Archiv štítku: adventure

The Saga of the Viking Women and Their Voyage to the Waters of the Great Sea Serpent (1957)

The Saga of the Viking Women and Their Voyage to the Waters of the Great Sea Serpent (1957)

Země: USA
Rok vydání: 1957
Žánr: fantasy / adventure

Originální název: The Saga of the Viking Women and Their Voyage to the Waters of the Great Sea Serpent

Režie: Roger Corman
Hrají: Abby Dalton, Susan Cabot, Brad Jackson, June Kenney, Richard Devon

Hrací doba: 66 min

(Budou spoilery.)

Rogera Cormana si dnes asi většina z nás bude pamatovat především díky jeho známým gotickým hororům ze šedesátých let dle předloh Edgara Allana Poea a ve většině případů s Vincentem Pricem v hlavní roli. A tak je to nejspíš správně, protože tyhle bijáky mají i v dnešní době svoje nepopiratelné kouzlo a charisma, byť už jen těžko mohou někoho vyděsit. O to zajímavější ale možná bude v našem filmovém koutku zabrousit také do Cormanovy starší tvorby, která už je nyní v mnohých případech trochu zapomenutá. Nejspíš na ulici nepotkáte mnoho lidí, kteří by tyhle bijáky znali, ale věřím, že v některých případech se bude jednat o tuze zábavné naivní škváry, nad nimiž si fajnšmekři mohou ukájet své choutky nad špatnou kinematografií. Sám mám ještě co prozkoumávat, ale co už jsem viděl, to tomuhle popisu odpovídalo docela přesně. Jako třeba dnešní film.

Tahle fantasy z konce roku 1957 je známá pod dvěma názvy. Ten umírněnější zní „Viking Women and the Sea Serpent“. Kdyby vám to ale nestačilo, tak to můžete najít i pod epickým titulem „The Saga of the Viking Women and Their Voyage to the Waters of the Great Sea Serpent“. Což vlastně přesně vystihuje, o co v téhle stařičké hodinové perličce půjde.

Svým způsobem se jedná o docela pokrokový snímek, protože jeho základní dějová osa je ryze feministická, haha. Hlavními hrdinkami filmu jsou vikinské ženy, které doma čekají na návrat svých chotí ze zámořské plavby. Protože jim to ale trvá moc dlouho, demokraticky (!) hlasují, jestli čekat dál, anebo se je vydat hledat. Asi není třeba dodávat, že padne volba na tu druhou možnost, protože jinak by to asi nemělo o čem být. Jestli vás právě napadlo, jak je chtějí hledat, když asi jen těžko mohou vědět, kam přesně se přes moře doplavili, tak věřte, že mě to napadlo taky. Scénáristu ale asi ne, protože ženské sednou na loď, vydají se náhodným směrem a své milé najdou.

Takhle jednoduché to však samozřejmě nebude. Jak název napovídá, budou muset proplout vodami velké mořské potvory, což se jim úplně nevyplatí. Ztroskotají na ostrově ovládaném barbarským kmenem, a jak později zjistí, právě zde jsou drženi jako otroci i jejich vikingové. V jen trochu reálném filmu by se barbaři na sličné seveřanky vrhli a všechny je okamžitě pojebali na jedné velké hromadě, ale bavíme se tu o naivní fantasy z padesátých let, takže se nic takového nestane. Holky se pokusí o záchranu svých mužů, ale – pozor, zvrat – nepovede se to!

Vikingské buchty jsou totiž stejně levé jako vikinští gerojové, takže nakonec jim musí pomoct Thor (ne ten od Marvela), bez něhož by byli úplně v hajzlu. A to Thor jenom spustí déšť, před nímž všichni barbaři utečou (!), aby vikingové mohli osvobodit svého vůdce a jeho holku před popravou a vydat se pryč.

The Saga of the Viking Women and Their Voyage to the Waters of the Great Sea Serpent (1957)

To ale pořád není všechno. Syn vůdce barbarů při tom zdechne, protože do něj uhodí blesk, za což se chce vůdce pomstít. Překvapivě nikoliv mrakům, nýbrž vikingům, tudíž následuje ještě vtipná naháněčka. A jako perlička na závěr se konečně objeví i titulní velký mořský had, kterého vikingové vyřídí tak, že po něm hodí meč, jak kdyby házeli šipky. Prostě totální halda. Bitka s mořskou potvorou netrvá snad ani minutu, ale jednoznačně jde o vrcholný moment bijáku, a to i vše předtím je fakt vtipné.

Jako fakt je na tom vidět, že jde o tak stařičký film. Logika nikde, všichni drží zbraně jak panna ocas, jakákoliv bitka je směšná a s nějakou historickou akurátností kostýmů se nikdo už vůbec nesral. Všechny seveřanky jsou navíc za všech okolností stále upravené, učesané a namalované. Občas by mě docela zajímalo, jestli dobové publikum takovéto počiny bralo seriózně, anebo jestli se tomu ti lidé chlámali už tenkrát.

