Archiv štítku: Abyssal

Oration MMXVIII (čtvrtek)

Oration MMXVIII

Datum: 8.3.2018
Místo: Reykjavík, Húrra (Island)
Účinkující: Abominor, Abyssal, Devouring Star, Mannveira, Slidhr, Sortilegia, Virus

Metacyclosynchrotron: Na první kapely čtvrtku, Mannveira a Devouring Star, jsem se těšil hodně, avšak nestihl jsem je. Čtenář jistě odpustí, ale na cestě jsme se setkali s jistými problémy a navíc při obdivování například vodopádu Skógafoss nebo černých pláží se snadno zapomínalo na čas. Jako bonus mě trochu oblilo moře, takže než jsem dorazil na pokoj, převlíkl se, narval něco do žaludku, přelil aperitiv a dorazil znovu do Húrra, tak už končili Abominor. I když EP „Opus Decay“ ve mně zanechalo zcela mizivý dojem, tak i v těch několika závěrečných minutách setu bylo cítit něco, co mě přinutilo později uvěřit Kubáncovo nadšeným řečem. No nic.

Kubánec: Na místo dění docházím cca v půlce setu Mannveira. Měl jsem možnost je vidět spolu s Wormlust v Praze v hospodě nad nebo pod Viktorkou a docela mě to tehdy bavilo. Byť oproti sonickému noise útoku Wormlust, to byl dost slabý odvar. Nejsem nějakým velkým fandou jejich studiové tvorby, i když debutové EP „Von er eitur“ mám celkem naposlouchané. Při délce necelých 18 minut to z mé strany není ani nijaký mistrovský výkon. Dnes však díky dobrému zvuku, který tomu dával patřičnou hutnost, vyznělo snažení těchto borců naprosto přesvědčivě. A z toho mála, cca tří songů, si odnáším dobrý dojem.

Kubánec: Devouring Star je kapela kterou sleduji od samého začátku a považuji je za vcelku originální těleso. Jejich produkce na mě působí až tak kompaktním dojmem, že se mi jen těžko hledá něco, co by to ozvláštnilo nebo z jejich hudby vyčnívalo. A přesně tak na mě působilo i živé vystoupení. Precizní, dravé a přece jenom trochu nudné. A světe div se, ta zdánlivá statičnost a nuda, je přesně to, co se mi na těchto Finech líbí. Dostal jsem přesně to, kvůli čemu jsem sem přijel. Viděl sem Devouring Star a odcházel sem spokojen. Po skončení setu jsem měl jasno, že před spaním půjde do sluchátek „Through Lung and Heart“.

Kubánec: Po Devouring Star nastupuje Abominor, primitivnější verze Svartidauði a láska na první poslech. Na tohle jsem byl hodně zvědav, byť jsem tomu někde v koutku duše moc šancí nedával. Tahle moje přirozená skepse však vzala okamžitě za své. Omlouvám se za následující řádky, ale tohle bylo kurwa do prdele peklo. Poslední šance slyšet komplet „Opus Decay“ live. Sakra, díky za to. Něco tak přesvědčivého jsem už dlouho neviděl, a to bych řekl, že mám poslední dobou celkem štěstí. Těch 30 minut na mě z pódia skrze ty čtyři postavy hleděla hmatatelná hrůza!!! Silné.

Abominor

Metacyclosynchrotron: Poučen středečními zkušenostmi jsem na Abyssal zaujal výhodnější pozici a hned s úvodní „I Am the Alpha and Omega“ se mi pod vlivem hudební brutality zkřivila huba uznáním. Bicí konečně vylezly nahoru, jelikož kopáky byly vhodně natriggrovány a bubeník hlavně škopky vůbec nešetřil. Dále zazněly skladby, co jsem v onen moment nepoznal, i když tuším, že minimálně jedna pocházela z aktuálního splitu s Carcinoma (ale možná se mýlím, protože jsem ho slyšel pouze jednou) a posléze jsem zjistil, že další dva byly „The Headless Serpent“ z druhé desky a „The Cornucopian“ z té poslední. Hudebníci v kapucích zahráli skvěle, kompletně zahalený vokalista si své party rovněž dával velice mocně. A i když bych vystoupení Abyssal celkově za svůj osobní top nepovažoval, tak přeci jen bych jeden z dílčích vrcholných zážitků festu spatřoval v závěru poslední skladby setu, a to „Chrysalis“. Tu jednoduchou melodii jsem po většinu následujícího dne nemohl dostat z hlavy a veškeré nuance, zvláště ty na basu, byly interpretovány parádně. Nepatřím mezi skalní fandy Abyssal, avšak objektivním faktem zůstává, že jejich hudba je doopravdy krutá, což živé vystoupení jen potvrdilo. Britové si nadšené ovace po odchodu z pódia bezesporu zasloužili, pokud tedy patří mezi vaše srdcovky, tak rozhodně neváhejte s návštěvou koncertu. Další šanci máte ve Skotsku.

