Archiv štítku: Adaestuo

Adaestuo – Krew za krew

Adaestuo - Krew za krew

Země: international
Žánr: black metal / dark ambient
Datum vydání: 11.12.2018
Label: World Terror Committee

Tracklist:
01. Red Moon
02. Transcendental
03. Monument
04. Subterranean Fire
05. Death Transition
06. Escaine
07. Shadow Pilgrimage
08. Krew za krew
09. Hurmeen tahrima

Hrací doba: 50:01

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
World Terror Committee

Před dvěma roky jsme tu s Háčkem detailně rozebrali čtyřskladbové EP Adaestuo zvané „Tacent semitae“ a kapelní mix mrazivého blackmetalu s temným ambientem jsme vychválili dost. Já uvedl, že jsem z ípka nadšený, kolega jej označil za výborné, což jsou silná, avšak v tomhle případě věcná a zasloužená slova.

Za ty dva roky se k nám mnoho informací o činnosti kapely nedostalo. Na jednu stranu preferuji, pokud kapela nekomentuje každý tvůrčí krok, ale také jsem rád v obraze, kdy a kde například kapela bude nahrávat apod. Pouze náhodou jsem jednou na Facebooku zachytil příspěvek jednoho ze členů, kde byly zmíněny dlouhé desky rovnou dvě a také problémy týkající se masteringu. Ostatně, když jsem poprvé „Krew za krew“ slyšel, okamžitě jsem si na tuhle záležitost vzpomněl, protože mě napadlo, že dát tuhle desku zvukově dohromady muselo být docela na palici. Nebude tedy od věci uvést, že kapela nahrávala s PhorgathemEmptiness, který také stojí za originálními produkcemi Khthoniik Cerviiks, Lvcifyre nebo Cult of Erinyes. Na mixu se kromě kapelníka VJS podílel i Michael Zech, jehož práci za pultem lze docenit například na nahrávkách Ascension, Bölzer nebo Schammash, a ten rovněž desku zmástroval. Dle mého názoru jsou oba producenti schopní vtisknout nahrávkám svojský ksicht a prozatím u nich nespatřuji nešvar, že by spoléhali jen na na zažité postupy a produkovali svůj „charakteristický zvuk“ jak na běžícím páse.

Adaestuo přímo navazují na směr vytyčený „Tacent semitae“, ovšem veškeré, skutečně veškeré aspekty jsou s novou deskou umocněny, znásobeny. Takže pokud byly ambientní skladby na EP poměrně jednoduché, zde se příležitostně setkáte doslova s mnohovrstevnatými, proměnlivými „kakofoniemi“. Každá skladba je sice jiná a je zde prostor i pro minimalismus, avšak pro desku jako celek platí, že je velice snadné se do zvuků ponořit a plně jimi zaměstnat pozornost. A zde právě pomáhá kvalitní zvukařina.

Zjednodušeně řečeno, „Krew za krew“ nabízí tři hudební tváře. Jsou tu dva víceméně tradiční blackové songy, čtyři rituálně-ambientní a tři, jež bych označil za fúzi prvních dvou. Ony fúzní skladby tvoří z mého pohledu jakési tématické předěly, neboť stojí na začátku, uprostřed a na konci. Sice se stále drží metalového paradigmatu bicích/perkusí, kytar, kláves a hlasu, ale pocitově působí jednak každá úplně jinak a hlavně odlišně od zbylých blackových a ambientních skladeb. Snad jen neurotická „Hurmeen Tahrima“ evokuje zlovolný majestát, jenž vládne po většinu hrací doby.

Přijde-li na stránku ryze černěkovovou, tak zde není co řešit. VJS a P.E. Packain již dříve s jinými kapelami předvedli, že jsou žánru oddaní jako málokdo. „Shadow Pilgrimage“ a „Monument“ bez potíží překonávají kvalitativní a atmosférickou laťku nasazenou skladbami „Otchłań“„Niszczyciel gwiazdozbiorów“ z EP a zvláště „Monument“ dělá čest svému jménu, protože za některé riffy by se nestyděli ani MysticumImmortal v nejlepší formě.

