Archiv štítku: acoustic

ionnsaich – va. and vn. learn, teach (2012)

ionnsaich - va. and vn. learn, teach

Země: USA
Žánr: black folk
Datum vydání: 18.7.2012
Label: selfreleased

Hrací doba: 20:45

Odkazy:
bandcamp

Při bloudění temnými hlubinami internetu může člověk narazit na všelijakou divnou potvoru. Přízvisko ‚divné‘ sice ionnsaich (ve skotské gaelštině slovo pro učení (se)) příliš nevystihuje, zato ‚zajímavé‘ je už přiléhavější. Tahle, s mírnou nadsázkou řečeno, kapela totiž hraje black folk (tím není myšleno klasický nenápaditý black metal, který se někdo pokusil obohatit o rádoby tradiční melodie – čest výjimkám – nýbrž black hraný jen a pouze na akustickou kytaru), což je pro mne jakožto člověka holdujícího primárně (dark) folku a black metalu lákavé již samo o sobě.

Již po prvním poslechu je jasné, že tahle nahrávka je naprosto domácká, ať už co se týká zvuku, tak občasných přehmatů a chyb, což je ale spíše sympatické než rušivé. Je vidět, že někdo měl prostě pár dobrých nápadů, popadl první nahrávací zařízení, co měl po ruce, výsledek hodil na internet a víc už to neřešil (a jsem opravdu rád, že v dnešní době je to tak jednoduché, jinak bychom, i přes záplavu mnoha a mnoha sraček, přišli o nemalé množství podobných počinů). Ne snad, že bych tak „va. and vn. learn, teach“ chtěl označit za prvoplánové a odfláknuté. Spíše za upřímné a na nic si nehrající. Beztak hlavní roli hraje hudba a její kvality, všechno ostatní vem čert (pokud jsou přítomné nástroje alespoň párkrát za celé album čitelné).

A hudba je to, co v tomto případě potěší. ionnsaich zde dává na frak všem těm nekonečným zástupům tuctových trve kvlt blackových kapel a jen za použití jedné akustické kytary a zpěvu dokáže vytvořit komplexnější, nápaditější a přitažlivější celek než celá taková skupina dohromady. Skladby tohoto dema oplývají širokou paletou různých motivů, které se průběžně vyvíjejí a pozměňují, čímž zaručují zajímavost i po vícero posleších. Jsou složité, ale čitelné, čímž zároveň posluchače zaujmou již po prvním poslechu a není příliš těžké si k nim najít cestu.

Nejvýraznějšími jsou pro mne první „celestial and textual signs“ a poslední „despairing“, které mi z celého alba přijdou nejpromyšlenější jak instrumentálně, tak zpěvem a nejsilnější také po emoční stránce. Další dvě, „pining“ a „will we heed“, v porovnání s nimi působí trochu výplňově a snad i nedokončeně, především pak druhá zmíněná. Přesto se stále jedná o dostatečně kvalitní materiál, aby se příliš brzy nestal jen nutností na cestě mezi prvními dvěma zmíněnými.

Vzhledem k hudbě i raritnosti kapel hrajících tento žánr (a hrajících ho kvalitně a v tak čisté podobě) je velká škoda, že od „va. and vn. learn, teach“ není po ionnsaich ani vidu ani slechu. Jakýkoli další materiál z tohoto tábora by byl totiž příjemným zpestřením dne.


The Leaving – Faces

The Leaving - Faces

Země: Švýcarsko
Žánr: folk / acoustic
Datum vydání: 23.2.2016
Label: Czar of Crickets Productions

Hrací doba: 48:30

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Czar of Crickets Productions

O švýcarských chasnících Zatokrev jste už v našich končinách mohli párkrát slyšet. Doom/sludgová smečka funguje už nějaký ten pátek a na kontě se jí už pár řadovek povaluje. Ptáte se, jak to souvisí s dnešní recenzí? Nu, personálně. The Leaving je totiž projekt kytaristy Frederyka Rottera… nicméně na rozdíl od jeho domovské kapely to na své sólové dráze vzal docela jinou cestou. Agresivní, atmosférické bahno vyměnil za akustiku a elektrickou kytaru bere do ruky jen výjimečně. Pár let nazpět jste o něm mohli zaslechnout, když vydal album „Even If We Sleep“ pod jménem Freddy Rotter, nicméně svůj projekt později přejmenoval a letos vydal album „Faces“.

Necelých padesát minut nabízí desítku baladických písní, které mají s Frederykovou domovskou skupinou vlastně jednu věc společnou: důraz na atmosféru. Pod hlavičkou The Leaving se rozhodně neskrývá bujará halekačka k táboráku, nýbrž hloubavý, melancholický počin; zasněný minimalismus se ve skladbách setkává se zasmušilostí, jež se ve vzduchu povaluje nemlich stejně jako cigaretový kouř. Jemné vybrnkávání úvodních písní navozuje hloubavou, intimní náladu a postupně otevírá cestu dalším nástrojům, jako je klavír či syntezátor, jimiž Frederyk dotváří atmosféru jednotlivých písní. Vyzdvihnout musím perfektní práci s jednotlivými instrumenty – jejich rozvržení a použití ve skladbách lze těžko co vytknout. Jsou slyšet tam, kde mají být slyšet, nikde nepřebývají.

Stejně tak je třeba vyzdvihnout práci s celkovou atmosférou nahrávky a její gradací. Zatímco zpočátku písně vypráví o nepříliš pozitivních tématech, album působí spíše prosvětleně a vytváří na sítnicích vjemy slunečních paprsků prosvítajících podzimním lesem. S „Trails“ se atmosféra láme k temnějším odstínům. Představivost prodchne nejistotou a září vzdálených hvězd, šumem lesa a prázdnotou barů těsně před zavíračkou, v nichž lidské existence dojíždí zbytky alkoholu v lahvích. Frederyk umí skvěle čarovat mnoho z naprostého mála – většinu času si vystačí s vlastním tenorem, kytarou, cellem, tu a tam sáhne po klavíru či syntezátorech, jimiž dobarvuje jednotlivé kompozice. K výraznější rytmice a většího tlaku se uchýlí pouze v samém závěru, když v „Pulse“ užije bicích a hutné gradace post-metalové kytary. Minimalistickým přístupem však dává posluchači do rukou důležitou věc: prostor, na němž může jeho představivost malovat své vlastní obrazy.

„Faces“ tím však chtě nechtě predestinuje coby hudbu určenou spíše k nočnímu poslechu, kdy vše ztichne a nic vás nebude rušit. Je jedno, zda rozvalíte do oblíbeného křesla či někam pod strom, nejvíc si ale desku užijete ve chvílích klidu, ideálně doprovázených vyzrálým alkoholem. V jiných případech jen těžko vynikne osobní, hloubavá nátura alba; v opačném případě totiž přicházíte o většinu zážitku a v podstatě nemá smysl si desku pouštět, neb se u ní budete s největší pravděpodobností nudit. Za vhodných okolností je však „Faces“ velice příjemným společníkem.


