelomu jara a léta se konečně zase dostaneme do bodu, kdy budou recenze vycházet v inteligentním čase.

V neposlední řadě mě pak samozřejmě těší má stále se hojně rozšiřující osobní hudební sbírka, do níž jsem v roce 2015 přidal dost hodně pěkných kousků. Já vím, že už se z toho pomalu stává můj každoroční evergreen ve finálním eintopfu a že je to dost egoistické se tu tím chlubit, ale náš eintopf má být egoistický, tak snad je to v pořádku.

Euzen