V březnu se rýsuje hned několik akcí, na něž bych se rád vypravil, ale i navzdory jejich zajímavosti mám u většiny z nich aktuálně jen otazníky, pročež si je zatím nechám pro sebe a udělám reklamu pouze jedné „bezotazníkové“.
A koho že se jedná? Těmi vyvolenými jsou maďarští The Moon and the Spirit, kteří se do Prahy vrátí hned zkraje měsíce a rovnou s novým albem „Metanoia“ (to však vychází až dva týdny po pražském koncertě). Nebude to jejich první návštěva v naší zemi, ale já jsem u těch předchozích nebyl. Tím větší je ovšem důvod tentokrát nevynechat a přijít zjistit, jestli jim ta jejich folková magie funguje stejně nádherně i v živém podání. A co vám budu povídat, samozřejmě věřím, že fungovat bude, jinak bych tam vůbec nelezl, to dá rozum. Určitě se ale těším, až (žádné jestli – až!) se to potvrdí.
Skvrn:
Koncertní jaro se nezadržitelně blíží a je na co se těšit, bude to velkolepé, včetně otevírajícího března. Brány nové roční epochy otevře tradiční Žižkovská noc respektive trojice nocí v jedné milé pražské čtvrti od čtvrtka do soboty. V kolik a kde přesně zatím nevíme, s otázkou kdo už to je snazší, máme z čeho vybírat. Třeba já jsem po bezvadných zkušenostech s Thaw a Dopelord nadšený z další polské delegace – přijede špička alternativního sludge Obscure Sphinx, post-black naděje Entropia nebo Zamilska, nedávno se zjevivší osobnost industriálního techna. A naše luhy, háje, kapely? Třeba poetické Květy, třeba neméně poetická Esazlesa, třeba intenzivní Please the Trees. Třeba, třeba, třeba, je toho moc, nechci vidět to lítání, krytí a vlny bolestí, že tohle a tamto neuvidím. A to ještě nepadla řeč na literární sekci, možná se nakonec sejdeme na Krchovském či Topolovi. Bude to nabité, program mocný diktátor. Já se prozatím budu s dovolením těšit.
Onotius:
Oproti únorové koncertní salvě je březnová nabídka o něco mírnější, tudíž peněženka si odpočine a já budu zároveň ušetřen velkých dilemat, jaká jsem si užil před měsícem. Jeden koncertní večer značně vyčnívá – a tím je třetí dějství Hellenic Darkness, akce zacílené na blackmetalové kapely řecké provenience a jejich český support. Ať už mluvím o okultních Acherontas, psychedelických Hail Spirit Noir či z večera asi nejznámějších Rotting Christ, všechno jsou to formace, které naživo mají potenciál nabídnout ohromný zážitek. A pokud jde o tuzemský doprovod, o nějž se postarají Mallephyr po boku Self-Hatred, myslím, že zde též nebude prostor pro nudu. Připočteme-li k tomu, že vstupné dělá v předprodeji pouhé tři stovky, není jednoduše nad čím váhat. Povinnost!
Řečtí Acherontas již dokončili práce na své další studiové desce, jež naváže na počin „Ma-IoN (Formulas of Reptilian Unification)“ (2015). Novinka vyjde skrze World Terror Committee, další detaily budou brzy následovat.
Předmluva H.: Na třetím ročníku Prague Death Mass jsme měli jen jednoho redaktora – Metacyclosynchrotrona. Ten se však bohužel nemohl zúčastnit prvního dne a na festival dorazil až na pátek a sobotu. Abychom přinesli povídání o celé akci, domluvili jsme se s kolegou Darkangelem (Ignis Aeternvs, ex-Mortem zine) na hostování. Právě on nám půjčil první den ze svého vlastního reportu. Pokud by vás zajímal jeho pohled i na další dny, najdete jej na jeho současném blogzinovém působišti. Zbytek festivalu přímo na našich stránkách již pokryje Metacyclosynchrotron – pátek a sobota z jeho pohledu vyjdou v nejbližších dnech.
Bylo, nebylo… drahných pár let zpátky vznikla kapela Cult of Fire a na scéně se objevil fenomén zjevu černé hvězdy „zářící“ mnohem více než konkurence. Od začátku bylo jasné, že tu máme něco velmi výjimečného, a to v celosvětovém měřítku, což kapela potvrzuje svými nahrávkami až do současnosti, i řadou vystoupení na zahraničních festivalech. Snaha vytvořit vlastní styl založený na severské inspiraci pak vykrystalizovala do myšlenky pozvat si své oblíbence ze severu Evropy a spáchat s nimi arcizlo v podobě koncertu pro několik vyvolených, tehdy v pražském klubu HooDoo, a tady se za výrazného přispění kapel One Tail, One Head a hypnotiků Mare zrodila doslova legenda – festival Prague Death Mass.
Sklony k překračování hranic byly vlastní nejen Cult of Fire, ale především jejich bubeníkovi Tomáši Cornovi, který se zhlédl v záležitostech ne nepodobných Nidrosian Black Mass, Arosian Black Mass a možná i dalším. Úsilím, pílí, možností splnění si vlastního snu a především vůlí pak dokázal pan Tom Corn navázat v roce 2013 festivalem Prague Death Mass II, s velkou parádou dvoudenním, kterýžto již představoval status kultu. Prozatímním vrcholem všeho měl být letošní třetí ročník celé akce, po třech letech a tentokrát třídenní. Lahůdka pro numerology. Něco nevídaného, neslýchaného a něco v takovém rozsahu, který zřejmě nemůže a nebude mít v české metropoli obdoby. A Praha, to byla od počátku ta nejlepší volba na světě. Těžko byste v Evropě hledali místo s tak bohatou historií, s tak magickým a alchymistickým kořenem a v neposlední řadě město tolikrát skrápěné krví.
Měl jsem v plánu stihnout začátek prvního vystoupení, jenomže na adrese mého dočasného azylu mi nebyli ochotni vydat klíče dřív jak ve čtyři hodiny odpoledne, takže, jak už se poslední dobou stává mým „dobrým“ zvykem, bylo jasné, že naberu lehké zpoždění. Nepříjemnost z pohledu nejen hudebního, ale především proto, že jsem si chtěl otestovat prostředí. Samozřejmě ne hudební klub Futurum jako takový, věděl jsem, do čeho jdu, ale spíš to, kdo a jak do v tuto chvíli kaple zla zapadl. Kolik čerchmantů a čerchmantek už je na místě a zda náhodou není Futurum přece jen stánkem příliš malým. Je malý!
