Zámořská stálice satanistického death / black metalu Acheron ohlašuje (už poněkolikáté) svůj rozpad. Kapela má naplánované poslední dva koncerty v červnu a září.
Archiv štítku: Acheron
Acheron – Kult des Hasses
 |
| Země: USA Žánr: death / black metal Datum vydání: 24.2.2014 Label: Listenable Records Tracklist: Hodnocení: 7,5/10
|
Řekne-li se blasfemický death metal, drtivé většině lidí asi okamžitě naskočí jméno floridských řezníků Deicide v čele s ďáblem Bentonem, jenž svůj odpor ke křesťanství kdysi deklaroval vypálením obráceného kříže na čelo, nicméně se zdaleka nejedná o jedinou sebranku, jež je synonymem pro toto označení. Úplně přesně stejně by se tak dali nazvat další zámořští veteráni Acheron, kteří shodou okolností svého času rovněž začínali v Tampě na Floridě, ale nyní sídlí v Columbusu v Ohiu.
Ačkoliv třeba výše zmiňovaní Deicide mají o něco větší věhlas, Acheron také nejsou žádná ořezávátka a svým pekelným death/black metalem plivou pekelnou síru přibližně stejně dlouho jako kolegové z Deicide, tedy od konce 80. let. V novém tisíciletí už ovšem fungovali spíše méně nežli více, snad dvakrát ohlásili rozpad a následně opět comeback. Osobně podobné skončíme-vrátíme se, zase skončíme-zase se vrátíme nemám příliš v oblibě, protože si myslím, že je lepší buď hoblovat bez přestání, nebo se na to vybodnout už definitivně, ale ať jste na tom stejně jako já, nebo je vám konkrétně tohle úplně šumák, nic to nezmění na tom, že Acheron v letošním roce vydali svou novou, celkově osmou dlouhohrající fošnu s názvem “Kult des Hasses”.
Ani pětiletá přestávka (včetně jednoho roku úplné nečinnosti) od posledního záseku “The Final Conflict: Last Days of God” z roku 2009 však nic nezměnila na filozofii Acheron. Vincent Crowley, hlavní postava kapely, sice svou pozici reverenda v Church of Satan (Církev Satanova) opustil již před nějakými 15 lety, svých názorů se ovšem evidentně nezbavil, protože jak už lze vypozorovat jen z obálky “Kult des Hasses” a názvů songů, i v roce 2014 jsou Acheron textově pořád na svém.
Stejně tak se žádné velké překvapení nekoná ani v hudební rovině. Jak se říká – starého psa novým kouskům nenaučíš a tady to platí do puntíku, jelikož Acheron se jednoduše řečeno stále drží svého (čertova) kopyta. Opětovně se tedy jedná o death metal v povětšinou středním tempu a s lehkými, nicméně pořád znatelnými závany black metalu… popravdě řečeno se mi zdá, že na “Kult des Hasses” je ten black metal o trochu znatelnější a vystrkuje své růžky častěji než na minulém “The Final Conflict: Last Days of God”, ale možná je to jenom pocit a ať tak či onak, pořád je to záležitost spíše kosmetická.
Každopádně, pro ty z vás, kteří se s muzikou téhle kultovní sebranky ještě doposud nesetkali, se asi sluší dodat, že i v roce 2014 Acheron ve své tvorbě stále drhnou starou školu. Tím pádem je asi zřejmé, že tohle nebude kapela pro ty posluchače, kteří si pod death metalem představí nějaké moderní sekačky (ne ty na trávu), právě naopak, jedná se o staromilskou hudbu pro staromilce. Je pravda, že “Kult des Hasses” není žádná garážovka, ani se nejedná o vysloveně zpátečnickou desku, jež by zamrzla v čase někde před čtvrt stoletím, Acheron zase nezní jako kopírka sama sebe ze začátku 90. let, nicméně je na tom albu pořád cítit ta špína, úcta ke kořenům a upřednostňování starých pořádků, akorát to na “Kult des Hasses” dělají takovým způsobem, že i přes výše řečené znějí současně a ne vyčpěle. Což je dle mého názoru super, toho si upřímně opravdu cením.
Hned na úvod alba Acheron vypálí osmiminutový vál “Daemonum lux”, jenže to hned zkraje šlape tak parádně, že mi upřímně ani nepřijde, že by to byl tak dlouhý kus, vlastně jsem si to uvědomil až při pohledu na tracklist s časy. Osobně se mi dále hodně líbí trochu death metalovější kus “Satan Holds Dominion”, výtečná je rovněž “Jesus Wept (Again and Again)” nebo “Asphyxiation (Hands of God)”. Taková “Whores and Harlots” svým přerušovaným riffem nápadně připomíná pecku “I Am Heathen” z předchozího alba, ale ve finále to vlastně moc nevadí.
