Archiv štítku: Acrimonious

Acrimonious – Eleven Dragons

Acrimonious - Eleven Dragons

Země: Řecko
Žánr: black metal
Datum vydání: 20.3.2016
Label: World Terror Committee

Tracklist:
01. Incineration Initiator
02. The Northern Portal
03. Damnation’s Bells
04. Satariel’s Grail
05. Elder of the Nashiym
06. Kaivalya
07. Qayin rex mortis
08. Ominous Visions of Nod
09. Stirring the Ancient Waters
10. Litany of Moloch’s Feast
11. Thaumitan Crown

Hrací doba: 66:38

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
World Terror Committee

Není Black metal jako black Metal. Někteří se soustředí na atmosféru opomínaje technickou stránku věci, a když se jim to náhodou vydaří, dostane se nám, posluchačům, nádherně uhrančivého primitivismu. A všichni známe nesmrtelné desky, jejichž tvůrci k tvorbě přistoupili zrovna takhle. Opačný přístup není také od věci, ale zatímco v blacku někdy prochází i to největší diletanství (zda právem, je už diskutabilní), chybí-li v hudbě, která se označuje jako technicky a řemeslně vyspělá, atmosféra, tak se těžko jedná o víc než jen bezduchou emulaci. A kde si tedy stojí dnes recenzovaní Acrimonious?

Ti na scéně fungují od roku 2003 a hned s první deskou „Purulence“, jež vyšla o šest let později, se vyprofilovali jako kapela, kterou neradno přehlížet. Mě osobně debut ve své době příliš neoslnil, ale podzemní smetánka to zřejmě viděla jinak, protože opravdu nebylo těžké na Acrimonious narazit v těch „správných“ zinech. Trochu jiná situace nastala s ambiciózní „Sunyata“ (2012), kterou více do širšího povědomí postrčili mediálně aktivnější a tehdy ještě mnohem renomovanější Agonia Records. Na dvojičce se také konečně sešla současná sestava. Cain Letifer, kytarista a hlas kapely, si k sobě přizval hudebně i ideologicky podobně smýšlející muzikanty (Semjaza 218 & C. Docre) a nahrávací sestavu tehdy doplnil i ar-Ra’d al-Iblis. „Sunyata“ bylo mimochodem velice dobré album, z něhož si některé skladby připomínám doteď. To pochopitelně, společně s výbornou (!) deskou spřízněných Thy Darkened Shade, jen přiživilo má očekávání ohledně „Eleven Dragons“ a já mohu s radostí rovnou uvést, že je Acrimonious překonali.

Abych se vrátil k prvnímu odstavci. „Eleven Dragons“ představuje Black Metal vysoce sofistikovaného vyznění, ale esence (!) tady rozhodně nechybí. Co se týče odstavce druhého, zde jsem zmínil Thy Darkened Shade. Novinka Acrimonious byla nahrána ve studiu Sitra Ahra, v němž operuje riffmistr Semjaza, a ten kromě mnoha nepřehlédnutelných uměleckých otisků desce daroval i výtečný zvuk (k míchání a masteringu si kapela přizvala člověka zvenčí). Ostatní členové mimochodem vypomáhají v živé inkarnace Thy Darkened Shade, což svědčí o jisté technické vyspělosti, která je na „Eleven Dragons“ patrná, ale až na pár divočejších pasáží nelze tvrdit, že by pánové svou zručnost vystavovali nějak zvlášť na odiv.

Nevím, zda bych z přítomných 11 skladeb (význam jedenáctky zde snad není nutné vysvětlovat) dokázal vypíchnout tu nejlepší, nejoblíbenější. Chvíli se tak jevila třeba démonická „Qayin rex mortis“, hluboký dojem zanechaly i jímavá „Litany of Moloch’s Feast“ nebo úvodní „Incineration Initiator“. Každá píseň má ovšem své silné nápady a je stylizována jinak než ostatní. Někdy je v hudbě evidentní posvátná úcta vůči „De mysteriis Dom Sathanas“ (a samozřejmě i vůči dalším klasikám černého kovu), jinde problesknou aspekty starého řeckého blacku a rozhodně nelze opomenout citelný vliv poctivého metalu. Minimálně vliv takových Iron Maiden je tu v mnoha pasážích zřejmý.