Adaestuo

To nejhnusnější zlo ovšem sálá z nemetalových skladeb, které navíc zabírají i největší plochu desky, což může být pro některé kámen úrazu. Ale už na „Tacent semitae“ bylo evidentní, že black metal není pro hudebníky jediný nástroj k vyjádření esence Adaestuo. Tak jako tak vám doporučuji se pořádně (se sluchátky!) zaposlouchat alespoň do „Subterranean Fire“ a „Transcendental“, protože ty bezesporu nabízí víc než jen hluk a nelidské hrdelní pazvuky. A vůbec ono by se album vyplatilo slyšet už jen kvůli těm šílenostem, co tady Hekte Zaren vyluzuje. Pokud zrovna nekáže jak posłaniec piekła, tak je její inspirace starou tvorbou Diamandy Galás někdy až přílišná, hraničící s imitací, avšak stěžovat si nebudu z důvodů, které jsou doufám nasnadě.

Desku poslouchám jen pár týdnů, takže je možná na podobný verdikt brzo, ale „Krew za krew“ patří k tomu nejlepšímu, co jsem letos slyšel. Má snaha přirovnat produkci Adaestuo ke konkrétním jménům se až na pár výjimek výše ukázala při psaní jako zbytečná, ne-li až zavádějící, i když se tu logicky najdou paralely s Incursus, Nightbringer a Cornigr. Zdali to svědčí o unikátnosti kapely anebo jen o mém nedostatečném rozhledu, posuďte sami. Zcestná může být absence jakékoliv kritiky, ale malý problém mám pouze s produkcí bicích a také bych ocenil, kdyby na sebe jednotlivé skladby plynule navazovaly. Nic víc.

Adaestuo

„Krew za krew“ je rozmanitá, uhrančivá deska, každá skladba oplývá silnými nebo alespoň zajímavými nápady a fanatismus se šílenstvím z toho všeho doslova stříkají. Ale to se dalo po skvělém EP čekat. Album tedy nelze než doporučit, avšak akceptuji pokud tu bude pro někoho málo black metalu, byť si 100% stojím za názorem, že i zdejší ryze nemetalové skladby jsou plnohodnotné a rovnocenné se zbytkem (proč by taky neměly být, že ano).

Další materiál na sebe snad nenechá příliš dlouho čekat, Adaestuo se také chystají koncertně vystupovat… No, myslím, že mám další kapelu, kterou mohu nazvat srdcovkou.


Redakční eintopf – prosinec 2018

Svartidaudi – Revelations of the Red Sword
Nejočekávanější deska měsíce: Svartidauði – Revelations of the Red Sword


H.:
1. Adaestuo – Krew za krew
2. Vetala – Retarded Necro Demential Hole
3. Svartidauði – Revelations of the Red Sword

Onotius:
1. Svartidauði – Revelations of the Red Sword
2. Dirge – Lost Empyrean

Metacyclosynchrotron:
1. Adaestuo – Krew za krew
2. Svartidauði – Revelations of the Red Sword

Cnuk:
1. Svartidauði – Revelations of the Red Sword
2. Venom – Storm the Gates

H.

H.:

Na prvním místě z hlediska očekávání jednoznačně trůní „Krew za krew“ od Adaestuo. Pilotní minialbum „Tacent semitae“ z roku 2016 bylo výborné, tak snad dlouhohrající debut naváže přinejmenším ve stejné kvalitě. Jestli ne, bylo by to kurva nemilé.

Dost jsem zvědavý na fošnu s roztomilým názvem „Retarded Necro Demential Hole“ od portugalského hnusu Vetala. Až donedávna jsem tuhle smečku neznal, ale takováhle muzika mě obecně dost baví. Navrch zněla ukázka z novinky fakt přísně – tak syrově, primitivně, zpátečnicky a neumětelsky, až to byla skoro avantgarda, haha. Album si určitě nenechám ujít.

Na konec to stejně jako ostatní kolegové hodím „Revelations of the Red Sword“ od Svartidauði, i když v tomhle případě určitě nejde o záležitost, kvůli níž bych nemohl dospat. Jakkoliv jsou Islanďané chválení, já osobně jsem z „Flesh Cathedral“ zas až tak v prdeli nikdy nebyl a zrovna Svartidauði mě z té pověstné islandské líhně nebaví tak jako jiná jména. Ale poslechnu si to, ne že ne.