Sice padlo jen pár názvů, ale nutno dodat, že tím nechci nijak snižovat kvalitu ostatních songů, protože Acheron si drží konstantní laťku po celou hrací dobu “Kult des Hasses”. Jednoduše je na tom poznat, že to jsou staré páky, které už ten death/black metal mají pořádně v ruce, a umí to parádně složit i zahrát, aby to bylo setsakra dobré. Ta deska má skoro hodinu, a i když se točí téměř po celou dobu plus mínus podle jednoho mustru, vůbec mě nenudí, právě naopak – to album od začátku do konce jede bez sebemenšího zaváhání.
Uznávám, rozhodně je pravda, že staré fošny z 90. let, především pak opus “Anti-God, Anti-Christ” s hymnami jako “Baptism for Devlyn Alexandra” nebo “Blessed by Damnation”, budu mít asi pořád radši, protože minimálně tahle deska z roku 1996 je pro mě nepředstavitelný kult s excelentní atmosférou, jež naprosto bezchybně funguje i po bezmála 20 letech (nehledě na fakt, že to bylo jedno z prvních extrémně metalových alb, která jsem slyšel, takže i proto jej mám tak rád). I tak mě ovšem “Kult des Hasses” opravdu hodně potěšilo, líbí se mi a bezezbytku potvrzuje, že existence Acheron má i v roce 2014 pořád smysl. Upřímně, Acheron vždycky patřili k mým oblíbeným kapelám, ale “Kult des Hasses” dokazuje, že je to rozhodně zasloužené…
Acheron – The Final Conflict: Last Days of God
 |
| Země: USA Žánr: death / black metal Datum vydání: 30.4.2009 Label: Displeased Records Hodnocení: 7/10 Zbytek redakce hodnotí: Průměrné hodnocení: 7,25/10
|
Když jsem asi tak před rokem zaslechl první zvěsti o novém albu amerických satanášů Acheron, docela mě to překvapilo. Až do té doby jsem byl totiž přesvědčen, že minulý zásek “Rebirth: Metamorphosing into Godhood” z roku 2003 je závěrečnou kapitolou v historii kapely. Jak vidno, hlavní rouhač Vincent Crowley nakonec změnil názor a rozhodl se svoji smečku obnovit.
Acheron vždy znamenali death metal s lehkou příměsí blacku. A právě vkusná kombinace těchto dvou stylů také činila jejich hudbu opravdu zajímavou. Hned po prvním poslechu novinky “The Final Conflict: Last Days of God” je ale jasné, že skupina na black metal téměř rezignovala. Acheron v roce 2009 jsou převážně death. Je to chyba? Jak pro koho, mě osobně to jako zarytého black metalového maniaka překvapilo nemile, i tak jsem se ale snažil k albu přistupovat nezaujatě. Vždyť i death metal je dobrá muzika.
Co zůstává při starém, je střední tempo, které na celém albu převažuje. To Acheron vždycky slušelo nejvíc a i na “The Final Conflict: Last Days of God” mají ty pomalejší kousky největší koule. Ve vyšších rychlostech to trošku skřípe, ale jak se zpomalí, stojí to za to. Pochválit se musí také sóla, protože právě tyhle kytarové exhibice tvoří jedny z nejsilnějších momentů jednotlivých songů. A to říkám jako někdo, kdo sólíčka moc nemusí. Na druhou stranu se musí body strhat nazvučení bicích. Hlavně kopáky nejsou skoro slyšet, takže si milovníci sypaček moc neužijí.
Nezměnila se ani témata textů. Stačí se jen podívat na název alba a názvy písniček a budete mít hned jasno, o co tady kráčí – pohrdání a odpor ke všemu, co jen trochu zavání náboženstvím… ne nadarmo býval Vincent Crowley svého času jedním z nejvyšších představitelů Církve Satanovy. Pro lepší představu doporučuji shlédnout oficiální stránky kapely, plné obrázků hořících kostelů a přeškrtaných náboženských symbolů. Docela romantické (smích).
Sečteno a podtrženo, “The Final Conflict: Last Days of God” je deska v pohodě. Přes mírné počáteční zklamání má album své kvality. Nejlepší dílo Acheron – “Anti-God, Anti-Christ” – zůstává nepřekonáno, přesto se jedná o solidní hudbu.