Na místo jsem dorazil přibližně v půlce vystoupení ďáblů z Ruska Ulvdalir a dost nemile mě překvapilo, že se v prostoru pod pódiem už nyní mačká na 300 nájezdníků z celé Evropy. Ale pravda, lístky byly vyprodány za tři dny, tak jaképak překvapení. K Ulvdalir jsem se dostal náhodou, když mi byly doručeny jejich první dvě nahrávky na recenze, a tak jsem se na vystoupení těšil nejen proto, že kapela v začátcích produkovala celkem solidní muziku, ale i proto, abych se přesvědčil o tom, kam ten svůj pohřební kočár Rusové dotáhli. A popravdě řečeno, hudebně se ještě radikalizovali, což ovšem na škodu v jejich snažení není. Doslova tloukli do postávajícího davu jeden blackmetalový klín za druhým a Vinterheart řval jak o život. Střídání ruštiny s angličtinou udržovalo mou pozornost, a tak jsem si jejich set celkem užil. Výtečné bylo zjištění, že se zvukem to nebude úplně zlé a jediné negativum spatřuji ve vazbách, jež Ulvdalir používali jako přechody mezi jednotlivými kompozicemi. Ano, tahle „ear torture“ mě doslova srala, ale jinak se vyznavači ingrijské blackmetalové smrti prezentovali solidním výkonem.
Oproti původnímu plánu nedorazila Lamia Vox, což mě vůbec netankovalo. Zajímavé je ale, jak se o takové věci člověk dozví, když mu to nikdo neřekne. Ta největší podivnost, když pominu hudbu, bylo řízení Prague Death Mass III přes event na Facebooku. Vždyť dnes mají všichni čerchmanti smartfoun a účet na Facebooku. Před několika lety jsme tím všichni pohrdali! Vlastně mi to nevadilo, jen jsem moc nechápal, proč program někdo nevytiskl a nedal návštěvníkům při vstupu, náklady minimální a práce za nehet. Nakonec jsem to vyřešil tak, že jsem ho „vystřihl“ a nastavil jako pozadí svého chytrého telefonu, abych nemusel neustále otevírat event. Zmínka o Lamia Vox by přišla pravděpodobně až v průběhu druhého dne. Zde je podstatné to, že její místo převzali ukrajinští Raventale a jejich místo tak zůstalo prázdné. Vznikla tak dlouhá pauza, která pro mě znamenala, že si dám o „pivo“ víc, užiju si čerstvého vzduchu venku a prohlédnu nadstandardně vybavená distra, kolem nichž se neustále tvořila obrovská masa černých těl. Prakticky nebylo možné se prosadit ku prohlídce či nákupu něčeho zajímavého. No, nechám to na potom. Měl jsem štěstí, že jsem ve „Futuroom 2“ potkal Beherita a tak jsme mohli pokecat o životě a taky probrat dozvuky jeho letošního Eternal Hate Festu. Byl jsem za to rád, hlavně u vědomí toho, že jen 4 % platících byli Češi. Tak si říkám, proč ne tři, to by krásně zapadalo do ponuré numerologie letošního ročníku, ale zřejmě by to byla čtvrtá trojka, která by narušila velkou arkánu.
Přesně v 19:05 se otevřela opona, kterou považuji za významně skvostný nápad, ač netuším, jestli to nebyla spíš nutnost při přezbrojování jednotlivých armád. Zpoza ní doslova vyskočili Islanďané Misþyrming. Co do počtu alb zřejmě nejchudší účastník festivalu, ale potenciál tohoto zvěrstva je tak obrovský, že právě debutem „Söngvar elds og óreiðu“ si dokázali omotat kolem prstu celou evropskou blackmetalovou elitu. A kolem prstu si kapela lehce omotala i návštěvníky PDM III. Islanďané ukázali, že nejen ostré kytarové riffy ale i melodie mohou být součástí black metalu. Set, naservírovaný ostře a nekompromisně, měl všechno, co dobré vystoupení má mít. Energii, atmosféru a především šlo o skvělou pódiovou show, která ani na moment nekolidovala s uvěřitelností. Ty krvavé košile fungovaly spíš jako katalyzátor černěkovového umění. Byl bych velmi spokojený až na to, že se mi především v úvodu vystoupení nástroje zvukově slévaly v ohromnou a devastující zvukovou kouli. Trochu škoda.
Zřejmě nejočekávanější záležitostí dne byli českoslovenští 20:11, demaskovaná inkarnace esence Cult of Fire. Dlouho dopředu byl znám i setlist. Takže to, co se odehrálo během poměrně krátkého časového úseku, byli tři maníci doplnění o pravý originál, páně Silenthella za tympánem, snažící se o prezentaci něčeho, co někde v hloubce minulosti spustilo snovou kariéru, prvního v podstatě dema „20:11“. Nejenže skladby byly k nepoznání, ale zvukař si pravděpodobně vybral nejslabší chvilku svého působení v klubu Futurum. Zazněl tón velmi podivný a já díky své pozici dostal takovou ránu do levého ušního bubínku, že jsem se musel přesvědčit, jestli mi z něj nechčije krev. Jen pískání… Naštěstí! Ale i tak mi to znemožnilo si tuhle záležitost vychutnat dokonale a během coveru „Černá svatozář“ legendy Master’s Hammer a s legendou z Master’s Hammer, jsem se vzdaloval směrem od pódia, až jsem se vzdálil mimo klub. To se otevřelo skutečné peklo, a pokud to byl účel a mělo to tak být, tak všechna čest. Jenže se obávám, že tomu tak nebylo. Popravdě ale, kde nic není, ani kmotřička Smrt s kosou nepochodí.
Co fungovalo na výbornou a bylo do detailu promyšlené, toť dramaturgie festivalu, které skládám úklonu co nejnižší, až má palice zapadá do podzemí. Ta mi totiž přihrála mně úplně neznámou formaci z New Yorku Occultation. Možná se mezi přisluhovači ďábla ve všech koutech Futura vedly dalekosáhlé diskuse o tom, jak moc se sem něco podobného hodí, ale i doom je svým způsobem hudbou temnou dostatečně, aby měl místo na akci, která má v názvu slovo Death. Šel jsem až k pódiu a kupodivu tam vydržel celý set. Occultation patřili k největším překvapením večera a možná celého festivalu. Jejich styl je totiž hodně pestrý a mě vskutku okouzlilo, s jakou lehkostí přecházejí z doomových ponurostí do afektovaného a zatraceně rychlého core. Slyšíte správně, ač se to zdá neslučitelné, naživo to fungovalo náramně. A stačily k tomu tři obyčejné věci, charisma V. B., jež neseděla jen za bicí soupravou a zpívala s opravdovým zápalem, cit pro melodie a vytříbenost kytaristy E. M. a hlavně tvrzení muziky basačkou A. L. Zvláště na tu byla radost pohledět. A samozřejmě, nešlo by to bez kláves a nějakých těch samplů. Pokud mě něco mělo naladit na chvíle následující, měli to být Amíci Occultation. I to pískání v levém uchu ustoupilo.
