Datum: 27.7.2015 Místo: Brno, ATC Obora Účinkující: Acherontas, Aeon Winds, Darkened Nocturn Slaughtercult, Deathrow, Degoryen, Empty, Obtest, Ulvegr

H.: Asi to bylo prokletí festivalu, ale úvodní koncerty obou dnů byly fakt hodně špatné. Jenže zatímco u Adultery to člověk nečekal a šlo o zklamání, v případě sobotních Degoryen to nic moc překvapivého nebylo. Na tuhle kapelu jsem narazil už před několika lety, ještě než se po vydání svého prvního dema stihla rozpadnout, a už tehdy byla ultimátně blbá… ani pár let přestávky však na soudnosti evidentně nic moc nepřidalo, takže se stále jedná o extrémně odpudivou záležitost. Hluboce podprůměrná hudba, hektolitry klišé, směšný vzhled a trocha té trapnosti – toť charakteristika Degoryen obecně, i tohoto konkrétního koncertu. Sorry, ale při vší úctě a i s přivřenýma očima to je prostě kravina na entou. Nabízí se otázka, zdali by se skupina podobných (ne)kvalit vůbec dostala na soupisku festivalu jako Hell Fast Attack, kdyby nebylo příbuzenského vztahu s jedním z pořadatelů. Skoro bych si i dovolil říct, že ne…

H.: Aeon Winds, jediný zástupce Slovenska na letošním Hell Fast Attacku, tak měli svojí pozici značně ulehčenou, protože si neumím představit, jaký brutální fail by na tom pódiu museli předvést, aby po Degoryen nespravili náladu. Fail se naštěstí nekonal, takže vystoupení ubíhalo v sympaticky svižném duchu, takže to nenudilo, avšak na druhou stranu, i když se slovenská pětice poměrně snažila, zázračný koncert, jaký by si člověk pamatoval do konce života, to také nebyl. Ačkoliv je zase pravda, že ve tři odpoledne se nějaká hutná atmosféra přece jen netvoří úplně nejlépe.

Ježura: Vzhledem k tomu, že jeden z mých taháků odehrál předešlého dne a další odpadnul, na sobotním programu mi už zbývalo jediné jméno, které jsem chtěl opravdu vidět, a pár takových, na které jsem byl relativně zvědavý. A protože už mě před časem opustila potřeba zhlédnout co největší procento soupisky, rozhodně jsem to neměl v úmyslu moc hrotit. Zvěsti o tom, že jsou Degoryen opravdu špatní, mě ale přeci jen donutily jít se kouknout, co je na tom pravdy – a věřte nebo ne, ono to opravdu špatné bylo. Sice to zdaleka nebyl ten největší průser, s jakým jsem kdy přišel do styku, ale jen co uplynula nějaká čtvrthodina, kterou mi zabralo důkladné podložení tohoto názoru, už jsem pádil pryč. Raději knihu… To slovenští Aeon Winds na tom byli úplně opačně – žádný velký zázrak, ale příjemně poslouchatelné a svěží už tohle vystoupení bylo v každém ohledu. Když k tomu připočtu sympatickou absenci jakýchkoli zbytečných póz, vychází mi z toho naprosto pohodový koncert, díky němuž se Aeon Winds do mého povědomí zapsali v jednoznačně pozitivním duchu.

H.: Něco podobného jako o Aeon Winds (anebo třeba i jako o Saltus předchozího dne) by šlo říct rovněž o Empty, kteří na Hell Fast Attack přijeli na návštěvu ze Španělska. Zrovna na ně jsem byl relativně zvědavý, ale opětovně šlo jen o takový neurážející standard – ani ne tak hudebně, jako spíš po stránce výkonu. Inu, denní světlo prostě vrstvám paintu (navíc poměrně dost průměrného… diplomaticky řečeno) prostě nesvědčí a nic moc na tom nezmění ani přítomnost několika oprátek na pódiu. Abych však nepůsobil zbytečně negativně a Empty nehanil víc, než si zaslouží, tak musím říct, že jsem neměl žádný velký problém vydržet pod pódiem celý set, přestože z alba je tahle formace zábavnější.