The Saga of the Viking Women and Their Voyage to the Waters of the Great Sea Serpent (1957)

Jak je ale „Viking Women and the Sea Serpent“ napřed v otázce feminismu, za rasovou stránku věci by film dneska všichni vylískali. Všichni seveřané jsou árijci jak poleno a ta jediná ženština, co má tmavé vlasy, své družky zradí. Naopak všichni barbaři vypadají jak totální retardi s čestnou výjimkou v podobě hlavního záporáka, jenž jako jediný působí trochu rozumně, a jeho syna, což je zase totální homoděj. Vlastně mi tohle přišlo strašně vtipné a jsem si stoprocentně jistý, že takhle by to už dneska nikdo neobsadil (určitě by se našel alespoň jeden černý viking!) a že dneska by byl takový film považován za krutě rasistický. Což neberte ani jako výtku, ani jako klad, spíš jen takovou zábavnou myšlenku.

Zábavné to celé každopádně určitě je. Snímek má pouhých šedesát minut a vesměs se tam pořád něco děje, takže nuda se nedostavuje. Obzvlášť když se velkou část vyhrazené doby smějete, jako třeba když upalování lidí na hranici trvá několik minut, aby bylo dost času na to si všechno vyříkat, vyřešit morální dilema a ještě dotyčné zachránit. „Viking Women and the Sea Serpent“ pak exceluje ještě v jedné věci, kterou jsem doposud naplno nezmínil, a tohle myslím fakt vážně a bez ironie – všechny seveřanky jsou nádherné, nosí kraťoučké sukně a působí mnohem víc sexy, než byste od filmu z padesátých let čekali. Nakonec i díky tomuhle se na to kouká opravdu příjemně.

The Saga of the Viking Women and Their Voyage to the Waters of the Great Sea Serpent (1957)

„Viking Women and the Sea Serpent“ samozřejmě není záležitost, na kterou by dneska mohl koukat každý. Kdo se ale vyžívá v této staré filmové naivitě a baví ho kinematografické vykopávky, na toho čeká prímová nenáročná hodinová a krásně braková zábava. No nezní to lákavě?


Fantasy Island (2020)

Fantasy Island (2020)

Země: USA
Rok vydání: 2020
Žánr: thriller / adventure / horror

Originální název: Fantasy Island
Český název: Fantasy Island

Režie: Jeff Wadlow
Hrají: Michael Peña, Maggie Q, Lucy Hale

Hrací doba: 109 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Přijde mi trochu smutné, že jediné, co v poslední době dokáže v kinech pravidelně vydělávat, jsou komiksové blockbustery, animáky pro malé špunty a levné horory. Jeden by řekl, že alespoň ten třetí zmiňovaných druh filmů drží nějakou úroveň, ale není to tak úplně pravda. Většinou se totiž jedná jen o takové neškodné kvazi-horory cílící na mladistvé publikum, nikoliv na skutečné hororové fans. Expertem na tenhle druh je produkční společnost Blumhouse, která podobné hovadiny posílá do kinosálů pravidelně a obecně vzato s nimi slaví úspěch, ačkoliv najít v jejich produkci nějaký opravdu dobrý počin není zrovna snadné (osobně se mi z hlavy vybavuje pouze jeden – „Upgrade“, což je pro ně navíc poněkud atypický projekt).

„Fantasy Island“ je další rychlokvaškou z produkce Blumhousu, který nádherně ukazuje, v čem tkví strategie téhle společnosti – zajebat hloupý biják za náklady tak minimální, že to prakticky ani nemůže prodělat, a doufat, že to vysype třeba sto míčů, jak už se ostatně několikrát stalo. U „Fantasy Island“ to naštěstí na takový úspěch nevypadá, ale nějaký výdělek tam bude, to je prakticky jisté. A přitom jde o takový kus hovna, až se z toho chce člověku zvracet…

Smutné na tom je, že samotný ústřední nápad by nemusel být zas až tak debilní a pod režisérským dohledem nějakého řezníka by se mohlo jednat o docela krutou naháněčku. „Fantasy Island“ si bere koncept stejnojmenného seriálu ze sedmdesátých let o ostrově, kde se lidem plní přání, akorát se jej snaží naservírovat v hororovém (že mi huba neupadne…) podání. Což v překladu znamení, že fantazie každého člověka se nakonec zvrtne trochu jiným způsobem, než si tento původně představoval.

Výsledek je nicméně příšerný. Už nějakou dobu jsem v kině neviděl takhle sterilní, povrchní, plytký a prostoduchý snímek jako „Fantasy Island“. Vcelku ucházející nápad se nepodařilo přetavit v nic lepšího než nezajímavou rutinu, jíž chybí jakékoliv napětí, natožpak nějaká krev nebo snad dokonce gore. Mluvit v souvislosti s „Fantasy Island“ o hororu je skoro výsměch, protože hororového na tom není zhola nic. Blíž to má spíš k dobrodružnému thrilleru, kde dobrodružný dává smysl jenom kvůli tomu, že se to celé odehrává na tropickém ostrově, a thriller by měl být chápán pouze jako formální označení. „Fantasy Island“ je prostě takové filmové placebo úplně bez koulí, bez nápadů i bez jakéhokoliv hmatatelného konceptu.