Kubánec: Vidět live Abyssal a to hned na jejich premiérovém koncertě, z toho jsem měl samozřejmě radost a stejně nadšený jsem byl i když jejich performance skončila. Nic sofistikovanějšího než kolega nenapíšu. Snad jen, že Britové měli oproti ostatním kapelám znatelně jiný zvuk, který mi k jejich produkci výborně sedl. Zejména výkon basáka ve mně zanechal silný dojem, ale celá kapela jela jako stroj. Precizní záležitost, kterou zase někdy rád uvidím.

Metacyclosynchrotron: Na Slidhr jsem se těšil, bylo fajn slyšet „Through the Roots“ z výborného splitka s Rebirth of Nefast. Mělo to i pár dalších výraznějších momentů a hudebníci dávali do hraní mnoho energie. Ale obecně ve mně vystoupení téhle irsko-islandské kapely zanechalo velice nemastný-neslaný dojem. Nemám víc co bych dodal.

Kubánec: S vystoupením Slidhr to mám podobně jako s vystoupením Auðn. Všechno klapalo, borci vládli pódiu, nasazení veliké, ale tak nějak to prošlo kolem mě a já jsem si řekl: „Jo, v pohodě.“ Na druhou stranu vidět v této formě Slidhr někde na samostatném koncertě, tak i nějaké to nadšení zavládne. Tady to, ale tak nějak zapadlo.

Metacyclosynchrotron: Následující Sortilegii jsem měl tu čest vidět dvakrát v Praze a jednalo se o vskutku výjimečná a magická vystoupení. V rámci blackmetalových koncertů top, kde slovo trans má svůj význam. Tady ale do třetice nastal problém, primárně asi technického rázu. Kytary jen těžko vyplňovaly prostor a sound byl dřevní až příliš. Na pódiu byl rovněž jakýsi problém. Ale naštěstí i tak došlo ke strhujícím chvílím, které připomněly dřívější zážitky a slyšet nové skvělé skladby bylo super. Koldovstvo vypadalo a řvalo posedle, Haereticus trestal bicí jako obvykle, takže to rozhodně průser nebyl, ale vím, že to mohlo být podstatně lepší.

Kubánec: Nevím, kolikáté moje setkání se Sortilegia to tenhle večer bylo, ale rozhodně to bylo první, kde se zvukově přiblížili svojí studiové tvorbě. Zvuk byl surový až běda. V tomto směru u mě vládlo nadšení, ovšem celkově tím vystoupení spíš utrpělo, než že by se z toho stala nějaká přednost a zážitek, na který se nezapomíná. V Praze to tahle dvojka islandským zástupcům dost vytmavila, dneska se jim dívala na záda. Ale přesně, jak bylo napsáno, žádný průser to nebyl.

Metacyclosynchrotron: Poslední čtvrteční kapela Virus možná v mých očích nedosáhla muzikální extáze Aluk Todolo, ale i tak patřili k těm nejlepším. Předek (pro mě opravdu nepochopitelně) zase prořídl, ale aspoň se pod pódiem sešli fandové, kteří se do hravě pokroucených riffů zmítali jak sjeté mařky na Woodstocku. Virus hráli jen ve třech, ale nemám pocit, že by to bylo nějak na škodu. Riffy byly zahrány čistě, bubeníka Einara byla radost sledovat a Czralův vokál byl prostě úžasný. Nakonec si lidi vyřvali i přídavek, který máte natočený. Ne že bych byl z Virus unešený na max, ale rozhodně splnili má (vysoká!) očekávání.

Kubánec: Já jsem z Virus odvařený nebyl, bo jsem užna jejich vystoupení nebyl. Volil jsem zmiňovaný poslech „Through Lung And Heart“ a pití piva (2,5%) v posteli. Abominor dneska kalili ocel!!!

Metacyclosynchrotron: Další večer byl u konce a Húrra, které bylo dějištěm nejen prvních dvou dní, ale i ročníků, se začalo vylidňovat. Navzdory lehké mačkanici a zpravidla utopených bicí jsem si to místo stačil dokonce oblíbit, žel po Virus už nebylo možné v klubu řádně posedět a nasávat atmosféru, jelikož krátce po konci byly uzavřeny výčepy a hostům bylo personálem nenápadně naznačováno, ať táhnou.