Pro mě největší hvězdou, na niž, zdálo se, nikdo nepřišel, byli Helheim. Jejich desky se válely v distru, snad protože se jich všichni štítili a dost možná protože debut Whoredom Rife šel úplně na dračku. Zpátky ale k vystoupení norské legendy. Helheim jako jediná kapela celého PDM III použili k zvýraznění své už tak dost osobité hudby vizuální složky v podobě obřího plátna, na kterém v momentě, kdy ďáblovi pohůnci roztáhli oponu, svítil motiv aktuální desky „raunijaR“, a já pohlédl pod něj a utrpěl malý šok. V’gandr a spol. zapomněli kroužkové zbroje v Norsku a na pódiu se objevili v civilu. Nemožné, nepřijatelné, hnus velebnosti. Pánové začali hrát a pokud se nepletu, kalibr zvolili nejtěžší možný – „Jernskogen“, a ouha hned v první skladbě udělali pánové strašnou chybu a totálně se rozjeli každý jiným směrem. Viděl jsem je už dvakrát a takové faux-pas se jim nikdy nestalo. Chci pryč! A hned! A nakonec to neudělám, protože profíci se nezapřou a po chvilce se rovnají do normálu a moje hlava s rozpuštěnými vlasy létá podezřele ze strany na stranu. Během druhé skladby už zapojuji i trup a zdá se, že zítra budu mít opravdu problém vstát. Odteď je to profesionální jízda, na kterou jsem se těšil. Hraje se z aktuální desky a navazuje právě „raunijaR“. To už jsem bez sebe a ze všech pórů mi crčí pot, aby mi vzápětí naskočila husí kůže. To když se jen tak náhodou na velikém plátně objevil motiv přebalu bathoryovského alba „Hammerheart“ a rozjíždí se tóny „Home of Once Brave“. O inklinaci k odkazu mistra Quorthona poměrně často v souvislosti s Helheim přemítám, no že uslyším něco, co se vlastně dnes už slyšet nedá, to mi hlava nebrala. Neudržel jsem se a celou skladbu odeřval s V’gandrem. Zítra budu mít problém mluvit. A bylo vymalováno, já byl Helheim a Helheim byli moji. Kroužková zbroj – zapomenuto! Pokažená „Jernskogen“, to se nestalo. Stržen atmosférou jsem odeřval i závěrečnou „Dualitet og ulver“, která byla přece jen o něco slabší, protože jí chyběl Hoest. Jenže celkově, totální katarze. Vzkaz pro Helheim: Kdykoliv přijedete, budu tam!
Jdu to rozdýchat ven a cestou zpět se stavuji v distru, kde už se dá kupodivu normálně pohybovat a dostávám svému předsevzetí, že co mám v digitálním formátu a oslovuje mě to, chci na vinylu, bez velkých cavyků vytahuju litr a beru jak „raunijaR“, tak „Av norrøn ætt“. A nesvatá mnou velebená dramaturgie festivalu opět zapracovala více než skvěle. Zase příležitost si odpočinout. Jestli jsem na něco přišel, tak první den to byli Helheim, Ulvdalir a Shibalba. Právě posledně jmenovaná kapela mi měla přinést aktivní odpočinek před pódiem. Obdivuji Acherontas a i tenhle jeho levoboček mi nezní zle, především splitko „Pylöns of Adversary“ je skvělé. Naživo to ale byla naprosto prázdná padesátiminutovka, tedy ne prázdná, ale plná nudy. Monotónnost hudby ještě umocňovalo odporně fialové nasvícení pódia. Hustá fialová mlha a minimálně pohybu po jevišti. Chvílemi to připomínalo pověstné živé obrazy Járy Cimrmana, na kterých měl ale minimalismus smysl, o čemž se v případě Shibalby dalo úspěšně pochybovat, a tak se můj odpočinek po dvou skladbách, jestli se to tak dá nazvat, změnil v pasivní a odtáhl jsem do ústraní, konzumovat nikotin.
Následující Slidhr byli o něčem úplně jiném. Na černém podnose naservírovaný black metal, který si nebral absolutně žádné servítky. Dvojice doplněná o dva další členy rvala do lidí nekompromisní černý materiál a tu a tam vyletěla i nějaká ta kosa smrtícího kovu. Žel moje nasazení na Helheim, úmorné vedro a únava si vybraly svou daň, a ač nerad po čtvrté skladbě a posledním pivu jsem se pro dnešek s Futurem rozloučil a odebral se na kutě, protože v pátek mě čekal poměrně náročný program už od rána a to klapnout muselo. Usínal jsem v momentě, kdy na telefonu svítil magický čas 3:00.
H.: Asi to bylo prokletí festivalu, ale úvodní koncerty obou dnů byly fakt hodně špatné. Jenže zatímco u Adultery to člověk nečekal a šlo o zklamání, v případě sobotních Degoryen to nic moc překvapivého nebylo. Na tuhle kapelu jsem narazil už před několika lety, ještě než se po vydání svého prvního dema stihla rozpadnout, a už tehdy byla ultimátně blbá… ani pár let přestávky však na soudnosti evidentně nic moc nepřidalo, takže se stále jedná o extrémně odpudivou záležitost. Hluboce podprůměrná hudba, hektolitry klišé, směšný vzhled a trocha té trapnosti – toť charakteristika Degoryen obecně, i tohoto konkrétního koncertu. Sorry, ale při vší úctě a i s přivřenýma očima to je prostě kravina na entou. Nabízí se otázka, zdali by se skupina podobných (ne)kvalit vůbec dostala na soupisku festivalu jako Hell Fast Attack, kdyby nebylo příbuzenského vztahu s jedním z pořadatelů. Skoro bych si i dovolil říct, že ne…
H.:Aeon Winds, jediný zástupce Slovenska na letošním Hell Fast Attacku, tak měli svojí pozici značně ulehčenou, protože si neumím představit, jaký brutální fail by na tom pódiu museli předvést, aby po Degoryen nespravili náladu. Fail se naštěstí nekonal, takže vystoupení ubíhalo v sympaticky svižném duchu, takže to nenudilo, avšak na druhou stranu, i když se slovenská pětice poměrně snažila, zázračný koncert, jaký by si člověk pamatoval do konce života, to také nebyl. Ačkoliv je zase pravda, že ve tři odpoledne se nějaká hutná atmosféra přece jen netvoří úplně nejlépe.