Zakk Wylde – Book of Shadows II

Zakk Wylde - Book of Shadows II

Země: USA
Žánr: acoustic / southern rock
Datum vydání: 8.4.2016
Label: Entertainment One Music

Tracklist:
01. Autumn Changes
02. Tears of December
03. Lay Me Down
04. Lost Prayer
05. Darkest Hour
06. The Levee
07. Eyes of Burden
08. Forgotten Memory
09. Yesterday’s Tears
10. Harbors of Pity
11. Sorrowed Regrets
12. Useless Apologies
13. Sleeping Dogs
14. The King

Hrací doba: 60:04

Odkazy:
web / facebook / twitter

Zakk Wylde si sice již léta buduje image zarostlého a drsného dřevorubce, s nímž byste si nechtěli nic začít, ale zkušenějšího posluchače by nemělo překvapit, že se rozhodl vydat sólové album „Book of Shadows II“, jež obsahuje výhradně akustický materiál plný baladický kousků bez kytarového hřmění. Přestože chápu, že ne každý má na paměti dvacet let starou prvotinu „Book of Shadows“, jíž si tehdy Zakk vyplnil období mezi Ozzyho „Ozzmosis“ a prvním albem své domoviny Black Label Society, tak právě na albech své vlastní kapely, v níž je samozřejmě on tím hlavním tahounem, se občas dostane na nějakou tu tesknou baladu, které mají posluchačům odlehčit od hromady kytarových riffů, sól a kvílení, jež ze svého Les Paula s motivem černobílého terče pravidelně trousí.

Což o to, takhle papírově to zní jako dobrý nápad, protože Zakkova akustická kytara měla vždycky obrovské charisma a totéž platí i o jeho vokálu, jenž sice nepobral na variabilitě, ale díky té jeho typické barvě si nedokážu představit, že by na albech Black Label Society měl zpívat někdo jiný než právě Zakk. Abych pravdu řekl, tak na „Book of Shadows II“ jsem se těšil. Jednička nebyla vůbec špatná, a přestože jsem ji před vydáním dvojky už pár let neslyšel, tak to nemění nic na tom, že tehdy byl Zakk ještě plný mladického elánu a nápadů, díky kterým si mohl dovolit utáhnout na vcelku minimalistickém základu i hodinovou desku. A právě tohoto jsem se v souvislosti s „Book of Shadows II“ bál nejvíc.

Black Label Society vydávají alba v relativně pravidelném sledu, a přestože se jejich rozestupy nenápadně prodlužují, tak to s jejich kvalitou už není to, co bývalo. Přesto jsem věřil, že to Zakkovi klapne a se ctí naváže na svou dodnes ceněnou sólovou prvotinu z roku 1996. Bohužel se mu to povedlo jen napůl. Kdybych měl vyzdvihnout všechny klady, tak uznám, že je to skvělý hráč a charismatický zpěvák. Nepopírám, že jeho charisma je v těch akustických, jižansky laděných baladách ještě silnější než v metalových válech jeho hlavní party a věřím mu skoro každé slovo, které procítěně zpívá a brnká si při tom na kytaru. Potud je to album v naprostém pořádku a nemám proti němu výhrad, protože to, co od podobné hudby čekám, jsem zde dostal v míře opravdu vrchovaté.

Na druhou stranu se Zakkovi vymstil nedostatek sebekritiky, protože na finálním produktu se ocitlo 14 skladeb, z nichž každá trvá v průměru asi čtyři minuty, což značí dost dlouhou desku. Zakk sice i v relativně nedávné v minulosti ukázal, že podobně laděnou nahrávku, čímž mám na mysli „Hangover Music Vol. VI“ z roku 2004, která vyšla pod hlavičkou Black Label Society, dokáže utáhnout úplně bez problémů, ale tentokrát to plně neklaplo. Obě alba mají podobné ambice, odlehčeně laděné písně, ovšem v přímém srovnání u mě odchází „Hangover Music Vol. VI“ jako vítěz, protože mě dodnes baví v celé délce, což se o „Book of Shadows II“ nedá říci úplně bez výhrad. Rozhodně se nejedná o desku, která by se hodila jako kulisa k jiné práci. Kdepak, je třeba opravdu naslouchat a snažit se hrát se Zakkem tu hru, že vám dá možnost na hodinu vypnout a nechat se unášet na líbivých akordech a tónech své kytary, nicméně každá sranda se jednou omrzí. A já ten pocit z „Book of Shadows II“ dostal docela brzy.

Zakk Wylde

Nedá se ani tak říct, že by byl začátek alba slabší nebo horší, protože formálně jsou ty skladby, jakkoli to zní hanlivě, jedna jako druhá. Ale s přibývajícími poslechy u mě opadala touha oddávat se té hudbě celou hodinu, protože jí chybí oživení. Třeba ve formě svižnější písně, jež by tu dlouhou sérii balad alespoň částečně provzdušnila. Některé písně znějí víc jižansky, jiné v sobě mají špetku country, ovšem ve výsledku to zní poměrně jednotvárně.

Přesto jsem si našel kompozice, na něž jsem se při poslechu těšil, a nejedná se jen o kousky z první poloviny hrací doby, jak by se mohlo zdát z předešlých vět. Mám na mysli jmenovitě „Autumn Changes“, tesknou „The Levee“, „Sorrowed Regrets“ a klipovou „Sleeping Dogs“. Ty jsou dle mého názoru vrcholy nahrávky, ale nachází se zde několik dalších, které za nimi zaostávají jen o malý kousek. Chápejte to jako čistě subjektivní výčet, protože ty rozdíly jsou v tom, jestli se mi ústřední melodie dané skladby líbí více nebo méně. „Lay Me Down“, „Forgotten Memory“ i závěrečná „The King“ jsou dobré písně, které stojí na pevných nohách jak samy o sobě, tak dokážou vyčnívat z „Book of Shadows II“ jako celku.

Menší oživení po sérii velmi melancholických písní přináší alespoň částečně dvojice „Darkest Hour“ a „Eyes of Burden“, na nichž se mi líbí poctivá rocková rytmika, o kterou se postarali jistí John DeServo a Jeff Fabb. Ani jeden nepředstavuje žádné velké jméno a možná je to tak dobře. Svoji poctivou práci odvádí solidně, nijak nevynikají a hrají takzvaně ve prospěch celku a nechávají veškerou pozornost na Zakkovi, o něhož tady jde především.