Onotius

Onotius:

Vycházejících desek je v prosinci nějak míň, nicméně nějaká ta pikantnost se tu určitě najde. Například nepochybuji o tom, že nová deska Svartidauði bude patřičně malebným zlem – tam jen záleží na intenzitě a trvanlivosti. První ukázky nicméně působily navýsost povedeně. Dále si rád poslechnu nové Dirge, jejichž post-metal mě svého času docela bavil – tak doufám, že stejně zafunguje i novinka „Lost Empyrean“, jež má spatřit světlo světa čtrnáctého. Dále už mám trochu problém najít desku, u které bych byl s to říci, že bych si ji pustil i nebýt slabé úrody – v lepší konkurenci. Proto třetí místo výjimečně po zvážení ponechám prázdné. Snad jsem tedy na nic důležitého nezapomněl.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

O nejzásadnější desce závěru roku mám jasno. Ze spojení Incursus, Cornigr a blackmetalové Diamandy Galás nemůže vzniknout žádná chujovina, ukázkové EP Adaestuo jsme tu vychválili, jak se patří, a tak nelze jinak než dlouhý debut „Krew za krew“ označit za nesvatou povinnost.

Tak bude hodně lidí spíše vnímat druhé album Svartidauði, protože „Flesh Cathedral“ mělo dopad jako málokterá moderní deska. Avšak mně se debut a vůbec kapelní sound ohrály takovým způsobem, že se do poslechu „Revelations of the Red Sword“ budu muset trochu nutit. Je mi jasné, že to sračka nebude, ale zásadní pro mě je, zda kapela předvede něco nového, anebo pojede striktně ve vytyčených kolejích.

Prosinec nabízí i nějaké další zajímavé věci, ale víc mě těší, že Soulseller Records vydají reedici debutu Ved buens ende„Written in Waters“. Tento klenot chci mít doma už dlouho.

Svartidaudi

Cnuk

Cnuk:

Závěr roku 2018 je teda vyloženě slabota. Za zmínku mi stojí jen jedno album, tedy nakonec vlastně dvě. Tím prvním je „Revelations of the Red Sword“ od islandských blackmetalistů Svartidauði. Ti budou hned zkraje měsíce navazovat na pět let starou fošnu „Flesh Cathedral“, která patří mezi to nejlepší z tamní silné scény. Podle letmého poslechu novinky na YouTube, kam byla vydavatelstvím umístěna v celé své délce, půjde opět o povedené dílo, co ještě možná leckomu zamíchá s konečným pořadím nejlepších desek letošního roku.

Tím druhým albem není nic jiného než „Storm the Gates“ od dědků Venom, nebo přinejmenším dědka Cronose. Původně mě ani nenapadlo, že ho zde uvedu, ale po zjištění, jak je prosinec chudý, ho sem přeci jenom dám. Pro tyhle staré kapely, které jsou už dávno za zenitem, mám prostě slabost, a i když moc dobře vím, že mě to nebude moc bavit, stejně si to poslechnu. Podle loňského EPčka „100 Miles to Hell“, jehož všechny skladby budou i na novince, se stále pojde ve stylu posledních nevalných počinů, takže nějaké dramatické zlepšení nelze očekávat.


Aoratos: smlouva u Debemur Morti

Debemur Morti oznamují novou akvizici své vydavatelské stáje. Aoratos jsou dalším uměleckým vyjádřením Naase AlcamethaNightbringer, Akhlys a Bestia Arcana, které hlouběji zkoumá snové vize skrze médium black metalu, ambientu a rituálního dronu. Aoratos slouží jako odraz a hlas bezpočtu různých ponurých přítomností, které dlí v zákoutích prázdných bezútěšných pustin a niterní temnoty. Debemur Morti počítají s vydáním dlouhohrající desky v pozdější fázi tohoto roku, o něco dříve se možná dočkáme splitu s Adaestuo, jehož vydavatel zůstává prozatím neznámý.