Mannveira


Abyssal – Antikatastaseis

Abyssal - Antikatastaseis
Země: Velká Británie
Žánr: avantgarde death / black metal
Datum vydání: 23.6.2015
Label: Profound Lore Records

Tracklist:
01. I Am the Alpha and the Omega
02. The Cornucopian
03. Veil of Transcendence
04. Telomeric Erosion
05. A Causal Landscape
06. Chrysalis
07. Delere auctorem rerum ut universum infinitum noscas

Hrací doba: 58:20

Odkazy:
bandcamp

Britové Abyssal mě svým avantgardním chaotickým death metalem svého času hodně zaujali již na svém debutu „Denouement“ z roku 2012, k němuž jsem se sice dostal až zpětně, rok po původním vydání prostřednictvím jeho reedice, nicméně jsem okamžitě vytušil, že se tu začíná rýsovat další tuze zajímavé jméno na scéně náročného extrémního metalu. Hned rok po své první dlouhohrající desce, tedy v roce 2013, Abyssal navázali s druhým počinem „Novit enim Dominus qui sunt eius“, na němž dokázali naprosto hravě potvrdit, že „Denouement“ zjevně nebylo jen náhodné vzepětí tvůrčích, ale že v téhle smečce skutečně dřímá talent a že s jejím jménem bude záhodno do budoucna počítat.

Existuje ovšem takové trochu klišovité pořekadlo, které tvrdí, že je to až třetí řadové album, jež životaschopnost té které skupiny potvrzuje. Se svou třetí deskou si už Abyssal dali dvouletý odstup, opět ji vybavili nelehce zapamatovatelným názvem „Antikatastaseis“ a na rozdíl od předchozích dvou počinů si ji už nevydávají sami, ale za pomoci kanadského labelu Profound Lore Records, jehož jméno má v undergroundu hodně dobrý zvuk. Avšak, nedělejme z toho zbytečné drama – i „Antikatastaseis“ (snad už definitivně) potvrzuje, že Abyssal skutečně jsou setsakra zajímavou skupinou, jejíž muzika disponuje opravdu vysokou kvalitou.

To úplně nejzákladnější gró zůstává na svém místě a i na „Antikatastaseis“ Abyssal přicházejí s velmi nelehce stravitelnou směsí chaoticky pojatého death metalu se znatelnými závany z oblasti black metalu. Abyssal se nijak nesnaží hrát hudbu, která by snad měla být pohodově poslouchatelná a jednoduchá na docenění, vlastně je tomu spíše naopak – jejich kompozice jsou relativně dlouhé, nepřehledné a náročné. Britové se snaží vytvořit regulérní nátlak na posluchače a vysloveně odpornou atmosféru, jež vám bude odkapávat z reproduktorů, a přesně to se jim i daří. Jinými slovy řečeno – pokud jste Abyssal doposud neznali, rozhodně byste měli zpozornět v případě, že máte rádi formace typu Portal či dejme tomu Mitochondrion.

Přestože by to, co padlo v předcházejícím odstavci, šlo bez újmy na obecnosti či přesnosti vztáhnout na všechny tři dosavadní desky Abyssal, tu nejnovější tedy nevyjímaje, rozhodně nemohu říct, že by ty nahrávky mezi sebou splývaly – své náročnosti a nelehké „naposlouchatelnosti“ navzdory. Když vedle sebe postavím „Antikatastaseis“ a kupříkladu „Novit enim Dominus qui sunt eius“, tak ten rozdíl je i přes společný základ, díky němuž je poznat, že se jedná o díla jedné a té samé kapely, znatelný hned na první poslech.

Zdá se mi, jako kdyby byly skladby (přinejmenším tedy většina z nich) na „Antikatastaseis“ vystavěny na jednom principu, s nímž tedy Abyssal vlastně pracují opakovaně, nicméně tak činí natolik šikovně a zkušeně, že to v žádném případě nevadí. Tento recept je, velmi zhruba a velmi a zjednodušeně popsáno, následující:

Během první části kompozice je posluchač hozen do labyrintu chaotických kytar, zběsilých bicích a extrémně chorobného hlubokého murmuru. V pozdějších částech písní však Abyssal začnou přidávat mnohdy i naprosto skvostné melodie, které nakonec z „Antikatastaseis“ dělají mnohem víc než jen nezřízený marast. Nádherným a možná i nejkřiklavějším příkladem je v tomto ohledu třetí „Veil of Transcendence“, do níž po klidné mezihře v půlce nastoupí jednoduchá, leč maximálně efektní klávesová melodie, jež neúnavně hraje až do závěru tohoto 11 a půl minuty dlouhého monstra. Nicméně i pod touto melodií Abyssal stále jednou doslova zvířecí sypačky a dále ženou ten svůj chaos kupředu, aby nakonec dospěl do natlakovaného finále. Dojem – fantastický.

Ve většině písní se ovšem o tyto gradované melodie starají kytary, což se týká náznakem již úvodní „I Am the Alpha and the Omega“, kde se to objeví až v úplném závěru, a ve větší míře třeba v „Telomeric Erosion“ nebo možná nejmelodičtější „Chrysalis“, v níž jsou tyto kytarové hrátky místy takřka dechberoucí. V takové „The Cornucopian“ zase melodie nepředstavují úplně finále songu, jelikož v úplném konci se Abyssal nebojí posluchače shodit z vrcholu zpátky do hrubého death metalového pekla.