Přestože v průběhu recenze zazněly i kritické řádky, tak se mi líbí, jak se Zakk Wylde po dvou dekádách rozhodl oprášit svou sólovou prvotinu, a ukázal, že ta melancholická duše v něm pořád je a nejedná se jen o hranou pózu; opravdu věřím, že natočil písně, které napsal upřímně. „Book of Shadows II“ představuje takový náhled do jeho nitra, který skalní fanoušek jistě ocení, ale na mě je to až příliš dlouhá nahrávka, jíž se mi nedaří docenit v celé její délce na jeden zátah.

Zakk Wylde


Dolven – Navigating the Labyrinth

Dolven - Navigating the Labyrinth
Země: USA
Žánr: neofolk / acoustic
Datum vydání: 20.12.2015
Label: Goatprayer Records

Tracklist:
01. Inhale
02. To Fly Free
03. Bloom
04. Labyrinth
05. Kirschenweg
06. My Prophecy
07. Exhale

Hrací doba: 41:39

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Goatprayer Records

V dnešní recenzi se podíváme na jednu hodně zajímavou formaci, jejíž muzika stojí za pozornost i navzdory tomu, že prostřednictvím „Navigating the Labyrinth“ debutuje. Nicméně se jedná pouze o debut samotného projektu Dolven, nikoliv o první desku, na níž se zúčastnění muzikanti podíleli, protože to jsou naopak zkušení pardálové, kteří toho za sebou mají poměrně dost.

V kapele se scházejí muzikanti motající se okolo portlandské metalové scény. A ano, tušíte správně, jedním z těch, kdo se na Dolven podílejí, je i člen místní veličiny náladotvorného metalu. Svou baskytarou totiž na „Navigating the Labyrinth“ přispívá Jason William WaltonAgalloch a další člen Agalloch, kytarista Don Anderson, si zde zase zahostoval v rámci kytarového sóla v úvodní skladbě „Inhale“. Za bicími sedí Tim Call, jenž má za sebou množství kapel – mně osobně přijdou nejznámější The Howling Wind (resp. ti jsou jediní, které vedu v potaz), v minulosti se ale krátce objevil i v Shadow of the Torturer, jejichž album „Dronestown“ jsme tu kdysi recenzovali. Vokálu se ujal původem Australan Henry Lauer (od roku 2011 však žijící v Portlandu) známý především díky Ironwood. Posledním zúčastněným je pak kytarista Nick Wusz, který je pro mě jako jediný neznámou.

Inu, dobrá, sestavu bychom tedy měli, ale je otázkou, do jaké muziky se to Dolven pustili. Ačkoliv jsou všichni zúčastnění spojeni s metalem, vlastní náplň „Navigating the Labyrinth“ příliš metalová není. I když, mnohde je jejich produkce nazývána akustickým doomem, což svým způsobem smysl dává. Já osobně bych ale asi neměl problém to střelit do oblasti neofolku, k němuž to má prostě nejblíže. Ať to ale nazveme jakkoliv, jistá je jedna věc – nečekejte žádné riffy metalových kytar, protože „Navigating the Labyrinth“ skutečně jede na „unplugged“ vlně.

Jak už ale nejspíš vyplynulo z výčtu přítomných hudebníků a jejich nástrojového obsazení, akustická kytara ve zvuku Dolven není osamocena a doprovázejí ji i bicí s baskytarou. Zpěv je samozřejmě skutečně zpěv, nikoliv řev – čistý, klenutý a příjemně naléhavý, aniž by násilně tlačil na pilu. Tedy, ta čistota platí až jednu výjimku, jelikož čtvrtou „Labyrinth“ v jednom momentě zničehonic pročísne několikavteřinové black metalové skřehotání. Naštěstí to ale nepůsobí nijak rušivě a jako osvěžení to funguje.

Pomyslnou páteř „Navigating the Labyrinth“ tvoří tři více jak osmiminutové písně „To Fly Free“, „Labyrinth“ a „My Prophecy“, které ze všech stran lemují instrumentální mezihry stojící pouze na akustické kytaře. Tato intermezza naštěstí nahrávku nijak nerozmělňují a neředí, ačkoliv je zase pravda, že po větším počtu poslechů se už některé značně oposlouchají – to platí zejména o „Bloom“. Na druhou stranu, to samé lze vlastně říct o některých momentech oné ústřední trojice, v níž se dostává ke slovu plné nástrojové obsazení. I v nich se mi totiž některé pasáže postupem času poněkud ohrály, například první část „Labyrinth“.

Nicméně, nechtěl jsem tím naznačit, že se „Navigating the Labyrinth“ nepovedlo, to jistě ne. Celkově vzato je můj dojem z nahrávky stále dobrý a některé nápady jsou vážně skvělé. Jako jeden příklad za všechny může posloužit třeba úvodní „riff“ v „To Fly Free“, který je jednoduše výtečný. Nehledě na fakt, že několik prvních poslechů „Navigating the Labyrinth“ se nese ve vysoce příjemném a zábavném duchu, tudíž už jenom díky těm stojí za to se po desce podívat a ochutnat ji.

Abych ovšem byl upřímný, onen přívlastek „příjemný“ na „Navigating the Labyrinth“ pasuje asi nejlépe. To samozřejmě obecně vzato není špatný výsledek, ale přece jen jsem doufal v trochu hlubší a působivější prožitek, zvláště po první ochutnávce, jež proběhla pomocí skladby „To Fly Free“, což je asi nejsilnější kus, jaký se na albu nachází. I navzdory tomu jsem si ale z debutu Dolven odnesl kladný dojem a u těch prvních poslechů jsem se vážně a bez ostychu bavil.

Dolven - Navigating the Labyrinth


Michael Kobrin – Searching

Michael Kobrin - Searching
Země: Izrael
Žánr: acoustic rock / folk
Datum vydání: 20.9.2014
Label: selfrelease

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Michael Kobrin

Jméno Michael Kobrin toho nezasvěceným asi příliš neřekne, nicméně když řeknu, že debutové album tohoto písničkáře, jehož kořeny sahají na Ukrajinu, z níž se ve čtyřech letech přesunul do Izraele, produkoval Yossi Sassi, což není nikdo menší než zakládající člen slovutných Orphaned Land, tak by mohlo malinko svítat. Michael Kobrin na “Searching” nespájí progresivní rock s blízkovýchodními orientálními motivy tak silně jako Yossi na své loňské sólovce “Desert Butterflies” a pohybuje se spíš na hraně folk-rockového písničkářství s popovým nádechem, ale to není vůbec na škodu. Zvlášť když má album tak odzbrojující charisma.