Zarážející mi přišel také vývoj filmu. V první polovině se jedná jen o zbytečnou nudu. Jakmile se ale „Fantasy Island“ trochu rozjíždět, což by teoreticky mělo pomoct, ve skutečnosti se film začne propadat do ještě větších sraček. Začnou se vršit logické kiksy (trochu mi přišlo, že v pravidlech, jak ono plnění fantazií funguje, neměl úplně jasno ani jeden z trojice scénáristů) i trapné zvraty vrcholící ve směšné závěrečné pointě, kterou nemohl odhadnout snad jen ten, kdo… viděl pouze horory od Blumhousu, haha. Vrcholem zmaru jsou nicméně srdceryvné patetické scény, jichž se ve filmu nachází o mnoho víc, než bylo třeba (potřeba jich totiž bylo přesně nula). U těch jsem fakt reálně přemýšlel, že se zvednu a odejdu z kina směrem do piče, a to si dovolím tvrdit, že jsem co se sledování ubohých filmových sraček týká docela drsňák. Jako nakonec jsem to vydržel, ale byl to hell asi jako poslech českého rapu.

Fantasy Island (2020)

Snad jediné, na co se dá ve „Fantasy Island“ dívat, je Lucy Hale (můžete znát třeba z další mrdky od Blumhousu „Truth or Dare“), protože to je docela pěkná kundička, i když hrát teda moc neumí a její postava je otravná úplně stejně jako všechny ostatní. Oukej, úplně stejně ne, protože Michael Peña a jeho směšná variace na tajemného bosse, milfka plná komplexů toužící po rodině nebo srábek, co si chce hrát na vojáčky, mě srali ještě víc.

„Fantasy Island“ je každopádně fakt echtovní kokotina, která za váš čas rozhodně nestojí, o vašich penězích ani nemluvě. A co mi přišlo nejsmutnější – ani to není smešné. Je to jenom nudné lobotomické vakuum pro konzumenty bez jakéhokoliv vkusu a nároků. Kdo má v palici aspoň dvouciferný počet IQ bodů, musí si nad tímhle odpadem jen zhnuseně odplivnout. Tfuj!

Fantasy Island (2020)


The Treasure of the Sierra Madre (1948)

The Treasure of the Sierra Madre (1948)

Země: USA
Žánr: drama / western / adventure

Originální název: The Treasure of the Sierra Madre
Český název: Poklad na Sierra Madre

Rok vydání: 1948
Režie: John Huston
Hrají: Humphrey Bogart, Walter Huston, Tim Holt

Hrací doba: 126 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Abych pravdu řekl, nejsem nijak velký fanoušek westernů a vlastně mám v téhle oblasti natolik zásadní mezery, že bych se k tomu radši ani neměl přiznávat. Některé konkrétní kousky mám ale dost rád a po zhlédnutí téhle Oscarové klasiky můžu s klidem říct, že „Poklad na Sierra Madre“ (s „Pokladem na Stříbrném jezeře“ to nemá společného vůbec nic, haha… hloupý vtip, ale nemohl jsem si to odpustit) se k nim zařadil.

Možná to bude i tím, že „Poklad na Sierra Madre“ vlastně není úplně klasický standardní western. Je to spíš drama zasazené do westernového prostředí. O divoký západ tam ve své podstatě moc nejde. Leitmotivem snímku je nadčasové téma o tom, jak mamon a touha po penězích mění lidi k nepoznání a jak může hromada zlata udělat i z obyčejného chlapíka paranoidního hajzla, který neváhá zachovat se jako svině.

Fred C. Dobbs (Humphrey Bogart) se potlouká po mexickém městě Tampico, bez práce, bez peněz, bez přístřeší, bez zářné budoucnosti. Žebrá, leští zadkem lavičky v parku, přespává, kde se dá, o práci ani nezakopne. Vtom se na něj zničehonic usměje štěstí a práci získá – těžkou, ale dobře placenou. Právě tady se dá dohromady s dalším podobným smolařem Bobem Curtinem (Tim Holt), jenže oba mají smůlu, protože Pat McCormick je parchant využívající podobné zkrachovalé existence na práci, za niž neplatí.

Parťákům však vrtá hlavou brouk, jehož jim do hlavy nasadil vysloužilý zlatokop Howard (Walter Huston) v jedné zavšivené ubytovně – v Tampicu jim pšenka nepokvete, tak co se sebrat a jít radši do divočiny hledat zlato. Počáteční vklad na nákup výstroje, zbraní a mul se jim s velkým štěstím podaří sehnat, takže slovo dá slovo a společně se zkušeným staroušem hurá za zlatem. Jenže divočině se neříká divočina jen tak – můžete se v ní zaplést s nezvanými hosty, kteří chtějí kopat zlato stejně jako vy, s bandity, s indiány. A nejen s nimi. Čím větší hromada zlata se ústřední trojici kupí, tím napjatější jsou vztahy a tím větší paranoia některé členy výpravy stíhá.

„Poklad na Sierra Madre“ je hodně starý film – v roce 1948 kinematografie vypadala docela jinak a docela jiné byly i její výrazové prostředky. Koukat na takhle letité snímky je vždycky trochu loterie, jestli to dnes ještě bude stravitelné, takže s jistou skepsí jsem se pouštěl i do tohohle díla. Nicméně pozor – věk je na „Pokladu na Sierra Madre“ sice znát, vždyť příští roku už mu bude rovných 80 roků, ale to neznamená, že by neměl co říct i dnes. Sám jsem byl překvapen, jak napínavý a vlastně stále aktuální film to je.