Abyssal

Nicméně, Abyssal ukážou i to, že tohle není jediný recept jejich nejnovějšího alba. „A Causal Landscape“ a další, tentokrát bezmála 12minutový kolos „Delere auctorem rerum ut universum infinitum noscas“ jsou kompozice s trochu proměnlivější strukturou. První jmenovaná se z půlky nese v duchu ambientního minimalismu, po němž nastupuje další nálož zlého death metalu (jemuž stále nechybí atmosféra a ani ty melodie, jež jsou v tomto případě doslova vpleteny do onoho labyrintu), aby píseň opět skončila v poklidném minimalismu. Zato „Delere auctorem rerum ut universum infinitum noscas“ je ještě členitější a roste v průběhu celé své stopáže postupným vrstvením a sílením hudby.

Nedokážu ale říct, která z přítomných skladeb je ta nejsilnější, protože – jakkoliv to může znít jako klišé – všechny do jedné jsou naprosto skvělé, žádná z nich není navíc a všechny nabízejí silné momenty i působivou atmosféru. To, že je „Antikatastaseis“, úžasná deska, je myslím nasnadě, proto ještě předtím, než tento vcelku očekávatelný verdikt ještě jednou zopakuji, chtěl bych zdůraznit jednu věc – pokud to mohlo vyznívat, že „Antikatastaseis“ stojí za pozornost především díky těm vygradovaným melodiím v jednotlivých písních, není to tak úplně pravda. Určitě nepopírám, že právě tohle jsou vrcholné momenty nahrávky, ale i v tom svém „standardním“ chaosu jsou Abyssal stále vysoce poutaví a nedají vydechnout, což z alba činí působivý zážitek po celou dobu jeho trvání.

Abyssal - Antikatastaseis

A nyní již tedy slibovaný, i když nepřekvapivý finální verdikt – „Antikatastaseis“ je po všech směrech excelentní nahrávka, jež rozhodně stojí za slyšení. Není lehká a vyžaduje trochu té snahy, ale to její kvality nijak nesnižuje. Znamenitá deska, která patří k tomu nejzajímavějšímu, co se na poli letošního extrémního metalu urodilo.


Redakční eintopf #77 – červen 2015

Paradise Lost – The Plague Within
Nejočekávanější alba měsíce:
God Is an Astronaut – Helios | Erebus
Paradise Lost – The Plague Within


H.:
1. Author & Punisher – Melk En Honing
2. Tempel – The Moon Lit Our Path
3. Abyssal – Antikatastaseis

Ježura:
1. Blaze of Perdition – Near Death Revelations
2. Jedi Mind Tricks – The Thief and the Fallen

Kaša:
1. The Darkness – Last of Our Kind
2. Paradise Lost – The Plague Within
3. High on Fire – Luminiferous

nK_!:
1. Paradise Lost – The Plague Within
2. iwrestledabearonce – Hail Mary

Atreides:
1. Florence and the Machine – How Big, How Blue, How Beautiful
2. Of Monsters and Men – Beneath the Skin
3. Jedi Mind Tricks – The Thief and the Fallen

Zajus:
1. Refused – Freedom
2. Muse – Drones

Skvrn:
1. God Is an Astronaut – Helios | Erebus
2. Vallendusk – Homeward Path
3. Vattnet Viskar – Settler

Onotius:
1. Shape of Despair – Monotony Fields
2. God Is an Astronaut – Helios | Erebus

Některé měsíce se stane, že v našem redakčním eintopfu nějaké album zvítězí zcela jednoznačně a s naprosto suverénním náskokem si pro sebe uzme titul nejočekávanější desky měsíce našeho bezvýznamného plátku. Pak jsou ale měsíce, kdy je tomu přesně naopak a je pomalu problém najít nahrávku, kterou v naší eintopfové rubrice zmínil víc než jeden člověk. Červen 2015 naprosto ukázkově spadá do té druhé kategorie. Každý pes, jiná ves a každý redaktor, jiná alba a mnohdy dokonce i úplně odlišné žánry. V červnovém eintopfu tím pádem najdete tipy na vše od extrémních metalových stylů, přes industriální humus, odbočky k hip-hopu či punku až po indie pop. Tak jako tak to vypadá, že asi bude co poslouchat (což je ale ostatně každý měsíc vzhledem k tomu, kolik toho v dnešní době vychází, to si zase nalijme čistého vína).

A objevily se tedy nějaké věci, na něž by se těšil víc než jeden jediný redaktor? Nakonec se našly tři – jsou jimi „The Plague Within“ od britských veteránů Paradise Lost, „Helios | Erebus“ od post-rockerů God Is an Astronaut z Irska a „The Thief and the Fallen“ od hip-hopového dua Jedi Mind Tricks. A právě první dvě jmenované desky se bodově shodly na stejné hodnotě, jež byla v redakčním žebříčku nejvyšší, tudíž právě jim titul nejočekávanějšího počinu v naší redakci svorně připadá.

H.