Často se v článcích odvolávám na pocity a stavy vytržení, mrazení apod. U poslechu „Eleven Dragons“ se mi tohoto nedostává a tou nejmagičtější skladbou Acrimonious v tomto ohledu stálé zůstává „Adharma“ ze „Sunyata“. Avšak jediným doopravdy důležitým faktem je to, že mě poslech „Eleven Dragons“ ohromně baví. Srovnání se nabízí třeba s minule recenzovanými Venenum, které jsem spíše sepsul. Obě kapely jsou hudebně opravdu na výši, ale Acrimonious jsou dle mého názoru mnohem autentičtější a vynalézavější

„Eleven Dragons“ je povšechnou oslavou pravého Black Metalu. Neuctivě řečeno deska, kterou by dnešní Watain rádi nahráli, ale už na to zřejmě nemají dostatek sil a inspirace. Stručně a jasně, Acrimonious stvořili vysoce nadprůměrné album, originál je nezbytnost a tuším, že velká vrstva prachu na něj sedat nebude.

Acrimonious


Redakční eintopf – březen 2017

Netra - Ingrats
Nejočekávanější deska měsíce:
Netra – Ingrats


H.:
1. The Moon and the Nightspirit – Metanoia
2. Netra – Ingrats
3. Me and That Man – Songs of Love and Death

Kaša:
1. Mastodon – Emperor of Sand

Zajus:
1. Pillorian – Obsidian Arc

Skvrn:
1. Netra – Ingrats
2. Dodecahedron – Kwintessens
3. Woe – Hope Attrition

Onotius:
1. Dodecahedron – Kwintessens
2. Svart Crown – Abreaction
3. Netra – Ingrats

Metacyclosynchrotron:
1. Rebirth of Nefast – Tabernaculum
2. Svart Crown – Abreaction
3. Ofermod – Sol Nox

Cnuk:
1. Mastodon – Emperor of Sand
2. Body Count – Manslaughter

H.

H.:

Samozřejmě, že za normálních okolností by v eintopfu suverénně vyhrál francouzský projekt Netra, jehož minulé album „Sørbyen“ (a o následné experimentálně hip-hopové kolaboraci „Dreading Consciousness“ to vlastně platí taktéž) bylo jednoduše unikátní a nadpozemské. Nicméně skutečnost, že už mám novinku „Ingrats“ v předstihu pečlivě naposlouchanou a vím, že na svého předchůdce nemá, trochu zamíchala kartami.

Nakonec tedy stejně jako v koncertní verzi eintopfu dosazuji na vrchol maďarskou folkovou perlu The Moon and the Nightspirit respektive tedy její nadcházející album „Metanoia“. V tomto případě se totiž skutečně a upřímně těším, jak to dopadne, a věřím tomu, že to dopadne skvěle. První ukázka „Az első tündér megidézése“ je – vlastně již tradičně – božská, a tak nemám sebemenšího důvodu neočekávat pořádný kus krásné atmosféry.

Tím ovšem nechci tvrdit, že by snad „Ingrats“ nestálo za pozornost. Věřte tomu, že co u Netry není tak dobré jako posledně, je ve skutečnosti pořád mnohonásobně lepší než většina toho, co vychází všude okolo. Prvním odstavcem jsem vás určitě nechtěl odradit, protože některé momenty jsou opětovně doslova fenomenální a rozhodně se máte na co těšit.

Do třetice jsem pak zvědavý na Me and That Man. Je mi vcelku jedno, že se jedná o vedlejšák frontmana Behemoth, poněvadž tahle polská extrémně metalová ikona se mi v posledních letech velmi vzdálila a její poslední album mě už vůbec nebavilo. Nicméně první ukázky ze „Songs of Love and Death“ mě vysoce baví a tahle Nergalova poloha mi připadá mnohem sympatičtější a nápaditější než aktuální Behemoth. Pokud si celá deska udrží laťku nastavenou „My Church Is Black“ a „Ain’t Much Loving“, tak to bude hodně super.