Redakční eintopf – speciál 2016 (Metacyclosynchrotron)

Metacyclosynchrotron

Metacyclosyn-chrotron:

Top5 2016:
1. Void Meditation Cult – Utter the Tongue of the Dead
2. Cultes des ghoules – Coven, Or Evil Ways Instead of Love
3. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
4. Caveman Cult – Savage War Is Destiny
5. Howls of Ebb – Cursus Impasse: The Pendlomic Vows

CZ/SVK deska roku:
1. Silva Nigra – Světlonoš
2. Somnus Aeternus – Exulansis

Neřadový počin roku:
Adaestuo – Tacent semitae

Artwork roku:
Altarage – Nihl

Objev roku:
Sorguinazia – Sorguinazia

Shit roku:
Buer – Protoalbum

Koncert roku:
Sortilegia, Nyönpa: Praha – Modrá Vopice, 21.8.2016

Potěšení roku:
nováčci ve světě

Zklamání roku:
nováčci doma

Top5 2016:

1. Void Meditation Cult – Utter the Tongue of the Dead
Už jsem to sice předeslal v recenzi, ale opáčko neuškodí. „Utter the Tongue of the Dead“ je negativní, temná, zlá a majestátní deska bez (téměř) jakýchkoliv lapsů. Co jsem očekával, to jsem dostal. Možná jinak, než jsem si ve své choré hlavě maloval, ale to je koneckonců dobře. Nepochybuji, že se k tomuhle svinstvu budu vracet i za několik let, což se dá s jistotou tvrdit jen o minimálním počtu desek.

2. Cultes des ghoules – Coven, Or Evil Ways Instead of Love
Cultes des ghoules jsou bez debat top kapela metalového undergroundu a „Coven“ tuhle pozici potvrdilo. Nemám pocit, že by novinka patřila k tomu nejlepšímu, co Poláci stvořili, a v plánované recenzi bude taky co sepsut. Ale když ono tu je tolik pasáží, kdy jsem hudbou naprosto unešen! S víc jak jeden-a-půl-hodinovou black/doommetalovou „operetou“ si Cultes des ghoules možná nabrali příliš velké sousto, ale přesto považuji „Coven“ za dílo vskutku ďábelských kvalit. I pledge to serve thee for the good and ill. Possess me and then kill – that is my will!

3. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
Deathspell Omega to je zase naopak, ti se vrátili k zaručenému receptu, což má své klady i zápory. Deathspell Omega samozřejmě ukázali, kdo je králem progresivního black metalu, a všem kopírkám s přehledem nakopali prdele. „Onward Where Most with Ravin I May Meet“ je hymna roku a těch slov nekritické chvály by se dalo vysypat mnohem, mnohem více. Ostatně, jak už to udělali mnozí. „The Synarchy of Molten Bones“ je dle očekávání elitní deska. Ale na druhou stranu jsem doufal, že by Francouzi mohli využít svého nezměrného talentu přece jenom trošku jinak. Když to dokáží třeba Abigor a Blut aus Nord, proč ne oni? No, a abych si vylil srdéčko úplně, tak bych rovněž zjebal plochý a nudný zvuk, který se s kapelou táhne od „Paracletus“ a už na „Drought“ se mi tento nedostatek nechtělo moc omlouvat.

4. Caveman Cult – Savage War Is Destiny
Z recenzí lze asi poznat, že mám (mimojiné) hodně rád, když pod extrémním námrdem lítaj z repráků třísky. Ono těch doopravdy kvalitních či alespoň zajímavých black/grindových bestialit zas tolik nevychází, takže desky jako tahle potěší. Osobně totiž neznám lepší „neubližnou“ katarzi, než si po náročném dni vyplavit všechny sračky z hlavy nějakým agresivním zvěrstvem. No, a „Savage War Is Destiny“ k tomuto účelu stále užívám pravidelně a rád.

5. Howls of Ebb – Cursus Impasse: The Pendlomic Vows
S posledním místem mám problém. Napadá mě dost nahrávek, jež letos výrazněji zaujaly, ale která z nich si zaslouží pozvednout na výroční piedestal? Hodně se jich honosilo nálepkami jako „progresivní“ nebo „avantgardní death metal“ a z nich bych vybral „Cursus Impasse: The Pendlomic Vows“ od amerických Howls of Ebb. Album jsem v závěrečných měsících roku poslouchal jen vzácně, ale celkově dost na to, abych usoudil, že v současnosti asi neexistuje unikátnější deathovka. A hlavně v mých očích překonává i loňské tituly Chthe’ilist, Ulcerate, Gorguts nebo Coma Cluster Void.