Michael disponuje velmi příjemnou barvou hlasu, který skladbám udává směr. Celkem desítka kompozic je hodně písničková a nějaký závan vyloženě progresivních momentů tak na posluchače nedýchne, ale i navzdory tomu je “Searching” poutavou deskou, jejíž hlavní devízou je charisma Kobrina. Skladby jsou mnohdy dost minimalistické, stojí pouze na kytaře a vokálu, ale i když se přidají i ostatní nástroje a výjimečně se hrábne do strun (“Won’t Last”), tak neztrácí album nic ze své křehkosti a uvěřitelnosti. Spousta položek má velmi nápadný hitový potenciál, takže není problém si skladby celkem rychle zapamatovat a odlišit jednu od druhé, čemuž napomáhá i příjemná hrací doba. Přiznávám, že mi moc nesedla experimentální “Still Got the Blues”, která překvapí širokým nástrojovým osazenstvem, ale jinak jsem s poslechem “Searching” neměl žádný problém.

Kdo je fascinován orientem a jeho prolínáním s rockovou hudbou, tak by si “Searching” neměl nechat uniknout. Neříkám, že to je nejklasičtější práce na dané téma a skoro až rádiové písničkářství jej posouvá hodně směrem k masám, ale protože z tohoto díla necítím žádný kalkul, tak to nechápejte jako výtku. Celkově vzato je “Seaching” příjemnou deskou, která mě mile překvapila.


Last Minute to Jaffna – Volume III

Last Minute to Jaffna - Volume III
Země: Itálie
Žánr: progressive sludge / acoustic
Datum vydání: 24.1.2014
Label: Bare Teeth Records

Tracklist:
01. Chapter V
02. Chapter XIII
03. Chapter XXV
04. Chapter VI
05. Chapter X

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Jména některých kapel jsou občas poněkud krkolomná a zbytečně dlouhá, což je tak trochu případ i dnes recenzované bandy. Nicméně v případě italských sludgerů Last Minute to Jaffna mě na první pohled zarazil spíš bordel v diskografii. Rychlý pohled naznačil, že banda má od svého vzniku v roce 2006 na kontě jeden demáč, jednu desku “Volume I” a dnes recenzovaný počin “Volume III”, který ovšem není řadovkou, nýbrž kompilací skladeb. Taky z toho máte dojem, že nový způsob počítání s defaultním přeskakováním některých číslic se Microsoftu podařilo nějak nezdravě rozšířit? Jestli ano, jsme na tom podobně. Detailnější průzkum však ukazuje, že celá situace je poměrně komplikovanější. “Volume III” totiž obsahuje skladby z předchozích dvou dílů… přičemž ten druhý je teprve na cestě a má vyjít do konce letošního roku. Prostě bordel.

Asi správně tušíte, že když je “Volume III” kompilace dvou alb a nikoliv samostatné album, skladby na disku obsažené budou něčím speciální – v opačném případě by ostatně nemělo smysl tenhle počin vydávat, že. Last Minute to Jaffna vybrali z obou desek, tedy z průřezu své neobsáhlé tvorby (jejíž polovinu pořád posluchači neměli polovinu slyšet – pardon, že to připomínám už podruhé, ale přijde mi to tak paradoxní a vtipné, že mi to nedá), a nahráli je akusticky. Popravdě, ještě jsem neslyšel atmosférický sludge předělaný do akustické podoby… a můžu vám říct, že to nezní vůbec špatně. Zároveň jde o jeden z mála převodů do akustické podoby, který dává smysl a není jen výkřikem do tmy. Last Minute to Jaffna to totiž vzali docela od podlahy a u čisté akustiky naštěstí nezůstalo.

Když nepočítám, že tu vedle kytar najdete klasický základ v podobě basy a bicích, Italové přidali navrch pár nástrojů, takže můžete zaslechnout violu či lesní roh. Pánové se ale neštítili ani elektroniky, což je jedině dobře. Sludge v akustické podobě navíc zní vážně zajímavě, zejména disharmonické postupy, které občas tahají za uši, ale přijde mi, že až v tomhle hávu zní správně obskurně. Skladby jsou hodně melancholické, rozhodně melancholičtější a zadumanější než originály. Sílu vyměňují za ještě větší porci atmosféry, přičemž začátek čtyřky “Chapter VI”, jenž vyznívá takřka středověce, je v tomhle ohledu velká paráda. Nic nemohu vytknout ani čistému, hlubokému vokálu Valeria Damiana, velmi příjemně se poslouchá a do skladeb sedí perfektně. Jen je trochu škoda, že té elektroniky nakonec není víc. Nejvýraznějším momentem je závěr první “Chapter V”, který zabíhá až do soft-noisu, nicméně ve zbylých skladbách už to tak horké bohužel není.

Stejně tak mám dojem, že pánové občas mohli být v úpravách skladeb trochu tvrdší a nenatahovat je do takových délek. “Volume III” není špatná deska, to ne, nicméně tak o deset minut kratší stopáž by jí rozhodně slušela. “Chapter XIII” je sice předělávka z nadcházející desky, takže nemám s čím porovnat, nicméně na jedenáct minut nemá ani omylem. Stejně tak zbylé skladby, jejichž stopáž se pohybuje do devíti minut, by prostě zasloužily o něco zkrátit, repetetivní pasáže tolik typické právě pro sludge v akustické podobě prostě tolik nevyniknou. Mnohdy to sice zachraňuje lesní roh a silná atmosféra, ale ani tohle silné kombo občas nestačí. Byl bych rád, kdybych tuhle výtku mohl s lehkým srdcem přejít, protože v ostatních ohledech mě “Volume III” upřímně baví, nicméně na několikátý poslech v řadě je tenhle neduh čím dál více znatelný.

I přesto však musím “Volume III” doporučit. Pokud se chcete nechat unášet nevšední akustickou atmosférou, je to album přesně pro vás. Odbahněný sludge získává na vážnosti a melancholii, čímž však neztrácí na atraktivitě. Nebýt mírně přestřelené délky, nebál bych se sáhnout i po vyšší známce.


Stroszek – Wild Years of Remorse and Failures

Stroszek - Wild Years of Remorse and Failures
Země: Itálie
Žánr: neofolk / folk
Datum vydání: 7.12.2013
Label: Hypnotic Dirge Records

Tracklist:
I. Remorse
01. A Nightwalk in Partille
02. Color of the Street
03. The Night Porter
04. The House Told Me
05. Stones in My Throat
06. Bury the Bottle with Me [Dick Curless cover]
07. The Railroad Track
08. Not Even the Half
09. Slow Sleep
10. Was It Worth the Wait?
11. Wheels to Rust
12. Sand

II. Failures
01. The Unlucky Ones
02. Gone by the Fall
03. Undead Hotel
04. Turn the Sky to Winter
05. Nighthawks and Underdogs
06. I’ll Keep Everything
07. The Devil’s Chair
08. A Life Failure
09. Land of Silence and Darkness
10. Tecumseh Valley [Townes Van Zandt cover]
11. Secret of the Earth
12. From Mound to Mound
13. Green Jade
14. Autumnal

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Hypnotic Dirge Records

Asi jen těžko lze recenzi na projekt jako Stroszek začít jinak než povídáním o tom, co je tato formace vlastně zač a odkud se vzala. Skupinu má na svědomí jistý Claudio Alcara, jenž by měl být čtenářům metalové stránky znám především asi jako zakládající kytarista italských black metalistů Frostmoon Eclipse, kteří by se vzhledem k době působení na scéně (od roku 1994) již pomalu dali zařadit do sorty veteránů; kromě toho se ovšem v minulosti mimo jiné mihl i na jednom albu u další italské black metalové smečky Handful of Hate, jejíž historie se rovněž táhne už nějaký ten pátek.