H.:

Zatímco květen mě z hlediska nových alb nijak zvlášť nerajcoval, červen je na tom o mnoho lépe, a to i navzdory faktu, že byla bohužel opětovně posunuta dlouho očekávaná novinka finských funeral doom metalových bohů Skepticism. Nicméně i bez nich bude červen hodně zajímavý a to pro mě asi úplně nejzajímavější se jmenuje „Melk En Honing“. Industrial/dronový nátlak v podání projektu Author & Punisher byl vždycky nelítostný buchar a nová deska nevypadá, že by na tom měla cokoliv měnit, takže se těším na další dávku industriálního hnusu. Úplně stejně jsem ovšem zvědavý i na „The Moon Lit Our Path“ od Američanů Tempel, protože jejich čistě instrumentální post-metal mě na tři roky starém debutu „On the Steps of the Temple“ hodně překvapil a především tuze bavil. A aby byl triumvirát extrémní muziky kompletní, na poslední místo musím nominovat obskurní Brity Abyssal, jejichž dvě dosavadní desky „Denouement“ a „Novit enim dominus qui sunt eius“ byly výtečné, tudíž doufám, že i třetí „Antikatastaseis“ přinese další působivou dávku chaotického zla.

Ježura

Ježura:

Jak to tak vidím, červen se, co se týče vycházejících desek, u mě ponese v duchu doplňování vzdělání respektive objevování již objeveného, byť třeba v trochu jiném provedení, než jak tomu bylo dříve. Co tím mám na mysli? Tak předně „Next Death Revelations“ od polských black metalistů Blaze of Perdition. O téhle kapele jsem několik let slýchal a chtěl se jí podívat na zoubek, ale pravděpodobně se tak stane až s novinkou, která vychází rok a půl od tragické dopravní nehody, již Blaze of Perdition prodělali a která se podle jejich vyjádření do skládání nového alba výrazně promítla. Jsem opravdu zvědavý jak, protože tohle by mohlo být velké. Nemálo zvědavý jsem rovněž na americké hip-hopové trio Jedi Mind Tricks. Jméno téhle formace okolo mě krouží od té doby, co jsem začal hip-hop registrovat, a když už po čtyřech letech vychází novinková deska „The Thief and the Fallen“, bylo by hloupé takovou příležitost jen tak přejít – tím spíše, že singl „Deathless Light“ je docela dost solidní věc.

Kaša

Kaša:

Vybrat tři nejočekávanější desky měsíce června nakonec nebylo tak jednoduché, jak jsem si myslel, ačkoli o prvním místě jsem přemýšlet dlouho nemusel. Začnu klasicky od pomyslné bronzové medaile. Rozhodně si nenechám ujít „Luminiferous“ svých oblíbenců High on Fire, kteří s každým albem pravidelně rostou, a papírově by tak měli být schopní navázat na povedené záležitosti let předešlých. To s Paradise Lost to mám složitější, protože poslední roky mě jejich tvorba baví méně, než bych u takové legendy čekal, ovšem první ukázky chystaného „The Plague Within“ znějí skvěle a doufám, že borci, jejichž dvě ústřední postavy se v uplynulém roce předvedly ve velmi dobrém světle v řadách bočních projektů Vallenfyre a Bloodbath, se nenechají zahanbit a spolu s proklamovaným přitvrzením a návratem k oldschoolovému soundu se kvalitativní laťka zvedne o několik tříd. No, a nakonec jsem si nechal anglické glam rockery The Darkness a jejich čtvrtou řadovku „Last of Our Kind“, která přistane na pultech obchodů hned první červnový den a na kterou se namlsán hitovým singlem „Open Fire“ těším jako malé děcko.

nK_!

nK_!:

Na nové Paradise Lost jsem docela zvědav. Ačkoliv nejde o kapelu, kterou bych měl kdovíjak naposlouchanou, vždy mi přišlo, že jejich nahrávky jsou konzistentní a minimálně zajímavé. Nikdy mě žádná náhodně vybraná deska přímo neodradila, a tak se tedy na „The Plague Within“ těším. S iwrestledabearonce je to horší, tam jsem zatím viděl jen pár klipů. Loni na Brutal Assaultu mě ale tahle pošahaná smečka docela zaujala, takže v červnu bude konečně důvod proniknout do hlubin magorovy duše. Snad se z toho nakonec nezblázním.