Howls of Ebb

CZ/SVK deska roku:

1. Silva Nigra – Světlonoš
Je možné, že kdyby se žebříček desek nerozlišoval na „zahraniční“ a „domácí“, tak by se Silva Nigra vlezli i do výše uvedené elitní pětky. Důvod je prostý. Není mnoho desek se kterými jsem loni strávil více času než právě se „Světlonošem“. Hudba Silva Nigra není a nikdy nebyla nějak výjimečná, zdejší skladby mají svá hluchá místa, ale černočerná kvalita, kdy se pomalu protáčejí oči v důlcích, zkrátka převažuje. Jak už to v black metalu bývá, i s jednoduchým receptem lze stvořit něco silného, poutavého a hlavně autentického, což se Silva Nigra povedlo.

2. Somnus Aeternus – Exulansis
První deska Brňáků pro mě byla jen obyčejným, i když slušným doomem a pak přišlo „Exulansis“. Stále jsem si nedokázal ujasnit, jaký můj vztah k desce vůbec je. I proto se tady neukázala recenze, kterou by si obě strany jistě zasloužily. Podobně jako v případě Silva Nigra jsou zde nedostatky, které přehlížet nelze, ale kouzlo nahrávky je silné. Vím, že přirovnání k vínu ve sklepě je klišé jako prase, ale „Exulansis“ si stejně jako tu pomyslnou flašku hodlám uložit někam hluboko, a přesto na dosah, abych se k ní jednou za čas mohl vrátit a po malých dávkách si ji užít. Ne, stále to není deska úplně pro mě, ale s náladami zde vyjádřenými docela souzním. Nebyla nouze o momenty, kdy mi při večerní procházce naskočila v přehrávači některá z výrazných skladeb „Exulansis“ a následný pocit byl… No, bylo to niterní, tíživé, ale zároveň očišťující, čehož si cením vždy.

Somnus Aeternus

Neřadový počin roku:

Adaestuo – Tacent semitae
Nad prvním miníčkem Adaestuo jsem se už dostatečně rozplýval v příslušné recenzi a mírný časový odstup nahrávce nijak neuškodil. Mám také pocit, že si „Tacent semitae“ užívám ještě o něco více než i výborná EPka takových Dead Congregation, Teitanblood nebo Death Worship. Nový materiál by měl být touhle dobou už nahraný a já se ho nemohu dočkat!

Artwork roku:

Altarage – Nihl
„Nihl“ bylo hodně dobré album, i když mohlo být ještě lepší. Každopádně si Altarage pozornost zaslouží, a tak jsem rád, že budou zmíněni alespoň tady. Obal, jehož autorem je novozélandský malíř Nick Keller, výborně koresponduje s náturou temné a násilné hudby Altarage. A za sebe mohu říct, že ve mně zanechal snad i hlubší šrám než zvuky samotné.

Altarage – Nihl

Objev roku:

Sorguinazia – Sorguinazia
Mám trochu problém se rozhodnout mezi Häxenzijrkell a kanadskými Sorguinazia, ale zvolím nakonec druhé jmenované. Částečně proto, že jsme si je na stránkách ještě nezmínili, ale hlavně mé blackmetalové chutě stimulují důkladněji a povšechněji. To zkurvené, stejnojmenné zlodemo má totiž všechno, co by měl black metal té nejlepší a nejryzejší jakosti mít. Násilí, mystiku, cit, neurvalost. Smysl pro tradici, ale i excentrickou individualitu. Ponurou krásu i ekstatickou hrůzu. To vše zahaleno v soundu za jaký by se nestyděli ani Nyogthaeblisz, ale přesto je zde čitelné všechno. Rovněž zbožňuji, když mi kapela dovede vymlít mozek i textovým námětem. Stačily tři skladby a vím, že Sorguinazia uctívám.

Shit roku:

Buer – Protoalbum
Přijde mi už zbytečné se po Buer neustále vozit, ale já se loni nesetkal s kapelou, která by dělala tolik věcí „špatně“ a ještě se tím aktivně „chubila“. Asi dobrá selekce, protože vím, že by to mohlo být i horší. No, každopádně budu kapele přát, aby se trochu zmátořila a já se za ně nemusel stydět, kdybych se náhodou k jejich hudbě v budoucnu zase připletl.