H.: Hodně zajímavé jméno se představilo hned vzápětí – jedná se totiž o osobní projekt světoběžnického bubeníka Gionata Potentiho, jehož portfolio čítá úctyhodnou řádku formací. Na koncertě se stará pouze o vokál (ačkoliv bicí si ten den vyzkoušel ne Hell Fast Attacku také – večer totiž střihl ještě jeden set s Acherontas), avšak kolem sebe má další zajímavé muzikanty (členové kapel jako Kult, Frostmoon Eclipse, Borgne, Enoid nebo Kawir). Musím říct, že z desek mě zrovna Deathrow na zadek nikdy moc neusadil(i), ale živě tomu bylo přesně naopak, protože šlo vcelku suverénně o doposud nejlepší výkon dne. Ten recept na dobrý koncert byl v tomto případě vlastně docela jednoduchý – Deathrow prostě měli vážně ukázkový tah na bránu, díky čemuž jejich vystoupení utíkalo kupředu jak zběsilé. Show táhl především sám Potenti, jenž řádil jako černá ruka, lil do sebe alkohol, parádně řval a obecně si hraní se svým vlastním projektem viditelně užíval, což se samozřejmě podepsalo i na samotném výsledku. Tak či onak, tohle bylo fakt super.

H.: Letos se na Hell Fast Attacku představil docela slušný počet ukrajinských formací a tou poslední z nich, jež se autokempu zahrála, byli Ulvegr. Hádám sice, že spoustě lidem se jejich vystoupení nejspíš líbilo, avšak pro mě osobně to byl další z těch koncertů, které byly sice v pohodě a proti nimž vlastně nemůžu říct nic konkrétního špatného, ale prostě to nebyla žádná velká bomba, a i když se člověk na místě poměrně baví, už pár dnů poté toho v hlavě z onoho vystoupení moc nemá. Ukrajincům ozdobeným hřeby a tričky oldschool black metalových kapel (Bathory a Darkthrone, pamatuji-li si správně) to sice šlapalo poměrně slušně, ale ve finále na mě (ne)udělali přibližně stejný dojem jako třeba Empty nebo Saltus.

Ježura: Dvojice Empty a Deathrow patří mezi ty kapely, které jsem sice viděl, ale když bych měl o jejich výkonech povědět něco konkrétního, už to bude horší. Pokud si dobře vzpomínám, Empty neurazili ani nenadchli a Deathrow mi přišli hodně solidní, ale víc ze mě nedostanete ani páčidlem, je mi líto. A ne úplně nepodobné to bude i v případě Ulvegr, ovšem s tím rozdílem, že (zřejmě díky zanedbatelnému obsahu krve v alkoholu) mě tahle ukrajinská parta zatraceně chytila a na jejich řízný black s pohanským nádechem jsem spálil hromadu kalorií a krčnímu svalstvu dal takovou čočku, jako dlouho ne. Pokud by mi chtěl někdo tvrdit, že Ulvegr nebyli tak dobří, jak se tu snažím naznačit, asi bych se nebyl schopen hádat, ale faktem zůstává, že z mé pohledu šlo o super koncert.

H.: Abych řekl pravdu, litevští Obtest jsou mi absolutně volní, takže jsem neměl sebemenší výčitky svědomí, když jsem se na ně prachsprostě vydlábnul, ale na následující řecké okultisty Acherontas už jsem byl samozřejmě zpátky, protože ti mě naopak zajímali opravdu hodně. Naše poslední setkání na Prague Death Mass, kde byli Řekové kompletně zahaleni v kutnách mezi oltáři plnými svícnů a lebek a z proudů mlhy vystupovaly jen jejich siluety, bylo ještě o něco působivější než to aktuální u Brna, ale i tak mělo představení Acherontas velkou sílu a hutnou atmosféru, čili vlastně to hlavní, co si jen lze od kapely podobného zaměření přát. Tomu nijak nebránil ani tentokrát mírně civilnější vzhled muzikantů (pouze roušky přes tváře) a dokonce ani technické obtíže v jednom momentě, kdy kapela musela přerušit skladbu. I přes tyto mušky však Acherontas měli charisma, já osobně jsem byl velmi spokojen a neváhal bych Řeky zařadit mezi tři nejlepší skupiny Hell Fast Attacku.