Ježura: Vzhledem k tomu, že jeden z mých taháků odehrál předešlého dne a další odpadnul, na sobotním programu mi už zbývalo jediné jméno, které jsem chtěl opravdu vidět, a pár takových, na které jsem byl relativně zvědavý. A protože už mě před časem opustila potřeba zhlédnout co největší procento soupisky, rozhodně jsem to neměl v úmyslu moc hrotit. Zvěsti o tom, že jsou Degoryen opravdu špatní, mě ale přeci jen donutily jít se kouknout, co je na tom pravdy – a věřte nebo ne, ono to opravdu špatné bylo. Sice to zdaleka nebyl ten největší průser, s jakým jsem kdy přišel do styku, ale jen co uplynula nějaká čtvrthodina, kterou mi zabralo důkladné podložení tohoto názoru, už jsem pádil pryč. Raději knihu… To slovenští Aeon Winds na tom byli úplně opačně – žádný velký zázrak, ale příjemně poslouchatelné a svěží už tohle vystoupení bylo v každém ohledu. Když k tomu připočtu sympatickou absenci jakýchkoli zbytečných póz, vychází mi z toho naprosto pohodový koncert, díky němuž se Aeon Winds do mého povědomí zapsali v jednoznačně pozitivním duchu.
H.: Něco podobného jako o Aeon Winds (anebo třeba i jako o Saltus předchozího dne) by šlo říct rovněž o Empty, kteří na Hell Fast Attack přijeli na návštěvu ze Španělska. Zrovna na ně jsem byl relativně zvědavý, ale opětovně šlo jen o takový neurážející standard – ani ne tak hudebně, jako spíš po stránce výkonu. Inu, denní světlo prostě vrstvám paintu (navíc poměrně dost průměrného… diplomaticky řečeno) prostě nesvědčí a nic moc na tom nezmění ani přítomnost několika oprátek na pódiu. Abych však nepůsobil zbytečně negativně a Empty nehanil víc, než si zaslouží, tak musím říct, že jsem neměl žádný velký problém vydržet pod pódiem celý set, přestože z alba je tahle formace zábavnější.
H.: Hodně zajímavé jméno se představilo hned vzápětí – jedná se totiž o osobní projekt světoběžnického bubeníka Gionata Potentiho, jehož portfolio čítá úctyhodnou řádku formací. Na koncertě se stará pouze o vokál (ačkoliv bicí si ten den vyzkoušel ne Hell Fast Attacku také – večer totiž střihl ještě jeden set s Acherontas), avšak kolem sebe má další zajímavé muzikanty (členové kapel jako Kult, Frostmoon Eclipse, Borgne, Enoid nebo Kawir). Musím říct, že z desek mě zrovna Deathrow na zadek nikdy moc neusadil(i), ale živě tomu bylo přesně naopak, protože šlo vcelku suverénně o doposud nejlepší výkon dne. Ten recept na dobrý koncert byl v tomto případě vlastně docela jednoduchý – Deathrow prostě měli vážně ukázkový tah na bránu, díky čemuž jejich vystoupení utíkalo kupředu jak zběsilé. Show táhl především sám Potenti, jenž řádil jako černá ruka, lil do sebe alkohol, parádně řval a obecně si hraní se svým vlastním projektem viditelně užíval, což se samozřejmě podepsalo i na samotném výsledku. Tak či onak, tohle bylo fakt super.
H.: Letos se na Hell Fast Attacku představil docela slušný počet ukrajinských formací a tou poslední z nich, jež se autokempu zahrála, byli Ulvegr. Hádám sice, že spoustě lidem se jejich vystoupení nejspíš líbilo, avšak pro mě osobně to byl další z těch koncertů, které byly sice v pohodě a proti nimž vlastně nemůžu říct nic konkrétního špatného, ale prostě to nebyla žádná velká bomba, a i když se člověk na místě poměrně baví, už pár dnů poté toho v hlavě z onoho vystoupení moc nemá. Ukrajincům ozdobeným hřeby a tričky oldschool black metalových kapel (Bathory a Darkthrone, pamatuji-li si správně) to sice šlapalo poměrně slušně, ale ve finále na mě (ne)udělali přibližně stejný dojem jako třeba Empty nebo Saltus.
Ježura: Dvojice Empty a Deathrow patří mezi ty kapely, které jsem sice viděl, ale když bych měl o jejich výkonech povědět něco konkrétního, už to bude horší. Pokud si dobře vzpomínám, Empty neurazili ani nenadchli a Deathrow mi přišli hodně solidní, ale víc ze mě nedostanete ani páčidlem, je mi líto. A ne úplně nepodobné to bude i v případě Ulvegr, ovšem s tím rozdílem, že (zřejmě díky zanedbatelnému obsahu krve v alkoholu) mě tahle ukrajinská parta zatraceně chytila a na jejich řízný black s pohanským nádechem jsem spálil hromadu kalorií a krčnímu svalstvu dal takovou čočku, jako dlouho ne. Pokud by mi chtěl někdo tvrdit, že Ulvegr nebyli tak dobří, jak se tu snažím naznačit, asi bych se nebyl schopen hádat, ale faktem zůstává, že z mé pohledu šlo o super koncert.
H.: Abych řekl pravdu, litevští Obtest jsou mi absolutně volní, takže jsem neměl sebemenší výčitky svědomí, když jsem se na ně prachsprostě vydlábnul, ale na následující řecké okultisty Acherontas už jsem byl samozřejmě zpátky, protože ti mě naopak zajímali opravdu hodně. Naše poslední setkání na Prague Death Mass, kde byli Řekové kompletně zahaleni v kutnách mezi oltáři plnými svícnů a lebek a z proudů mlhy vystupovaly jen jejich siluety, bylo ještě o něco působivější než to aktuální u Brna, ale i tak mělo představení Acherontas velkou sílu a hutnou atmosféru, čili vlastně to hlavní, co si jen lze od kapely podobného zaměření přát. Tomu nijak nebránil ani tentokrát mírně civilnější vzhled muzikantů (pouze roušky přes tváře) a dokonce ani technické obtíže v jednom momentě, kdy kapela musela přerušit skladbu. I přes tyto mušky však Acherontas měli charisma, já osobně jsem byl velmi spokojen a neváhal bych Řeky zařadit mezi tři nejlepší skupiny Hell Fast Attacku.