Časem se však podle všechno Claudio dostal do bodu, kdy si nejspíš potřeboval ulevit od hraní black metalu a zkusit také trochu klidnější muziku – a právě tohle je ta pravá chvíle, kdy na scénu nastupuje jméno Stroszek. Jedná se totiž o Claudiův vedlejší projekt, v jehož rámci se ovšem ani v nejmenším nevěnuje black metalu, dokonce ani jakémukoliv jinému metalu. Hudba, jakou pod hlavičkou Stroszek tvoří, je totiž povětšinou akustická a zasahuje do žánru folk nebo, chcete-li, neofolk a v těch “nejostřejších” momentech by se dala nazvat folk rockem.

První deska Stroszek se jmenovala “Songs of Remorse” a původně vyšla v roce 2007. Že vám její název vzdáleně připomíná jméno počinu v nadpisu tohoto článku? Inu, není to náhoda. Když zmíním, že dále v roce 2009 ještě vyšlo druhé velké album “Life Failures Made Music” a EP s názvem “The Wild Hunt” (podobnost s Watain čistě náhodná) už by vám mohlo začít svítat. “Wild Years of Remorse and Failures” totiž není dalším dlouhohrajícím počinem, nýbrž kompilací, jež pod jednou střechou schraňuje všechny tři jmenované nahrávky v podobě 2CD kompletu. Důvodem, proč tato záležitosti nyní vychází, je především ten, že tyto prvotní počiny Stroszek jsou již nyní vyprodané a nedostupné.

Přináší “Wild Years of Remorse and Failures” ještě něco navíc oproti původním vydáním? Ano, přináší… sice toho není moc, ale i když pomineme samotný fakt, že opětovně zajišťuje dostupnost téhle hudby na oficiálním nosiči, něco málo dalšího se přece jenom ještě najde. Oběma deskám i minialbu se dostalo nového masteringu, v případě debutového “Songs of Remorse” byly znovu nahrány vokály, s nimiž prý nebyl Claudio Alcara zpětně úplně spokojen, a u každého alba se navíc objevila jedna předělávka – “Bury the Bottle with Me” od amerického countrymana Dicka Curlesse u prvotiny a “Tecumseh Valley” od rovněž amerického hudebníka Townese Van Zandta na novém “Life Failures Made Music”. Jaké změny remastering (a čerstvě natočený zpěv) v samotné hudbě udělal, to bohužel posoudit nemohu, protože původní podobu neznám…

Co by měl posluchač očekávat po hudební stránce? Jak už asi nepřímo plyne z výše nastíněného žánrového vymezení, v žádném případě se nejedná o nějakou ostrou muziku a třeba se stylem Frostmoon Eclipse to s výjimkou stejného jména v kolonce autora nemá společného zhola nic. “Wild Years of Remorse and Failures” potažmo Stroszek nabízí poslech spíše uklidňující a relaxační… je pravda, že se stále nejedná o nic vysloveně a prvoplánovitě pozitivního, ale to nic nemění na tom, že po většinu hracího času ta muzika posluchači předává poměrně hřejivý pocit a pohodu. Je to taková ta hudba, kterou bychom mohli nazvat příjemnou poslechovkou.

Oběma diskům (na tom prvním se nachází “Songs of Remorse” a první cover, na tom druhém “Life Failures Made Music”, “The Wild Hunt” a druhý cover) vládne především lehká akustická kytara, zastřený a poměrně monotónní zpěv, konejšivě brumlající baskytara a umírněné bicí, jež se drží poměrně zkrátka. V momentech, kdy rytmika vystoupí trochu do popředí a výjimečně se ozve i elektrická kytara, vstupují Stroszek do fáze, kdy by se jejich produkce dala nazvat folk rockem, ale na ploše celých 110 minut, které oba disky dohromady čítají, jsou takové pasáže v naprosté menšině.

To je asi tak všechno, co lze o “Wild Years of Remorse and Failures” říct, aniž bych se neměl nadále opakovat. Je to velice příjemná hudba, jež se moc hezky poslouchá, je náladotvorná, lehounce melancholická a pořád dostatečně chytře vystavěná, aby s takto na první pohled jednoduchým receptem dokázala udržet posluchačovu pozornost po celou dobu trvání jednoho disku… pravda, dát oba těsně za sebou už může trochu zavánět nudou, ale vzhledem k tomu, že oba vlastně stojí samostatně, není důvod dávat celých 110 minut na jeden zátah, když si lze užít nejdřív 45 a třeba za pár hodin zbylých 65.

Možná byste se mohli zeptat, jaký z obou disků (alb) je lepší, jestli tu jsou nějaké vrcholy, které by stály za vypíchnutí… víte, já ani nevím. Líbí se obě CD, obě tak nějak přibližně nastejno a to i to si ten poslech zcela jistě zaslouží. S konkrétními písničkami taktéž neposloužím, protože se musím přiznat, že to v tomto případě tak nějak nevnímám… vždy si to pustím a jen to kolem sebe nechám plynout a nasávám atmosféru. Při jednom poslechu mě víc zaujme třeba tenhle moment, při dalším pak zase splyne s ostatními v rámci celkové nálady a do popředí vypluje jiný. Snad jediné, co bych zmínil, je ona předělávka “Bury the Bottle with Me” na prvním disku, jež mi do kontextu zbytku “Songs of Remorse” příliš nesedí; druhý cover je do celku zapuštěn mnohem citlivěji, a i když i on trochu vystupuje, nijak zvlášť to neruší.