Sortilegia, Nyönpa

Koncert roku:

Sortilegia, Nyönpa: Praha – Modrá Vopice, 21.8.2016
Co se týče mých loňských návštěv koncertů, tak jednoznačně převažuje kvalita nad kvantitou. Koncert vyloženě na hovno si nevybavuji, těch obyčejných akcí, kam se jde člověk hlavně socializovat (a kapely jsou spíše kulisa), bylo tak akorát a všechny návštěvy byly takto předem koncipované. Pak tu byl slušný počet těch hodně silných (např. Possessed, Venom Inc., Absu, Profanatica, Outre) a hrstka jich také byla zcela maximálních, nezemských jako třeba Irkallian Oracle a Dark Sonority na Prague Death Mass III. Ale nakonec onu pomyslnou korunu černého samadhi věnuji Sortilegia, protože tehdy v Praze to zkrátka byla supra-racionální, magická ceremonie, ke které se ve vzpomínkách rád vracím. A ten kdysi avizovaný live záznam Nyönpa by byl rovněž kult.

Potěšení roku:

Nováčci zvenku
Super nahrávky letos vyšly, dost jich bylo i takových, co jsou ok a člověka „obohatí“ alespoň krátkodobě, ale nedokážu ještě posoudit, zda byl v tomhle ohledu rok 2016 nějak kvalitnější než ty předchozí. K tomu je nutný větší odstup. Ale mám neodbytný pocit, že jsem dříve tak často nenarážel na tolik slibných, nových kapel jako teď. Několik jsme si jich tady na webu představili, na některé se možná ještě dostane. Jestli ne, tak nevadí, protože už teď se na jejich další, v mnoha případech již chystané tituly, s příjemným mrazením těším. Ale za neméně potěšující považuji i existenci stránky Bardo Methodology, protože články zde publikované se svou kvalitou a hloubkou vyrovnají elitě tištěného zinařství.

Deathspell Omega

Zklamání roku:

Nováčci doma
Když na scéně objevím něco zcela čerstvého, kde nefigurují staré známé persony, tak v těch lepších případech se jedná o ucházející nudu, co nemá tendenci urážet vkus ani sluch. Možná to je důvod, proč třeba Mallephyr, jedna z mála opravdu slušných a zajímavých „nových“ kapel u nás, tolik vyčnívají. Jinak mám ale pocit, že čím dál tím unylejší šeď je to, co českou extrémně (a primárně tu black) metalovou scénu začíná definovat až příliš dobře. Zdravější podhoubí lze nalézt i na Slovensku a to tam ještě před pár roky byla situace podstatně horší, než je u nás teď. Možná by to chtělo se neplácat jen po zádech, projevit něco jako sebereflexi a prostě se zlepšovat stůj co stůj. A když to nejde, tak to prostě zabalit nebo ještě lépe si ty nahrávky nechat pro sebe a nelovit na sílu lajky podobně nesoudných lidí. Nabízí se i nepříjemná otázka: Co tu zůstane, až to zaběhnutá jména zabalí? Zaniknuvší Mortemzine stále nikdo ještě nenahradil (nebo se spíše o to ani nepokusil). Prague Death Mass, Phantoms of Pilsen a Hell Fast Attack loni také skončily a už teď slyším ty nářky, co s jistotou přijdou, že se tu nic neděje. Možná je kritika přísná, kór od sprostého pisálka. A třeba to vidím jen příliš černě. Ale opravdu je co chválit?

Zhodnocení roku:

Spokojenost převládá a to vlastně ani nevyšly desky, ve které jsem před více jak 12 měsíci doufal nejvíce (snad tedy letos). Vědomé a nevědomé Inspirace bylo všude a pro všechny spoustu, tudíž se ani o budoucnost své oblíbené hudby nebojím. Ale samozřejmě je nutné selektovat, jelikož fanoušek je dennodenně zahlcován plytkým a nastrojeným balastem bez duše. Jak už jsem zmiňoval víckrát, jsem přesvědčen, že metal a snad i hudba celkově jsou ve výborné formě, i když je nutné vyvinout trochu větší snahu k odkrytí těch, co si podporu doopravdy zaslouží. Na patetické obchodníčky, fašounky obou spekter, e-chytráčky, hurá-metalisty a domýšlivé urážlivky písmeny plýtvat nebudu (i když chuť na hejt by byla), takže vám všem jen popřeji, ať je pro vás tento rok obdobím přerodu.