Ježura: Na litevské Obtest jsem byl stejně jako na řadu dalších tak nějak zdravě zvědavý, jenže zrovna v tomhle případě to úplně neklaplo – jak jinak než že opět z mojí strany. Když na téma Obtest zapátrám v paměti, najdu tam jen neurčitý dojem, že to bylo celkem sympatické, ale jinak jen velkou díru. Ovšem Acherontas, to byla jiná káva. Okultní Řekové sice možná působili civilně, ale i bez kápí předvedli naprosto strhující výkon, kterým si mě naprosto získali. Nulový kontakt s publikem, jen roušky přes ústa a intenzivní, soustředěně odehraná okultní black metalová mše, která měla neskutečnou sílu. Sebralo mě to tak, že mi muselo být připomínáno, že si Acherontas vyžrali technické problémy… Co víc dodat, tohle bylo prostě fenomenální. Acherontas překonali i výtečné Nokturnal Mortum, a jen co jsem se trochu vzpamatoval, hned jsem běžel vykoupit jejich merch. Spolu s březnovými Archive můj suverénně nejlepší letošní koncertní zážitek a to je zatraceně velká pochvala.
H.: Sice je to asi klišé mluvit o tom nejlepším na konec nebo o třešničce na dortu, ale pro mě ten úplně nejvyšší vrchol celého festivalu skutečně přišel až s jeho závěrečným vystoupením. Set Darkened Nocturn Slaughtercult byl totiž čistokrevné a nefalšované peklo se vším všudy a budeme-li se bavit čistě o agresivním black metalu, pak tohle byla jedna z těch nejlepších věcí, jaké jsem snad kdy viděl. Německý kvartet předváděl ve stínu velkého obráceného kříže na pódiu žánrovou extratřídu a mě to bavilo takovým způsobem, že jsem skoro nebyl schopen odtrhnout od skupiny oči. Hlavní díl pozornosti na sebe samozřejmě strhávala zpěvačka a kytaristka Onielar… ta ženská je vážně démon a v zahalená v bílém, zlitá od krve (kterou taktéž s oblibou plivala do publika), s extrémně dlouhými vlasy a nelidským jekotem hnala Hell Fast Attack do nejlepšího možného finiše. Pokud bych měl zvolit jen jednu úplně nejlepší kapelu celé akce, má volba by padla právě na Darkened Nocturn Slaughtercult.
Ježura: V okamžiku, kdy skončili Acherontas pro mě klidně mohl skončit i celý festival. Jenže mi to nakonec přeci jen nedalo a na Darkened Nocturn Slaughtercult jsem se přišel ze slušnosti kouknout – a i když Acherontas překonáni nebyli, musím uznat, že tohle německé zlo mělo sakra koule. Tedy koule… Když si odmyslím samotnou muziku, která byla hodně dobrá, suverénně největší dojem na mě udělala zpěvačka/kytaristka Onielar, která ve svých bělostných šatech a krví od úst až někam ke kolenům vypadala bez nadsázky démonicky, a když k tomu ještě přidala neskutečně řezavý vokál, tenhle dojem ještě zesílil. Nicméně i když byli Darkened Nocturn Slaughtercult vážně dobří, nakonec jsem je zaříznul ještě před koncem a šel spát. Je sice pravda, že z toho spánku nakonec moc nezbylo, ale to už je jiný příběh…
Zhodnocení:
H.: Když se to rozpočítá na dobré vs. špatné, tak Hell Fast Attack vlastně zas tolik excelentních koncertů nenabídl. Představilo se celkem 15 skupin (vypadnuvší Darkestrah samozřejmě nepočítám), z nichž skutečně skvělá byla přesně pětina, jmenovitě (a klidně i v tomto pořadí, chcete-li) Darkened Nocturn Slaughtercult, Nokturnal Mortum, Acherontas. Kvůli této trojici účast rozhodně nebyla zbytečná.
H.: Další čtyři kvalitní vystoupení pak předvedli v první řadě Inferno a Arkona, byť zrovna Inferno už člověk viděl nesčetněkrát a Arkona je taktéž v poslední době velice častým hostem na českých pódiích. Ve druhé řadě pak bavili ještě Deathrow, kteří by možná zasloužili i nálepku překvapení festivalu, jelikož až takovou jízdu jsem od nich vážně nečekal, a Panychida – a i když o ní platí to samé co o Infernu, tedy že ji snad asi všichni viděli již stokrát, byla zábavnější než velká část ostatních vystupujících, které jsem viděl poprvé.
H.: Pak tu bylo dalších několik setů, které mě nijak neurazily, avšak ani nenadchly, což je případ Saltus, Aeon Winds, Empty a Ulvegr. Naopak o největší a hodně nepříjemné zklamání se bohužel postarali Adultery, u nichž mě to velice mrzí, a titul sračky festivalu si naprosto suverénně odnesli Degoryen. Poslední dvě nezmíněné formace, tedy Elderblood a Obtest, jsem neviděl. (Pokud vám přijde, že jste vše předchozí četli zbytečně, když jsem nyní celý report zopakoval ve třech odstavcích, asi máte pravdu.)
H.: Ačkoliv je ten poměr tak půl napůl, stejně na mě Hell Fast Attack udělal poměrně příjemný dojem. Prostředí autokempu Obora bylo pěkné a na uspořádání festivalu takové velikosti se hodilo… obecně rozměry celé akce, které byly natolik velké, aby byla důstojná kulisa, ale ne tak velké, aby mě to vyloženě sralo, jelikož nemám rád davy, mi byly docela sympatické. Navíc i přesto, že nejde o žádnou mamutí akci, za níž by stál obrovský tým lidí, tak po organizační stránce šlapalo vše bezproblémově. Výpadek Darkestrah, kvůli nimž jsem přijel především, sice hodně zamrzel, ale to není chyba pořadatelů, takže to by jim o hlavu mlátil jen blbec. Za zmínku však určitě stojí i pivo – člověk na festivalech doufá, že to bude alespoň pitelné, ale v případě Hell Fast Attacku bych se nebál říct, že to bylo vážně dobré, tudíž se tam ožíralo jedna báseň. V konečném součtu bych se nebál mluvit o povedené akci.