Tak či onak se rozhodně jedná o povedenou, příjemnou a přinejmenším zajímavou hudbu, která – pokud jste s ní doposud do styku nepřišli – zcela jistě stojí za slyšení… tedy, za předpokladu, že nejste ortodoxní metalisté, protože pro ty to určeno vážně není. Ovšem za předpokladu, že si sami sebe dokážete představit, jak posloucháte něco, co zní tak, jak to bylo přibližně popsáno na předcházejících řádcích, není sebemenší důvod tvorbu Stroszek nedoporučit. Vzhledem k tomu, že je “Wild Years of Remorse and Failures” kompilačním počinem, tak se zdržím hodnocení, nicméně asi není třeba nějak zvlášť zdůrazňovat, že čistě po hudební stránce bych s body asi tak úplně nešetřil…


Rain – Mexican Way

Rain - Mexican Way
Země: Itálie
Žánr: acoustic rock
Datum vydání: 28.10.2013
Label: Aural Music

Tracklist:
01. Mexican Way
02. Hard Proof
03. Eleven Days
04. Fallen Angel
05. Ride Like the Wind
06. Whiskey on the Route 666
07. Bet that I Lie
08. Tijuana Jail
09. Whitemoon
10. Love in the Back
11. Times Like These
12. Bangbus

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Aural Music

Když se mi album “Mexican Way” dostalo do ruky, koukal jsem na něj docela vyjeveně. Akustická deska plná mexické hudby, a to od italské kapely, která hrála přes třicet let heavy metal? To zní tak cvokle, že to mohlo dopadnout jen dvěma způsoby. Buď se z “Mexican Way” mohla vyklubat vážně stupidní slátanina, anebo naopak velice zajímavý počin. Už skutečnost, že jsem albu věnoval poměrně vydatný počet poslechů, ale svědčí o tom, že mě tahle muzika v žádném případě neznechutila a co víc – čím déle “Mexican Way” poslouchám, tím víc mě baví!

Ačkoli jsou totiž Rain taliáni jak noha, podařila se jim nevídaná věc – “Mexican Way” zní naprosto autenticky a zachovává si veškeré kouzlo, kterým jedinečná tex-mex atmosféra oplývá. Že nevíte, co si pod tím pojmem představit? Smíchejte mexické kytarovky s jižanským rockem a máte to. A nebo ještě trochu jinak… stačí si vzpomenout, jakou atmosférou dýchají soundtracky “mexických” filmů Roberta Rodrigueze (třeba “El Mariachi”, “Desperado” nebo “Od soumraku do úsvitu”), a přesně o tom je i “Mexican Way”. Samozřejmě s tím rozdílem, že se jedná o zcela akustickou (nebo jak prohlašuje samotná kapela – unplugged) nahrávku, ale v jádru je to ta samá, pro středoevropana stejně svěží, přiměřeně exotická, neokoukaná a chytlavá muzika.

Bylo by trochu hloupé tvrdit, že Rain akorát vzali existující schéma a bum – najednou tu bylo dobré album. To je samozřejmě hovadina už jen proto, že by to automaticky znamenalo, že hudba podobného ražení je dobrá ve všech případech. Tak tomu zcela určitě není, takže důvod, proč se “Mexican Way” poslouchá tak dobře, leží zkrátka a jednoduše ve staré dobré schopnosti muzikantů napsat dobrou hudbu. Jak už padlo výše, Rain nejsou žádní holobrádci a za dobu, co se jejich jméno objevuje na scéně, evidentně pobrali dostatek zkušeností a zručnosti na to, aby se tohoto úkolu zhostili s grácií. Deska je tak natřískaná motivy, které se sice drží kýženého výrazového spektra a nepřekračují jej, ale přitom nepůsobí nijak křečovitě a je znát, že je Rain neposkládali k sobě jen tak, aby tam něco takového bylo, ale že hudební materiál pro “Mexican Way” vznikal asi celkem spontánně a přirozeně. Skladby si příjemně plynou, střídají výrazy a člověk se baví, protože ačkoli jde “jen” o unplugged rock, té muzice žádné zkreslení ani nic jiného nechybí a naopak je technicky, kompozičně i vokálně (zpěv je zde vážně vynikající!) promakaná dost na to, aby udržela posluchače v pozoru. Sice neříkám, že mě baví úplně každá skladba, ale kdybyste se mě zeptali, které že na tom nejsou až tak slavně, nic se nedozvíte, protože žádná podprůměrná skladba tu stejně není a obecně má deska nespornou výhodu v tom, že si člověk zapamatuje jen to dobré, takže vlastně naprostou většinu alba.

Hlavní kouzlo “Mexican Way” spočívá v tom, že posluchači servíruje poměrně pestré spektrum různorodých skladeb, z nichž žádná není stejná jako ta druhá. Jednou je to odlehčená hříčka plná života, jindy celkem úderná hitovka, tu balada, tamhle zase trochu pochmurnější a bluesem lehce ovlivněný kus… Zpívá se tu španělsky i anglicky a jednou je v tom víc Mexika, jindy zase Texasu. Je to prostě barvitá směska, která si však zachovává určitá pravidla a která má krom tex-mex žánrového rámce společnou především chytlavost, jež zde však ani náznakem nepřechází v podbízivost. Co mě ale na “Mexican Way” fascinuje asi nejvíc, to je fakt, že je to album lehce stravitelné a přístupné prakticky každému, přitom ovšem rozhodně není triviální. A tím nemyslím jenom technickou náročnost písniček. “Mexican Way” se totiž může pochlubit parádní atmosférou, a i když operuje s poctivou dávkou nadhledu, přesto si uchovává určitý vážný rozměr a snad i výpovědní hodnotu.

Nevím, jak Rain dospěli k názoru, že by měli nahrát desku jako “Mexican Way”, každopádně tenhle úkrok stranou jim vyšel na jedničku. Je to totiž parádně stylizovaná a přesto dokonale uvěřitelná jízda, kterou si člověk oblíbí ani neví jak, a navíc funguje perfektně i po řadě poslechů, přičemž neztrácí nic ze své přitažlivosti. Pokaždé, když si desku pustím, si připadám, jako bych seděl za volantem nějakého starého obouchaného amerického silničního korábu a projížděl vyprahlou mexickou krajinou jen v doprovodu oblaků prachu od kol a zapadajícího slunce na obzoru. Je tedy nasnadě, že můžu album jedině doporučit. Je to totiž parádní a opravdu svěží dílko, které za sebou zanechává dobrou náladu. A takových je potřeba si vážit!


Pain of Salvation, Anneke van Giersbergen, Árstíðir

Pain of Salvation
Datum: 5.4.2013
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Pain of Salvation, Anneke van Giersbergen, Árstíðir

Akreditaci poskytl:
Pragokoncert

Kdo má alespoň rámcový přehled o promotérských aktivitách společnosti Pragokoncert, ten byl asi stejně jako já příjemně překvapen, jakou sestavu se tentokrát tomuto významnému hráči české metalové scény podařilo přilákat do Prahy. Už samotní Pain of Salvation by na v dobrém smyslu pozdvižené obočí určitě vystačili, ale jejich doprovod v podobě nizozemské divy Anneke van Giersbergen a islandských Árstíðir tyto pocity jen umocnil. V neposlední řadě pak do éteru pronikla zpráva, že by se mělo jednat o výhradně akustický koncert, takže příjemné překvapení vyrostlo do podoby potenciálně jedinečného zážitku. A to už je, uznejte sami, opravdu pádný důvod k návštěvě.