Kaša

Kaša:

Kdo mě zná, tak ví, že americké Mastodon mám rád. A to tak, že moc. Když se tedy začaly objevovat zvěsti o novém, v pořadí již sedmém albu, tak jsem okamžitě zbystřil. „Emperor of Sand“, jak se novinka bude jmenovat, je počin, od něhož si toho v březnu slibuji zdaleka nejvíc. Očekávám trochu barvitější sound ve stylu předchozího „Once More ‘Round the Sun“, čemuž první ukázky nasvědčují, a doufám ve větší zapojení vokálu Brenta Hindse, jenž byl na předchůdci lehce potlačen. Budu upřímný, takže přiznám nedůvěru v to, že by se mělo jednat o druhé „Leviathan“ nebo „Crack the Skye“, což jsou majstrštyky, které se nerodí každý den. Ovšem i tak o kvalitách této zámořské čtveřice nemám nejmenšího důvod pochybovat a v „Emperor of Sand“ vidím jednoho z favoritů na nejočekávanější placku tohoto roku.

Zajus

Zajus:

Můj březnový výběr bude stručný, neboť existuje vlastně jen jedno album, na které se opravdu těším. Je jím debut Pillorian, což je, jak všichni jistě víte, nová kapela Johna Haughma ze slovutných Agalloch. Agalloch se zřejmě nerozešli v dobrém, o čemž svědčí i Haughmova rychlost, s jakou dovedl svou novou kapelu sestavit a s jakou také vypustí do světa první album. Přestože jsem měl Agalloch velice rád, nikdy jsem se příliš nenamáhal studovat, kdo stojí za jejich kouzelnými kompozicemi, a tak netuším, zda se do Pillorian přesunul mozek kapely, či jen její hlas. Každopádně však předpokládám, že Pillorian přinesou zajímavou hudbu, i když bych se hodně divil, kdyby se vrcholným počinům Haughmovy předchozí formace byť jen přiblížili. Pokud však „Obsidian Arc“ zvládne alespoň 80 % toho, co dovedli Agalloch v nejlepší formě, nebudu si mít nač stěžovat.

Svart Crown

Skvrn

Skvrn:
Začátek roku je štědrý a březnové týdny na tom spolu s těmi dubnovými zhola nic nemění – jsou nabité až k prasknutí. Než se přehoupneme přes srandistu apríla, s radostí přivítám šuplík s březnovými nadějemi. Tou první je francouzská Netra, respektive její nová řadovka, první po pěti letech. Na předchůdci se děla spousta věcí, převažoval sice black metal, ale elektronika rozličného druhu se spolu s velmi svojským naturelem sebevědomě hlásily o slovo. Nemůžu říct, že bych vyloženě nemohl dospat, takovým uctívačem nejsem, „Ingrats“ však rozhodně patří mezi nejočekávanější nahrávky viditelného horizontu.

Podobně dlouho jako na Netru se čekalo taky na black metal nizozemských Dodecahedron, kteří v březnu navazují na eponymní debut. Jakkoliv kapela nepopiratelně spadá do poslední žánrové vlny vedené dvěma výraznými francouzskými ikonami, ze svého pojetí nedělá pouhou přehrávku vzorců bez vlastního přispění. A trojka nakonec taky blacková, budou hody. Tentokrát nechávám promluvit zámoří a Woe, již stabilní článek scény. Pilně naposlouchávejte, osmnáctého dubna máme tyhle tóny v Praze.

Onotius

Onotius:

Začátek roku byl, co se týče nových zajímavých desek, ještě trochu střídmější, ale březen už disponuje pěknou řádkou solidních jmen. V první řadě se těším na novinku nizozemských avantgardních blackmetalistů Dodecahedron, kteří už vypustili do světa pár prvních ukázek – a já si je nemohu vynachválit. Pravá porce atmosféry, hutnosti i chaosu. Druhá příčka mého seznamu patří francouzským Svart Crown, k jejichž „Profane“ se velmi rád vracím. První zveřejněné ukázky jsem slyšel dost letmo a působily na mě trochu rozpačitě, ale věřím, že v kontextu alba do sebe všechno zapadne. Další nahrávku, o niž se chystám příští měsíc naprosto jistě zavadit, má opět na svědomí Francouz. Tentokrát mluvím o specifickém úkazu známém jako Netra. Jeho „Sørbyen“ byl naprosto jedinečnou kombinací trip-hopu s depresivním black metalem a fungovalo to věru parádně. Pokud si udrží kvalitativní laťku na stejné úrovni, máme se vskutku na co těšit.