Ježura: Jaké dojmy na mě zanechala má první návštěva Hell Fast Attacku? Jednoznačně pozitivní! Pěkná lokace, přívětivý počet lidí, plně vyhovující zázemí, velmi snesitelné počasí, fajn atmosféra a v neposlední řadě také kvalitní soupiska kapel se společnými silami zasloužily o to, že jsem si tuhle dvoudenní black metalovou seanci užil se vším všudy. Jen mě mrzí, že jsem nepotkal toho křesťanského aktivistu, který se údajně realizoval před vstupem do areálu, ale člověk nemůže mít všechno, že… Pokud se dá kvalita festivalu posoudit podle toho, jestli se návštěvník chce příští rok vrátit, pak z toho Hell Fast Attack vychází s naprosto čistým štítem, a pokud i v jubilejním desátém ročníku nabídne sestavu, která mě osloví, pak je myslím víc než pravděpodobné, že se pod Veveří vrátím – a to už jsem si říkal, že asi s festivaly končím.
Musím říct, že tvorba řeckých okultistů Acherontas mě až doposud docela míjela, tak nějak jsem se do ní nikdy nedokázal pořádně zažrat, tudíž jsem každé jejich album poměrně záhy opustil a s odstupem času si ze starších počinů nepamatuji téměř nic. Ledy se ovšem začaly lámat s letošní novinkou “Amenti – Ψαλμοί Αίματος και Αστρικά Οράματα”, která mi z nějakého prapodivného důvodu naopak hodně zachutnala. Dílo bylo dokonáno při živém setkání na festivalu Prague Death Mass, kde Acherontas předvedli doslova uhrančivé vystoupení, a tehdy mi začalo být jasné, že jsem muzice téhle kapely asi konečně přišel na kobylku…
Při následných dalších posleších “Amenti – Ψαλμοί Αίματος και Αστρικά Οράματα” jsem se v tom jedině utvrdil a čím více tu desku poslouchám, tím více mě baví. Album na mě působí úplně stejně jako zmiňovaný koncert – suverénní, vyzrálý black metal se skvělou a silnou atmosférou s okultním pozadím. Samotná black metalová složka je hodně kvalitní, ať už v rámci čistého “náklepu”, tak i když Acherontas spustí melodie, které jsou v některých případech hodně povedené. Většinou je i na pozadí rychlých pasáží a riffů slyšet v pozadí lehký melodický podkres, ale v některých momentech se melodie ujmou hlavního slova a jde o doslova lahůdkovou záležitost, jak dokazuje například hned první regulérní skladba “Amenti – The Lamp ov the Desert” s působivou pasáží krátce po čtvrté minutě. Kromě toho se celou délkou alba prolétají různá atmosférická intermezza a nemetalové vsuvky. Rovněž vokály se zdaleka nedrží pouze v monotónním řevu a jsou příjemně variabilní.
Díky tomu všemu nabízí “Amenti – Ψαλμοί Αίματος και Αστρικά Οράματα” až překvapivě rozmanitý materiál, byť se Acherontas na první pohled z dálky můžou tvářit jen jako další zlá black metalová hoblovačka. Ta deska však opravdu má atmosféru a díky zmiňované variabilitě rozhodně nenudí i přes více jak hodinovou délku. Za mě určitě palec nahoru.
Datum: 12.7.2013 Místo: Praha, Futurum Účinkující: Acherontas, Azazel, Cult of Fire, Hades Almighty, Obscure Burial, One Tail, One Head, Svartidauði
V poslední době se po celé Evropě začaly rojit neskutečně zajímavé podzemní festivaly, které ve svých sestavách srocují to nejzajímavější ze současné pravověrně black metalové scény. Jmenujme kupříkladu Nidrosian Black Mass v Belgii, Deathkult v Německu nebo švédské Arosian Black Mass a Forlorn… v loňském roce se k nim přidala i Praha, kde se odehrál tehdy co do sestavy ještě relativně skromný první ročník Prague Death Mass, na němž vystoupili pořádající Cult of Fire a norské smečky One Tail, One Head a Mare, přičemž Cult of Fire a One Tail, One Head si svou účast zopakovali i letos. Druhý ročník, který se odehrál v pátek a sobotu 12. a 13. července v klubu Futurum, byl již pojatý o poznání rozmáchleji a nabídl ve dvou dnech celkem čtrnáct kapel, až na několik výjimek výhradně evropských, z nichž nejedna se dá řadit k tomu nejlepšímu, co současné černěkovové podzemí nabízí. Mimoto se ve většině případů jednalo o formace, které člověk rozhodně nemá šanci vidět úplně běžně, tím spíš v našich zeměpisných šířkách. Zároveň s tím byl Prague Death Mass oproti ostatním domácím festivalům ojedinělý ještě tím, že zatímco většina z nich se k sobě snaží stahovat skupiny jedoucí turné okolo, zde všichni vystupující do jednoho přijeli exkluzivně pouze na tento jeden koncert.
Všechno má ovšem svá pro a proti. Díky tomuto přístupu se totiž cena za lístek vyšplhala na částku, jakou je většina lidí v Čechách ochotna zaplatit tak za stadiónový koncert hvězdného interpreta, ale asi ne za 14 extrémních skupin z toho nejhlubšího undergroundu. Nicméně již od začátku se mi jaksi zdálo, že Prague Death Mass je orientován spíše na zahraniční posluchače, což se nakonec ve výsledku potvrdilo. Vstupenky byly limitovány počtem 450 kusů, přičemž údajně se jich do České republiky a na Slovensko dohromady prodalo cca 40-50. Nicméně, zdali bylo cca 1400 Kč v předprodeji (a necelých 1800 Kč na místě, ale k tomu nedošlo, protože vyprodáno bylo už přibližně dva týdny před začátkem) adekvátní cena, to už musel každý posoudit sám… pro mě osobně ano, takže jsem se 12. července dostavil na místo konání a čekal, co se bude dít…
Jako první začali přesně ve stanovený čas svou mši Cult of Fire, což je přesně skupina, která na české scéně až doposud chyběla. Ne, že by tu nebylo dost kvalitního black metalu, nicméně v podstatě nikdo jej doposud nedokázal pojmout takovým způsobem, aby dokázal plně konkurovat současné podzemní žánrové špičce (která se právě na Prague Death Mass představila) – udělat z black metalu temné okultní umění, a to nejen po stránce hudební, ale i co do image a koncertní prezentace, zároveň to ale udělat po svém a být jasně rozpoznatelný. Přesně to se Cult of Fire povedlo, tudíž není divu, že jsou to právě oni, kdo v současnosti ze zástupců českého black metalu nejvíce “letí”. A stejně tak to vypadalo i na Prague Death Mass – tři oltáře plné hořících svícnů, kadidel a lebek, za prostředním z nich dvě překřížené kosy a za nimi trojice zakuklených postav v černě-rudých sutanách s majestátně vysokými špičatými kápěmi, které se tyčily do opravdu úctyhodné výšky (plus čtvrtá vysoká kápě za bicími). Už jen ta podoba Cult of Fire je jednoduše impozantní, stejně tak jako samotná hudební produkce svojského black metalu s úžasnou atmosférou. Hrálo se samozřejmě z excelentního debutu “Triumvirát”, přičemž jako vrcholy setu bych označil úžasnou “Satan mentor” a závěrečnou uhrančivou hymnu “Závěť světu”. Očekávání toho, co se bude na Prague Death Mass obecně dít, byla obrovská a Cult of Fire rozhodně patřili mezi ty, kteří je dokázali bezezbytku naplnit. Laťka byla hned na začátek nastavena velmi vysoko.