The Treasure of the Sierra Madre (1948)

Snad v tom má prsty nadčasové téma, určitě za to může i skvěle udělaný příběh (byť tento není úplně původní – snímek vznikl dle stejnojmenné knihy od B. Travena), který je dostatečně členitý a plný zvratů na to, aby byl divák zvědavý, jak to celé dopadne. A musím, že pěkně cynické finální rozuzlení je opravdu skvělé. Snímek hodně pozvedávají i špičkové herecké výkony. Humphrey Bogart, v té době již hvězda a hlavní tahák sestavy, ukazuje, že je to pan herec, ale jeho kolegové s ním drží krok naprosto s přehledem – asi ne náhodou si Walter Huston (jen tak mimochodem – je to otec režiséra Johna Hustona) odnesl Oscara za nejlepší výkon ve vedlejší roli…

…a nejen on. „Poklad na Sierra Madre“ si odnesl celkem tři proslulé zlaté plešouny (a kromě nich i další ceny), dále ještě za režii a scénář, nominaci na nejlepší film neproměnil (tu mu vyfoukl „Hamlet“ od Laurence Oliviera). Vzhledem k tomu, že nemám tušení, co ten rok bylo za konkurenci, tak by ode mě bylo tendenční tvrdit, že byla Oscarová nadílka zcela zasloužená. Když se ale na „Poklad na Sierra Madre“ dnes podívám, tak to Oscarový snímek určitě je. Anebo snad ne, když je to i po osmdesáti letech od svého vzniku tak výtečná podívaná? Mně osobně tahle klasika hodně sedla a neváhám ji doporučit i dál.

The Treasure of the Sierra Madre (1948)


Northmen: A Viking Saga (2014)

Bojovníci severu: Sága Vikingů

Země: Švýcarsko / Německo / Jihoafrická republika
Žánr: adventure

Český název: Bojovníci severu: Sága Vikingů

Rok vydání: 2014
Režie: Claudio Fäh
Hrají: Tom Hopper, Ryan Kwanten, Ken Duken, Charlie Murphy, Ed Skrein, Anatole Taubman

Hrací doba: 97 min

Odkazy: web / facebook

Zdroj fotek: Rotten Tomatoes

„Bojovníci severu: Sága Vikingů“ je na první pohled docela ambiciózní (z větší části) evropská koprodukce. Na tom filmu je vidět, že do něj někdo nalil dost prachů, výprava je opravdu dobrá, celé prostředí, kde se snímek odehrává, vypadá suprově, je to plné dlouhých epických záběrů na krásnou přírodu. V tomhle ohledu lze „Bojovníkům severu“ vytýkat máloco. O to víc ale zamrzí, že to stejnak není dobrý film, a to z jednoduchého důvodu – jaksi zapomněl, že propracovaný vizuální kabátek nemůže utáhnout vše. Oč celá záležitost vypadá na pohled dobře, o to prázdnější je co do obsahové stránky. A zas natolik omračující ten vizuál také není, aby šlo odpustit, že je to v jádru tak hloupoučké.

Příběh je asi takový, že parta Vikingů zdrhá ze své domoviny a ztroskotá na březích Skotska. Tady jak slepí k houslím přijdou k dceři místního krále (ta je zavřená v krabici na kraji útesu, kde široko daleko nic není, a zjevně čeká, až někdo náhodou půjde kolem, sejme její doprovod a vezme ji jako rukojmí… to dává smysl, ne?), kterou tedy zajmou a plánují si její pomocí vyplatit svou svobodu. Skotský king ovšem nemá příliš v lásce, když mu někdo unáší jeho dceru, takže si pro ni expresně pošle svou smečku námezdních žoldáků z Transylvánie. Takže ano, film je vlastně o tom, jak Rumuni nahánějí Vikingy ve Skotsku. A natáčelo se to v JAR a Německu.

Ani se nezmiňuji o tom, že si navzájem všichni v pohodě rozumí, a byť si začátek chvíli hraje, že princezna a Vikingové mluví jiným jazykem, za pár minut frajerka najednou začne blekotat stejně jako seveřané. Bez jakéhokoliv vysvětlení, jen tak. S Rumuny si taky každý rozumí v poho. To už bylo uvěřitelnější, když Banderas ve filmu „Vikingové“ severský jazyk po nějaké době odposlouchal.

Problém je v tom, že v příběhu je nasekána hromada totálních nelogičností, z nichž jazyková bariéra ještě nenasere tolik jako třeba náhlé oživení postavy, jež spadla z desítky metrů vysokého srázu, nebo tradičně skoro nesmrtelný záporák, který sice může být domlácený jak pes, mít probodnutý krk a může se utopit v bažině, ale stejně z toho močálu ještě jednou vyskočí. Haha, no nic. Vrství se jedno klišé za druhým, role jsou také jasně dané a postavy zcela černobílé. Transylvánští vlci jsou arci-svině, chovají se jako svině a máte je svinsky nenávidět. Naopak Vikingové jsou správní chlapáci a klaďasové, morálně na výši a s vytříbeným smyslem pro čest. Klidně se spojí s křesťanským mnichem, který jen tak mimochodem s holí předvádí těžké kung-fu, a taktizují víc jak já při smažení Age of Empires. Jestli jste si někdy Vikingy představovali jako severské drsňáky, kteří se s ničím nesrali a do Británie jezdili vykuchat a/nebo znásilnit všechno, co jim přišlo pod meč nebo sekeru (nebo penis), tak se můžete zase uklidnit, tady jsou to většinou spíš trochu fousatí Mirkové Dušínové. Pohled filmu je dost zkreslený a romantický. Ve všech ohledech.