Mastodon

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Je příjemné mít o něčem jasno, i když jakmile tenhle pocit mám (anebo to tvrdí někdo jiný), tak mi v hlavě začnou blikat ony pomyslné výstražné kontrolky. Ty ale teď mají nucené volno, protože na debut Rebirth of Nefast čekám už hodně dlouho, dřívější krátké tituly žeru a najdou se i další indicie, které svědčí, že tohle bude kurva velké dílo. Fakt se těším. Jistá očekávání mám i ohledně nové desky Svart Crown, protože ta kapela zraje jako víno. Francouzi mají zase o něco lepšího bubeníka než dříve, tak si tak říkám, proč by o něco lepší nemohla být i nová deska?

No, a na závěr váhám, zda uvést něco ještě neslyšeného, nebo se vytasit s nějakým březnovým albem, které již naposlouchávám a zmínku by si zasloužilo. Ale volím první možnost, protože dle ukázky „The Alpha of the Anti-Christ“ to vypadá, že Ofermod se „Sol Nox“ navážou na vyznění kultovního „Mystérion tés anomias“. Kapelu respektuji nejenom kvůli tomuto EP, ale obě dlouhohrající desky mě zanechaly poněkud chladným. Teď by tomu mohlo být jinak.

Cnuk

Cnuk:

Ne, že by březen nenabízel nic zajímavého, ale to absolutně nejlepší si nechává až na svůj konec. 31. března totiž vychází nová alba Body Count a Mastodon.

Kaliforňané Body Count o sobě dali před třemi lety vědět studiovým počinem s názvem „Manslaughter“. A vlastně z toho byla nejlepší deska od dnes již kultovního debutu z roku 1992. Předcházelo mu několik prázdných let a nevýrazných alb. Kapela vyniká hlavně neodolatelným projevem rappera Ice-T, který nešetří brutalitou ani humorem, spolu s tvrdou kytarovou hudbou. Právě jejich texty kdysi vzbuzovaly rozruch a rozhodně z nich na posledním albu neslevili. Chystané „Bloodlust“ by tak mohlo skupinu znovu zachytit v dobrém rozpoložení. Zajímavé také bude slyšet hosty, jmenovitě Mustainea, Cavaleru a Blythea.

Mastodon asi netřeba blíže představovat. Už několik let obecně platí jejich příchozí deska za sledovanou událost. „Emperor of Sand“ podle dostupných ukázek nabídne jak novější polohu, tak i tu starší. Alespoň „Show Yourself“ spadá do první kategorie, zatímco „Sultan’s Curse“ do druhé. Nemám s novější tvorbou Mastodon žádný problém, vlastně mě k nim pořádně dostala až deska „The Hunter“, takže tento mix vítám. Stále platí za jednu z mála kapel, která podle mě nevydala špatné album, a nevěřím, že by to „Emperor of Sand“ mělo změnit.

The Moon and the Nightspirit


Acrimonious: ukázka z chystané desky

Řecká blackmetalová kapela Acrimonious se členy z Thy Darkened Shade a Serpent Noir letos vydá své třetí album „Eleven Dragons“. Label Daemon Worship prozatím nestanovil přesné datum vydání, ale k dispozici je alespoň vypuštěná skladba „The Northern Portal“.

01. Incineration Initiator 02. The Northern Portal 03. Damnation’s Bells 04. Satariel’s Grail 05. Elder of the Nashiym 06. Kaivalya 07. Qayin Rex Mortis 08. Ominous Visions of Nod 09. Stirring the Ancient Waters 10. Litany of Moloch’s Feast 11. Thaumitan Crown