Ježura: Na litevské Obtest jsem byl stejně jako na řadu dalších tak nějak zdravě zvědavý, jenže zrovna v tomhle případě to úplně neklaplo – jak jinak než že opět z mojí strany. Když na téma Obtest zapátrám v paměti, najdu tam jen neurčitý dojem, že to bylo celkem sympatické, ale jinak jen velkou díru. Ovšem Acherontas, to byla jiná káva. Okultní Řekové sice možná působili civilně, ale i bez kápí předvedli naprosto strhující výkon, kterým si mě naprosto získali. Nulový kontakt s publikem, jen roušky přes ústa a intenzivní, soustředěně odehraná okultní black metalová mše, která měla neskutečnou sílu. Sebralo mě to tak, že mi muselo být připomínáno, že si Acherontas vyžrali technické problémy… Co víc dodat, tohle bylo prostě fenomenální. Acherontas překonali i výtečné Nokturnal Mortum, a jen co jsem se trochu vzpamatoval, hned jsem běžel vykoupit jejich merch. Spolu s březnovými Archive můj suverénně nejlepší letošní koncertní zážitek a to je zatraceně velká pochvala.

H.: Sice je to asi klišé mluvit o tom nejlepším na konec nebo o třešničce na dortu, ale pro mě ten úplně nejvyšší vrchol celého festivalu skutečně přišel až s jeho závěrečným vystoupením. Set Darkened Nocturn Slaughtercult byl totiž čistokrevné a nefalšované peklo se vším všudy a budeme-li se bavit čistě o agresivním black metalu, pak tohle byla jedna z těch nejlepších věcí, jaké jsem snad kdy viděl. Německý kvartet předváděl ve stínu velkého obráceného kříže na pódiu žánrovou extratřídu a mě to bavilo takovým způsobem, že jsem skoro nebyl schopen odtrhnout od skupiny oči. Hlavní díl pozornosti na sebe samozřejmě strhávala zpěvačka a kytaristka Onielar­­… ta ženská je vážně démon a v zahalená v bílém, zlitá od krve (kterou taktéž s oblibou plivala do publika), s extrémně dlouhými vlasy a nelidským jekotem hnala Hell Fast Attack do nejlepšího možného finiše. Pokud bych měl zvolit jen jednu úplně nejlepší kapelu celé akce, má volba by padla právě na Darkened Nocturn Slaughtercult.

Ježura: V okamžiku, kdy skončili Acherontas pro mě klidně mohl skončit i celý festival. Jenže mi to nakonec přeci jen nedalo a na Darkened Nocturn Slaughtercult jsem se přišel ze slušnosti kouknout – a i když Acherontas překonáni nebyli, musím uznat, že tohle německé zlo mělo sakra koule. Tedy koule… Když si odmyslím samotnou muziku, která byla hodně dobrá, suverénně největší dojem na mě udělala zpěvačka/kytaristka Onielar, která ve svých bělostných šatech a krví od úst až někam ke kolenům vypadala bez nadsázky démonicky, a když k tomu ještě přidala neskutečně řezavý vokál, tenhle dojem ještě zesílil. Nicméně i když byli Darkened Nocturn Slaughtercult vážně dobří, nakonec jsem je zaříznul ještě před koncem a šel spát. Je sice pravda, že z toho spánku nakonec moc nezbylo, ale to už je jiný příběh…

Zhodnocení:

H.: Když se to rozpočítá na dobré vs. špatné, tak Hell Fast Attack vlastně zas tolik excelentních koncertů nenabídl. Představilo se celkem 15 skupin (vypadnuvší Darkestrah samozřejmě nepočítám), z nichž skutečně skvělá byla přesně pětina, jmenovitě (a klidně i v tomto pořadí, chcete-li) Darkened Nocturn Slaughtercult, Nokturnal Mortum, Acherontas. Kvůli této trojici účast rozhodně nebyla zbytečná.