Což o to, s tím by se dalo žít, kdyby šlo o adrenalinovou akční rádoby historickou jízdu, třeba jako nedávno recenzované „Bratrstvo vlků – Hon na bestii“, ale takoví „Bojovníci severu: Sága Vikingů“ nejsou. Pokud by v tom byl nějaký nadhled, pokud by na vás film občas šibalsky mrknul stylem „hej, já vím, že jsem hovadina, ale neber mě vážně, je to jen zábava, tak nic neřeš a bav se“, tak prosím. Ale když ono se to celé bere tak strašně vážně, až je to místy ukrutně směšné. Každý dialog se snaží být hluboký jak díra do prdele (herce v gay pornu), do toho navíc hromada patosu… sorry, ale tohle fakt neberu.

Bojovníci severu: Sága Vikingů

Fanoušky mainstreamového metalu může potěšit, že se tu mihne Johan HeggAmon Amarth; odpůrce mainstreamového metalu zas může potěšit, že taky hodně rychle chcípne hned v první bitce (kdyby zpíval v lepší kapele, tak by určitě vydržel aspoň do druhé bitvy, haha), ale to je asi tak nejzajímavější věc, jakou „Bojovníci severu: Sága Vikingů“ nabízejí. Třeba hlavní klaďas je strašný cucák, jemuž Vikinga prostě věřit nejde, a hlavní záporák je taky cucák, i když třeba v „Deadpoolovi“ mě tenhle herec sral ještě víc. Alespoň že ta skotská princezna je pěkná.

U snímků jako tenhle si vždycky říkám, jaké má být vlastně cílové publikum. Pro děti je to málo pohádkové a moc krvavé, pro dospělého zas moc tupé a předvídatelné. Koukat se na to můžou leda tak náctiletí samozvaní pohani, jejichž představa Vikingů je stejně romanticky zkreslená, jak ji předkládá i tento film. Na závěr už tomu chybělo jen to, aby se kápo Vikingů a skotská princezna vykousli, aby byl dojem fousaté telenovely s meči kompletní, takže asi tak. Nestojí ani za jedno podívání.

Bojovníci severu: Sága Vikingů


Le pacte des loups (2001)

Bratrstvo vlků - Hon na bestii

Země: Francie / Kanada
Žánr: adventure / action

Český název: Bratrstvo vlků – Hon na bestii

Rok vydání: 2001
Režie: Christophe Gans
Hrají: Samuel Le Bihan, Mark Dacascos, Vincent Cassel, Émilie Dequenne, Jérémie Renier

Hrací doba: 137 min

Odkazy: web

Zdroj fotek: Rotten Tomatoes

Francouzi občas natáčejí takové pseudo-historické akční výplachy. „Bratrstvo vlků – Hon na bestii“ (podtitul byl docela zbytečně přidán jen v lokální distribuci) přesně do téhle sorty spadá. Bylo by naivní od toho čekat nějakou intelektuální zábavu, protože ta zjevně ani nebyla cílem. Přesto se jedná o docela pohodovou výpravnou kravinku, v podstatě takové akční dobrodrůžo odehrávající se v minulosti. Naoko se sice snaží tvářit seriózně a nějaké komediální vsuvky nebo kruťácké hlášky tu nejsou, ale vidět v „Bratrstvu vlků“ něco hlubšího by bylo nerozumné a vlastně i nežádoucí. V takovém případě by vám to totiž připadalo jako nebetyčná hovadina.

Pomalu nejzajímavější je historické pozadí, na němž „Bratrstvo vlků – Hon na bestii“ staví. Předmětem zájmu je totiž Gévaudanská bestie, což bylo zvíře (anebo zvířata?), které v 60. letech 18. století v jedné provincii jižní Francie zabilo několik desítek lidí a další desítky zranilo. Přesný počet obětí není znám, ale některé odhady hovoří i přes sto hlav. Stejně tak není známo, co za tvora má celé krveprolití na svědomí, teorie se různí a mluví o všem od smečky vlků až po z Afriky dovezeného lva. Jednu z těchto teorií si samozřejmě přisvojilo i „Bratrstvo vlků – Hon na bestii“, ale k téhle základní lince přimíchá hromadu dalších věcí, aby to bylo pořádné vzrůšo

V kraji řádí Bestie, počet mrtvých narůstá a nedaří zatím se ji ulovit. Na místo přijíždí frajer Grégoire de Fronsac z Paříže i se svým indiánským kámošem Manim, což jsou samozřejmě největší arci-borci, jimž máte fandit. Grégoire ovšem není lovec, spíše vědec, takže to celé jen pozoruje z dálky a ještě u toho stíhá balit místní roštěnku. Indián předvádí kung-fu mlátičky, jakmile k tomu dostane sebemenší záminku. Navrch nechybí ani nějaké politické čachry, které nakonec tvoří gró celého rozuzlení příběhu, takže o tom nebudu příliš mluvit, pokud se chci držet pravidla, abych při psaní o filmech nevyzrazoval pointu, kdyby se na to chtěl někdo náhodou podívat. A to platí i pro záležitosti, jako je tato…

Na rovinu, „Bratrstvo vlků – Hon na bestii“ je ve skutečnosti jen efektní výplach na jedno podívání. Je to docela jednoduchý film postavený na atraktivním tématu a pěkném vizuálním kabátku, ale v rámci nenáročné zábavy je to vcelku pohodovka. Na rozdíl od mnohé jiné mainstreamové produkce neurážející – pokud tedy přežijete skutečnost, že indián při soubojích skáče pomalu jak Jackie Chan, a přivřete oči nad několika hloupějšími momenty. To když už něco, tak mě spíš iritovaly nepříliš dobré digitální triky, mnohem lepší by bylo, kdyby se ve filmu nesnažili Bestii ukázat celou v nějakém tom souboji.

