Země: USA Žánr: neofolk / ambient Datum vydání: 29.8.2008 Label: Vendlus Records Tracklist: 01. The Isle of Summer 02. Birch Black 03. Hollow Stone 04. Pantheist 05. Birch White 06. Sowilo Rune 07. Summerisle – Reprise Hodnocení: Ježura – 10/10 H. – 8,5/10 Průměrné hodnocení: 9,25/10 Odkazy: web / facebook / twitter / bandcamp

Víte, my se v redakci Sicmaggot děsně nudíme, takže samou nudou vymýšlíme hovadiny. A při jednom takovém záchvatu nudy z našich pomazaných hlav vzešel nápad, že by nebylo vůbec ke škodě tu a tam oprášit nějakou starší nahrávku, která si to zaslouží a jejíž recenze se na Sicmaggot v ideálním případě ještě neobjevila, a podrobit ji stejné péči, jaké se zde dostává žhavým novinkám. A tušíte správně, dnes přesně na takový materiál dojde. A abych netroškařil, moje volba padla na jeden z mých vůbec nejmilejších titulů…

“We carry death out of the village”
(The Isle of Summer)

Fenomenální a zcela jedinečné zámořské těleso Agalloch asi zdejším čtenářům není třeba příliš představovat, takže se zdržím obšírnějších popisů nezaměnitelného rukopisu a zádumčivé atmosféry, které této portlandské legendě udělaly jméno, a začnu z trochu jinačího soudku. Jak známo, Agalloch mají za svou kariéru na kontě čtyři ceněné řadové desky, které společnými silami definují typický sound kapely. Stalo se však pravidlem, že v mezidobí mezi vydáním jednotlivých studiových alb nahrávají Agalloch minimálně jedno EP, a obecně se dá tvrdit, že právě prostřednictvím těchto minialb se vydávají do směrů více či méně odlišných od své řadové tvorby. A přesně to je i případ právě recenzovaného “The White”. Agalloch známí svojí jedinečnou kombinací atmosférického black metalu a potemnělého neofolku se totiž v tomto případě zcela zřekli všech metalových složek a nahráli EP, které je čistému neofolku asi nejblíže za celou jejich kariéru. Je však třeba jedním dechem dodat, že se tak nestalo ani na úkor typického skladatelského jazyka dua John Haughm – Don Anderson, ani na úkor rozmanitosti hudby samotné. A pokud “The White” neznáte a toto prohlášení vás trochu uklidnilo, pak vězte, že ten klid není nic proti tomu, co za stavy následuje po plném prozření, protože i když jsem ve společnosti “The White” strávil mnoho a mnoho hodin, pořad znovu žasnu nad tím, jaký skvost se Agalloch na půlhodinové ploše tohoto EP podařilo stvořit. Ale na chvalozpěvy bude prostor o něco níže, takže se zde nejdříve pokusím alespoň trochu střízlivě nastínit, jaké “The White” vlastně je, krom toho že je doslova dech beroucí. Vidíte, zase jsem se neudržel…

“And what of the true God? To whose glory churches and monasteries have been built on these islands for generations past? Now shall what of him?”
“Oh, he’s dead. He can’t complain. He had his chance and in modern parlance. Blew it.”
(Sowilo Rune)

Jak může napovědět stylové zařazení k neofolku, “The White” je ve své podstatě velmi prostá a umírněná nahrávka. Rozhodně se nejedná o žádné progresivní orgie, které útočí na posluchačovy smysly svojí technickou propracovaností a nároky na instrumentální zručnost hráčů, a za sebe říkám – ještě že tak. Zcela nezemského zážitku je zde totiž dosaženo úplně jinak a je to provedeno tak brilantně, až se tají dech. V dokonalém souznění tu spolupracují jemné akustické kytary a tajuplně rozmáchlé perkuse, ke kterým jen nepatrně menším dílem přispívají kytary elektrické, dále klávesy, brumle, akordeon, různé rohy… Asi si říkáte, co na takové nahrávce dělají elektrické kytary vzhledem k tomu, co jsem zde už o charakteru EP napsal, ale věřte, že v žádném případě nefungují jako rušivý element, ale naopak jsou jedním ze stavebních kamenů dokonalosti “The White”. Tady se totiž neriffuje ani nesóluje, a když už na nějaký ten příspěvek elektrické kytary dojde, jedná se vesměs výhradně o jemný podkres na pozadí, který díky perfektně zvoleným efektům posouvá celek opět o notný kus dál. Zajímavostí je takřka úplná absence vokálů, které se omezují na několikahlasou, leč bezeslovnou pasáž ve skladbě “Pantheist”, mluvené slovo či recitaci v “Hollow Stone” a “Sowilo Rune”, respektive “Birch White”, a v neposlední řadě na vložené repliky z filmu “The Wicker Man” (1973, režie Robin Hardy). Jedno z mnoha kouzel “The White” ovšem spočívá v tom, že drastické omezení vokálů zde není na škodu, ale naopak, a funguje to bezchybně. A věřte, že k dosažení takového výsledku je zapotřebí velký cit pro věc.