Void Meditation Cult


Adaestuo – Tacent semitae

Adaestuo – Tacent semitae

Země: USA
Žánr: black metal / dark ambient
Datum vydání: 11.11.2016
Label: World Terror Committee

Tracklist:
01. The Abyss (Otchłań)
02. Cicatrices plexae (Scar-Braids)
03. Destroyer of Constellations (Niszczycielem gwiazdozbiorów)
04. Tacent semitae (Silent Paths)

Hrací doba: 20:40

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
World Terror Committee

První pohled (Metacyclosynchrotron):

Rád se s lidmi bavím o hudbě a je úplně jedno jaké, pokud má druhá osoba přehled a svou oblíbenou muzikou skutečně žije. Obvykle dojde i na výměnu tipů, a pro tyto příležitosti mám v záloze několik obskurních, ale výborných kapel. Z ryze blackmetalového ranku to jsou například američtí Incursus jejichž jediné album „Eternal Funeral Trance“ si ve své zběsilosti, atmosféře a ortodoxnosti v ničem nezadá se zásadními deskami kultů jako Katharsis, Watain, Funeral Mist nebo ranými Deathspell Omega. Po debutu už následovalo pouze extrémistické EP „Adaestuo“ a kapitola Incursus se se smrtí vokalisty Horida uzavřela. Mozek Incursus, VJS, byl aktivní i v jiných kapelách. Instrumentálně i skladatelsky přispěl například na třech deskách Nightbringer, za zmínku určitě stojí i nepříliš známá, ale rovněž dobrá kapela Tenebrous. A výčet by mohl pokračovat dál, ale na to už máte Metal-Archives…

Pokud jste první odstavec nepřeskočili, tak samotný název kapely napoví odkud vítr vane. Dalo by se jistě říci, že VJS přímo navazuje na svou dřívější kapelu, ale je to trochu složitější. Zaprvé se o škrcení strun, bušení a tvorbu dělí s druhým členem pod pseudonymem P. E. Packain. A zadruhé je zde prostor nejen pro ryzí black metal, ale také pro další temné žánry. Ambientní skladby byly sice přítomny i v nahrávkách Incursus, ale v Adaestuo je tento prvek implementován organičtěji.

První skladbu „The Abyss (Otchłań)“ otevírá pochmurný riff hraný agresivním tremolem, který dává tušit klasický blackmetalový majestát, ale s blastbeaty přijde i malá změna. Nikdo zde (alespoň zpočátku) neječí, neřve, nechroptí, neboť se nad hudbou nese přízračný hlas zpěvačky Hekte Zaren, kterou jste již mohli slyšet z nahrávek Kvltist nebo Duszę wypuścił. Nečekejte gotické vytí, ale přednes, který hudbu perfektně podtrhuje. Navíc lze tušit, že se zmíněná vokalistka primárně inspiruje kreacemi Diamandy Galás, případně éterickým peklem Aghast, a to je veliké plus. Později Hekte Zaren do repertoáru zařadí i hodně slušný blackový vokál a navíc vedle angličtiny používá i polštinu (což je minimálně za mě plus). Maniac Butcher by zdejší vokální performance možná přinutila přehodnotit svůj názor na ženská ústa. Ovšem to, co Adaestuo podle mého odlišuje od obyčejných kapel, které se mnohdy neprávem označují za black metal, spočívá v něčem jiném.

Blackmetalová tvář Adaestuo je vysochána opravdu stroze, těmi nejjednoduššími nástroji, ale i tak je pohled vržený na posluchače elektrizující. Každý riff je interpretován s maximální mírou zlovolného fanatismu a žáden nikdy nevybočí z přísně stanoveného rámce minialba. Jistě pochopíte, co mám na mysli, pustíte-li si přiloženou ukázku „Destroyer of Constellations (Niszczycielem gwiazdozbiorów)“. Úvodní „The Abyss (Otchłań)“ zdánlivě vychází z totožného trnitého receptu, ale i tak je její efekt docela odlišný. Adaestuo nejsou originální ve smyslu, že by přinesli něco nového, neslyšeného. Ale s aspekty, které vytvořili průkopníci, zacházejí čistě po svém. Alespoň si to myslím já.