Bratrstvo vlků – Hon na bestii

Tím chci říct, že „Bratrstvo vlků – Hon na bestii“ rozhodně není bezchybné. Nicméně při sledování o tom není moc čas uvažovat, protože Frantíci sypou jednu stylovou akci za druhou, tempo je vysoké, bitek je po celém filmu dost, navrch se na to dobře kouká – výprava je suprová, postavy sympatické a holky pěkné. A to vlastně bohatě stačí k tomu, aby se člověk nenudil, lépe řečeno dokonce nestíhal nudit, když má náladu na nenáročnou podívanou.


Deathstalker and the Warriors from Hell (1988)

Deathstalker III: Nájezdníci z pekla

Země: Mexiko / USA
Žánr: fantasy / adventure

Originální název: Deathstalker and the Warriors from Hell

Rok vydání: 1988
Režie: Alfonso Corona
Hrají: John Allen Nelson, Carla Herd, Thom Christopher, Terri Treas

Hrací doba: 86 min

„Deathstalker I“ je levná béčková hovadina, která je tak hloupá, až je svým způsobem vtipná. Budete-li se na ni koukat s nadsázkou a s trochou upitého alkoholu, lze se u toho mocně pobavit. „Deathstalker II: Duel titánů“ je vesměs to samé, akorát přidává dávku odlehčeného humoru, díky čemuž může být druhý díl zábavný i bez toho alkoholu. Nicméně třetí část s podtitulem „Nájezdníci z pekla“ už je učiněný blábol, jejž nejde omlouvat ani pověstnou formulkou guilty pleasure. Ledaže by to bylo hodně guilty a málo pleasure.

Jedním z problémů „Deathstalker III: Nájezdníci z pekla“ je zcela jistě fakt, že se snaží hrát na trochu serióznější notu, což je u takhle laciné voloviny samozřejmě průser jak poleno. Na rozdíl od jedničky navíc trojka nemá takovou auru roztomilé tuposti. A výsledkem toho jen těžko může být něco jiného než brak. Sice nepopírám, že na několika místech jsem se i tentokrát upřímně zasmál – záklon hlavy a nahlas. Jenže ve trojce je ten smích dost škodolibý a do jisté míry je to obrana před trapností.

Další věc k nasrání je, že se „Deathstalker III: Nájezdníci z pekla“ zbavuje některých příjemných trademarků série. Je to celé takové cudnější a uhlazenější. Nejenže chybí lehké gore jako v jedničce, trojka dokonce skoro rezignuje i na nahotu! Letmo zahlédnete dvoje mini-kozy, pak už se objevuje jen pár cecků v jedné krátké scéně večeře vojáků na hradě, ale jinak… nic.

„Potatoes are what we eat!“

Jestli nějaký trademark újmy nedošel, tak je to opětovně ultimátně hloupoučký příběh. Ano, tušíte správně, opět nechybí zlý kouzelník a princezna, bez toho by to samozřejmě nešlo. Nicméně v předchozích dílech byli záporáci fakt záporáci… ukradli království, princeznu nebo obojí. V „Nájezdnících z pekla“ není nijak řečeno, proč by měl Troxartes vlastně zdechnout bídnou smrtí. Prostě má nějaké území a chce získat všechny části magického šutru, protože velká moc, znáte to, ale jinak mi není jasné, proč by to měl být až takový hajzl. Asi to nejhorší, co za celý film udělá, je, že oživí pár mrtvol.

Horší je ovšem to, že záporáka hraje příšerný kořen. Kouzelník v jedničce byl slizoun jak hovado, ve dvojce to byl sympatický hajzlík… tady je to plešatící fotr s brutálně velkým rypákem. Ale tím bohužel nekončíme. Samotného Deathstalkera opět hraje jiný herec a je ze všech jeho představitelů nejhorší. Nekoná se žádný béčkový odvar Conana jak v jedničce, ani hláškujícího frajírka jak ve dvojce… tady je to takový slušňáček, jemuž tu roli legendárního vrahouna vůbec nevěříte, což je špatně. Dokonce ani ta princezna není zdaleka tak hezká, na tu ze dvojky se nechytá ani náhodou. To už je hezčí Troxartesova holka, u níž se zase divák nedozví, kdo to je a proč tam je. Asi prostě nějaká random buchta. Navíc mě pobavilo, že na konci žádnou z postav ve filmu tahle roštěnka nesere… však no a co, že chrápala s hlavním záporákem a že chtěla umučit Deathstalkera, nikdo se o ni nestará a dokonce s ostatními oslavuje výhru. Ale co si budeme povídat, těch lapsů, různých děr a nepovedených scenáristických kliček by se našlo více.