Atreides

Atreides:

Pokud sekce reportů nastartovala činnost našeho webu směrem mimo veškeré žánrové hranice, červnová nadílka alb ji v tomto ohledu vydatně podporuje. A nijak nezáleží na tom, že vyjdou ještě na jaře, protože já mám naprosto suverénně Vánoce v létě. Novou desku popové královny Florence and the Machine očekávám již od doby, kdy jsem se prvně přežral její druhotiny „Ceremonials“, takže dobře již třetím rokem. Má očekávání byla letošního roku vyslyšena – a ukázky z „How Big, How Blue, How Beautiful“ zní naprosto kulervoucně. Elektrická kytara, žestě, silné refrény a stále famózní hlas Florence Welch. Víc asi netřeba dodávat, neočekávám jiný výsledek než další úžasné album. Z hranic popu nevybočuje ani další očekávaná deska, byť islandští Of Monsters and Men spíše než na bohaté, vrstevnaté kompozice spoléhají na jednoduché folkové melodie a uhrančivou atmosféru své domoviny, kterou dokážou předat stejně přesvědčivě jako tamní metalové smečky. Na „Beneath the Skin“, soudě dle singlů, odhodili závoj fantastična a věnují se spíše civilním symbolům, avšak pracují s nimi se stejnou citlivostí, s jakou se jim dařilo čarovat atmosféru na „My Head Is an Animal“. Posledním pánem na holení jsou pánové hned dva. Dvojice Vinnie PazStoupe the Enemy of Mankind aka Jedi Mind Tricks pouští do světa osmou řadovku „The Thief and the Fallen“ a vzhledem k tomu, že z jejich tvorby znám především starší placky, jsem náramně zvědavý, kam až se za ty roky od „Visions of Ghandi“ nebo „Legacy of Blood“ stihli dostat.

Zajus

Zajus:

17 let od přelomového „The Shape of Punk to Come“ se na konci června na novém albu představí obnovení Refused, a moje volba nejočekávanějšího alba měsíce tak nemohla být jednodušší. Výše zmíněné album je působivé i po dlouhé době od vydání a soudě dle živelné energie, s jakou se Refused v posledních letech vrátili na pódia, mají stále co říci. Vedle Refused, jedné z nejvýraznější protisystémových skupin konce 20. století, vydá novinku i jedna z nejvýraznějších protisystémových (v tomto případě spíše slovem než činem) skupin začátku století 21. Muse z novinky zatím představili tři skladby, které mě o kvalitě nového materiálu rozhodně nepřesvědčily. I tak si ale „Drones“ poslechnu už jen proto, že na předchozích albech se nakonec vždy pár zajímavých kousků našlo. Jestliže u Refused očekávám kvalitu, v případě Muse doufám jen v krátkodobé pobavení.

Skvrn

Skvrn:

Začátek letošního roku byl až do posledního květnového týdne, kdy vyšla novinka norských Leprous, extrémně plodný. Dødheimsgard, A Forest of Stars, Solefald, Enslaved, Arcturus… jo, bylo to fajn období. Nyní však začínají průměrnější časy. Při letmém pohledu do seznamu červnových nahrávek mě zaujalo snad jen ostřílené jméno God Is an Astronaut. Tihle post-rockoví snílci mi nikdy vyloženě neučarovali, avšak vzhledem k slabší červnové konkurenci novince „Helios | Erebus“ první místo rezervuji. Aby to nevypadalo, že v červnu budu na čerstvou muziku úplně rezignovat, přidávám ještě dva spolky, které jsem si vždy dával tak nějak k sobě – Vallendusk a Vattnet Viskar. Není divu, jména obou atmo blackových kapel začínají na V (Vattnet Viskar v tomto ohledu bodují hned dvojnásobně) a shodně před dvěma roky téhle dvojici vyšly debutové záseky. Pamatuji si, že nešlo o nějaká veledíla, nicméně především v hudbě Vallendusk jsem cítil možný kvalitativní vzestup.

Onotius

Onotius:

V podobném trendu, jaký nastolil květen, pokračuje i červen, ovšem tentokrát je zde pro mě skutečně lákavých jmen ještě o něco méně. I přesto však alespoň dvě alba jmenovat dovedu. Ačkoliv tvorbu irských God Is an Astronaut znám zatím jen zběžně, jsem zvědav, kam se jejich instrumentální pojetí post-rocku za využití elektronických samplů pohne na novém albu nesoucím název „Helios | Erebus“. Ještě o něco větší zvědavost ve mně však vyvolává nová deska doom metalových Shape of Despair, kteří po dlouhých 11 letech vydají novinku „Monotony Fields“. I přesto, že jsem jejich tvorbu svého času sjížděl pravidelně, na dlouhou dobu u mě upadli v zapomnění. A co je lepší motivace k opáčku starých časů než vydání novinky?


Novinky 25-4-15

Abyssal - Antikatastaseis

>>> Extrémně metaloví Britové Abyssal na letošní rok nachystali svou třetí desku. Následovník počinu „Novit enim Dominus qui sunt eius“ z roku 2013 se bude jmenovat „Antikatastaseis“ a vyjde 23. června u Profound Lore Records. První ukázku „I Am the Alpha and the Omega“ najdete na Soundcloudu, obal je napravo a tracklist následuje:

01. I Am the Alpha and the Omega 02. The Cornucopian 03. Veil of Transcendence 04. Telomeric Erosion 05. A Casual Landscape 06. Chrysalis 07. Delere auctorem rerum ut universum infinitum noscas

>>> Francouzští black metalisté Celestia se rozhodli ukončit svou činnost. Už posmrtně vyjde u Apparitia Recordings jejich finální deska s názvem „Apparitia Sumptuous Spectre“ – CD bude k dispozici v červnu, LP v září. Obal zde, tracklist vypadá takto:

01. The Awakening of the Dormant Fiancée 02. Necromelancholic Reveries 03. Wandering Through the Past Memories 04. Perverted, Decadent, Dying Love 05. Spectra 06. Morbid Romance 07. The Fragrance of the Dead Rose 08. The Radiance of the Astral Circle

>>> Norové God Seed, v jejichž čele stojí King ov Hell a Gaahl (oba ex-Gorgoroth), se pustili do natáčení své druhé desky. Na počinu by se mělo objevit devět skladeb.