Finové Obscure Burial se jí ovšem se svým špinavým oldschool black/thrash metalem nedokázali ani dotknout, natožpak ji shodit. Kapela rozhodně vyloženě špatná nebyla a její set byl vlastně docela příjemně neurvalý a syrový, docela brzy však upadl do poměrně monotónního tempa, z něhož už se posléze nedokázal vymanit. Na finské čtveřici sice bylo vidět, že ta stará škola jí opravdu není cizí a že zjevně má jasno v tom, co a proč chce hrát, ale jak vidno, ne vždy to stačí. Ta půl hodinka, kterou Obscure Burial dostali na svojí prezentaci (nejkratší čas festivalu), byla tak akorát, dala se bez problému vydržet, ale delší dobu by rozhodně nebyli schopni utáhnout, protože už takhle to ke konci začínalo trošičku nudit. Možná, že někde jinde a za jiných okolností by Obscure Burial dokázali se svým dřevním black metalem vyniknout lépe a bavit, ale na poměry Prague Death Mass se jednalo spíše o průměr a jednu z těch slabších skupin obou dnů…
…nicméně v porovnání s následujícími krajany Azazel byli Obscure Burial ještě klenot. Při vší úctě, koncert Azazel byl úplná píčovina, a pokud by někdo od kapely, která to hobluje již od roku 1992 (i když první deska po dvaceti letech fungování a celkově pouhé čtyři počiny taky hovoří za sebe), čekal kvalitní severský black metal, v tomto případě se šeredně přepočítal. Víc než co jiného mi totiž Azazel připomínali některé domácí pseudo black metalové neumětely (konkrétně tentokrát jmenovat nebudu) s rozplizlými barvičkami ksichtě, jimž se člověk spíš musí smát, jak špatné to je. Přesně takoví byli i Azazel. Muzika také úplně o hovně – vážně nemám vůbec nic proti primitivnímu black metalu (co do formy, nikoliv obsahu), naopak jej poslouchám moc rád, ale i ten se musí umět zahrát, což Azazel rozhodně neuměli. Kytarista vždycky na začátku nového songu nějak chytnul hmatník a do konce písničky s tou rukou ani nepohnul, všechno odrhovačky o jednom akordu. Zpěvák vypadal naprosto blbsky a jeho corpsepaint byl spíš žalostný, rozhodně nepůsobil nějak hrozivě… spíš člověk přemýšlel, jestli se tam začít smát z plna hrdla, nebo ho litovat, že s tímhle stojí na pódiu. Baskytarista se radši hodně prozřetelně schoval pod kuklu – asi aby jej nikdo nepoznal. Nechápu, proč Azazel dostali víc času na hraní než Cult of Fire, protože si jej rozhodně nezasloužili… vlastně je otázka, jestli si vůbec nějaký čas zasloužili, protože za ty prachy, které letenky (?) stály, se sem daly z Finska přitáhnout i mnohem zajímavější skupiny. Asi nejzbytečnější a nejhorší věc celého Prague Death Mass. Naštěstí ale jediná tohoto druhu.
Program již nyní dospěl do své poloviny a na řadu konečně měly začít přicházet věci patřící k oné žánrové podzemní špičce, o níž jsem hovořil výše. Až doposud se jelo podle časového rozpisu, ale s následující kapelou se již první den dostal do skluzu, což jsem osobně docela očekával, že se dřív nebo později stane…
Slova se ujali islandští bohové chaosu Svartidauði, kteří se dle očekávání jali hrát ze svého nemocného opusu “Flesh Cathedral”. Na kapelu se čekalo asi o 20 minut déle, přestože se již zpoza plachty neozývalo zvučení nástrojů (to by možná stálo za zmínku – o pauzách mezi jednotlivými vystoupeními byla před pódiem vždy natažena černá opona, tudíž nebylo vidět, co se zde děje), ale když už se Svartidauði konečně ukázali a spustili svojí neprostupnou masivní stěnu zvuku, šlo o opravdu působivý nápor a musí se Islanďanům nechat, že se jednalo o drtivý posluchačský zážitek. Nicméně se v jejich případě v plné míře potvrdilo to, že pokud takto extrémní skupiny s chaotickou hudbou nemají povedený zvuk, pak je to strašně táhne dolů – Svartidauði totiž schytali sice určitě ne neposlouchatelný, ale přesto hodně přebasovaný zvuk, v němž se poměrně ztrácely kytary, takže výsledek spíše než aby drtil samotnou atmosférou, jak je tomu na desce, zabíjel hlasitostí a “bordelem”. Mně se vystoupení Svartidauði i tak líbilo, ale kdo “Flesh Cathedral” neměl naposlouchané, ten z toho asi moc moudrý nebyl. Na druhou stranu výkon kapely i tak opravdu parádní a minimálně z toho, co předváděl zpěvák a baskytarista Sturla Viðar, přímo čišela agrese a obrovské nasazení. Svůj nástroj ničil s takovou vervou, že po nějakém čase urval strunu, tudíž kousek vystoupení pouze odzpíval. I přes všechny pozitivní dojmy jsem ovšem přibližně polovině setu musel ze Svartidauði utéct na chvíli před klub na vzduch, protože v sále už v té chvíli bylo neskutečně nedýchatelno, ale k tomu se podrobněji dostaneme na konci článku…
Jako další se žezla ujímají norští One Tail, One Head s krvavou image. Na jejich koncert z pódia konečně zmizela trojice oltářů, které zde byly již od Cult of Fire, přičemž se vcelku záhy ukázalo, že to bylo v jejich případě sakra potřeba, aby měli One Tail, One Head co nejvíce místa. Norové se totiž do svého rychlého a agresivního black metalu ze staré školy pustili s neskutečnou vervou, a ačkoliv to možná bude takhle znít trochu nepatřičně, zpěvák Luctus, kytarista Åsli i baskytarista Andras Marquis T. na svou hudbu pařili, jak kdyby hráli nějaký skočný hardcore/punk. Jestli jsem o Svartidauði řekl, že z jejich hudby čišela agrese, o One Tail, One Head to platilo ještě mnohonásobně více, i když trochu jiným způsobem. Celá tři čtvrtě hodina proběhla v tom největším možném tempu, takřka bez nějakého oddychu nebo zvolnění, nebudeme-li počítat přestávky mezi skladbami; zmiňovaná trojice muzikantů na pódiu doslova řádila a lítala ze strany na stranu, později pak dokonce lítal i stojan na mikrofon téměř po celém klubu, když jej Luctus hodil mezi lidi – štafetou pak stojan skončil až někde na baru v zadní části. Svým výkonem One Tail, One Head zanedlouho vyhecovali rovněž publikum, které norské čtveřici připravilo jeden z nejlepších ohlasů Prague Death Mass a také první moshpit festivalu. Åsli sice druhý den festivalu dokázal uhranout ještě více s Vemod (o tom však až později), ale i tak to byl jednoduše absolutní nářez.