A že to je pádný důvod pro opravdu hodně lidí se ukázalo už u vstupu. V polovině schodiště začínající fronta na orazítkování totiž plynule přecházela ve frontu na šatnu a ačkoli jsem na Nové Chmelnici relativně pravidelným návštěvníkem, marně v paměti hledám koncert, kde bych byl svědkem něčeho podobného. Po nějaké té době strávené obhlížením výzdoby chodby však i moje svršky nakonec pokojně spočinuly v útrobách šatny a jsa dosavadním stavem věcí značně vyšťaven jsem zamířil k baru. Rovněž velmi vydatná fronta žíznivých příchozích mi však sebrala další spoustu času, takže jsem z jejích útrob bohužel nerozuměl prakticky ničemu, co k publiku pronesl z backstage vypluvší Daniel Gildenlöw, který tímto celý večer uvedl, a poblíž pódiu jsem se dostal až nějakou dobu poté, co jej vystřídala Anneke van Giersbergen a večer opravdu začal. Anneke, ač v posledních letech vystupuje s kapelou, s sebou tentokrát nepřivezla nikoho dalšího a společnost jí dělala jen a pouze elektroakustická kytara. A kdo má alespoň přibližné povědomí, jakou hudbu Anneke s kapelou po svém odchodu z The Gathering nahrává, ten asi snadno odtuší, že ničím nerušená kombinace kytary a vokálu měla na vyznění samotné hudby poměrně zásadní vliv. Bylo to velmi prosté, rozhodně o poznání intimnější než z desky a v žádném případě se nedá mluvit o čistokrevné reprodukci studiového materiálu. Někoho to mohlo sice trochu zklamat, ale na druhou stranu tahle konstelace okolností vytáhla do popředí samotný vokál, kterým Anneke sebrala srdce milionům fanoušků po celém světě, to moje nevyjímaje. A i tentokrát se ukázalo, že když tahle půvabná a sympatická dáma začne zpívat, jde stranou úplně všechno. Zpívala totiž zcela strhujícím způsobem a s každou další skladbou dávala svým fanouškům další a další důvody, proč jejich vztah k její osobě dále pěstovat a upevňovat. Přitom ale nešlo o kdovíjak seriózní výstup a atmosféra, která v sále panovala byla vyloženě uvolněná a přátelská. Anneke ji vytvářela přívětivým humorem a úsměvy, které posílala na všechny strany a bylo to opravdu potěšení jak pro uši, tak pro oči.

V průběhu nezazněly jen skladby z repertoáru samotné Anneke, respektive Agua de Annique, ale po jednom došlo i na covery The Gathering, Cyndi Lauper a dokonce Anathemy. A právě skladba od Anathemy (pokud mě paměť neklame, byla to “Everwake”) posloužila jako přechod mezi vystoupením Anneke van Giersbergen a islandskými Árstíðir, které program večera umístil na druhou pozici. Byl to přechod velmi elegantní a promyšlený a šestice mužů spíše rozvinula dosavadní náladu do trochu jiných poloh, než aby ji nějak narušili odlišnou hudbou. Ta jejich mi byla předem zcela neznámá, ale netrvalo dlouho a pánové si mě doslova podmanili. Spustili v duchu poměrně melancholické akustické hudby někde na půl cesty mezi folkem a jemným progresivním rockem a znělo to velice dobře. Když ale všichni účinkující postupně předvedli, že jsou obdařeni mimořádnými hlasy, od té chvíle se z velmi dobrého zážitku začal nenápadně stávat zážitek jedinečný. Skvostné harmonie a krásné melodie jak nástrojů (vedle kytar se hrálo i na klávesy, housle a cello), tak všech šesti vokálů působily trochu jako z jiného světa a Árstíðir v jejich přednesu nepolevili ani na chvíli a od začátku do samého konce drželi a udrželi vysoký standard, který jsem předem v žádném případě nečekal. Celé vystoupení bylo poměrně minimalistického ražení, ale přesto hudebně bohaté a nebylo vůbec nic divného, když jsem se čas od času nechal skutečně unést a realita se trochu vzdálila. Bylo to sice poprvé, kdy jsem se s Árstíðir setkal, ale upřímně doufám, že to nebylo naposledy, protože jejich hudba je zcela ojedinělá a v pravém slova smyslu krásná, což toho večera na Chmelnici dokázali více než přesvědčivě.

Přese všechnu tu nádheru, která v uplynulé době zazněla, přišla vhod poměrně dlouhá přestávka, jaké se do té doby neúnavně aktivní publikum dočkalo před samotnými Pain of Salvation. A když už mělo dojít na hvězdu večera, iniciativy se toho večera již potřetí ujal frontman Daniel Gildenlöw (svojí druhou premiéru večera si odbyl během setu Árstíðir, kteří s ním odehráli skladbu “Road Salt”). A začal velmi dlouhým povídáním o konceptu celého turné, důvodech, proč je pódium zařízené ve stylu obývacího pokoje konce sedmdesátých let, a další věcech, které vyústily v konečnou podobu koncertu. Škoda jen, že mu nebylo moc rozumět, protože podle toho, co jsem pochytil, to bylo rozhodně povídání zajímavé. Každopádně když už to vypadalo, že s tím žvanění prostě nepřestane (smích), na pódiu se konečně objevili i ostatní muzikanti a začalo se hrát. Slibně odstartovaný set bohužel záhy narušili nějací retardovaní jedinci, kterým asi přišlo naprosto košer pustit se do sebe v předních řadách a uprostřed první skladby. Léo Margaritovi nemám zastavení setu vůbec za zlé, ale atmosféra šla do kopru a alespoň v mém případě jí zabralo hodně času, než se zase vrátila. Každopádně Pain of Salvation hráli dlouho, takže se to poměrně brzo alespoň srovnalo a mohl jsem tedy věnovat tomu opravdu důležitému. Přiznám se, že nejsem žádným znalcem tvorby Pain of Salvation, takže nevím, jak akustické verze skladeb působily v porovnání s originály, ale z pohledu nezaujatého pozorovatele to znělo velmi dobře a vůbec nebylo znát, že tyto skladby byly původně napsané dost odlišně. Mělo to dostatek technické finesy, snad žádná hluchá místa a absence zkreslených nástrojů v kombinaci s překopanými aranžemi vnesla do prostorů nové Chmelnice poměrně pestrou paletu rozličných nálad, které všechny k sobě poutal lehký sedmdesátkový feeling, jehož dosažení bylo podle všeho cílem.