Adaestuo

Výše jsem ale zmiňoval, že hudba Adaestuo nestojí pouze na black metalu. Pozadí „The Abyss“„Destroyer of Constellations“ občas doplní klávesy či jemné (zpravidla perkusní) ruchy, ale ambientu, případně hluku, je vyhrazen prostor především ve skladbách číslo dvě a čtyři. „Cicatrices plexae (Scar-Braids)” na mě působí „jen“ jako intenzivní outro první skladby, ale „Tacent semitae (Silent Paths)“ je již kapitolou samou o sobě. Zvukomalebný ambient tvořený dobře zvolenými zvuky / hluky, hlasy, vazbami a kytarovými linkami perfektně zapadá do atmosférického konceptu minialba a dokonce díky této skladbě doufám, že poměr black metalu a (nejen) ambientu bude i na případné delší nahrávce vyrovnaný. Pokud čekáte alespoň nějakou kritiku na závěr, tak vás zklamu. Zpočátku jsem měl sice malý problém s produkcí bicích a jejich poměru vůči ostatním nástrojům, ale vše napravilo pouhé zvýšení hlasitosti.

Z existence Adaestuo jsem nadšený a doufám, že budoucí tituly přinesou minimálně stejně nekompromisní a podmanivou porci černého umění, jaká se nachází zde. Příští rok bychom se měli dočkat minimálně splitu s Aoratos a osobně doufám, že v přípravě se už nachází i dlouhohrající album.


Druhý pohled (H.):

Z jistého úhlu pohledu mi kolega s touhle recenzí neudělal tak úplně radost, protože se o „Tacent semitae“ rozepsal takovým způsobem, že k tomu mohu dodat jen máloco. Souhlasím s ním jak v samotném popisu toho, co se na debutovém EP Adaestuo odehrává, tak i s nadšením z výsledku. „Tacent semitae“ je totiž skrz naskrz prošpikováno ledovou atmosférou, kterou nelze přeslechnout hned na první pokus. Jen těžko ji ale lze setřást, jelikož nahrávka funguje skvěle i po vysokém počtu poslechů a v momentě, kdy ji znáte velmi dobře.

Samozřejmě, nejnápadnější a hned první na ráně je působivý čistý vokál Hekte Zaren. Záhy se ale ukáže, že „Tacent semitae“ nestojí jenom na něm a že je album dotažené do konce po všech stránkách. A nejedná se jen o základní blackmetalovou složku excelující jak v syrové, leč hypnotické kytarové stránce, tak i v zajímavé rytmice, která se rozhodně neomezuje jen na tupé sypání blástů. Výborné jsou i atmosférické kusy „Cicatrices plexae (Scar-Braids)“ a „Tacent semitae (Silent Paths)“, jež naštěstí nepůsobí jen jako výplň hrací doby. Nicméně i přesto je mi o trochu bližší blackmetalová tvář Adaestuo – ta je totiž skutečně mocná. „The Abyss (Otchłań)“ hned na začátek chytne pod krkem a doslova posluchače vtáhne; mrazivé finále „Destroyer of Constellations (Niszczycielem gwiazdozbiorów)“ je pak možná vrcholnou pasáží celého počinu.

Není o čem diskutovat – prvotina Adaestuo je prostě výtečná a na poli syrového black metalu patří k těm výraznějším věcem letošní sezóny. Stejně jako kolega doufám v brzký příchod dlouhohrajícího debutu, který sílu téhle smečky stvrdí!

Adaestuo


Adaestuo: debutové EP v listopadu

Formace Adaestuo, v jejímž čele stojí VJS (NightbringerSargeist, ex-Incursus, ex-Kult ov Azazel), vydá 11. listopadu debutové MLP „Tacent Semitae“, a to srze World Terror Committee. Obal zde, tracklist následuje:

01. The Abyss (Otchłań) 02. Cicatrices plexae (Scar-Braids) 03. Destroyer of Constellations (Niszczyciel gwiazdozbiorów) 04. Tacent Semitae (Silent Paths)