Další v pořadí je norská legenda Hades Almighty, která byla papírově headlinerem celého Prague Death Mass a na plakátech jí patřila nejvyšší pozice, avšak situace nakonec byla docela jiná. Na Svartidauði, One Tail, One Head i následující Acherontas bylo v klubu natřískáno a skoro doslova hlava na hlavě, v průběhu Hades Almighty to ale rozhodně neplatilo a navíc během jejich setu dost lidí ještě odcházelo, takže na konci byl sál přinejlepším poloprázdný. Sice je určitě pravda, že oproti zbytku sestavy Prague Death Mass byli Hades Almighty jednoznačně nejméně extrémní kapelou (jak se vyjádřil kolega fotograf: “byl to takovej hevík, no”), ale určitě si podle mě ani náhodou nezasloužili, aby se po dohrání skladby ozval jen chabý potlesk několika málo lidí. Jasně, určitě se na to nedívám úplně střízlivě, protože Hades (Almighty) dlouhodobě patří mezi mé největší srdcovky vůbec a protože jsem byl strašně rád, že mám konečně možnost vidět kultovní Nory živě, ale nemůžu si pomoct, mně to prostě přišlo naprosto skvělé, celá hodina mi utekla jak nic a zrovna tady bych si klidně nechal líbit, kdyby hráli snad i tři hodiny. Rozhodně to nebylo dokonalé vystoupení a spousta věcí nebyla úplně košer, citelně mi chyběla druhá kytara, jelikož Hades Almighty aktuálně hrají jen ve třech, takže oproti studiovým verzím, které mám v hlavě vpálené naprosto zpaměti, tomu něco trochu chybělo, navíc mi přišlo, že sám Jørn Inge Tunsberg ne všechno odehrál úplně čistě, sem tam mu něco ulítlo a ještě navíc byla jeho kytara trochu potopená pod basou Janto Garmanslunda (jenž měl jen tak mimochodem ten večer v hrdle naladěno vskutku famózně), ale i přesto všechno jsem si jejich vystoupení neskutečně užil. Trochu mě překvapil setlist, protože vzhledem k tomu, že poslední deska vyšla před dlouhými 12 lety, jsem očekával, že Hades Almighty (i kvůli zaměření festivalu) budou brát hlavně ze staré tvorby, jež vyšla ještě pod původním jménem Hades, ale kapela své vystoupení postavila hlavně desce “The Pulse of Decay”, z níž zazněly “Submission Equals Suicide” (včetně intra “216 / Cataclysmic”), titulní “The Pulse of Decay”, “Vendetta Assasination”, “Apocalypse” a hodně překvapivě i cover “Each Dawn I Die” od Manowar, který se objevil jako bonusový song na pozdější reedici alba. Třeba z kultovního “The Dawn of the Dying Sun”, což je pro mě jen tak mezi námi jedna z nejlepších desek, které kdo kdy nahrál, zazněly – pokud mě paměť nešálí – pouze “Crusade of the Underworld Hordes” a pak geniální opus “Alone Walkyng”. Škoda, že nedošlo na žádný kousek z trochu přehlíženého “Millenium Nocturne”, ale člověk nemůže mít všechno. I tak jsem byl naprosto spokojený a jsem pořadatelům vážně vděčný, že jsem díky nim Hades Almighty konečně viděl.
Jako úplně poslední formace prvního dne nastupují okultní Řekové Acherontas, jejichž hudba mě i přes nesporné kvality z desek nikdy nijak zvlášť nesebrala (i když letošní novinka “Amenti – Ψαλμοί Αίματος και Αστρικά Οράματα” se prozatím vyvíjí velice slibně, ačkoliv jsem ji ještě neslyšel tolikrát, abych ji úplně vstřebal), avšak v živém provedení to mělo obrovskou sílu. Kapela naprosto suverénní, uhrančivá, proudy umělé mlhy a kouře notně podporovaly atmosféru, díky čemuž obrysy zahalených postav (kytaristé a baskytarista v kutnách s kapucí, všichni většinu obličeje zakrytou šátkem s nějakým okultním symbolem a všichni na krku náhrdelník z kostí; bubeníka jsem snad přes tu mlhu ani nezahlídnul) působily ještě uhrančivěji. Na pódium se navíc vrátily i oltáře se svícny a lebkami, což bylo jedině dobře, protože zrovna Acherontas byli kapelou, k níž se to – na rozdíl třeba od Azazel nebo Obscure Burial – naprosto hodilo a umocňovalo to zážitek z už tak excelentního a atmosférického vystoupení. Díky tomu všemu na mě muzika Acherontas snad vůbec poprvé působila tak, jak by asi měla. I tak jsem ale díky velké únavě a už opravdu hodně špatnému vzduchu v klubu nakonec utekl ještě před koncem jejich setu, což mě sice zpětně trochu mrzí, ale nedalo se nic dělat, tudíž jsem se vydal bloudit do pražských ulic a naštěstí – jistě k velké radosti všech – se mi i podařilo dobloudit tam, kam jsem potřeboval, takže jsem se mohl vrhnout na regeneraci na druhý den Prague Death Mass, který se nakonec ukázal být ještě výživnějším než ten první…