No, nebudeme to dále prodlužovat. „Deathstalker III: Nájezdníci z pekla“ je nepovedená píčovina, na niž by se měli podívat pouze ortodoxní milovníci filmového braku. Všichni ostatní ruce pryč.


Deathstalker II: Duel of the Titans (1987)

Deathstalker II: Duel titánů

Země: Argentina / USA
Žánr: fantasy / adventure / comedy

Český název: Deathstalker II: Duel titánů

Rok vydání: 1987
Režie: Jim Wynorski
Hrají: John Terlesky, Monique Gabrielle, John Lazar, Toni Naples, Maria Socas

Hrací doba: 85 min

Zdroj fotek: IMDb.com

Není to zas tak dávno, co jsme si zde v rámci filmového koutku povídali o kultovní fantasy sračce „Deathstalker I“. Už tehdy jsem vyhrožoval, že články o dalších dílech budou následovat, tak pojďme na to, ať to máme za sebou. Jestli první díl nebyla žádná perla, tak dvojka s podtitulem „Duel titánů“ je naopak perla béčkové videotéky jako svině. Bez ironie!

Série „Deathstalker“ je hezká v tom, že jednotlivé díly na sebe vůbec nenavazují, čili je úplně šumák, jestli jste viděli ten předchozí. Společné jsou jen některé styčné body – fantasy žánr, hloupoučký příběh (zase se jde zabít zlý čaroděj a zachraňuje se princezna), lacinost a spoře oděné nebo rovnou vůbec neoděné dívky na každém rohu. Jinak je ovšem dvojka vlastně samostatný film, jenž se svým předchůdcem nemá společného nic vyjma názvu. Dokonce i samotného Deathstalkera hraje úplně jiný borec – namakaného svalouše s debilním sestřihem vystřídal namachrovaný frajírek, který trousí jednu hlášku za druhou a s radostí by ojel cokoliv, co se mu přiblíží k poklopci. Více než meč používá hubu, a pokud to jde, tak se z problémů snaží radši vykecat.

No, a to je vlastně důvod, proč je „Duel titánů“ mnohem lepší než jednička a zároveň je to nejzábavnější díl ze všech čtyř – vůbec se nebere vážně. Sice výrazně ubylo brutality, takže ve dvojce už nejsou žádné utrhané ruce ani usekané kebule, ale to je vyváženo komediálními prvky a vtipnými momenty, jimiž je „Deathstalker II“ nacpaný po celou dobu svého trvání.

Jako kdyby si sami tvůrci byli vědomi toho, že netočí žádný výpravný velkofilm, ale pekelnou kravinu, tak si z toho aspoň udělali mocnou prdel. Už jedna z úvodních scének, kdy Deathstalker mlátí stráže lopatou a do toho hraje mocně epická muzika, je docela bžunda, ale to je pouze lehký rozjezd. Pak už je to nahláškovaná jízda („To je tvůj meč, nebo jseš tak rád, že jseš se mnou?“) s několika regulérně komediálními vsuvkami jako třeba souboj Deathstalkera s obří zrzavou kudrnatou amazonkou v boxerském ringu. Jo, a nechybí ani zombie scéna na hřbitově!

Hodně zábavné jsou hlavně první dvě třetiny filmu, pak už se ta laťka trochu snižuje, ale vůbec není problém vydržet do konce, protože když nic jiného, s přibývajícími minutami roste kadence obnažených poprsí. V tomto ohledu si dost užije (a vy s ní) představitelka hlavní úlohy, která si střihla rovnou dvojroli trošku tupé princezny a její upírské dvojnice (obzvláště ta má velmi úsporné oblečení). Samozřejmě opět nechybí zlý čaroděj (naštěstí to není takový nechutný slizoun jako v jedničce) ani další zábavné postavičky jako vražedkyně v hodně úsporném outfitu nebo parta buranských žoldáků s exkluzivním portfoliem („…propuštěn Ivanem Hrozným za nadměrnou brutalitu.“).

Deathstalker II: Duel titánů

Jinými slovy řečeno, jedničce se člověk smál, protože byla (nechtěně) směšná. Dvojce se člověk směje, protože je vtipná.

Jinak příběh sám o sobě je samozřejmě opět dost hloupoučký, ale když nic jiného, tak i v tomhle ohledu „Duel titánů“ svého předchůdce překonává. Dvojka totiž aspoň není tak zmatená a divák nemá problém se v ději (z)orientovat. Nakonec lze odpustit i skutečnost, že dvojka – snad kvůli ušetření rozpočtu a natažení minutáže? – bezostyšně vykrádá záběry z jedničky. A ne nějaké nepoužité závěry, ale přímo ty z prvního bijáku. Navíc je sakra poznat, že do toho filmu zrovna nepatří, a dokonce se s tím tvůrci (mimochodem – „Duel titánů“ točil protřelý céčkař Jim Wynorski!) tak nesrali, že je tam vidět i jedna z hlavních postav prvního dílu. Jenže vzhledem k tomu, jak moc je „Deathstalker II“ neseriózní a nevážný, se tomu člověk spíš zasměje, než aby ho to nasralo.