>>> Speed metaloví veteráni Helloween streamují nový song z chystaného alba „My God-Given Right“, které vychází 29. května. „Lost in America“ poslouchejte na YouTube.

>>> Český kytarista Joe Karafiát (The Plastic People of the Universe, Garage) bude vydávat novou kompilaci, na níž se kromě již známých písniček objeví i tři zcela nové kusy, jejichž produkce se ujal Boris Carloff. Nahrávka bude pokřtěna 5. května v pražském klubu Podnik.

>>> Power metalisté Kamelot vypustili do světa nové video „Insomnia“, jež má propagovat jejich aktuální počin „Haven“ (vyjde 5. května). Klip sledujte na YouTube.

>>> Nový klip mají na kontě taktéž finští folk metalisté Korpiklaani. „Pilli on pajusta tehty“, které se objeví na chystaném albu “Noita” (vyjde 5. května), sledujte opět na YouTube.

>>> Italská formace Luca Turilli’s Rhapsody zveřejnila lyric video k songu „Rosenkreuz (The Rose and the Cross)“ z nového alba „Prometheus, symphonia ignis divinus“ (k mání bude od 19. června). Najdete jej na YouTube.

>>> Royal Thunder vydali na začátku tohoto měsíce svou druhou desku „Crooked Doors“, což nyní připomínají novým videoklip k písni „Time Machine“ – podívat se můžete na YouTube.

>>> Finové Stratovarius ohlásili vydání dalšího řadového alba – novinka se bude jmenovat „Eternal“ a vyjít by měla 14. srpna u firmy earMUSIC.

>>> Britští rockeři The Darkness mají na programu vydání další desky „Last of Our Kind“, která se na pultech obchodů objeví 1. června. Kapela nyní na vydání navnazuje videoklipem „Open Fire“:


Abyssal – Denouement

Abyssal - Denouement
Země: Velká Británie
Žánr: avantgarde death / black metal
Datum vydání: duben 2013
Label: Hellthrasher Productions
Původní vydání: 2.1.2012, selfrelease

Tracklist:
01. The Moss Upon Our Ruins
02. Celestial Dictatorship
03. Deus vult
04. Detritivore
05. When Paradigms Supplant Gods
06. Swansong of a Dying Race

Hodnocení:
H. – 8,5/10
Stick – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Hellthrasher Productions

Abyssal je britská smečka, která si libuje ve vpravdě extrémním death metalu ne úplně přátelského ražení. V letošním roce vyšla nová deska s poněkud krkolomnějším názvem “Novit enim Dominus qui sunt eius”, my se ovšem přesně opačně vůči logickému očekávání dnes podíváme na zoubek nikoliv druhému opusu, nýbrž tomu prvnímu, “Denouement”, který vyšel nejprve vloni jakožto samovydání zaštítěné přímo kapelou a nyní vychází znovu, tentokrát již oficiálně na CD (vinylová verze by podle všeho měla následovat na podzim).

Pojďme se prvně podívat na zoubek tomu, co Abyssal vůbec vyluzují ze svých nástrojů. Image a poněkud tajuplná prezentace (nějaké info členech ani nemusíte zkoušet hledat – není k dispozici) trochu mohou připomínat manýry z black metalového žánru, jak bylo ovšem naznačeno výše, základem je death metal. Nicméně aby to nebylo tak jednoduché, na různých webech jsou Abyssal uvedeni jako skupina produkující death/black/doom. Já osobně bych se tím ovšem tak moc nezaobíral – muzika je především death metal, na jehož základech Abyssal staví, a přestože je na “Denouement” bezesporu nejeden moment, který zajíždí do black metalového hájemství (do doomu sem tam také, ale to spíše minimálně), já bych dával přednost škatulce experimentálního, nebo chcete-li avantgardního death metalu. Vystižnější je to dle mého názoru především z toho důvodu, že z takto definovaného stylu je již na první pohled cítit jistý podtext, že se zde nebude hrát v úplně běžných kolejích, přičemž tomu tak rozhodně je.