Když bych “The White” neznal a odmyslel si všechny ty superlativy, kterých jsem se nakonec stejně úplně nevyvaroval, neměl bych nejmenší tušení, co za podivného hybrida může z takové směsky nástrojů a způsobů jejich použití vzniknout, a nestydím se přiznat, že bych byl předem k výsledku asi velice skeptický. Zde se to ovšem podařilo tak skvěle, jak jen to je možné. Agalloch to přitom dokázali bez toho, aby jakkoli popřeli sami sebe, ba naopak. I přes absenci metalové složky je “The White” opatřeno naprosto čitelným autorským rukopisem a jako takové je nezpochybnitelným důkazem, že v případě Agalloch nejde ani náznakem hovořit o vítězství formy nad obsahem. Krom toho jde o nahrávku nesmírně pestrou, takže se člověk nestačí divit, co všechno se dá v hranicích minimalismu vykouzlit. No a když vám konečně dojde, že ať ukážete na kteroukoli ze sedmi skladeb, tak máte jistotu, že ukazujete na klenot, pak už skutečně není jediný důvod držet se v hodnocení zpátky. Zkrátka ani trochu nepřeháním, když tvrdím, že toto je umění v jeho nejniternější podobě.

“He brought me up the same way: to reverence the music, and the drama, and the rituals of the old gods; to love nature and to fear it, and to rely on it and to appease it when necessary. He brought me up…”
“He brought you up to be a pagan!”
“A heathen conceivably but not, I hope, an unenlightened one.”
(Summerisle – Reprise)

Jak jsem již několikrát naznačil a nakonec na plná ústa vykřičel do světa, Agalloch přišli a veškerý svůj potenciál i potenciál stavebního materiálu tohoto EP přetavili v naprosto jedinečný démant a skvostnou ukázku dokonale zúročené inspirace. EP “The White” je bez přehánění geniální dílo a do jeho půlhodinové stopáže Agalloch napěchovali tolik fantastické hudby, kolik mnozí jiní nedokáží vytvořit za celou svoji kariéru. A jelikož je další rozplývání nad nebetyčnými kvalitami tohoto minialba už trochu bezpředmětné, uzavřu recenzi jedinou výtkou, kterou k “The White” mám. Vzhledem k k omezenému nákladu 2000 kusů je dnes již zcela nemožné sehnat EP standardní cestou, takže až se rozhodnu nakoupit na eBay, peněženka mi asi moc nepoděkuje. Ale co na tom, tohle za ty peníze stojí…

Další názory:

Určitě je to úžasná hudba, o tom není sporu, ale na rozdíl od kolegy budu v hodnocení malinko střízlivější, přesto nemohu tvrdit, že bych měl nahrávce co vytknout. Dovolím si tvrdit, že v tomto případě šlo autorům především o atmosféru a z tohoto úhlu pohledu lze před “The White” jen smeknout, jelikož jde o atmosféru vskutku podmanivou. Nejpozději právě s tímto minialbem Agalloch svého času definitivně dokázali, že jsou opravdu vyzrálou a nevšední skupinou s takřka nezaměnitelným rukopisem, který ovšem nestojí na stylu nebo na nástrojích, ale pouze (pouze v uvozovkách) na pocitové stránce. A to o sobě myslím nemůže tvrdit mnoho skupin, že by byl jejich zvuk jasně rozpoznatelný, ať už hrají atmosférický black metal nebo neofolk. Jinak k tomu nemám moc co dodat, protože je to již dostatečně popsáno v recenzi…
H.