Deathstalker II: Duel titánů

Opět platí, že pokud sháníte kvalitní snímek, tak od tohohle ruce pryč. Jestli si ale chcete odfrknout u něčeho trochu zhovadilého, tak „Deathstalker II: Duel titánů“ může být dobrá volba. Veškerou levnost a infantilnost totiž film dokázal obrátit ve svůj prospěch, takže se u toho dá vážně dobře pobavit, naladíte-li se na správnou vlnu. Jestli nějaký díl ze série „Deathstalker“ stojí za zhlédnutí, je to jednoznačně právě dvojka.


Deathstalker (1983)

Deathstalker I

Země: Argentina / USA
Žánr: fantasy / adventure

Rok vydání: 1983
Režie: John Watson
Hrají: Rick Hill, Barbi Benton, Richard Brooker, Lana Clarkson, Bernard Erhard

Hrací doba: 80 min

Fantasy filmy dnes patří mezi ty nejvýdělečnější filmové žánry. Ať si pod tím představíme něco v širším slova smyslu včetně komiksovek, které aktuálně vydělávají jak šílené, nebo klasické fantasy kousky à la „Pán prstenů“. Zdaleka to ale není první a jediná éra, kdy byly fantasy fláky v kurzu. My dnes zabrouzdáme hluboko do minulosti k jednomu oldschoolovému vypalováku z roku 1983…

Nečekejte však od „Deathstalkera“ žádný klenot. Naopak, je to levný béčkový trash jak vyšitý – a to mu s tím béčkem možná ještě fandím. Už samotný příběh je prostinký jak lehká děva. Jsou tu nějaké tři magické předměty (haha), které dohromady majiteli dávají velkou moc (haha) a všechny je chce získat zlý čaroděj (haha) Munkar (vypadá jak slizký plešatý pedofil). Ten zároveň ukradnul království i s princeznou, takže pravý král sedí v lese a pojídá svoje psy. Ehm. Do toho přijde hlavní frajer Deathstalker (svalouš s příšerným osmdesátkovým účesem) – krále nejdřív vyfakuje, ale pak ho úkolem pověří nějaká čarodějnice, která tak napůl vlastní jeden z těch předmětů (další dva má kouzelník), ale tu už borec nevyfakuje a úkol přijme. Zástěrkou, proč se na Munkarův hrad vydat, je velký turnaj, jehož vítěz se má stát kouzelníkovým nástupcem. Haha, no nic…

Jasně, samozřejmě je tupé jak poleno, ale o příběh tam ani moc nejde. Alfou a omegou jsou souboje osvalených borců v kůži a spousta nahatých holek. Kozy a zadky se před kamerou objevují pravidelně a v solidní kadenci (na první prsíčko musí divák čekat jen dvě a půl minuty), a když tam nejsou přímo nahotinky, tak se tam aspoň promenádují holky v hodně úsporných kostýmech. Ne náhodou hraje jednu z hlavních rolí playmate Barbi Benton. Další buchta zas nosí „brnění“, z něhož jí visí kozy (to jsem si fakt nevymyslel). A celé to vypadá jak ze starých videoklipů Manowar (bez ironie).

Možná se ptáte, co je na tomhle bijáku vlastně dobré. Objektivně – vlastně asi nic, v podstatě je to píčovina jak mraky. Ale ty vole, je to tak blbé, až je to v rámci guilty pleasure fakt prdel. Je úplně šumák, že je to strašná slátanina, jednotlivé scény na sebe navazují jen s hodně velkou dávkou fantazie, až to mnohdy ani pořádně nedává smysl. Přesto všechno je to strašná prdel a místy se u toho člověk fakt řeže smíchy.

Třeba scéna večeře na hradě, kde se to všechno řeže hlava nehlava a poprvé se objeví týpek s prasečí hlavou, je fakt k popukání. Hlavně když tenhle prasečák náhodnému kolemjdoucímu utrhne ruku, aby s ní mohl mlátit jiného kořena. To prostě chceš. Docela sympatické je i to, že hlavní frajer Deathstalker není žádný Mirek Dušín a vesměs mu jde taky jen o to, aby si něco nakradl a zašukal si. Víte, jak se říká, že je něco tak blbé, až je to zábavné? Tak tohle je ten případ. Snad až závěrečná scéna souboje Deathstalkera a Munkara je lehce trapné wtf, které už nelze omlouvat ani rokem natočení, ani lacinou produkcí.

Celkově vzato je ovšem „Deathstalker I“ docela prdel. Možná ze mě mluví nostalgie, protože jsem tenhle flák kdysi sjížděl z VHSek, ale i dnes se u toho dá vcelku bez problémů pobavit, když člověk nemá velké nároky, vypne mozek a dá si k tomu trochu alkoholu. Snad i díky vysoké kadenci pěkně tvarovaných nahotinek, sem tam sexuální scéně, sem tam menšímu gore a některým srandovním nápadům (přeměna poskoka na princeznu, výše opěvovaný prasečí borec) to nakonec ubíhá docela příjemně. Ale není sporu o tom, že je to film spíš pro jedince, kteří mají slabost pro béčka, která byla trochu dementní i na poměry 80. let.

Tak či onak, „Deathstalker I“ i přes své nevysoké kvality odstartoval celou filmovou sérii, jež se nakonec vyšplhala na čtyři díly včetně tohoto. Ale o těch dalších si povíme zas někdy příště…