H.: Další čtyři kvalitní vystoupení pak předvedli v první řadě Inferno a Arkona, byť zrovna Inferno už člověk viděl nesčetněkrát a Arkona je taktéž v poslední době velice častým hostem na českých pódiích. Ve druhé řadě pak bavili ještě Deathrow, kteří by možná zasloužili i nálepku překvapení festivalu, jelikož až takovou jízdu jsem od nich vážně nečekal, a Panychida – a i když o ní platí to samé co o Infernu, tedy že ji snad asi všichni viděli již stokrát, byla zábavnější než velká část ostatních vystupujících, které jsem viděl poprvé.

H.: Pak tu bylo dalších několik setů, které mě nijak neurazily, avšak ani nenadchly, což je případ Saltus, Aeon Winds, Empty a Ulvegr. Naopak o největší a hodně nepříjemné zklamání se bohužel postarali Adultery, u nichž mě to velice mrzí, a titul sračky festivalu si naprosto suverénně odnesli Degoryen. Poslední dvě nezmíněné formace, tedy Elderblood a Obtest, jsem neviděl. (Pokud vám přijde, že jste vše předchozí četli zbytečně, když jsem nyní celý report zopakoval ve třech odstavcích, asi máte pravdu.)

H.: Ačkoliv je ten poměr tak půl napůl, stejně na mě Hell Fast Attack udělal poměrně příjemný dojem. Prostředí autokempu Obora bylo pěkné a na uspořádání festivalu takové velikosti se hodilo… obecně rozměry celé akce, které byly natolik velké, aby byla důstojná kulisa, ale ne tak velké, aby mě to vyloženě sralo, jelikož nemám rád davy, mi byly docela sympatické. Navíc i přesto, že nejde o žádnou mamutí akci, za níž by stál obrovský tým lidí, tak po organizační stránce šlapalo vše bezproblémově. Výpadek Darkestrah, kvůli nimž jsem přijel především, sice hodně zamrzel, ale to není chyba pořadatelů, takže to by jim o hlavu mlátil jen blbec. Za zmínku však určitě stojí i pivo – člověk na festivalech doufá, že to bude alespoň pitelné, ale v případě Hell Fast Attacku bych se nebál říct, že to bylo vážně dobré, tudíž se tam ožíralo jedna báseň. V konečném součtu bych se nebál mluvit o povedené akci.

Ježura: Jaké dojmy na mě zanechala má první návštěva Hell Fast Attacku? Jednoznačně pozitivní! Pěkná lokace, přívětivý počet lidí, plně vyhovující zázemí, velmi snesitelné počasí, fajn atmosféra a v neposlední řadě také kvalitní soupiska kapel se společnými silami zasloužily o to, že jsem si tuhle dvoudenní black metalovou seanci užil se vším všudy. Jen mě mrzí, že jsem nepotkal toho křesťanského aktivistu, který se údajně realizoval před vstupem do areálu, ale člověk nemůže mít všechno, že… Pokud se dá kvalita festivalu posoudit podle toho, jestli se návštěvník chce příští rok vrátit, pak z toho Hell Fast Attack vychází s naprosto čistým štítem, a pokud i v jubilejním desátém ročníku nabídne sestavu, která mě osloví, pak je myslím víc než pravděpodobné, že se pod Veveří vrátím – a to už jsem si říkal, že asi s festivaly končím.