V čem je tedy zakopaný pes, který Abyssal činí ne tak úplně obvyklou muzikou? Odpověď je ve své podstatě dosti triviální, přestože její důsledky jsou o poznání složitější – atmosféra. “Denouement” nabízí v první řadě poměrně drsný death metal s hrubým a absolutně nesrozumitelným growlingem, plus samozřejmě sem tam ono zabroušení na pole černého kovu. Tempo není zas tak extrémně zběsilé, spíše takové valivé a Abyssal se pomocí něho snaží vytvořit jakýsi zvukový nátlak, což se poměrně daří. V jistých částech “Denouement” samozřejmě dojde k rychlostnímu vybočení na obě strany, to určitě ano, ale z obecného hlediska mi snad rozumíte. Na první poslech to celé působí velice těžce a hlavně neprostupně, což do jisté míry asi i je, ale poměrně brzy si člověk začne uvědomovat, že i přes onu zvukovou masu je tam vlastně až překvapivě velké množství melodií, s nimiž jde ruku v ruce ta největší devíza Abyssal – již zmiňovaná atmosféra, která je vskutku hutná, silná a působivá. Že to takhle napsané nějak přehnaně avantgardně nebo experimentálně nezní? To je pravda, uznávám, nicméně něco jiného jsou slova na papíře (v nadneseném slova smyslu) a samotný poslech, protože jak to takhle napsané nezní, samotná hudba tak zní přesně naopak. Abyssal na sebe vrší hradby riffů, jimiž se plíživě proplétají chorobné melodie a již zmiňované “zvracení” do mikrofonu, a to vše zespoda žene kupředu neskutečně drtivá práce bicích, která bez milosti zabíjí vše živé v dosahu. Nedá se říct, že by šlo o tak odzbrojující výkon co do technické stránky (ačkoliv i ta je samozřejmě na vysoké úrovni), ale platí o nich to samé jako o celkové atmosféře – ten účinek je zkrátka mnohem silnější, než by se na první pohled mohlo zdát.

Pokud byste chtěli slyšet nějaká jména, ke komu by šla hudba na “Denouement” přirovnat, rozhodně bych z hlubin na povrch vytáhnul jméno mocných australských démonů Portal, jejichž experimentální death staví na podobném pocitu tlaku. Ačkoliv Abyssal v tomto ohledu nejsou možná až takoví mistři jako Portal, jejichž muzika místy zní, jako kdyby vás někdo šukal do ucha, přesto jsou poměrně nemalé paralely mezi oběma skupinami zcela jistě nepřeslechnutelné. Abyssal jsou možná ve výsledku o něco melodičtější, o trochu rozmanitější a na pár chvilek snad i přístupnější (vyloženě melodickou pasáž, jaká se objeví třeba na konci “When Paradigms Supplant Gods”, australští kolegové v portfoliu přece jenom nemají), ale je to tam…

Celé “Denouement” ubíhá ve víceméně jednolitém duchu, jak bylo v obecné rovině nastíněno výše, přesto pokud bych měl volit nějaké vrcholy, asi bych volil dva nejdelší a zároveň dva závěrečné opusy “When Paradigms Supplant Gods” a “Swansong of a Dying Race”, které jsou oba vskutku pekelnou ukázkou toho, co Abyssal dovedou. Důvodem je možná to, že Abyssal v nich mají nejvíce prostoru rozehrát svůj pohnutý death metal do všech koutů svého výraziva, od zběsilých nenávistých vyhlazovaček až po vyloženě melodické pasáže (na poměry alba). Nechtěl bych však nějak snižovat kvalitu předešlých čtyř kousků, jelikož “Denouement” skvěle funguje jako celek, což je dle mého názoru nejdůležitější.

Abyssal

V celkovém součtu se zcela jistě jedná o výtečnou nahrávku, která Abyssal představuje jako obrovský příslib do budoucna, neboť s takto působivým debutem za zády lze mít na další počiny relativně vysoké nároky – jestli jsou Abyssal schopni je splnit se už ovšem můžeme přesvědčit, jelikož – jak již bylo na začátku řečeno – je druhá deska “Novit enim Dominus qui sunt eius” už k mání. Osobně si budu ještě chvíli plně vychutnávat “Denouement” a pak hned navážu pokračováním. Pokud máte v oblibě ne úplně standardní death metal, rozhodně vám mohu doporučit to samé…


Další názory:

Death metal má v současné době (stejně jako mnoho dalších stylů) spoustu podob. Britští Abyssal na svém debutu “Denouement” zkombinovali to nejlepší z death metalu a okořenili to blackovými a doom metalovými dochucovadly a výsledkem je luxusní pochutina nejvyšší kvality. Přestože album není na poslech nikterak jednoduché, obsahuje mnoho nosných nápadů a nenápadných, ale skvělých melodií, které se nenápadně zahryznou při prvním poslechu, aniž by vám to jakkoliv došlo. A když se k desce vrátíte, objevíte další detaily okolo, které dotváří výbornou depresivní mozaiku tónů. Rozmanitost a přitom kompaktnost celku, to je, zdá se, recept na kvalitní a originální album.
Stick