I tentokrát došlo vedle vlastního repertoáru i na covery a zazněly tak mimo jiné kultovní fláky jako “Holy Diver” nebo “Dust in the Wind” (rovněž akusticky). V závěrečné “1979” si Pain of Salvation na pódium přizvali do té doby s lidmi ochotně debatující Anneke i (snad) kompletní Árstíðir, čímž vzájemnost a provázanost jednotlivých vystoupení došly vrcholu. A byl to závěr opravdu povedený. Přibližně od tří čtvrtin setu mohu už i já hovořit o opravdu skvělém zážitku, který nedovedl pokazit ani druhý pokus již zmíněných idiotů dát si přes hubu. Lidé byli nadšení, Daniel postupně zpřetrhal E struny hned na dvou kytarách a nálada v klubu byla zkrátka ve všech směrech vynikající. Společná úklona všech muzikantů pak udělala formální tečku za koncertem, za který patří Pain of Salvation a nejen jim dík z mnoha důvodů. Když pominu samotné výkony na pódiu, asi největším z nich je přátelská, neformální a velmi netradiční atmosféra, na které si všichni vystupující dali záležet jak na pódiu, tak mimo něj, a která dodala celému koncertu naprosto ojedinělý ráz, díky němuž lze o pražské zastávce turné Pain of Salvation hovořit jako o události hodné zapamatování…


Akustik Card – Zrozen k zániku

Akustik Card - Zrozen k zániku
Země: Česká republika
Žánr: acoustic
Datum vydání: 2013
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Můj malý svět
02. Legato
03. Pocity
04. Melancholy

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Akustik Card

Když jsem rozmýšlel, jak uvést tuto recenzi, došlo mi, že není vůbec snadné říct, co to vlastně Akustik Card je. Kapela rozhodně ne. Když ne kapela, tak tedy projekt? Možná, ale ani tento pojem se mi nechce používat, když sám autor svoji prvotinu, která pod hlavičkou Akustik Card vyšla, označuje za malou koláž vydanou z popudu přátel. Faktem ale zůstává, že za čtvrthodinkou muziky, která se na nosič pojmenovaný “Zrozen k zániku” vměstnala, je zodpovědný skladatel a kytarista Martin “Brďa” Kratina a na mě není ani tak určení, do jaké umělecké kategorie Martin, respektive Akustik Card spadá, ale spíše zhodnocení materiálu, kterým se prezentuje.

Jak už napovídá jméno Akustik Card, jedná se muziku prakticky výhradně akustickou. Martinovým ústředním nástrojem je elektroakustická kytara a s tou si vystačil ve všech čtyřech skladbách snad jen s výjimkou nevelkého příspěvku čisté elektrické kytary. Na “Zrozen k zániku” se rovněž nenachází žádný regulérní zpěv a jediný krátký vokální příspěvek se tak staví spíše na roveň dalšího nástroje. Je tedy nasnadě, že se jedná o veskrze pocitovou záležitost, která se snaží získat posluchačovu přízeň výhradně skrze autorovo umění vyjádřit kýžené emoce skrze subtilní výraz samotné kytary.

A přesně to je parketa, se kterou “Zrozen k zániku” stojí a padá. Martinovi se totiž přese všechnu instrumentální zručnost i jistou skladatelskou obratnost nepodařilo podat natolik přesvědčivý výkon, aby pro celé dílo zcela esenciální emoce vytryskly na povrch v plné šíři a dostatečně vybroušené. Je slyšet, o co přibližně autorovi šlo, a v náznacích se mu to i povedlo, ale celkový dojem je takový mělký, jako by se jednalo o nějaký předstupeň skutečně hodnotné a bohaté nahrávky. Na druhou stranu ale rozhodně nemohu říct, že by šlo o muziku špatnou, bez nápadu nebo inspirace. Ve své podstatě je to vlastně velmi solidní práce. Aby ji však bylo možné srovnávat s etablovaným žánrovým zastoupením, na to jí něco chybí. Když tedy trochu předběhnu, při zohlednění všech možných faktorů jde o v klidu poslouchatelnou nahrávku, která po většinu s ní stráveného času posluchače nikterak nefrustruje a místy dovede i docela příjemně potěšit.

Proto je docela škoda, když si člověk uvědomí, že “Zrozen k zániku” sice není kdoví jaké veledílo, ale i ve svém lehkém nadprůměru by mohlo být o dost lepší, kdyby se podařilo eliminovat některé neduhy, které s vlastní kompoziční stránkou až tak nesouvisí. Asi první věcí, která v této souvislosti posluchače praští do uší, je zvuk. Nahrávka zní úplně stejně podivně, jako když amatér se mizernou výbavou zkouší na elektroakustiku nějakou tu hlasitější produkci. Nevím v jakých podmínkách deska fakticky vznikla, ale skoro to na mě dělá dojem, jako by se nahrávalo v hodně improvizovaném prostředí na mikrofon, a je to škoda, protože patřičná produkce by tomuto dílku určitě mnoho prospěla. Co mi dále trochu křiví úsměv, to je několik konkrétních pomalých změn tónu, které však ve výsledku moc neladí se zbytkem a tyto možná domnělé, možná reálné disharmonie působí poměrně rušivě. Poslední a naprosto kardinální přešlap shledávám v samém závěru poslední skladby “Melancholy”, kde se Martin odhodlal k recitaci krátké filosofické teze. Nic proti jejímu obsahu a stejně tak je mi jasné, že ne všichni jsme obdařeni malebným a k recitaci stvořeným hlasem, ale proboha – tohle zní tak strašně, že jsem se poprvé až lekl, jestli se na finální verzi minialba nedostalo něco, co tam ve skutečnosti nepatří! Mnohem lepší službu by tato replika udělala v tištěné podobě někde v bookletu, opravdu…

Když už je řeč o bookletu, ten je zpracován velmi zajímavě, i když ani ne tak jeho grafickou podobou jako spíše obsahem. Lze se tam dočíst řadu informací jak z historie týkajících se samotného Martina a jeho hudební kariéry, tak nástin myšlenek za jednotlivými skladbami, a dojde i na objasnění trochu zvláštního jména Akustik Card. I ten booklet tak vlastně přispívá k celkovému názoru, který jsem si k “Zrozen k zániku” utvořil. Jeho obsah se všemi svými klady i zápory totiž funguje jako takový malý osobní medailonek, který snad ani nehýří ambicemi na nějakou zářnou hudební kariéru. Je to necelých patnáct minut lehkého nadprůměru a taková skromná a nenápadná, leč sympatická autorova zpověď, kterou když přejdete bez povšimnutí, nemusíte toho nijak extra litovat. A když jí dáte šanci, možná vám vykouzlí trochu úsměvu na rtech. Nebude to nikterak široký úsměv, ale i ten se počítá.